Autor

20. října 2009

Resuscitace vědy

Aktivity iniciativy Věda žije!, která bojuje proti plánům vlády s českou vědou (a především proti Radě vlády pro vědu a výzkum), jsou pestré a vesměs zábavné. Přidávám několik fotek z dnešního happeningu.













17. října 2009

Nelehký osud italských vysídlenců za první světové války

„Po vypovězení války přišli do okresu uprchlíci z Haliče, v květnu roku 1915 uprchlíci italští z jižních Tyrol. Doma jim bylo většinou vše zničeno. Naučili se dost dobře česky, zvláště děti. Ačkoliv jim naše obyvatelstvo dosti pomáhalo, přece zde neměli na růžích ustláno…“

Tak vzpomíná kronikář Josef Bohuslav v Pamětní knize obce Libečov na přítomnost italských vysídlenců v této vsi během první světové války. Podobně jako Libečov se s příchodem nedobrovolně vystěhovaných Italů muselo vyrovnat i dalších čtrnáct obcí tehdejšího kladenského hejtmanství. Jejich osudy přibližuje nedávno vydaná publikace Památce vysídlenců z údolí Ledro v okresním hejtmanství Kladno.

Když Itálie vypověděla 23. května 1915 válku Rakousku-Uhersku, armádní sbory obou států se pohnuly směrem k jižní hranici rakouské monarchie. Tu tvořilo Tridentsko, chudý zemědělský kraj v jižních Tyrolích, který sice v roce 1815 připadl v rámci vyrovnání po Napoleonově pádu Rakousku, avšak tíhnul vždy spíše k Itálii.



Po vyhlášení války rakouské úřady takřka okamžitě rozhodly, že v rámci ochrany civilních obyvatel budou lidé z ohrožených oblastí deportováni do vnitrozemských, bezpečných oblastí monarchie – Horního či Dolního Rakouska, ale především do Čech a na Moravu. A tak se stovky žen, dětí a starších lidí (muži bojovali v rakouské armádě) dostaly z tyrolského údolí Ledro na Kladensko.

Vlaky s vysídlenci přijely do kladenského hejtmanství 27. května 1915. Kolik přesně jich bylo a na základě jakého klíče byli rozdělováni do jednotlivých obcí, dnes nevíme. V každé obci jich bylo několik desítek, nejčastěji pravděpodobně kolem padesáti.

Příchod do nového prostředí musel být pro Italy svízelný. S sebou si mohli vzít narychlo jen to nejnutnější, nechali za sebou výsledky svého celoživotního úsilí a navíc se dostali do prostředí, které jim bylo kulturně, ale především jazykově cizí.

Vysídlenci měli nárok na státní podporu, kterou rozdělovalo okresní hejtmanství v Kladně. Nejprve tvořila 70 haléřů na osobu a den, později pak haléřů 90. Taková částka byla ale naprosto nedostačující, nepokryla ani náklady na koupi běžných potravin.

Stát se také snažil italským dětem zajistit v novém „domově“ vzdělání. V místech, kde žilo Italů hodně, byly zřizovány speciální třídy, kde děti učili italští kněží či povolaní učitelé. V kladenském hejtmanství byly takové třídy čtyři.

Krátce po skončení první světové války všichni odsunutí Italové odešli a postupem času se na jejich osudy takřka zapomnělo. Teprve v loňském roce připravil Svaz obcí údolí Ledro v rámci oslav výročí konce první světové války vzpomínkovou akci. Byli na ni přizváni i zástupci některých obcí, kde vysídlenci v letech 1915–19 přebývali.

Výsledkem setkání byl podpis dohody o přátelství mezi italskými a českými obcemi. Při té příležitosti vyšla v červnu 2008 v italsko-české úpravě kniha mapující dobrodružství přesídlených Italů s prostým titulem Čechy, jejímž autorem je novinář Mario Colombo.

Inspirováni tímto titulem se v lednu 2009 zástupci čtrnácti obcí Kladenska a Unhošťska dohodli, že připraví na vlastní náklady obdobnou publikaci, jen z českého pohledu.

„Chtěli jsme doplnit některé informace z našich kronik a z matričních záznamů, obohatit italskou knihu několika novými poznatky, ale také představit minulost jednotlivých obcí, kde Italové pobývali,“ líčí editor Miroslav Oliverius záměr, s nímž kniha Památce vysídlencům údolí Ledro vznikla.

Publikace obsahuje vedle dvojjazyčného česko-italského textu také přehledné tabulky se záznamy o úmrtích a narozeních a dobové pohlednice či fotografie. Knihu předali starostové zahrnutých obcí svým italským protějškům na letošním červnovém setkání v Čechách.

9. října 2009

Hokej v divadle

Není snadné převést hokejové téma na prkna divadelního jeviště, tím spíše zpracovat ho tak, aby z něj zbylo také něco jiného než hokej. Že to jde, ukázali před lety tvůrci "hokejové opery" Nagano. Nyní se o to s podstatně horším výsledkem pokusili Petr Kolečko a Tomáš Svoboda hrou Jaromír Jágr - Kladeňák, napsanou na zakázku Středočeského divadla v Kladně.

Zpočátku nadějnou parodii na svět hokeje, hokejových fanoušků a kult sportovních celebrit zabili autoři snahou dát hře také hlubší rozměr. Nápad vybavit každého z hokejistů nějakým filozofem, který nahlodává sportovcovo sebevědomí a nutí ho přemýšlet nad vlastní úlohou ve světě, není špatný. Stejně jako Jágrovo existenční tápání, polemizování s "jeho" filozofem Ludwigem Wittgensteinem, další osobností spjatou s Kladnem, či hledání oblasti, kde by mohl být hokejista užitečný. Tím vším autoři víceméně zdařile dokazují, že v soukromí je hokejista stejný člověk s vlastními starostmi jako kdokoli jiný.

Jenže filozofové nakonec zmizí z života hokejistů příliš snadno a bez vysvětlení, prostě proto, že hokejové Kladno s Jágrem (a Mariem Lemieux) ve svých řadách opět sáhlo po extraligovém titulu. A onou užitečností ve výsledku stejně zůstává hokej a nic jiného než "dobrý" hokej. Proč tedy ony sžíravé pochybnosti?



Ukázalo se zkrátka, že postavit hru na Jágrově psychologickém dilematu je na naplnění celovečerního představení příliš málo, přestože některé okamžiky - například smrt Jágrova přítele Alexeje Čerepanova během utkání Avantgardu Omsk - jsou gradovány nesmírně působivě. Jestli Jágr v určitých okamžicích opravdu představuje zajímavý psychologický typ, není to ani tak zásluha scénáře, jako vynikajícího výkonu Davida Matáska v hlavní roli.

Matáskovým "hokejovým kreacím" zdatně sekundují herci kladenského divadla jako Jan Krafka, Tomáš Petřík nebo Lukáš Homola. Dobrý výkon podávají také Veronika Pavlasová v roli modelky Andrey Verešové a Dana Marková coby další modelka a Jágrova partnerka Inna Puhajková. Naopak Miroslav Večerka v roli exaltovaného komentátora Roberta Záruby dobrý dojem ze souboru poněkud kazí.

Titulu by ovšem neuškodila pověstná cimrmanovská redukce postav. Divadelní šéf, zástupkyně svazu rybářů a středočeský hejtman (což má být zřejmě, soudě podle oranžové šály kolem krku, ironizace současného hejtmana Ratha, bohužel dost nepovedená) jsou úplně zbytečné. Mimo to, že mají ukázat, jak společnost tyje ze svých celebrit, se jim ve zbytku hry žádné další úlohy nedostává, a potácejí se tak dějem poněkud toporně.

Ostatně po vcelku zdařilé první půlce hra po přestávce zřetelně stagnuje. Autoři jako by si všechny trumfy vyházeli už na začátku a dál se jen snaží nějak proplácat. Vše tak směřuje k závěru ála estrády televize Nova v 90. letech, tedy společnému jásotu a závěrečné písni. Hra se zvrhává v jakési pokleslé kabaretní představení, do něhož zničeho nic (a kdoví, proč) vstupuje bonmotem i trenér "naganských hochů" Ivan Hlinka.

Autoři hry, kteří zřejmě psali "na míru" kladenského publika, neopomněli zařadit také několik hudebních vystoupení. Jako by se divák nemohl bez infantilních písňových textů v podání neprofesionálních zpěváků obejít. Ale takové už to bohužel se současnou dramaturgií zdejší scény je.

Pochvala patří strohým a účelným kulisám, nápaditým, moderně pojatým kostýmům a především choreografii. Herci se speciálními botami na bílé ploše jeviště skutečně zdárně imitují pohyb po ledě a nápaditost, s jakou jsou choreograficky zpracovány jednotlivé zápasy, nemluvě o parodii analýzy elektronickou tužkou, zaslouží potlesk.

Jaromír Jágr - Kladeňák bude nějaký čas lákat pozornost různých zvědavců a snad hned tak nezmizí ani z médií. Zajímavé je ale především tématem či přesněji řečeno intencí autorů, realizace je spíš podprůměrná. Po premiéře herce vyprovázel dlouhý potlesk, ale bylo vidět, že ne všichni v publiku byli úplně nadšeni.

Kolečko a Svoboda si tentokrát vzali úkol nad svoje síly. Nezapře se jejich smysl pro humor a mistrné zvládnutí divadelního "řemesla", ve výsledku je ale jejich poslední počin souhrnem více či méně laciných vtipů, sitcomových situací, které spojuje jen hlavní hrdina. Hlubší rovinu, o niž tolik usilovali, se jim do tématu Jágr příliš věrohodně vkomponovat nepovedlo.

foto: www.kladensky.denik.cz

3. října 2009

V říjnu ožívá důl Michael

Druhou říjnovou neděli se pro zájemce otevřou brány jinak nepřístupného dolu Michael u Brandýsku. V rámci 5. bienále industriální stopy se tu budou konat Michaelské slavnosti. Bienále, které se letos v Kladně koná už potřetí, se tak vrací k jednomu ze svých původních poslání – upozorňovat na hodnotné technické památky, které jsou nějakým způsobem ohrožené.

Důl Michael je jako technická památka veden od roku 1997. Na jeho údržbu se však nedostává patřičných financí, a tak je tento výjimečný objekt navzdory snaze současného majitele Michala Teryngera v poměrně špatném stavu.

Počátky dolu Michael spadají do roku 1842, kdy se začalo s jeho hloubením. První vozíky s uhlím odtud vyjely roku 1854. Současně s jámou dolu Michael byl asi o sedmdesát metrů vedle vyhlouben důl Layer (odtud někdy pojmenování dolu Michael Layer). Doly nesly jméno generálního rady Michaela z Layeru, prezidenta kutební komise v Příbrami a vrchního dozorce nad vrtací komisí v okolí Kladna a Buštěhradu.

Jáma dolu Layer přitom sloužila jen k odčerpávání důlních vod, nikdy ne k těžbě. Právě problémy s podpovrchovou vodou značně ovlivnily zdejší těžbu. Provoz na dole Michael byl totiž už v roce 1865, pouhé desetiletí od jeho spuštění, z dnes nejasných důvodů ukončen. Příčinou byl patrně nedostatečný výnos a v porovnání s ostatními doly i horší kvalita uhlí.



V roce 1906 se začalo uvažovat o obnovení těžby, byl dokonce vytvořen program na odčerpání důlní vody a důl také získal nové technické vybavení – elektrický těžní stroj a 21 metrů vysokou těžní věž. Ta se ve své původní podobě dochovala až dodnes a říjnové Michaelské slavnosti mimo jiné připomenou, že právě letos slaví tato těžní věž sto let od svého postavení. Ambiciózní plán odčerpání vody ale nakonec ztroskotal, a to přesto, že na něj bylo v letech 1907–1910 vynaloženo 1,3 milionu rakouských korun.

Na dole Michael se pak už nikdy těžit nezačalo, přestože se myšlenky na jeho odvodnění pravidelně objevovaly. Dnes je důl Michael jednou z mála dochovaných památek na těžbu černého uhlí v regionu a tvoří přirozenou dominantu krajiny. Kolem důlních budov je navíc poměrně dobře dochována také jeho bývalá kolonie, což je na poměry Kladenska unikát (kolonie ale pod památkovou ochranu nespadá).

Na návštěvníky Michaelských slavností čeká mimo koncertu tradiční hornické dechovky a kapel Fechtýři a Zrní i další bohatý program. Zájemci budou moci absolvovat komentovanou prohlídku dolu, prohlédnout si dobové fotografie a nákresy nebo si vyslechnout, jak se pečovalo o důlní koně. Připravena je také řada soutěží pro děti.

„Je důležité, že akci organizují místní obyvatelé a že se podařilo navázat spolupráci mezi nimi a majitelem dolu. Důl má také šanci se dostat do širšího povědomí lidí, jak se to například povedlo na Mayrau. A nebylo by špatné, kdyby se podařilo udělat z Michaelských slavností tradici,“ hodnotí akci coby jeden z organizátorů Industriálních stop Dagmar Šubrtová.