Autor

6. prosince 2009

Před 360 lety zemřel Jaroslav Bořita z Martinic

V roce 1618 byl spolu s Vilémem Slavatou svržen z oken místodržitelské kanceláře na Pražském hradě a musel utéci ze země. Po porážce stavovského povstání se ale Jaroslav Bořita z Martinic vrátil jako jeden z nejdůležitějších mužů monarchie, podařilo se mu výrazně rozšířit svůj majetek a zabezpečit tak budoucnost martinického rodu. Nenáviděný i uctívaný hrabě zemřel v prosinci roku 1649.



Jaroslav Bořita z Martinic byl potomkem starobylého rodu, odvozujícího svůj původ od vsi Martinice u jihočeských Votic. Na Smečně se Martinicové usídlili patrně počátkem 15. století a až do třicetileté války šlo o nepříliš bohatý a významný rod. Když se roku 1582 narodil Jaroslav Bořita, byli Martinicové dokonce na pokraji vymření po meči. Jaroslav se narodil jako pohrobek, roku 1597 pak zemřel jeho starší bratr a o rok později i jeho strýc a poručník Jiří Bořita. Mladý šlechtic tak musel být císařem Rudolfem II. předčasně zplnomocněn, aby mohl už v šestnácti letech převzít rodový majetek, tedy panství Smečno (tehdy zvané Muncifaj) a Okoř.

Přestože neměl otce a jeho matka Johanka Dašická z Barchova se zakrátko znovu vdala, dostal Jaroslav řádné vzdělání v jezuitských školách, kde se zřejmě prohloubil jeho vztah ke katolictví, který v budoucnu mnohokrát výrazně ovlivnil jeho život. V roce 1601 se Jaroslav oženil s Marií Eusebií ze Šternberka, budoucí matkou všech jeho čtrnácti dětí. Po její smrti v roce 1634 se Bořita ještě čtyřikrát oženil, Marie Eusebie ale byla bezpochyby nejdůležitější ženou jeho života.

Martinic je někdy popisován jako krutý a vyděračský pán, který svým poddaným nenechal nic zadarmo. Skutečnost asi byla trochu jiná. Martinicovi se v poměrně krátké době podařilo nastartovat hospodářský rozvoj svých držav, přičemž páteř jeho podnikání tvořilo rybníkářství a pivovarnictví. Na druhou stranu ale Jaroslav coby přesvědčený katolík ostře vystupoval proti nekatolickým poddaným, které se snažil nejrůznějšími nařízeními přinutit ke konverzi. To vyvolalo třenice zejména ve 30. letech, kdy Martinic do svého držení získal především protestantské královské město Slaný. Později se martinická panství dostala do hospodářských problémů, především kvůli častým pobytům různých vojsk.

V roce 1616 získal Martinic titul karlštejnského purkrabího, jeden z nejvyšších šlechtických úřadů v zemi, a společně s Vilémem Slavatou se stal jedním ze čtyř královských místodržících, kteří měli při správě země reprezentovat císaře (nástupce Rudolfa II. Matyáš totiž přesunul císařský dvůr z Prahy zpět do Vídně). Narůstající nespokojenost nekatolických stavů se 23. května 1618 obrátila ke dvěma představitelům ultrakatolické politiky – Slavatovi a Martinicovi – a vedla ke známé třetí pražské defenestraci. Oba šlechtici i písař Fabricius, kterého stihl stejný osud, přežili jako zázrakem nejen pád do Jeleního příkopu, ale i následné ostřelování z hradeb. Martinic schytal hned tři kulky, naštěstí pro něj minuly důležité orgány.

Jaroslava Bořitu čekala nebezpečná cesta ze země, vždyť povstalci po něm pátrali po celém království. Povedlo se mu ale dostat se do sousedního Bavorska, kde se nakonec usadil u pasovského biskupa Leopolda. Zakrátko za ním dorazila i jeho rodina. Martinic tu nakonec zůstal až do roku 1622, kdy bylo jasné, že v Habsburské monarchii jasně zvítězil katolický proud a návrat do země je tedy bezpečný. Během svého exilového pobytu od císaře obdržel právo užívat hraběcí titul.

Císař na jeho věrnost nezapomněl a Jaroslavovi se tak především z konfiskátů podařilo nahromadit dost rozsáhlý majetek, k němuž nádavkem získal i město Slaný. V nových poměrech ale nejvyšší ligu hráli jiní a Bořitův vliv přesto, že v roce 1638 získal úřad nejvyššího purkrabího, povážlivě slábl. Roku 1648 vyjel stárnoucí hrabě společně se svým synem Bernardem Ignácem na pomoc Švédy obsazené Praze, byl raněn a zajat. Po propuštění se uchýlil do Smečna, kde zakrátko zemřel.

Psáno pro Kamelot.

Žádné komentáře: