Autor

2. srpna 2009

Střípky (za)karpatského putování: úvod


Kraj, kde Čechy milují. Nepřišel jsem na trefnější charakteristiku Zakarpatské Ukrajiny. Usměvavé tváře místních, kteří mávají autobusu s nápisem "ČSAD České Budějovice", se mi vryl do paměti. Neviděl jsem v nich ani náznak přezíravosti nebo nucenosti, ani jsem se necítil jako atrakce. V těch očích byla radost. Radost, že se Češi vracejí.

Pravda je, že Češi na území, které dvacet let mezi světovými válkami patřilo jako čtvrtá samosprávní oblast (Podkarpatská Rus) k tehdejšímu Československu, navštěvují v posledních letech stále hojněji. A až na výjimky jsou to turisté jediní (paradoxně sem z obyvatel bývalého Československa jezdí jen Češi, Slováci ne). Svědčí o tom i česky psané cedule s nabídkou ubytování.

Mnohem důležitější ovšem pro místní byla éra Československého státu. Po stoletích uherské nadvlády, stupňované po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 nekompromisní maďarizací, znamenalo připojení k nově se rodícímu státu mimořádné období svobody a národního obrození Rusínů.

Sloučení s Československem bylo přitom navýsost pragmatickým krokem. Po první světové válce začali Rusíni žijící v americkém exilu hledat mezinárodní garance. Čelili přitom nejen územním nárokům Polska a Maďarska, ale i snaze o vytvoření sjednocené centralizované Ukrajiny.

Vytvoření samostatného rusínského státu se v kontextu poválečných změn stalo nemyslitelným, a tak jako jediná schůdná varianta nakonec zbylo sloučení s rodícím se Československem. 12. listopadu 1918 je posvětil plebiscit rusínské emigrace v americkém Scrantonu. Pro připojení byly dvě třetiny hlasujících. Rozhodnutí pak definitivně potvrdila Ústřední ruská národní rada 8. května 1919.

Pro Československo bylo rozšíření o novou oblast otázkou mezinárodní prestiže, a stát proto pacifikaci a správu Podkarpatské Rusi zařadil mezi jednu ze svých priorit. Musel se ale vyrovnat s řadou problémů, především v otázkách bezpečnosti.

Nově získaná rumunská hranice byla pověstná pašováním lihu, nesnáze působila i rumunská vojska, jejichž poválečný odchod z území se neúnosně protahoval, Maďaři, kteří se náhle ocitli v cizím státě, vyvolávali roztržky s místními obyvateli. Výjimečný stav trval na Podkarpatské Rusi až do 9. ledna 1922.

Zemi chyběla základní infrastruktura, hospodářství bylo nevýkonné, kromě solných dolů, jež využívali už staří Římané, neměla žádné nerostné suroviny. Československo sem v průběhu let investovalo obrovské finanční prostředky a postupně se mu dařilo Zakarpatí rozvíjet. Správním centrem oblasti byl Užhorod (kde sídlila i odbočka České tiskové kanceláře).

Mimořádnou obrodou prošel ve dvacátých a třicátých letech rusínský národ. Až do roku 1918 bylo nacionální cítění Rusínů slabé. Už v roce 1937 se však při sčítání obyvatel na Podkarpatské Rusi 4/5 vyslovily pro rusínský jazyk, který se právě ve 30. letech pokoušel dosáhnout kodifikace gramatiky a pravopisu (svůj podíl v těchto snahách měl i český spisovatel Ivan Olbracht).

Československo podporovalo místní kulturu, přestože slibované autonomie se Podkarpatské Rusi dlouho nedostávalo. Ostatně místní inteligence o to ani příliš neusilovala. Formování samostatné správy Rusi bylo dokončeno 8.-11. října 1938, tedy až po podpisu mnichovské dohody. Předsedou první vlády se stal Augustin Vološyn.

Šlo však už spíše jen o formální krok, rozpadající se Československý stát začal mít jiné problémy. Ve stejné době došlo k prvním rozmíškám na hranicích Podkarpatské Rusi a fašistického Maďarska.

2. listopadu 1938 pak nechal Hitler svolat konferenci do Vídně. Po tomto "malém Mnichově" přišla Podkarpatská Rus a Slovensko o jižní části svého území. Vološyn vydržel v čele zbytku autonomního území až do 15. března.

Následovala okupace horthyovským Maďarskem. Pro obyvatele Podkarpatské Rusi se tak naplnil nejhorší možný scénář, nadvláda Maďarů. Spolu s okupací zaniklo také označení Podkarpatská Rus.

Po druhé světové válce měl československý tisk zakázáno spojení "Podkarpatská Rus" užívat. Území se přejmenovalo na Zakarpatskou oblast. Slibovaná autonomie se ale nekonala a oblast byla nakonec připojena k centralizované Ukrajině.

Teprve v posledních letech se opět objevují hlasy volající po autonomii území a sílí rusínský nacionalismus. Snahy o připojení k Československu byly definitivně zmařeny rozpadem federace v roce 1993.

Kraj za Karpatami je specifický, leží na rozhraní několika kultur a liší se jak od zemí na východě, tak od těch na západě. Může sloužit jako příklad fungujícího soužití lidí a přírody, ale i lidí různého vyznáná a etnika mezi sebou. A dosud nabízí takřka panenskou krajinu nenalezenou západním turismem.

Žádné komentáře: