Autor

6. listopadu 2009

Franzův pohřeb

„Áááách,“ zamručel slastně polní maršál, když ulehl do teplé koupele. „To člověka potěší v takovéhle psotě. Čechy jedny zatrápené. Kraj mlh. Kraj podzimu. Ale jakého podzimu! Kdepak barevná hra listí, kdepak protáhlé stíny v ještě hřejícím slunci. To by nebyly Čechy. Tady je vlhko, vlezlý chlad proniká každou mezerou v kabátě. Podzim dobrý tak na horečnatost nebo plicní zápal.“

Polní maršál zaklonil hlavu a sledoval, jak se místností šíří pára. Venku chvílemi pršelo, chvílemi sněžilo a na kraj začala padat tma. Když konečně vylezl z vody a vyhřátý zaplul do teplého županu, zaklepal na dveře sluha a s omluvou vešel dovnitř.

„Promiňte, pane, naléhavost,“ uklonil se na pozdrav. „Prosím pěkně, mám čerstvou zprávu z Prahy, pane. Dneska prý zemřel Jungmann, pane. Mám vaší milosti zařídit změnu programu?“

„Jungmann,“ zamyslel se polní maršál. „To je nějaký náš příbuzný?“

„Milostpán promine, nikolivěk.“

„Aha. A kdo tedy?“

„Prosím, nebudu jistě přehánět, když jej označím za největšího českého ducha doby, pane.“

„Tak český duch! To jsou mi věci. Ano, máš pravdu, s tím jménem už jsem se někdy setkal. Franz, že ano? Franz Jungmann!“

„Josef, vaše milosti.“

„Ale, to sper čert. Franz nebo Josef. Tak Jungmann umřel, jak říkáš. A co z toho pro nás plyne?“

„Vaše milost promine mou smělost, ale mám pocit, že byste se měl ukázat na pohřbu. Přeci jen jste tu jeden z nejvýše postavených šlechticů a Jungmann byl…“

„Byl to aspoň baron?“ vpadl mu do řeči polní maršál.

„Ne tak docela, milosti. Ale troufám si tvrdit, že v oblasti rozvoje národního jazyka si nezadá s velkovezírem. Ten jeho česko-německý slovník… A ta jeho Stylistika.“

„Na vás Češích je kouzelná jedna vlastnost,“ zamyslel se polní maršál a přejel si knírek. „Jak neustále věříte, že byste mohli žít i bez Rakouska. Je to bláhové, pravda, ale vy stále urputně jdete za svým. Je to tak úsměvné a zároveň obdivuhodné… Nu dobrá. Kdy má pohřeb ten váš Jungmann?“

„Sedmnáctého listopadu, milosti.“

„Hrom a blesky. To bude zima. Jak moc nutné je, abych se té taškařice zúčastnil?“

„Dá se, pane, předpokládat, že tam bude celá česká intelektuální elita,“ odvětil sluha, když do dveří vešla hraběnka Windischgrätzová.

„Jungmann umřel,“ pronesl suše polní maršál. „Připravte se, pojedeme na pohřeb.“

„Nějaký rodinný příbuzný?“ pozvedla obočí hraběnka.

„Nikolivěk, milá. Český duch.“

„Ach, tenhle Jungmann. Franz, že?“

„Josef,“ ozval se sluha.

„To máte jedno. Franz nebo Josef.“

Text pro seminář povídkových tvůrčích dílen vedený prof. MgA. D. J. Novotným.

Žádné komentáře: