Autor

14. června 2009

Detektivka číslo 44?


Příběh, u kterého se tají dech, brilantní analýza totality, neokoukaný vypravěčský postup. Takové reference provázejí prozaický debut mladého britského scenáristy Toma Smithe Dítě číslo 44.

Autor nás zavádí do prostředí sovětské tajné služby MGB, kde pracuje hlavní hrdina Lev. Sovětský svaz roku 1953 je místem, kde vládne strach a nedůvěra a kde lidské konání ovlivňuje prostá snaha přežít za každou cenu. Nikdo si nemůže být jistý svou pozicí, lidská zášť a správné kontakty dovedou takřka zničit lidskou existenci.

Lev jako služebník moci pocítí její odvrácenou tvář, když se dostane do konfliktu se svým spolupracovníkem Vasilijem. Ctižádostivý Vasilij se jej rozhodne pokořit, a jelikož jsme ve světě, kde pravda má jen malou váhu, úspěšně se mu to daří. Provokuje Lva, aby udal svou ženu Raisu. Lev to ale odmítne, za což musí platit nejen on a Raisa, ale i jeho rodiče.

Lev se dostává do provinčního městečka Vualsk. Nový smysl svého života najde ve vyšetřování podivných rituálních vražd dětí. Dopadnout vraha však může jen pokud se postaví celému systému a vsadí všanc svůj život.

Smith využívá své scenáristické zkušenosti a střídá dynamicky pohledy jednotlivých postav. Vedle toho poměrně často používá střih v ději a přechod k jiné dějové linii, čímž se mu daří zvyšovat napětí. Skvěle pracuje s detaily a historickým pozadím příběhu. Zúročil tak několikaleté studium sovětských dějin.

Zatímco fabuli Dítěte číslo 44 není takřka co vytknout, Smithovy postavy působí poněkud schematicky. Svět, který autor vytvořil, je neustále staví před nejednoznačná mravní rozhodnutí, postavy jako takové ovšem působí vcelku černobíle. Pohnutky k jejich chování se někdy zdají až příliš vykonstruované a nevěrohodné, důležitá rozhodnutí dělají nepromyšleně rychle a v souladu se Smithovou snahou příběh přirozeně zacyklit.

Loutkoherectví Smithových charakterů a použité schéma vývoje vztahu Lva a Raisy tak zákonitě vyústí v laciný melodramatický závěr. Kdyby si Smith odpustil poslední dvě kapitoly, udělal by možná líp.

Přesto je Smithova loňská nominace na Bookerovu cenu zasloužená. Jde totiž o knihu par excellance, jejíž chyby můžeme připsat na vrub mládí autora. Rozhodně nejde o čtyřiačtyřicátou detektivku v řadě. Dítě číslo 44 se vám totiž vryje pod kůži.

Jsem si vědom toho, že Knižní klub charakterizuje žánr knihy na jejím přebalu jako thriller. Dle mého názoru jde spíš o marketingovou nálepku.

Žádné komentáře: