Autor

12. prosince 2009

Zmizelé průmyslové skvosty

To, že péče o industriální památky nemá v Česku zrovna na růžích ustláno, je známá věc. Na rozdíl od řady západních zemí se u nás pro bývalé průmyslové objekty jen obtížně hledá nové využití, a když už se najde, nastávají problémy s vlastnictvím budov i pozemků, nebo zkrátka chybí peníze.


Pochopitelně, že ne každou továrnu má smysl chránit. Vinou nedostatečného porozumění našemu industriálnímu dědictví jsme se však v uplynulých letech připravili o řadu pozoruhodných a v evropském kontextu hodnotných objektů.

Publikace s příznačným názvem Co jsme si zbořili, kterou připravilo Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT u příležitosti 5. bienále Industriální stopy, nabízí přehled těch nejzajímavějších, zbouraných v posledním desetiletí.

Výrazným signálem pro systematický zájem o průmyslové památky bylo zbourání Ringhofferovy továrny na Smíchově v roce 1999. Přestože už předtím v této oblasti působila Sekce ochrany průmyslového dědictví Národního technického muzea, právě okolnosti kolem zbourání „Ringhofferky“ prvně ve větší míře přitáhly také zájem široké veřejnosti. Tehdy se také zrodila tradice bienále Industriální stopy.

Kniha Co jsme si zbořili představuje chronologicky zpracovaný souhrn nejvýznamnějších ztrát od roku 1999 v celé republice. Bohatý obrazový doprovod zpravidla zachycuje stavby nikoli před demolicí, ale v době jejich největší slávy.

Nelichotivou bilancí zbořených staveb se může pyšnit i Kladensko. Přestože šlo o jeden z nejvýraznějších hornických regionů v zemi, památky připomínající těžbu by se daly spočítat na prstech. A to nemluvě o železárnách a ocelárnách.

V publikaci však jsou zahrnuty jen čtyři stavby. Prvním z nich je důl Ronna. Postupné demolici dolu, která začala prakticky okamžitě po ukončení těžby v roce 1997, mělo zabránit prohlášení stavby za kulturní památku. Avšak než ministerstvo kultury stačilo památkové řízení dokončit, byl důl v tak dezolátním stavu, že řízení bylo zastaveno a z dolu Ronna dnes nezbylo prakticky nic.

Dalším zmiňovaným zaniklým dolem, cenným zejména díky svému ojedinělému urbanistickému pojetí, byl důl Jaroslav v Tuchlovicích. Těžba tu, stejně jako v celém regionu, skončila v roce 2002. O dva roky později byl důl srovnán se zemí.

Poměrně čerstvě zbořenou dominantou Kladna je plynojem MAN, který se původně nacházel v areálu huti Koněv. S 84 metry výšky šlo o nejvyšší stavbu svého druhu v Česku. Plány na jeho konverzi v obchodní centrum nebo v kulturní prostor nakonec zůstaly jen na papíře, protože v roce 2005 – symbolicky právě v době konání Industriálních stop – byl plynojem postupně rozřezán a prodán do sběrných surovin.

Smutný je i osud bývalých válcoven Maďarka, kde částečně běžel provoz až do roku 2006. O rok později ale část haly spadla na zloděje kovů, kteří se pustili do rozebírání nosné konstrukce. Dva lidé přišli o život a stavba byla v červenci 2007 stržena.

Podobné bilanční publikace umožňují lépe si uvědomit, jak se prostředí kolem nás proměňuje. Konkrétně v tomto případě možná čtenáře překvapí, kolik staveb v relativně krátkém časovém úseku zmizelo – a to v knize zdaleka nejsou uvedeny všechny.

Přestože se péče o industriální dědictví v posledním desetiletí dostala do obecného povědomí, demolice cenných staveb pokračují. Kdoví, zda do nějakého příštího podobného sborníku nebudou zařazeny i tři vápenné pece v areálu bývalé kladenské huti Koněv. Jeden ze symbolů Kladna je od loňska kulturní památkou, nadále však stojí nechráněn a staticky nezajištěn a hrozí zřícením.

Psáno pro Kamelot.

Žádné komentáře: