Autor

5. září 2009

Tři důvody, proč si myslet, že s mediálními radami je něco v nepořádku

V rozmezí mezi 15. červencem a 20. srpnem nám zákonem zřizované rady všech českých médií veřejné služby předvedly, jak přesně by neměly fungovat. Na dřeň se odhaluje absurdní systém jmenování rad, který ani po reformě zapříčiněné tzv. televizní krizí v období Vánoc 2000 nedoznal příliš změn k lepšímu.

Ale vezměme to pohromadě.

15. 7. 2009: Rada České televize volí nového ředitele
One-woman show v podání Heleny Fibingerové přenášená živě internetovou ČT 24 dovedla leckoho k pochybnostem, zda je místopředsedkyně Rady, bývalá mistryně světa ve vrhu koulí, skutečně člověkem na svém místě.

Volbu ředitele provázela řada spekulací, ty největší především kolem možného zrušení celé volby a pozdějšího zapojení Milana Fridricha do volby následující. První dvě kola skončila patem, dosavadní ředitel Janeček nedostal potřebný počet hlasů. A tak se radní odebrali na poradu a za půl hodiny v tajném hlasování nakonec jeden hlas uhráli. Co je k tomu rozhodnutí vedlo? Kdoví.

22. 7. 2009: Rada Českého rozhlasu odvolala ředitele Kasíka
Mimořádné zasedání Rady s mimořádným výsledkem. Generální ředitel se neodvolává každý den, a už vůbec ne, pokud jde o generálního ředitele jakž takž úspěšného. Pravda, některé argumenty radních stojí za zamyšlení, odchod Kasíka je ale dán spíš otázkou osobních antipatií.

Budiž radním připsáno ke cti aspoň to, že o odvolání hlasovali veřejně. Celé zasedání se ale zvrhlo v sérii výpadů a osobních invektiv. Radní se kdovíproč rozhodli, že se Český rozhlas nachází v hluboké krizi, takřka se rozpadá před očima, a není jiného viníka než (teď už bývalého) ředitele. Kdo by nahlédl do poslední přístupné výroční zprávy, získal by patrně zcela opačný dojem.

Absurdní je i to, že Rada Kasíkovi vyčetla jmenování Barbory Tachecí do čela Radiožurnálu, jelikož po celou dobu jejího působení si radní mnuli ruce, že vlajkové lodi Českého rozhlasu konečně stoupá sledovanost. Ani aféra kolem ředitele Kasíkovy kanceláře Libora Křivky a jeho nepředloženého lustračního osvědčení neobstojí. Připomeňme analogický případ exmilicionáře Františka Lamberta v České televizi. Lambertovo jmenování do funkce finančního ředitele České televize Rada řediteli Janečkovi s klidem odpustila.

Kasíkovi tak patrně zlomila vaz jeho neochvějná podpora Rádia Wave. Mimochodem, zřízení rozhlasového okruhu pro mladé posluchače není nápad Kasíkův, přišel s ním už jeho předchůdce Vlastimil Ježek, kterému se ale nikdy nepovedlo pro něj získat vysílací frekvenci. Wave dráždí a pohybuje se na tenkém ledě, ani údajná urážka Václava Klause ale nebyla ničím, co by v se západních (a svobodných !) médiích mohlo ocitnout za hranicí únosnosti.

Bylo by zajímavé slyšet od radních jejich představu o rozhlase pro mladé. Zřejmě by mělo jít o mix intelektuální zábavy, moralisticko-filozofických přednášek a ukázek klasické hudby, aby se mladým dal správný příklad. Do čela rozhlasu se nyní aspoň na přechodnou dobu dostal bývalý programový ředitel Richard Medek, tedy muž, jenž o posluchačích Rádia Wave prohlásil, že "nejsou budoucností národa".

20. 8. 2009: Rada ČTK zvolila novým ředitelem Radima Hrehu
A do třetice se nám v nedávné době připomněla také Rada ČTK, která vybírala nového generálního ředitele za Milana Stibrala. Ten se po šestnácti letech v nejvyšší funkci rozhodl odejít do důchodu.

Připomeňme, že zákon o ČTK neprošel na rozdíl od zákonů o ČT a ČRo od roku 1992 novelizací a platí tedy, že radní navrhují i jmenují poslanci (u ČT a ČRo jmenují radní poslanci na základě návrhů "relevantních společenských organizací", jako je třeba Český atletický svaz).

Veřejnoprávní status je ovšem v případě ČTK anachronismus porevoluční transformace mediálního sektoru. Od roku 1996 ČTK vydělává, chová se v zásadě jako obyčejná soukromá firma, a jelikož český občan na její chod nijak nepřispívá, není důvod, proč by ji měla kontrolovat (zhusta nekompetentní) Rada.

Milan Stibral předává svému následovníkovi velmi slušně fungující podnik. Na rozdíl od řady svých evropských konkurentů, ČTK díky prodeji svého unikátního softwaru pro multimediální sevis vydělává i v době globální ekonomické recese, i když kvalita jejího zpravodajství je nezřídka terčem kritiky. Také před ní ale stojí výzvy v podobě nastupujících technologií, které jsou do určité míry schopny její činnost nahradit.

Proto zarazí, že na ryze manažerský post radní vybrali bývalého ředitele Slovenské televize Radima Hrehu. Rozhořčení zaměstnaneckých odborů je namístě. O tom, kdo z kandidátů do čela ČTK představoval kompetentnější osobu, není nutné dlouho rozjímat (nejvážnějším konkurentem byl Hrehovi náměstek dosavadního ředitele a dlouholetý zaměstnanec agentury Jiří Majstr).

Hreha s agenturním prostředím dosud neměl nic společného, navíc jeho roční působení v čele Slovenské televize ukazuje na to, že není ani příliš dobrým manažerem. Nezodpovězena zůstává jediná otázka - co radní k volbě Hrehy vedlo.

Média veřejné služby? Či média politického zájmu?
Sedm let po změně zákona o ČT a ČRo, skoro devět let po tzv. televizní krizi máme dál mediální rady, jejichž působení zůstává přinejmenším sporné a jejich (byť nepřímá) propojenost s politickými stranami je veřejným tajemstvím.

Mediální rady by měly být orgánem, jehož prostřednictvím je vykonáváno právo veřejnosti na kontrolu médií veřejné služby. Dokud se ale nestane viditelný průšvih, mohou si radní dělat víceméně, co chtějí, a veřejnost to příliš netankuje. Po dvaceti letech svobody projevu je to smutné.

Určitou iniciativu vyvíjejí aspoň studenti vysokých škol v rámci projektu Inventura demokracie. Po zákonodárcích chtějí změny v podobě mediálních rad, které jsou v západních zemích obvyklé (taxativní vymezení organizací, které mohou radní jmenovat; požadavky na vzdělání atp.). Nezbývá než jim fandit.

Žádné komentáře: