Autor

3. listopadu 2009

Rvačka

„Jak mi to vysvětlíte, pánové?“ hřímal ředitel přecházeje sem a tam po své kanceláři.

Na židlích před robustním dubovým stolem seděli dva patnáctiletí chlapci. První, s krátkými tmavými vlasy, si otíral nos, z něhož mu prýštil proud červené krve. Druhý, ztepilý jinoch s hluboko posazenýma očima, pozoroval nezúčastněně obraz na stěně. Měl natržené obočí a pod okem se mu zvolna začal vybarvovat monokl.

„Tak do toho. Kdo z vás si začal?“ Ředitel svou otázku podpořil mocným dupnutím.
„Upozorňuji vás, že podobné chování nemůže linecká Realschule trpět, to je vám doufám jasné. Čeká vás oba přísný kázeňský postih. Ve vašem případě, Ludwigu, tomu vůbec nerozumím. Děláte ostudu své rodině!“

„To on si začal,“ vyhrkl náhle menší chlapec s krvácejícím nosem. „To on mě první uhodil, mám na to svědky.“

„Je to pravda, Ludwigu?“ otázal se ředitel.

„Pravda není důležitá,“ opáčil Ludwig. „Důležité je najít smysl toho, co říkáme!“

„Přestaňte s těmi řečmi, Ludwigu, už mě to unavuje. Věčně si na vás někdo stěžuje. Nebaví mě neustále se vás zastávat, a kdyby váš otec…“

„Jeho otec je sprostý Žid, stejně jako on!“ vpadl do věty druhý jinoch.

„Dost takových řečí. Snad už jsme si to několikrát vyjasnili!“

„Jistě, Herr Direktor,“ opáčil úslužně hoch.

„Nuže,“ obrátil se ředitel opět na Ludwiga. „Jak mi vysvětlíte, že jste na chodbě napadl spolužáka z nižšího ročníku, kterého, je-li mi dobře známo, ani řádně neznáte?“

„Urážel Žida, pane,“ odvětil Ludwig.

„Sám jsi Žid,“ sykl druhý chlapec.

„Ticho!!!!“ vmísil se do doutnající hádky ředitel. „Pro všechno na světě… Jste přeci rozumní hoši, oba ve svých ročnících vynikáte, i když pravda, s prospěchem to není vždy úplně nejslavnější. Kde se ve vás bere ta zášť, chlapci? Vůbec, abych se přiznal, vůbec tomu nerozumím.“ Dobrácky se na ně podíval. „Tak co, pánové, řeknete mi tedy bez emocí, jak to bylo?“

„Všechno, co bych vám mohl popsat, Herr Direktor, by mohlo být i jinak. Žádný stav věcí totiž není předem daný,“ pronesl s nepřítomným pohledem Ludwig.

„Bylo to tak, Herr Direktor,“ začal s popisem druhý hoch, „že jsem jednoho chlapce upozornil na slušné vychování, pane, neboť ten chlapec se mi vysmíval do tváře a odmítl mne pozdravit.“

„Nazval ho sprostým Židem, pane,“ bránil se Ludwig. „A urazil mého staršího bratra!“

„No tak, no tak, pánové. Tak to nějak smírně přejdeme, co říkáte?“ pokusil se ředitel o úsměv. „Osudu vašeho bratra, pane Ludwigu, je mi nesmírně líto. Osobně jsem psal vašemu panu otci kondolenční lístek.“

„Jeho bratr byl homosexuál, nic jiného si nezasloužil,“ prohodil jedovatě skrček.

„Dost už toho, proboha,“ zaláteřil ředitel. „Podáte si ruku na usmířenou, já na všechno zapomenu a vy si za trest uložíte nějakou prospěšnou práci třeba pro naši knihovnu, ano?
Co vy na to? Už nebudeme o těch ošklivých věcech mluvit,“ řekl s mírnou nadějí v hlase.

„Jistě, Herr Direktor,“ pokýval hlavou Ludwig. „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“

„Já mu ruku nepodám,“ ozval se jeho soused. „Za nic na světě. Takovému protekčnímu floutkovi. Každý, každý mu tady nadržuje. A co přitom dokáže? Jen nesmyslně blábolit. Papá se o všechno postará, papá má ocel a peníze. Jak k tomu přijdeme my ostatní? Vždyť on si nechává říkat Herr, jako by snad tady byl nějaký pán. Mluví tak divně, tak arogantně a povýšeně a podívejte se, jak se parádí, aby snad všem ukázal, že je něco víc! A co my, lidé z chudých poměrů?“

„Svět šťastného je jiný než svět nešťastného,“ načal Ludwig novou myšlenku, ale ředitel ho zadržel.

„Poslyšte, Adolfe, pokud vím, tak velmi slušně malujete,“ pokusil se ředitel přiblížit ke sveřepému žákovi z jiné strany. „Proč se nerozvíjíte v této oblasti a nenecháte ostatní na pokoji?“

„Herr Direktor promine, ale ostatní je třeba nejprve donutit k respektu. Respekt získává jen ten nejsilnější,“ odpověděl mu Adolf.

„Uznání ovšem přichází jedině skrze poznání,“ vmísil se do hovoru Ludwig.
V té chvíli ředitel zbrunátněl, naklonil se celou svou vahou přes stůl a zařval:

„Hitlere a Wittgensteine! Okamžitě oba dva zmlkněte! Ticho! Já chci už konečně ticho!“

Dveře se otevřely. „Děje se něco, pane řediteli?“ optal se mladý sekretář.


Psáno pro seminář tvůrčích dílen na FSV UK pod vedením prof. MgA. D. J. Novotného.

Žádné komentáře: