Autor

3. listopadu 2009

Lisabonská smlouva v otázkách a odpovědích

Je to malý krok pro člověka, ale velký krok pro Evropu. I tak by se v souvislosti s podpisem českého prezidenta Václava Klause pod lisabonskou smlouvu dal parafrázovat známý výrok Neila Armstronga.

Ať už je hodnocení nové evropské smlouvy jakékoli, jejím schválením se uzavírá dekáda sporů o to, kam celý projekt Evropské unie směřovat. EU se teď, pro někoho možná překvapivě, ve výsledku změní jen poměrně málo, přesto je však tento posun velmi důležitý. Na platformě nové smlouvy se může rozehrát nová diskuse a evropská politika, která poslední dobou stagnovala, má teď volné ruce. Oblastí, které čekají na řešení, je dost.

Při příležitosti dnešního Klausova podpisu připojuji hlavní novinky, které smlouva přinese. V otázkách a odpovědích jsem je připravil pro měsíčník Kamelot.



Jak to vlastně s „Lisabonem“ bylo?
Poslední smlouvou, která upravuje podobu institucí EU, je smlouva z Nice, schválená v prosinci 2000. Už na summitu v Nice si ale představitelé členských států byli vědomi, že pro budoucí chod rozšířené Unie bude třeba dalších změn. Místo klasického postupu, kdy se vždy schválila jen „novela“ předchozích smluv, převládl názor, že by EU měla mít jeden srozumitelný dokument, jenž by vymezoval pravomoci institucí, způsoby hlasování, voleb a ostatní základní principy fungování Unie. Pro tuto budoucí smlouvu se vžilo označení euroústava.
V letech 2002–2003 pracoval na znění euroústavy tzv. Evropský konvent, pro tuto příležitost zvlášť delegovaný orgán, v němž zasedalo 105 expertů a pozorovatelů, včetně těch z Česka a ostatních kandidátských zemí. Navrhovaný, zhruba tři sta stránkový text byl s mírnými úpravami v červnu 2004 jednomyslně přijat na zasedání Evropské rady v Bruselu. Dvanáctého ledna 2005 jej odsouhlasil i Evropský parlament a předpokládalo se, že smlouva vstoupí v platnost už v listopadu 2006.
Na přelomu května a června 2005 se však ratifikační proces zastavil, jelikož se proti přijetí euroústavy postavili Francouzi a Nizozemci. Nastala panika a množily se hlasy o vnitřní krizi Unie. Nakonec se evropští státníci dohodli na novém řešení, což vyústilo 13. prosince 2007 v podpis tzv. lisabonské smlouvy. Ta z velké části vychází z konceptu euroústavy, v principu jde ale o zcela odlišný dokument. Zatímco Ústava měla nahradit všechny dosavadní smlouvy, lisabonská smlouva je jen pozměňuje (maastrichtská i niceská smlouva tak nadále zůstávají v platnosti), a proto je také mnohem komplikovanější a rozsáhlejší (což je také výtka mnoha odpůrců smlouvy).

Je lisabonská smlouva potřebná?
Pro udržovací chod EU bezprostředně potřebná není. Platí smlouvy z Nice i Maastrichtu. Ty ovšem nejsou ušity pro sedmadvacetičlennou Unii a faktem je, že kvůli nim zbytečně bobtná bruselská byrokracie. A pokud chce být EU silným hráčem na poli globální politiky, pak se bez hlubší integrace – jak ji lisabonská smlouva zavádí – zřejmě neobejde.

Bylo opakování referenda v Irsku legitimní postup?
Shodou okolností zrovna v případě Irska nebylo opakování referenda novinkou. V roce 2001 totiž Irové odmítli i niceskou smlouvu, o rok později však po masivní kampani tentýž text podpořili. Prakticky totéž se stalo nyní, EU jen poskytla Irům „černé na bílém“ některé záruky, jež měly rozptýlit jejich hlavní obavy.
Dvakrát se hlasovalo i o maastrichtské smlouvě, tentokrát v Dánsku. Tehdy ale došlo k úpravám textu a Dánové se tak napodruhé vyjadřovali de facto k nové smlouvě.
Častá je námitka, že o schválení smluv se může hlasovat donekonečna, dokud ji daný stát nepřijme, a že naopak nelze zpětně hlasovat o jejich zrušení. Samozřejmě lze i vystoupit z EU – v 80. letech tak Evropské hospodářské společenství (předchůdce EU) opustilo Grónsko.

Prohlubuje lisabonská smlouva demokratický deficit?
Ne, právě naopak. Těžko říct, kde prezident Václav Klaus ke svému přesvědčení o prohloubení demokratického deficitu přišel. Lisabonská smlouva totiž posiluje pravomoci Evropského parlamentu, jediného voleného orgánu EU, zejména na úkor Evropské komise. Smlouva také zavádí zcela nový princip občanské iniciativy. Podle něho může milion občanů (z několika členských států) vyzvat Evropskou komisi k předložení určité iniciativy, například změně zemědělské politiky.

Dojde schválením smlouvy k prohloubení integrace? Hrozí vznik superstátu?
Lisabonská smlouva skutečně prohlubuje integraci členských států, mluvit o superstátu je ale poněkud přehnané. Často se v této souvislosti připomíná model Spojených států amerických. Do toho má ale Evropa velmi daleko. Jednotlivé státy USA na rozdíl od členů EU nemají z hlediska mezinárodního práva vlastní suverenitu. EU také nemá tzv. kompetenční kompetenci, to znamená, že si sama nemůže měnit své pravomoci nezávisle na svých členech. Nedisponuje ani autonomním rozpočtem, jeho výši ovlivňují členské země. V této oblasti lisabonská smlouva nic nemění.
Nově smlouva zakotvuje takzvanou strukturovanou spolupráci. Ta umožní rychlejší zavedení některých integračních projektů, aniž by se na nich museli shodnout všichni členové. Uplatnění najde třeba v případě, že se skupina zemí rozhodne v určité oblasti („Lisabon“ zatím počítá především s oblastí obrany) prohloubit svoji spolupráci a přijmout přísnější pravidla.

Jaké nové funkce smlouva zřizuje?
Především jde o stálého předsedu Evropské rady, který by měl být volen na dva a půl roku. Dosud se ve funkci předsedy Rady po půl roce střídali vždy nejvyšší představitelé předsednických zemí. Lisabonská smlouva celý finančně a organizačně náročný systém rotujících předsednictví ruší. Summity Unie by nadále měl řídit právě stálý předseda. Na členských státech ale zůstane odpovědnost za pořádání schůzek Rady EU (tzv. Rada ministrů).
Posílit zahraničněpolitické postavení Unie by měl ministr zahraničí EU. Nejde o úplně novou funkci, v zásadě totiž slučuje pravomoci vysokého zmocněnce pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a komisaře pro vnější vztahy. Společný ministr, kterého budou volit představitelé členských států, by měl především sjednotit zahraniční politiku Unie. Ta je dlouhodobě slabou stránkou EU.
Zatím nepříliš jasno je kolem funkce evropského veřejného žalobce, jenž by měl společenství zastupovat v případech mimořádně závažné kriminality ohrožující EU. Jeho postavení po případném přijetí smlouvy upraví zvláštní zákon.
Smlouva počítá od roku 2014 se zeštíhlením Evropské komise na dvě třetiny počtu členských států (dosud má každý stát svého komisaře). Jednotlivé země se budou při nominaci komisařů střídat. Měla by tak vzniknout skutečně efektivní evropská vláda.

Co přinesou změny ve způsobu některých hlasování?
Lisabonská smlouva rozšiřuje oblasti, kde bude možné hlasovat tzv. kvalifikovanou většinou. V řadě případů tak bude nahrazeno dosavadní hlasování jednomyslné. Kvalifikovaná většina bude od roku 2014 nově definována – k jejímu dosažení bude třeba souhlasu 55 % členských států reprezentujících 65 % obyvatel EU. Do roku 2017 však bude každý stát moci požádat o hlasování dle stávajícího systému.

Oslabuje lisabonská smlouva malé státy?
Pro přijetí jakéhokoli rozhodnutí bude i nadále šest největších členských států potřebovat aspoň desítku menších zemí. Smlouva trochu komplikuje velkým státům možnosti nějaké usnesení zamítnout – ke státům, které reprezentují aspoň 35 % obyvatelstva (nyní to je 38 %) se nově bude muset přidat ještě jedna další země. Jinými slovy mohou nyní rozhodnutí zablokovat už tři státy, v budoucnu budou třeba nejméně čtyři.
Lisabonská smlouva také ve větší míře zapojuje národní parlamenty. Ty budou nově moci dohlížet na to, zda Unie přijímá opatření na úrovni, kde jsou skutečně efektivní (podle tzv. zásady subsidiarity, která říká, že rozhodování by se měla vést na co nejnižším stupni veřejné správy). Pokud se na stejném stanovisku shodne třetina národních parlamentů, budou moci dát Evropské komisi „žlutou kartu“. Komise pak bude muset přezkoumat své rozhodnutí.

Žádné komentáře: