Autor

24. listopadu 2009

A proč by vlastně v knížce pro děti nemohl být Hitler?



My odkojení ještě Honzíkovou cestou, Příběhy o letadélku Káněti a pochopitelně punčochatou rošťandou Pipi nebo Dětmi z Bullerbynu máme možná trochu tendenci dívat se na moderní tvorbu pro mládež s despektem.

Sami ještě nepříliš vzdálení cílové věkové skupině nabýváme dojmu, že přesně nejlíp víme, jak by taková správná knížka "pro mladé" měla vypadat - základní surovinou kamarádské vztahy, přidat trochu té platonické lásky, když se podaří, tak i nějaké to zvířátko, neopomenout podivnou záhadu a něco strašidelného a dochutit happy endem.

A co velké dějinné převraty, politika nebo nedej bože válka? Ty samozřejmě do takové literatury nepatří. Jenže australská autorka Jackie Frenchová si na nic podobného nehraje. Ve útlé a mezinárodními kritikami ceněné knížce Hitlerova dcera (orig. 1999), vydané nedávno česky v nakladatelství Mladá fronta, naopak všechny zmíněné předsudky nabourává.

Základní suroviny jsou ovšem stejné. Čtyři dětští kamarádi Mark, Ben, Anna a Tracey se scházejí před cestou do školy na autobusové zastávce a pro ukrácení dlouhé chvíle si vyprávějí smyšlené příběhy. Jenže jednoho dne začne Anna s vyprávěním, které je úplně jiné, než ta předchozí. A jeho hlavní hrdinkou je právě dcera nacistického vůdce Adolfa Hitlera.

Frenchová dokázala do malého prostoru stěsnat a dostatečně prokreslit nejen psychologii svých čtyř hrdinů, jejichž vzájemné vztahy se v konfrontaci s Anniným příběhem začínají měnit, ale především právě samotnou postavu Hitlerovy dcery Heidi. Jaký může mít vztah dcera k otci, který je masovým vrahem?

Situace, kterou Frenchová vytvořila, nabízí mnoho kontroverzních otázek o vztahu mezi dětmi a jejich rodiči. "Jak mohla Heidi milovat někoho takového, jako byl Hitler?" ptá se v knize Mark. A Anna mu odpoví, že to přeci byl Heidin táta. Jak prosté. A mohla Heidi o všech těch Hitlerem páchaných zvěrstvech vědět? Mohou děti své rodiče špehovat? A co o jejich světě vlastně vědí? Není možné, že rodiče Marka nebo Anny dělají také nějakou špatnost? Dá se dospělým věřit? Frenchová si s těmito otázkami hraje, neustále se k nim vrací z jiných úhlů. Jejich probíráním dětští hrdinové dospívají.

Heidi podle Annina vyprávění měla svého otce velmi ráda. Ten ji ale držel v ústranní, nikdo o ní nesměl vědět, Heidi vyrůstala většinou sama a přestože má prakticky vše, nač si vzpomene, chybí jí - a v tom je právě geniální paradox - nějaké to pohlazení po hlavě od tatínka nebo společně strávené odpoledne. Tenhle postoj my, poučenější krvavou historií 20. století, akceptujeme jen těžko. Ale po čem byste toužili, kdyby vám zase bylo devět?

Kde je idealismus Dětí z Bullerbynu? Vždyť Heidi se v závěru knihy setkává tváří v tvář válečnému utrpení v rozbombardovaném Berlíně. Ovšem právě díky tomu je Hitlerova dcera něčím víc, než jen prostým dětským příběhem, totiž hlubokým humánním poselstvím, které je srozumitelné i mladšímu čtenáři.

Někdy je zkrátka možná lepší hodit klasickou idealizaci dětských časů za hlavu a vrhnout se do nelichotivé reality.

Žádné komentáře: