Autor

30. června 2009

Rituál dnes

Každý rok v letních měsících absolvujeme s bývalým spolužákem cestu po zaniklé trati ze Zvoleněvsi do Kladna. Tu první jsme šli s detailním popisem trasy a mapou v ruce. Naše konverzace se ubírala většinou k možnostem pokračování v cestě, a neznajíce zkratky či vhodné cesty, zažívali jsme dobrodružství.

Dobrodružství tkvělo v neznámé budocnosti, v určité nejistotě, nevědomosti. Důležitý byl zážitek - z překonaného pole, přeskočeného potoka, do krve rozdrásných nohou. Sandály se ukázaly jako výsostně nevhodná obuv.

Když jsme letos šli trasu už potřetí, prvek dobrodružství se vytratil. Věděli jsme neomylně, kudy jít a co nás na cestě čeká. Zkracovali jsme si trať nově objevenými (a suchými) cestami. Zároveň si však cesta uchovala určitý rozměr. Změnila se jen její náplň. Nešlo už o dobrodružství, ale o rituál.

Na rozdíl od dobrodružství, které je převážně smyslově a jehož podněty přicházejí z vnějšího prostředí, rituál vyžaduje naplnění "zevnitř". Rituálu je třeba vtisknout smysluplný obsah, respektive rozměr, třeba ve formě duševního prožitku. I rituál je třeba v přiměřené míře aktualizovat a tím hledat jeho nový smysl.

V opačném případě hrozí, že se z rituálu stane rutina. Rutinu by v kontextu termínů, které užívám, šlo charakterizovat jako rituál bez vnitřního naplnění, respektive dobrodružství, jež opakováním ztratilo na dobrodružnosti a nenašlo svůj nový smysl. Rutina je vázána na podněty vnějšího světa, nedostává se jí však pomoci z nitra.

Mám pocit, že současná západní společnost v naprosté většině svých činností dávno opustila fázi dobrodružství a zvolna ustupuje i od rituálů. Popisuji v zásadě z jiné perspektivy akcentovaný problém vyprázdněnosti doby. Lidský život je převážně rutinou.

Životní tempo rutinizaci do značné míry podporuje. Člověk však na hledání smyslu rezignuje i v případech, kdy by na místě byl prožitek rituální.

Jeden příklad za všechny - vztah člověka k médiím. Čtení novin býval v počátcích 20. let rituál spojený s návštěvou kavárny, společenskou rozpravou, doutníkem, debatami. Dnes? Rychločtení v metru.

Stejně tak hromadný poslech rozhlasu byl událostí, kdy se celá rodina sešla, aby zachytávala hlasy z éteru (zpočátku šlo samozřejmě o zážitek, dobrodružství). Dnešní převážně kulisový poslech je "vynálezem" posledních zhruba 40 let, spojený hlavně s rozvojem automobilismu (a televize). Ostatně její sledování, v dobách kdy třeba vysílala jen několik hodin denně, bývalo také rituálem.

Tím nechci říct, že daný stav je špatně. Je to prostě tak. Jenom mě napadá, jestli za fází rutiny je ještě nějaká další.

Žádné komentáře: