Autor

29. prosince 2009

Patrick Chauvel dokazuje, že nejen skvěle fotí


Hned prvním slovem se ocitnete uprostřed války. Po pár řádcích si představíte rozmlácenou ulici. Krvavý střet v Panamě je v plném proudu. A je úplně jedno, že autor nijak nepopsal, jak vlastně místo vypadá. Může to být jakákoli ulice kdekoli na světě, kulisy nejsou důležité. Důležité je to, co autor prožívá a co prožíváte vy s ním. Vydat se cestami válečného reportéra Patricka Chauvela ovšem chce trochu otrlosti.

Chauvelův styl psaní jako by byl ovlivněn jeho profesí fotografa. Rychle zmáčknout spoušť a přesunout se jinam, k novému snímku, přičemž předchozí výjev už nemá smysl dále uchovávat v hlavě. Přesně takhle Chauvel koncipuje celé své vyprávění. Z osobního života odkrývá jen málo, o tom, co si myslí, nepíše skoro vůbec.

Válečný reportér je tažením od války k válce, svědectvím člověka, který nemá ambici psát víc než to, co skutečně zažil a viděl. Stejně, jako se výsledky fotografovy práce ukážou teprve v temné komoře, smysl Chauvelovy knihy dojde čtenáři až po jejím přečtení. Líčení válečných hrůz - ač Chauvel ani slovem neodsuzuje a nemoralizuje - je víc než co jiného odsouzením všech, kteří ženou člověka do války.

Sugestivnost vyprávění podrhuje užití přítomného času a vynikající práce s dialogy, stejně jako naprostá přímočarost autora při líčení válečných hrůz. Chauvelovo psaní nezná metaforu a přirovnání, velmi tím připomíná styl Ernesta Hemingwaye (krátké věty, jednoduché a přesné pojmenování) a jeho teorii ledovce.

Je zajímavé, jak plasticky na čtenáře působí prostředí válečných konfliktů, přestože autor je na jeho popisy spíše skoupý. Pozornost soustřeďuje na děj, na akci, jednání lidí - a možná i díky tomu funguje jeho kniha jako univerzální poselství o povaze člověka.

Líčení války však není jedinou rovinou knihy. Chauvel zároveň odkrývá zákulisí své profese, popisuje vztahy mezi válečnými reportéry a obrovské tlaky v konkurenčním boji mezi jednotlivými zpravodajskými agenturami.

Vystihuje také rozporuplné postavení novináře ve válečném konfliktu a naráží na některé oblasti novinářské etiky, především v otázce "neutrality" novináře. Ve skutečnosti si je vědom, že jeho pozice je vždy určitým pohledem zkreslená, jelikož se vždy pohybuje s nějakou skupinou vojáků - pokud chce novinář vidět něco víc, je pro něj jiný postup moc nebezpečný.

"Aby se dalo pozorovat, nesmí se 'být v tom'. Je třeba se divit. Pro mě je novinář osvícený amatér - ať fotí, nebo píše. Pravdu líp zachytí špetka neprofesionality. Vyhnout se hledisku profíka. Události, samozřejmě ověřené, a zabarvení, malé rozlišovací znaménko, žádná velká vyumělkovanost. Cit, ne přecitlivělost," charakterizuje novinářskou profesi Chauvel.

Při četbě Válečného reportéra se zvyšuje tepová frekvence, nekomu by možná mohl přivodit nejednu bezesnou noc. Za to ale zážitek z téhle knížky určitě stojí.

3 komentáře:

Vlaďka Jelínková řekl(a)...

Tak jsem právě narazila na Tvůj blog s moc pěknými zastaveními, úvahami, glosami...
Akorát na Chauvelovu knížku jsem teda měla spíš opačný názor. Myslím, že focení mu jde líp než psaní. Ale možná se mi to tolik nelíbilo proto, že mi nesedí ta Chauvelova živočišnost, která čiší z každé stránky. Je fakt, že tahle živočišnost se asi nejvíc projeví právě ve válce, takže jejím zachycením tu atmosféru dobře charakterizoval. No nevím, byla jsem z té knížky taková rozpačitá...

Roman Hájek řekl(a)...

Mně se právě líbilo, jak si to na nic nehraje - prostě píše, co vidí. Vlastně je to podobný způsob zachycení reality jako tou fotkou.

ADA řekl(a)...

už se těším