Autor

12. června 2009

O knihách, díl první

Příliš mnoho lidí kolem mne si myslí, že kniha je něčím, co by mělo svou kvalitou zušlechťovat lidskou mysl, neřku-li přímo vychovávat. Aspoň mám ten pocit. A málo není ani těch, co jsou ochotni se hádat, že kniha je o mnoho lepší než televize, film, rozhlas nebo tenhle blog (s tím bych asi poněkud opatrně souhlasil).

Nepohybuju se v prostředí samých intelektuálů. Ostatně můj pocit potvrdili až lidé diskutující o projektu České televize Kniha mého srdce, především o jedné z jeho součástí, totiž Knize na pokračování. Přestože parametry této soutěže/akce/zábavy či jak tomu vlastně říkat to už z principu vylučují, mnozí diskutující mají pocit, že by výsledkem mělo být něco "velkého" a "vznešeného".

Netvrdím, že bychom se ke knihám neměli chovat pěkně, to ne. Ale knihy jsou prostě a jednoduše spotřebním zbožím, ničím výjimečným, a už vůbec ne vznešeným. Označení "spotřební zboží" má svůj důvod - je v něm označeno slovo potřeba. V teorii komunikace existuje koncepce užití a uspokojení, která velmi zjednodušeně říká, že mediální obsah si vybíráme na základě nějakých osobních potřeb. Média podle tohoto konceptu přinášejí možnost uživatelům své potřeby uspokojit.

Samozřejmě, že jako skoro všechno v teorii komunikace, ani tato koncepce neplatí úplně, protože člověk je bytost příliš složitá (ze sociologického a psychologického hlediska), nemluvě o komplikacích v rámci celé společnosti.

Přesto se mi myšlenka "užití a uspokojení" velmi líbí, protože se shoduje s tím, jak vnímám knihy já. V rejstříku vydávaných knih jsou tituly rozličného zaměření, rozsahu i kvality, knihy sloužící různým účelům a s předpoklady plnit různé funkce. To, že si já pro své uspokojení vyberu Dějiny USA, Pamukův Sníh a knihu Soudruzi, svědčí jen cosi o mé osobnosti a radost z toho vedle mě mohou mít snad jen reklamní agentury, které pro příště vědí, co mi nabízet. (To ovšem netuší, že jsem v daný den měl zrovna nápad se nesmírně vzdělávat a jinak čtu samé "pokleslé" žánry.)

Pokud někdo holduje jiným knihám, neberu mu to. Záleží totiž na tom, kdy čte, proč čte, co od čtení očekává a jistě řadě dalších faktorů. Existuje četba odpočinková a náročná, na pláž k moři si s sebou Cortázarův Nebe, peklo, Ráj vážně neberu (neb tam už nějaký rok nejezdím, ale to je jedno).

V tomhle smyslu tedy literaturu kvalitní a nekvalitní nerozeznávám. O lidech, kteří druhé soudí podle četby harlekýnek, si myslím svoje. To ale neznamená, že bych zcela odmítal dělení podle kvality. To ne. Ale vnímám je v rámci jednotlivých kategorií, protože jedině tak se dá aspoň trochu spravedlivě srovnávat.

Pokud v detektivce už na třetí stránce odhadnu, kdo je vrah, pak můžu s klidem říct, že je špatná. Průměrná detektivka mne nechá tápat až do konce. Pokud mne autor dokáže celou dobu svádět na falešnou stopu a nakonec se ukáže, že vrahem byl někdo, do koho bych to neřekl (a přitom fabule dává smysl), pak je to detektivka excelentní. Různě kvalitní jsou i harlekýnky.

Jen bych byl rád, aby se všichni zmiňovaní knižní českotelevizní diskutující na chvilku zamysleli, k čemu má vlastně kniha na pokračování sloužit a jaké potřeby uspokojovat. Pokud mají jiné, číst ji přeci nemusí (a mohou jít klidně uspokojovat jiné potřeby).

A pokud jde o tu kvalitu. Každý má přeci - parafrázujme název oné ankety ČT - knihu SVÉHO srdce, ať si lidé kolem říkají cokoli.

Žádné komentáře: