Autor

14. září 2009

Na sklonku léta po tělese bývalé dráhy

Pršet začalo přesně ve chvíli, kdy autobus minul ceduli u vjezdu do obce Nučice. Mžení přecházelo v déšť a déšť v mžení, krajina se už stihla vybarvit do podzimních barev. Neutěšeně vypadal svět, pole už zoraná, trať dávno opuštěná. Melancholie.

Poslední vlak vyjel na trať mezi Nučicemi a Kladnem v roce 1968. Dráha, logické vyústění nešťastného nápadu zřídit železárny v místě bez rudy a vápence, fungovala od ledna 1858. Dnes už z ní zbylo jen málo - těleso obrostlé keři, pár pražců, telegrafní sloupy opuštěně stojící uprostřed pole.

Stojí za to se ztratit hned na počátku cesty a zvolna vlhnout v pozdně letním dešti, ohlašujícím příchod nového času. Dny se krátí, pole už jsou dávno zoraná. A bývalá trať se jako mlčící svědek dávných časů vine krajinou - tu přerušená dálnicí, tu mizící v poli. Objevuje se a ztrácí, stejně jako se člověk tu a tam při své cestě po ní ztrácí a zase objevuje. Objevit cestu znamená objevit sebe - překonat překážky, prolézt dírou v plotu.

Na botách si odnášíš kus úrodné země a víš, že se k ní budeš rád vracet...

Kladensko-nučická dráha

Žádné komentáře: