Autor

8. června 2009

Kouzlo Bobo


Lidmi, kteří stojí do roztrhání těla za svými názory, i když to jsou názory úplně hloupé, se dá velmi snadno pohrdat. Já takové lidi obdivuju. Nikoli začasté kvůli tomu, co říkají, a už vůbec ne kvůli drzosti, s jakou jsou schopni své pozice hájit. Jsou mi sympatičtí prostě svou odvahou jít vlastní cestou, bez ohledu na pohled ostatních.

Takovou personou je třeba Jana Bobošíková. Znám málo těch, kteří by pro mne Catullovo Odi et amo naplňovali přesněji. Mám ten pocit kdykoli Janu Bobošíkovou vidím, ani nemusí nic říkat. A soudě podle výsledků voleb do Evropského parlamentu nejsem sám, komu dokáže být paní inženýrka specifickým způsobem sympatická. Vždyť se v kotlině české našlo 42 730 voličů, kteří jí udělili preferenční hlas (ale já mezi nimi nebyl).

To zvláštní kouzlo podobných osob tkví ve schopnosti přesvědčivě a vyhraněně diskutovat (respektive disputovat) i o problémech, kterým dotyčný absolutně nerozumí. Je to umění chovat se maximálně účelně, ohýbat své argumenty na základě konkrétní situace, umlčet konkurenci.

Když Jana Bobošíková oznámila svou účast v soutěži o křeslo generálního ředitele České televize, příliš překvapen jsem nebyl. Podivil jsem se až když ji Rada ČT protlačila do užšího výběru kandidátů.

Mám ale zvláštní puzení (po vzoru Saturninova uvádění věcí na pravou míru) vysvětlit, proč bych si opravdu nepřál, aby právě ona nakonec vzešla z konkurzu vítězně.

Když Bobošíková tvrdí, že chce zrušit na České televizi reklamu, prokazuje tím poměrně zásadní neznalost. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání číslo 231/2001 Sb., respektive jeho změna dle zákona číslo 348/2005 Sb., přichází s formulací, podle které "provozovatel televizního vysílání ze zákona nesmí do vysílání zařazovat reklamu a teleshopping s výjimkou reklamy zařazované do vysílání programu v přímém spojení s vysíláním sportovní či kulturní události, je-li vysílání takové reklamy nezbytnou podmínkou k získání práv k televiznímu vysílání sportovní nebo kulturní události." (§ 50, odst. 1)

Jinými slovy, jak se pro Českou televizi (a neopomínejme Český rozhlas) schválilo zvyšování tzv. koncesionářských poplatků, plánovalo se také zrušit u médií veřejné služby reklamu. (Provozovatelé na základě licence mohou reklamou zaplácnout až 10 % vysílacího času.)

Jenže všechno nakonec dopadlo docela jinak. S přechodem na digitální terestrické vysílání byla v roce 2007 přijata tzv. diginovela (304/2007 Sb.). Podle přechodných ustanovení v tomto zákoně může ČT až do ukončení digitalizace vysílání v Česku zařazovat reklamu v rozsahu 0,75 % vysílacího času v případě kanálu ČT 1 a 0,5 % vysílacího času u ostatních programů.

Peníze z reklamy navíc ČT v současnosti nepoužívá na výrobu vlastních pořadů, ale putují na tři speciální účty: do kinematografického fondu na podporu nových českých filmů, na účet Českého telekomunikačního úřadu pro podporu rozvoje sítí digitálního vysílání a na zvláštní účet České televize, který slouží rozvoji veřejnoprávní sítě a digitalizaci archivu ČT.

Půjde-li všechno podle plánu, reklama na ČT nejpozději 31. prosince 2012 skončí, s Bobošíkovou i bez ní.

A pak je tu druhá věc, při které mi zůstává rozum poněkud stát. Ve svém plánu na správu ČT totiž Bobošíková deklaruje také zrušení televizního poplatku a financování televize ze státního rozpočtu, přičemž ihned dodává, že chce televizi zbavit závislosti na politice. Je to tak trochu oxymoron. Nelze se totiž naivně domnívat, že by televize mohla být nezávislou, pokud jí budou finanční kohoutky držet politici, a to ani za předpokladu, že by pro ČT byl ve státní kase vyhrazen fixní procentuální podíl.

Jako by té závislosti teď nebylo dost. Vždyť televizní poplatky zvyšují poslanci vždy zvláštním zákonem a je zcela na jejich libovůli, zda se k tomu uvolí; o televizní radě ani nemluvě. Od časů Iva Mathé, který chtěl (ač bezúspěšně), aby se poplatek rok od roku navyšoval aspoň o koeficient inflace, jsme se tak dostali opravdu "daleko".

Žádné komentáře: