Autor

30. června 2009

Rituál dnes

Každý rok v letních měsících absolvujeme s bývalým spolužákem cestu po zaniklé trati ze Zvoleněvsi do Kladna. Tu první jsme šli s detailním popisem trasy a mapou v ruce. Naše konverzace se ubírala většinou k možnostem pokračování v cestě, a neznajíce zkratky či vhodné cesty, zažívali jsme dobrodružství.

Dobrodružství tkvělo v neznámé budocnosti, v určité nejistotě, nevědomosti. Důležitý byl zážitek - z překonaného pole, přeskočeného potoka, do krve rozdrásných nohou. Sandály se ukázaly jako výsostně nevhodná obuv.

Když jsme letos šli trasu už potřetí, prvek dobrodružství se vytratil. Věděli jsme neomylně, kudy jít a co nás na cestě čeká. Zkracovali jsme si trať nově objevenými (a suchými) cestami. Zároveň si však cesta uchovala určitý rozměr. Změnila se jen její náplň. Nešlo už o dobrodružství, ale o rituál.

Na rozdíl od dobrodružství, které je převážně smyslově a jehož podněty přicházejí z vnějšího prostředí, rituál vyžaduje naplnění "zevnitř". Rituálu je třeba vtisknout smysluplný obsah, respektive rozměr, třeba ve formě duševního prožitku. I rituál je třeba v přiměřené míře aktualizovat a tím hledat jeho nový smysl.

V opačném případě hrozí, že se z rituálu stane rutina. Rutinu by v kontextu termínů, které užívám, šlo charakterizovat jako rituál bez vnitřního naplnění, respektive dobrodružství, jež opakováním ztratilo na dobrodružnosti a nenašlo svůj nový smysl. Rutina je vázána na podněty vnějšího světa, nedostává se jí však pomoci z nitra.

Mám pocit, že současná západní společnost v naprosté většině svých činností dávno opustila fázi dobrodružství a zvolna ustupuje i od rituálů. Popisuji v zásadě z jiné perspektivy akcentovaný problém vyprázdněnosti doby. Lidský život je převážně rutinou.

Životní tempo rutinizaci do značné míry podporuje. Člověk však na hledání smyslu rezignuje i v případech, kdy by na místě byl prožitek rituální.

Jeden příklad za všechny - vztah člověka k médiím. Čtení novin býval v počátcích 20. let rituál spojený s návštěvou kavárny, společenskou rozpravou, doutníkem, debatami. Dnes? Rychločtení v metru.

Stejně tak hromadný poslech rozhlasu byl událostí, kdy se celá rodina sešla, aby zachytávala hlasy z éteru (zpočátku šlo samozřejmě o zážitek, dobrodružství). Dnešní převážně kulisový poslech je "vynálezem" posledních zhruba 40 let, spojený hlavně s rozvojem automobilismu (a televize). Ostatně její sledování, v dobách kdy třeba vysílala jen několik hodin denně, bývalo také rituálem.

Tím nechci říct, že daný stav je špatně. Je to prostě tak. Jenom mě napadá, jestli za fází rutiny je ještě nějaká další.

22. června 2009

Ještě větší Oaza

Obchodní centrum Oaza, otevřené na periferii Kladna loni na podzim, se hodlá rozrůst o zhruba polovinu své stávající šestihektarové rozlohy.

Před deseti dny podal investor Oazy v souladu se zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí (č. 100/2001 Sb.) oznámení o záměru stávající objekt rozšířit a zabrat tím dalších zhruba 28 700 čtverečních metrů půdy.



To je mimochodem zhruba 4,5 fotbalových hřišť a asi 6,5 kladenského náměstí Starosty Pavla.

A jen tak úplně mimochodem je to skoro stejná plocha, jakou chce ve středu Kladna zastavět jiný investor (firma Crestyl) úplně (aspoň podle svých slov) jiným typem obchodního centra s přiléhavým názvem Central Kladno.

Ale zpět k Oaze. Od loňského listopadu, kdy bylo centrum otevřeno, žádnou velkou díru do světa neudělalo. Umístěním na kraji města, skladbou obchodů a malou návazností na další služby (kina, squash atp.) je to spíš další z "marketů" a mimo lidí z přilehlého sídliště moc dalších návštěvníků nepřitahuje.

Dostavěním "objektů D a E" se však příliš nezmění. V nových prostorách totiž podle plánů investora vedle dalších menších obchůdků zahnízdí McDonald's a "prodejna spotřební elektroniky". Na své si tak přijdou především řidiči MHD, pro které v Oaze vznikne nové zázemí.

Podle investora povede rozšíření Oazy ke "zkvalitnění služeb zákazníkům a rozšíření sortimentu a komfortu prodeje v regionu Kladenska", záměr rozšíří "občanskou vybavenost" a zvýší "konkurenci v oblasti prodeje". To je sice moc pěkné, jenom si nejsem tak úplně jistý, zda přesně to Kladno potřebuje.

Navíc je toho "zvyšování konkurence", "zkvalitňování služeb" a "občanské vybavenosti" vůbec poslední dobou nějak moc. Jen zkuste hádat, co přinese plánovaný Central Kladno? V jeho případě se jako přidaná hodnota za všemi těmi frázemi skrývá ještě plán vystavět pět kinosálů.

Kdybyste se náhodou ptali, kdo bude do těch center chodit, když už teď je tu kupní síla mizerná, obchodů sdostatek a Praha co by kamenem dohodil, řeknou vám milí investoři, že teprve realizováním jejich projektů poptávka vznikne.

Teprve nedávno jsem si uvědomil, jak je tenhle způsob myšlení obludně zvrácený. Dost dobře se proti němu nedá bojovat, protože je založen na silné víře. Podobné té, že založením blogu vyvolám v lidech potřebu ho číst :-)

20. června 2009

Glosa glosy

Řekl jsem si, že bych měl čistě ze studijních důvodů začít s pravidelným poslechem produkce Českého rozhlasu. Vyhledal jsem tedy, co rozhlas nabízí v podcastu, chvíli se rozmýšlel a nakonec se rozhodl pro glosu Rádia Česko Obama much (ne)lapá. Jsem na vážkách, zdali své předsevzetí o poslechu rozhlasu ještě nepřehodnotím.

Uvedená glosa Roberta Břešťana, šéfredaktora (sic!) Rádia Česko, je totiž skvělou ukázkou toho, jak hloupým a zcela neinvenčním způsobem zaplácnout tři minuty vysílání.

Sáhl jsem po glose, neb jsem očekával dávku ostrovtipu smíchanou se stylistickou vybroušeností a jazykovou hrou. Toho všeho se mi ovšem v popisu Obamovy trefy dostalo jen ve velmi skromných dávkách. K tomu připočtěte mdlý hlas, kterým je glosa odříkána.

Nešťastné je už vůbec zvolené téma. Pravda, skutečnost, že americký prezident zneškodní obtížný hmyz v přímém televizním přenosu, je sama o sobě vtipná a zajímavá. Jenže taková událost nabízí jen málo možností k rozpracování, rozvinutí nebo glosování. Případný snaživec vždy uvízne na tom, že se "to" prostě stalo a že "to" o americkém prezidentu vypovídá... Co vlastně?

Břešťan se do takové pasti chytil. Aby naplnil předepsaný čas, nezbylo mu, než sáhodlouze popisovat způsob, jakým Obama mouchu zneškodnil. Světe, div se, když mu sedla na ruku, tak ji druhou rukou připlácl!

Dobře, dejme tomu, to se může stát každému. Ne každá glosa se povede. Tahle zrovna patří k těm tuze nevyvedeným - nemá nápad, není dobře zformulovaná, nemá pointu, zkrátka nemá "šťávu".

Od dalšího poslechu mne ale téměř odradilo něco jiného - fatální znásilnění češtiny. Zhruba po půl minutě se totiž v řeči objevila přímo děsivá věc, když redaktor popisoval mouchu, která ležela "SVÝMI šesti NOHAMA" vzhůru. Chápu, že muší končetiny v daný okamžik byly patrně již neživotné, ovšem už školáci ve druhé třídě se učí, že české rodové určení s takovými věcnými posuny nepracuje.

Nevím, proč se při podobných situacích operuje s touhou lézt po zdi, ale přesně to se mi v daný okamžik chtělo. Za tohle by dotyčný redaktor zasloužil nějakou pěknou anticenu. V skrytu duše doufám, že to celé byla spíše nešťastná výjimka, která vyjímečně nepotvrzuje pravidlo.

A až se příště zase pustím do poslechu Českého rozhlasu, zavítám raději do bezpečnějších vod. Co třeba polední zprávy?

18. června 2009

Plný tezí

Martin Luther poslal svých 95 tezí do Wittenbergu, kde je vyvěsili na dveře kostela. Já jsem své o mnoho skromnější teze předal úřednici na podatelně našeho institutu. Reformace se (doufám) nechystá.

Můj dokument nesl vznosné, oficiózní záhlaví "Teze BAKALÁŘSKÉ diplomové práce". Myslím, že všichni vysokoškoláci z ostatních fakult nám kratochvíli vyplňování takového formuláře musí závidět. Na některých fakultách se tento zvyk drží, na jiných funguje v pozměněné podobě a studenti z řady, především přírodovědných, oborů si při vyprávění o "tezích" ťukají nechápavě na čelo.

Hlavně, že už mám jasno ve struktuře práce, jejím rozčlenění na kapitoly a podkapitoly, cílech práce a použité literatuře. Nuže, chybí jen ji napsat. Nebude to ovšem nějaká laciná kompilace už napsaného. V tezi jsem se totiž zavázal použít metody chronologické deskripce, komparace a kritické analýzy. Kdoví, zda vůbec takové metody zvládám, sám si tím nejsem úplně jistý.

Hlavní slovo teď ovšem má akademická rada, která teze posoudí. Inu, důsledně jsem všude psal "média veřejné služby" a ne "veřejnoprávní média", použil jsem řadu formulací hodných vysokoškolského studenta jako "konstituování mediálního systému", "rozbor konkrétní agendy" či "proměny institucionálního rámce". Snad tedy nebudou teze zamítnuty pro svou nedostatečnou úroveň, špatně formulované téma a cíl, špatně zvolenou metodiku práce nebo nevhodně zvolené prameny.

A jestli ano, v září je půjdu do podatelny přibít znovu.

14. června 2009

Detektivka číslo 44?


Příběh, u kterého se tají dech, brilantní analýza totality, neokoukaný vypravěčský postup. Takové reference provázejí prozaický debut mladého britského scenáristy Toma Smithe Dítě číslo 44.

Autor nás zavádí do prostředí sovětské tajné služby MGB, kde pracuje hlavní hrdina Lev. Sovětský svaz roku 1953 je místem, kde vládne strach a nedůvěra a kde lidské konání ovlivňuje prostá snaha přežít za každou cenu. Nikdo si nemůže být jistý svou pozicí, lidská zášť a správné kontakty dovedou takřka zničit lidskou existenci.

Lev jako služebník moci pocítí její odvrácenou tvář, když se dostane do konfliktu se svým spolupracovníkem Vasilijem. Ctižádostivý Vasilij se jej rozhodne pokořit, a jelikož jsme ve světě, kde pravda má jen malou váhu, úspěšně se mu to daří. Provokuje Lva, aby udal svou ženu Raisu. Lev to ale odmítne, za což musí platit nejen on a Raisa, ale i jeho rodiče.

Lev se dostává do provinčního městečka Vualsk. Nový smysl svého života najde ve vyšetřování podivných rituálních vražd dětí. Dopadnout vraha však může jen pokud se postaví celému systému a vsadí všanc svůj život.

Smith využívá své scenáristické zkušenosti a střídá dynamicky pohledy jednotlivých postav. Vedle toho poměrně často používá střih v ději a přechod k jiné dějové linii, čímž se mu daří zvyšovat napětí. Skvěle pracuje s detaily a historickým pozadím příběhu. Zúročil tak několikaleté studium sovětských dějin.

Zatímco fabuli Dítěte číslo 44 není takřka co vytknout, Smithovy postavy působí poněkud schematicky. Svět, který autor vytvořil, je neustále staví před nejednoznačná mravní rozhodnutí, postavy jako takové ovšem působí vcelku černobíle. Pohnutky k jejich chování se někdy zdají až příliš vykonstruované a nevěrohodné, důležitá rozhodnutí dělají nepromyšleně rychle a v souladu se Smithovou snahou příběh přirozeně zacyklit.

Loutkoherectví Smithových charakterů a použité schéma vývoje vztahu Lva a Raisy tak zákonitě vyústí v laciný melodramatický závěr. Kdyby si Smith odpustil poslední dvě kapitoly, udělal by možná líp.

Přesto je Smithova loňská nominace na Bookerovu cenu zasloužená. Jde totiž o knihu par excellance, jejíž chyby můžeme připsat na vrub mládí autora. Rozhodně nejde o čtyřiačtyřicátou detektivku v řadě. Dítě číslo 44 se vám totiž vryje pod kůži.

Jsem si vědom toho, že Knižní klub charakterizuje žánr knihy na jejím přebalu jako thriller. Dle mého názoru jde spíš o marketingovou nálepku.

12. června 2009

Poznámka na okraj (vazba Kladno - Hořice)

Nejsem nijak zaujat vůči Hořicím na Šumavě. Malá usedlost kousek od Českého Krumlova se pyšní tím, že je "bránou Šumavy", pospíchající automobilista ji však díky (už pár let) novému obchvatu ani nezaregistruje.

O Hořicích na Šumavě vlastně píšu jenom kvůli tomu, že tam znám několik lidiček. A vlastně mám také poměrně dobrou představu o obci samotné.

Před malou chvílí jsem se v textu o historii fotografie dočetl, že už v roce 1895 Josef Seidl poprvé v Hořicích fotografoval "proslulé pašijové hry". Ba co více, o dva roky později pašije zfilmovala jakási americká filmová společnost jako vůbec první filmový dokument vytvořený v českých zemích. Gratuluju Hořicím.

Jinak jsou Hořice zajímavé snad jen tím, že proslulé pašijové hry drží dodnes. Úctyhodná tradice. A také bych měl upozornit, že jsou to přesně ty Hořice, které nemají vůbec nic společného s hořickými trubičkami (které jsou asi evidované jako evropská značka, takže by se měly psát s velkým Há). Nic si z těch trubiček, milé Hořice nedělejte. My je tady v Kladně taky nemáme. A nemáme už ani trubičky ocelové.

Ano, propadl jsem určité skepsi a pocitu, že my tady v Kladně nemáme vlastně pořádně nic, na co bychom mohli být hrdí. Ale byla to jenom chvilková skepse. O pár stránek dál v tom textu o fotografii jsem se totiž dočetl, že v roce 1905 vznikl v Kladně klub fotografů amatérů Camera, třetí český amatérský fotoklub na našem území.

A to hned tak někdo nemá ! ! !

O knihách, díl první

Příliš mnoho lidí kolem mne si myslí, že kniha je něčím, co by mělo svou kvalitou zušlechťovat lidskou mysl, neřku-li přímo vychovávat. Aspoň mám ten pocit. A málo není ani těch, co jsou ochotni se hádat, že kniha je o mnoho lepší než televize, film, rozhlas nebo tenhle blog (s tím bych asi poněkud opatrně souhlasil).

Nepohybuju se v prostředí samých intelektuálů. Ostatně můj pocit potvrdili až lidé diskutující o projektu České televize Kniha mého srdce, především o jedné z jeho součástí, totiž Knize na pokračování. Přestože parametry této soutěže/akce/zábavy či jak tomu vlastně říkat to už z principu vylučují, mnozí diskutující mají pocit, že by výsledkem mělo být něco "velkého" a "vznešeného".

Netvrdím, že bychom se ke knihám neměli chovat pěkně, to ne. Ale knihy jsou prostě a jednoduše spotřebním zbožím, ničím výjimečným, a už vůbec ne vznešeným. Označení "spotřební zboží" má svůj důvod - je v něm označeno slovo potřeba. V teorii komunikace existuje koncepce užití a uspokojení, která velmi zjednodušeně říká, že mediální obsah si vybíráme na základě nějakých osobních potřeb. Média podle tohoto konceptu přinášejí možnost uživatelům své potřeby uspokojit.

Samozřejmě, že jako skoro všechno v teorii komunikace, ani tato koncepce neplatí úplně, protože člověk je bytost příliš složitá (ze sociologického a psychologického hlediska), nemluvě o komplikacích v rámci celé společnosti.

Přesto se mi myšlenka "užití a uspokojení" velmi líbí, protože se shoduje s tím, jak vnímám knihy já. V rejstříku vydávaných knih jsou tituly rozličného zaměření, rozsahu i kvality, knihy sloužící různým účelům a s předpoklady plnit různé funkce. To, že si já pro své uspokojení vyberu Dějiny USA, Pamukův Sníh a knihu Soudruzi, svědčí jen cosi o mé osobnosti a radost z toho vedle mě mohou mít snad jen reklamní agentury, které pro příště vědí, co mi nabízet. (To ovšem netuší, že jsem v daný den měl zrovna nápad se nesmírně vzdělávat a jinak čtu samé "pokleslé" žánry.)

Pokud někdo holduje jiným knihám, neberu mu to. Záleží totiž na tom, kdy čte, proč čte, co od čtení očekává a jistě řadě dalších faktorů. Existuje četba odpočinková a náročná, na pláž k moři si s sebou Cortázarův Nebe, peklo, Ráj vážně neberu (neb tam už nějaký rok nejezdím, ale to je jedno).

V tomhle smyslu tedy literaturu kvalitní a nekvalitní nerozeznávám. O lidech, kteří druhé soudí podle četby harlekýnek, si myslím svoje. To ale neznamená, že bych zcela odmítal dělení podle kvality. To ne. Ale vnímám je v rámci jednotlivých kategorií, protože jedině tak se dá aspoň trochu spravedlivě srovnávat.

Pokud v detektivce už na třetí stránce odhadnu, kdo je vrah, pak můžu s klidem říct, že je špatná. Průměrná detektivka mne nechá tápat až do konce. Pokud mne autor dokáže celou dobu svádět na falešnou stopu a nakonec se ukáže, že vrahem byl někdo, do koho bych to neřekl (a přitom fabule dává smysl), pak je to detektivka excelentní. Různě kvalitní jsou i harlekýnky.

Jen bych byl rád, aby se všichni zmiňovaní knižní českotelevizní diskutující na chvilku zamysleli, k čemu má vlastně kniha na pokračování sloužit a jaké potřeby uspokojovat. Pokud mají jiné, číst ji přeci nemusí (a mohou jít klidně uspokojovat jiné potřeby).

A pokud jde o tu kvalitu. Každý má přeci - parafrázujme název oné ankety ČT - knihu SVÉHO srdce, ať si lidé kolem říkají cokoli.

11. června 2009

S muzeem do světa dětských knížek


Ilustrace dětských knih je oborem, na kterém si Češi zakládají a od kterého požadují tu nejvyšší kvalitu. Ostatně právě literatura pro děti je v současnosti jedna z mála, kde se s původní ilustrací ještě v hojné míře setkáváme. Máme s ní spojena především jména jako Adolf Born, Helena Zmatlíková nebo Zdeněk Miler. V posledních letech se ale objevují také autoři noví a sklízejí často uznání nejen čtenářské, ale i odborné. Kladenské Sládečkovo vlastivědné muzeum připravilo na letní měsíce ukázky práce některých z nich. Od 1. června do 20. srpna si tu můžete prohlédnout dětské knížky a ilustrace z produkce nakladatelství Meander, Baobab a Brio.

Asi největším lákadlem jsou ilustrace Petra Nikla, které se dostaly také na plakát k výstavě. Český malíř, fotograf a divadelník se do širokého povědomí dostal loni, když se jeho soubor „záhadných pohádek“ s názvem Záhádky stal v soutěži Magnesia litera knihou roku 2008. Petr Nikl je ale oceňovaným umělcem už od druhé poloviny osmdesátých let, kdy začal vystavovat. V roce 2005 se pak podílel na realizaci české expozice na Světové výstavě Expo v japonském Aichi. Vedle Záhádek vydal v nakladatelství Meander několik dalších vlastních dětských knížek, jako jsou Pohádka o Rybitince, zatím poslední Jělěňovití nebo Lingvistické pohádky „pro trochu starší, ale ne zas tak moc staré“. Ve Sládečkově muzeu Nikl představí i několik originálních ilustrací připravovaných pro jeho novou, zatím nevydanou knihu.

Vedle Petra Nikla se ale můžete těšit také na tisky výtvarníka a divadelníka Matěje Formana, který rovněž pro nakladatelství Meander ilustroval například knihy Jiřího Stránského Povídačky pro Klárku, Povídačky pro moje slunce či Perlorodky. S nakladatelstvím Baobab zase spolupracuje jeden z našich v současnosti nejlepších ilustrátorů Juraj Horváth, původem slovenský grafik, který za knihu Příběhy z Parní lázně získal v roce 2001 na Lipském knižním veletrhu cenu nejkrásnější kniha světa. Vedle toho byl už třikrát (v letech 2000, 2001 a 2003) oceněn také za nejkrásnější českou knihu. Horváth v současnosti vede ateliér grafiky a ilustrace na pražské Vysoké škole umělecko-průmyslové, dospělí čtenáři ho znají díky grafické úpravě knih Jáchyma Topola.

Všechny knížky představené v rámci výstavy bude možné ve Sládečkově muzeu zakoupit. Od 8. do 14. června bude navíc na dětském portálu Alík.cz probíhat tematická soutěž k výstavě, jak jinak než o knižní ceny. A pro návštěvníky muzea je také na sobotu 13. června připraven doprovodný program. Během dne bude probíhat výtvarná dílna Lucie Lomové, v rámci které bude možné vyrobit si vlastní komiks. Na další, tentokrát knihařské dílně, si budou moci děti pod vedením paní Sequensové ozdobit knižní záložky. Těšit se můžete také na loutkové představení hry Anča a Pepík v podání pražského souboru Buchty a loutky.

Psáno pro Kamelot.

8. června 2009

Kouzlo Bobo


Lidmi, kteří stojí do roztrhání těla za svými názory, i když to jsou názory úplně hloupé, se dá velmi snadno pohrdat. Já takové lidi obdivuju. Nikoli začasté kvůli tomu, co říkají, a už vůbec ne kvůli drzosti, s jakou jsou schopni své pozice hájit. Jsou mi sympatičtí prostě svou odvahou jít vlastní cestou, bez ohledu na pohled ostatních.

Takovou personou je třeba Jana Bobošíková. Znám málo těch, kteří by pro mne Catullovo Odi et amo naplňovali přesněji. Mám ten pocit kdykoli Janu Bobošíkovou vidím, ani nemusí nic říkat. A soudě podle výsledků voleb do Evropského parlamentu nejsem sám, komu dokáže být paní inženýrka specifickým způsobem sympatická. Vždyť se v kotlině české našlo 42 730 voličů, kteří jí udělili preferenční hlas (ale já mezi nimi nebyl).

To zvláštní kouzlo podobných osob tkví ve schopnosti přesvědčivě a vyhraněně diskutovat (respektive disputovat) i o problémech, kterým dotyčný absolutně nerozumí. Je to umění chovat se maximálně účelně, ohýbat své argumenty na základě konkrétní situace, umlčet konkurenci.

Když Jana Bobošíková oznámila svou účast v soutěži o křeslo generálního ředitele České televize, příliš překvapen jsem nebyl. Podivil jsem se až když ji Rada ČT protlačila do užšího výběru kandidátů.

Mám ale zvláštní puzení (po vzoru Saturninova uvádění věcí na pravou míru) vysvětlit, proč bych si opravdu nepřál, aby právě ona nakonec vzešla z konkurzu vítězně.

Když Bobošíková tvrdí, že chce zrušit na České televizi reklamu, prokazuje tím poměrně zásadní neznalost. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání číslo 231/2001 Sb., respektive jeho změna dle zákona číslo 348/2005 Sb., přichází s formulací, podle které "provozovatel televizního vysílání ze zákona nesmí do vysílání zařazovat reklamu a teleshopping s výjimkou reklamy zařazované do vysílání programu v přímém spojení s vysíláním sportovní či kulturní události, je-li vysílání takové reklamy nezbytnou podmínkou k získání práv k televiznímu vysílání sportovní nebo kulturní události." (§ 50, odst. 1)

Jinými slovy, jak se pro Českou televizi (a neopomínejme Český rozhlas) schválilo zvyšování tzv. koncesionářských poplatků, plánovalo se také zrušit u médií veřejné služby reklamu. (Provozovatelé na základě licence mohou reklamou zaplácnout až 10 % vysílacího času.)

Jenže všechno nakonec dopadlo docela jinak. S přechodem na digitální terestrické vysílání byla v roce 2007 přijata tzv. diginovela (304/2007 Sb.). Podle přechodných ustanovení v tomto zákoně může ČT až do ukončení digitalizace vysílání v Česku zařazovat reklamu v rozsahu 0,75 % vysílacího času v případě kanálu ČT 1 a 0,5 % vysílacího času u ostatních programů.

Peníze z reklamy navíc ČT v současnosti nepoužívá na výrobu vlastních pořadů, ale putují na tři speciální účty: do kinematografického fondu na podporu nových českých filmů, na účet Českého telekomunikačního úřadu pro podporu rozvoje sítí digitálního vysílání a na zvláštní účet České televize, který slouží rozvoji veřejnoprávní sítě a digitalizaci archivu ČT.

Půjde-li všechno podle plánu, reklama na ČT nejpozději 31. prosince 2012 skončí, s Bobošíkovou i bez ní.

A pak je tu druhá věc, při které mi zůstává rozum poněkud stát. Ve svém plánu na správu ČT totiž Bobošíková deklaruje také zrušení televizního poplatku a financování televize ze státního rozpočtu, přičemž ihned dodává, že chce televizi zbavit závislosti na politice. Je to tak trochu oxymoron. Nelze se totiž naivně domnívat, že by televize mohla být nezávislou, pokud jí budou finanční kohoutky držet politici, a to ani za předpokladu, že by pro ČT byl ve státní kase vyhrazen fixní procentuální podíl.

Jako by té závislosti teď nebylo dost. Vždyť televizní poplatky zvyšují poslanci vždy zvláštním zákonem a je zcela na jejich libovůli, zda se k tomu uvolí; o televizní radě ani nemluvě. Od časů Iva Mathé, který chtěl (ač bezúspěšně), aby se poplatek rok od roku navyšoval aspoň o koeficient inflace, jsme se tak dostali opravdu "daleko".

5. června 2009

Prezentace Kladna minulého v muzeu

Jeden z výstupů naší stále extenzivnější práce na Kladnu minulém měli možnost vidět návštěvníci Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně v rámci Muzejní noci 23. května 2009.

3. června 2009

Hledat vazby


Evropa ověřuje, zda je opravdu multikulturní. A čeští umělci zjišťují, že vietnamská kultura to nemá v Česku jednoduché.

Po molu přechází modelka, na konci se na chvilku zastaví, zhoupne se v bocích a odchází do zákulisí. Jenže tohle není tak úplně normální módní přehlídka. Nepředstavují se tu střihy, barvy ani látky nastávající sezóny. K vidění jsou naopak žertovné šaty z cedníků, sukně z igelitových tašek nebo oblek z ručníků. Všechno vesměs materiály, které lehce nakoupíte ve vietnamské tržnici. A navíc, v roli předváděčů tu vystupují Vietnamci.

Je 21. května a v Hale C, bývalém továrním prostoru pár set metrů od vysočanské O2 arény, probíhá česko-vietnamský večer s názvem 9Viet. Jeho cílem je reflektovat současné problémy v soužití mezi Čechy a vietnamskou komunitou. A těch není málo.

Stačí připomenout požár v tržnici Sapa z loňského listopadu a následnou policejní razii mezi vietnamskými obchodníky. Na obě události upozorňuje hudební doprovod módní přehlídky, do něhož jsou zasazeny úryvky z tehdejšího zpravodajství České televize.

„Je to především legrace, modely jsou záměrně hodně přehnané,“ popisuje jedna z autorek přehlídky Ha Thanh Nguyen, která si jinak nechává říkat Jessica.
Nguyen studuje prvním rokem na pražské DAMU, na střední škole ale studovala oděvní návrhářství. „Nápad na módní přehlídku vznikl z potřeby nějak se vyjádřit k tomu, co se kolem Vietnamců v Česku děje. Chceme představit náš život jinak, aby nás Češi neházeli všechny do jednoho pytle,“ doplňuje.

Otevřete Evropu
Kořeny akce 9Viet jsou ovšem mnohem hlubší a nesouvisí jen s požárem a razií v Sapě. Na počátku stojí umělecké sdružení mamapapa, především režisér-scénograf Tomáš Žižka a hudebník a konceptuální umělec Martin Janíček.

Během roku 2007 oba dva objížděli spolu s dalšími evropskými umělci různá evropská města ve speciálně upravené dodávce. V rámci projektu Open Here consTRUCKtions–conNEXTions se snažili zachytit fenomén migrace a vliv národnostních menšin na kulturní život měst.

Jejich pouť začala v Mnichově, pokračovala přes Vídeň, Prahu a Liverpool do Marseilles a skončila, s krátkou odbočkou v Aténách, opět v Mnichově. Projekt se zrodil na půdě mnichovského městského kulturního odboru, který se také pod taktovkou umělecké ředitelky Open Here Judith Egger ujal koordinace všech akcí.

Putující dodávka se v každém městě proměnila v dočasné umělecké centrum, vždy přizpůsobené specifickým podmínkám místa. Odehrávaly se tu workshopy, projekce, dis-kuse nebo koncerty, dodávka byla místem setkávání, prostorem pro výměnu názorů a bližší vzájemné poznávání.

Pražský program připravoval Divadelní ústav spolu se sdružením mamapapa, Klubem Hanoi a Centrem pro studium migrace. „V naší části jsme chtěli představit vietnamskou komunitu v Čechách, snažili jsme se ukázat, jak vypadá vietnamská kultura, a hledali jsme odpovědi na otázku, proč se z obecného vědomí Čechů takřka vytratila,“ hodnotí akci s odstupem dvou let Tomáš Žižka. Tehdejší program nesl název Za tržnicí a poprvé se při něm setkali lidé, kteří se později stali součástí projektu RákosníCzech. Právě z jeho výsledků vychází i přehlídka 9Viet.

„Open Here byl vůbec první impuls, který u nás otevíral téma vietnamské kultury. V rámci něj se podařilo získat první vazby s několika vietnamskými umělci,“ vysvětluje Tomáš. Po skončení Open Here se rozhodl získané kontakty využít, navázat na započatou práci a dále ji rozvinout.

Během roku 2008 se tak naplno rozjel projekt RákosníCzech, seriál několika uměleckých dílen, který měl vyvrcholit loni v létě. Hlavním cílem bylo spojit dva kulturně odlišné světy. Na jednotlivých částech spolupracovali vždy jeden český a jeden vietnamský umělec nebo student umělecké školy.

„Zpočátku jsme vlastně neměli úplně přesnou představu o nějakém výsledném produktu,“ připouští Tomáš. „Zajímalo nás to spojení, vývoj vztahu dvou lidí, kteří na svět nahlížejí hodně odlišně. A byli jsme připraveni i na to, že ten vztah nebude vůbec fungovat.“

Spolupráce se nakonec docela podařila. Letos v březnu skončil RákosníCzech závěrečnou přehlídkou v restauraci Little Hanoi v tržnici Sapa. Projekt ale volně pokračuje. V rámci večera 9Viet se poprvé představil i mimo vietnamskou komunitu v Sapě.

Vidět dál
Navzdory tomu, že je sobota, v pražské tržnici Sapa vládne čilý ruch. Fotograf Ha Ngoc Linh, s kterým jsem si přišel popovídat o projektu RákosníCzech, pro mne připravil malou bojovku. Podle instrukcí hledám restauraci 999, ale po chvíli se ztrácím v bludišti skladišť a zaparkovaných dodávek. Lidé kolem nosí bedny, telefonují nebo sedí před svými obchody. Každý má něco na práci. Míjím jednu z hal vyzdobenou pestrými, pro Středoevropana nezvykle barevnými cedulemi. Černé pruhy nad okny v prvním patře připomínají, že loni v listopadu postihl tržnici jeden z historicky největších pražských požárů. Na ten se tu ale zřejmě už zapomnělo.

Konečně se mi podařilo najít určenou restauraci. Znovu volám Linhovi. Vítá mne v malé kanceláři, kde vedle něj sedí ještě další dva lidé. Ve skříni jsou úhledně srovnány desítky šanonů, jen shora se do místnosti dívají dvě panenky v tradičních vietnamských šatech. Každou chvíli tu zazvoní telefon, ostatně Linh má vedle svého počítače srovnané hned tři mobily. O své práci se ale bavit nechce.

Zhruba před třemi lety kontaktoval Linha Tomáš Žižka a představil mu své nápady na mezikulturní projekty. „Dopředu nebylo jasné, co přesně se bude dělat, ale na spolupráci jsem kývl,“ vzpomíná Linh. Původně si myslel, že půjde o projekty zaměřené jen fotogra-ficky. „Jak se ale později ukázalo, počítal Tomáš s tím, že jejich nedílnou součástí bude také hudba a módní návrhy.“

Na své webové stránky vystavil Linh několik desítek černobílých momentek z ulic Prahy. S citem zachycují město z nezvyklé perspektivy, pracují se světlem, zachycují pomíjivost okamžiku. Mají v sobě vnitřní sílu. Linh ale fotografii nikdy nestudoval, pracovat s fotoaparátem se naučil od kamaráda. „Nefotím profesionálně, ale ze záliby. Koukám na prostý život kolem sebe, někdy fotím portréty. Nejsem nijak svázaný a dělám, co mě zajímá.“

Díky projektu RákosníCzech mohl svoje znalosti předat dál. Ujal se totiž vedení workshopu s vietnamskými dětmi z nedaleké základní školy Meteorologická, které vyrůstají s rodiči v areálu tržnice Sapa. Naučil je fotograficky vnímat. „Byly to děti mezi dvanácti a patnácti děti, často měly foťák v ruce poprvé,“ popisuje Linh. Několikrát se s nimi sešel a pak je na klasický černobílý film nechal fotit v zásadě, co je napadne.

Letos na konci března z dětských fotografií vznikla ucelená výstava, jež byla součástí závěrečné prezentace projektu RákosníCzech i přehlídky 9Viet. Linh i Tomáš se shodují, že dětský pohled na všední život je velmi odlišný od perspektivy dospělých. Tomáš výstavu vnímá jako velmi pozitivní obraz prostředí Sapy, obraz světa druhé generace Vietnamců, která se většinou už narodila v Česku. „Oni nevidí, o co tu vlastně jde, nevnímají tu každodenní práci. Vidí něco zvláštního, něco, co je dál,“ říká Linh.



Brát, co je dobré
Stojíme s Tomášem Žižkou na ochozu před vchodem do Divadla v Celetné. Naproti je Divadelní ústav, kde Tomáš působí. Kolem nás se protahují lidé, které na pavlač zahnal déšť. „Když jsme vymysleli název RákosníCzech, váhali jsme, jestli se to vietnamské komunity nějak nedotkne,“ vypráví Tomáš. „Paradoxně se ale ukázalo, že je to spojení potěšilo. Viděli v tom spojení s češstvím, uznání, že jsou Češi, že jsou jedni z nás. To, jak se k nim většina společnosti staví, je totiž dostává do izolace. Mezi mladými Vietnamci je řada schopných lidí, dobrých umělců, kteří by toho mohli hodně ukázat. Ale oni nechtějí, a je to i naše vina.“

Druhá generace Vietnamců se podle Tomáše opravdu cítí být spíše Čechy. Žijí tady, pracují, chodí do škol. „Souvisí s tím také to, co u nás zajímá vietnamské umělce,“ vysvětluje. „Jejich kulturní kořeny je moc nezajímají. Chtějí splynout, chtějí dělat to, co my.“

Linh ale vztah tvorby a kulturních kořenů vnímá trochu jinak: „Nemyslím si, že Vietnamci chtějí splynout. Bereme si prostě z české kultury to, co je dobré. Proč to dělat jinak, když to funguje? To špatné zahodíme. A teprve pak můžeme do kultury promítnout také něco vietnamského.“

Podle Tomáše se v působení vietnamských umělců u nás projevuje ještě jedno důležité téma – snaha vyrovnat se s tím, jak na ně hledí česká společnost. Svědčí o tom i zmiňovaná módní přehlídka, která paroduje způsob, jakým menšinu vnímají Češi a česká média.

Navzdory počáteční nejistotě je Tomáš přesvědčen, že RákosníCzech splnil svoje poslání. „RákosníCzech měl velký význam, především pro naši komunitu. Bylo to pro nás znamení, že se o náš život někdo zajímá, že je nám někdo ochotný pomoct,“ hodnotí Linh. Zároveň ale připouští, že spolupráce nebyla úplně podle jeho představ. „Nápad byl dobrý, ale organizace potom trochu horší. My, co jsme do toho byli zapojení, jsme se vlastně navzájem moc nepoznali. Viděli jsme se jen na krátkou dobu, každý dělal svou část. Nebylo to úplně ono.“

To „ono“, o kterém Linh mluví, ale zažívá se skupinou mladých lidí, kteří si říkají Vietflirt. V roce 2004 založila skupina Vietflirt stejnojmenné webové stránky, fungující jako diskusní portál pro mladé Vietnamce. Mezi aktivity Vietflirtu však patří také organizování kulturních a společenských akcí, diskoték nebo projekcí.

Na kontě má dokonce jedno pozoruhodné prvenství. V roce 2006 natočili Linh a jeho přátelé z Vietflirtu krátký amatérský film Love story. Šlo o vůbec první vietnamský film natočený v Česku. Love story je úsměvnou sondou do života vietnamského stánkaře. Tvůrci do ní promítli také řadu stereotypů, se kterými si česká společnost obchodníky spojuje. „Natáčeli jsme ten film jen pro sebe a pro kamarády,“ vysvětluje původní motivaci Linh. Když ale film zhlédl Tomáš Žižka, rozhodl se opatřit jej českými titulky, a nakonec se Love story promítalo v roce 2007 v rámci pražského programu Open Here. Uskupení Vietflirt funguje dodnes, řada z jeho zakladatelů se ovšem vrátila zpátky do Vietnamu, a podle Linha už spolupráce ani výsledky nejsou tak dobré jako zpočátku.

Ze všech sil
Peníze, ochota a znalost profese. Těsně předtím, než jsme se v Sapě rozloučili, vysvětlil mi Linh, že právě tohle jsou tři základní podmínky nutné pro rozvoj vietnamské kultury. Největším problémem jsou samozřejmě peníze. Na projekt RákosníCzech získalo sdružení mamapapa od pražského magistrátu 80 tisíc korun, což je podle Linha na akci, která by měla mít větší společenský dopad, moc málo. „Navíc šlo o uzavřenou záležitost, bylo to na rok, peníze se použily, ale na další věci už peníze nemáme,“ doplňuje Linh. „Dotace také svazují. Tomáš se při realizaci musel držet nějakého zadání, nebylo to úplně svobodné.“ I to je jeden z důvodů, proč se nyní umělci snaží organizovat a financovat programy nezávisle na příjmech z grantů.

Peníze z veřejných rozpočtů jsou navíc pro příslušníky vietnamské menšiny u nás prakticky nedostupné. Podle posledních dat Českého statistického úřadu z roku 2008 u nás sice žije přes 55 tisíc Vietnamců, stále však nejsou uznáni jako oficiální státní menšina.

Mimo to, že nemohou volit, to také znamená, že nemají možnost účastnit se dotačních řízení na ministerstvu kultury nebo kulturních komisích. Veškerá agenda cizinců, i pokud jde o profesionální umělce, spadá pod ministerstvo vnitra. „To ale na kulturní programy nepřispívá, protože jednak té oblasti nerozumí a jednak nechápe, jaký by to mělo smysl,“ upozorňuje Tomáš Žižka. Stává se proto běžně, že se umělci z cizích zemí různě spojují s českými občanskými sdruženími a čerpají zdroje přes ně. A tak se přeci – i když poněkud mimoděk – mezikulturní spolupráci daří rozvíjet.

Mít podporu
Otevřenými plechovými dveřmi nakukují do Haly C náhodní kolemjdoucí. Někteří zů-stávají, aby zhlédli aspoň část dokumentu Martina Ryšavého Země snů, který poukazuje na další problém česko-vietnamských vztahů, eskalující v posledních měsících v souvislosti s ekonomickou krizí. Řada dělníků přišla o práci a není schopna splácet vysoké dluhy. Stávají se obětí pochybných personálních agentur, žijí na hranici životního minima. Přesto se nemohou vrátit zpátky do Vietnamu, protože tam by situace byla zřejmě ještě horší.

Paní učitelka ze základní školy Meteorologická se zdraví s některými svými vietnamskými žáky a nechává si ukazovat jejich fotografie vystavené v růžových krabicích od panenek. Hale vévodí nabourané pozlacené embéčko, kterému ze zadního okénka čouhá otevřený slunečník.

Na stěnách visí rákosové rohože jako připomínka negativního označení pro příslušníky vietnamské menšiny. „Naší nevýhodou a nevýhodou každé minority tady v Čechách je, že chování jednotlivce může poškodit úplně všechny,“ říká Linh. Pevně ale věří, že se časem situace změní.

„Naštěstí propagace toho, co v komunitě děláme, funguje dobře,“ poznamenává Jessica-Nguyen v zákulisí, kde se asi desítka mladých lidí připravuje na módní přehlídku. „Účastní se toho především mladí lidé, ale máme podporu ode všech.“
Zároveň ale přiznává, že ve svém případě by přivítala o něco větší pochopení u rodičů. „Naše komunita je dost konzervativní, většina vietnamských studentů je zaměřená spíše na technické nebo ekonomické školy. Na umění se tu hledí jako na obor nejistý pro budoucnost.“


Nguyen se k projektům sdružení mamapapa dostala teprve loni. Vyhlédl si ji Tomáš Žižka, který je jejím uměleckým vedoucím na DAMU. Kruh se tak symbolicky uzavírá. Nguyen žije v Česku už od čtyř let, a jak říká, je už spíše Češkou. „Vietnamská tradice už ve mně není úplně zakotvená, jsem tak na rozmezí obou kultur.“ Zázemí kulturní komunity si cení a s ostatními Vietnamci spolupracuje ráda. „Nechci na tom ale stavět. Ve své práci se chci dostat někam dál. Jenom v tomhle svoji budoucnost nevidím,“ uzavírá.

Nguyen je jen jednou ukázkou toho, že u nás zvolna dorůstá nová generace sebevědomých Vietnamců. Vietnamců, kteří získali české vzdělání, perfektně se domluví a kteří přejali naše hodnoty. Jejich životním cílem není jen pracovat a vydělávat. Chtějí se bavit a rozvíjet vlastní kulturní aktivity. 9Viet je stále jen první vlaštovkou.

„Když se do něčeho pouštíme, chceme to dělat ze všech sil, ne jen tak napůl,“ řekl mi Linh. „Chceme do toho dát všechno, protože je to pro Vietnamce dobré a důležité. Musíme se snažit.“


(Reportáž vznikla pro seminář Novinář a menšinová témata pod vedením doktorky Alice Tejkalové.)

2. června 2009

Pošlou poštou

Napsal jsem dopis, a nebyl to dopis ledajaký. Respektive formou a obsahem to byl úplně normální osobní dopis jednoho člověka druhému. Výjimečný byl tím, že to byl můj první DopisOnline.

Rozhodl jsem se využít nové služby České pošty, konrétně tzv. Hybridní pošty. Dopis jsem napsal na počítači u sebe doma, nacpal jsem ho do předdefinované šablony, převedl do formátu pdf a odeslal v podstatě jako běžný e-mail. Za doručení jsem zaplatil pomocí SMS. Připomínám, že jsem se ani na okamžik nevzdálil z domova. Adresátovi o tři dny později mé poselství dorazilo v tradiční papírové formě, pěkně vytištěné. I s reklamním letáčkem na další podobně skvělé služby.

Byl jsem touto technickou novinkou nadšen. Předně jsem si představoval, jak je to úžasně ekologické řešení. Můj dopis, na jehož papírové podobě trvám, může vesele cestovat z Kladna třeba do Ostravy, Luníkova nebo do Hrochova Týnce po drátech či bezdrátově, takřečeno virtuálně, nefyzicky, ve formě nul a jedniček. A tam někde na poště že si ho vytisknou a šťastně doručí. Jinými slovy, dopis nebude muset cestovat v automobilu, vlaku či letadle a zanechá za sebou tedy menší ekologickou stopu.

Povzbuzen tímto přesvědčením, říkal jsem si, že služba má své opodstatnění, přestože je oproti klasické zásilce násobně dražší. A jsa člověk zvídavý, rozhodl jsem se po způsobu doručování pátrat dál.

Co říci závěrem. Ve své naivitě jsem samozřejmě Českou poštu (včetně té Hybridní) trestuhodně přecenil. Nic takového, jako decentralizace a ekologická šetrnost systému se neděje. Všechny online dopisy totiž končí v centrále v Českých Budějovicích (zřejmě se vycházelo z předpokladu, že zde chce žít každý). Odtud jsou posílány KLASICKOU cestou.

No, ale ten jeden pokus za to stál. Poště patří poděkování aspoň za to, že dopis doručila, přestože jsem na něj napsal špatné směrovací číslo.