Autor

8. prosince 2010

Zora Dvořáková: vztah ke Kladnu jsem si musela znovu hledat

O své životní cestě vypráví s nadhledem, i když před rokem 1989 to neměla jednoduché. Komunistický režim pronásledoval jejího otce, se státní mocí se potýkal její manžel, který jako politický vězeň prošel jáchymovskými doly, a s nástupem normalizace se dostala do problémů i ona. Zora Dvořáková dnes patří mezi uznávané historiky a autory literatury faktu, na kontě má 21 knížek a na několika dalších pracuje.

Narodila se v Kladně a po absolvování zdejšího gymnázia se rozhodovala, kam zamíří na vysokou školu. „Po mamince jsem měla sklony k literatuře, po otci zase k výtvarnému umění, takže jsem váhala mezi historií na filozofické fakultě a výtvarnou akademií.“ A jelikož umění v polovině 50. let vévodila sorela, padla volba na historii. „To jsem ale měla zjistit, že já nemám studovat žádnou vysokou školu. Vzhledem k tomu, že můj tatínek byl vedoucím sekretářem YMCA, bylo na mně pohlíženo jako na podvratný živel a na historii mě nevzali.“ Nakonec uspěla až na třetí pokus a školu absolvovala velmi úspěšně.

Během uvolněnějších 60. let pracovala jako vedoucí odboru památkové péče ve středních Čechách. Podílela se na řadě výstav, třeba i na otevření památníku Karla Čapka ve Strži. V polovině 60. let však rok museli čekat na souhlas, než po mnohých úpravách dostali povolení Strž otevřít. Během normalizačních prověrek představoval Čapkův památník jednu z položek, za něž byla Zora Dvořáková nejvíce kritizována.

Ještě krátce před vpádem vojsk v roce 1968 stihla uzavřít s nakladatelstvím Melantrich smlouvu na knihu o T. G. Masarykovi a realistické straně, která nakonec pod titulem Než se stal prezidentem vyšla až o téměř třicet let později. Kontakty s Melantrichem si Zora Dvořáková udržela i přesto, že z realizace titulu pod vlivem srpnových událostí sešlo. Z pozice v památkové péči ji vyhodili a publikační činnost teď představovala jednu z možností, jak se s novou situací vyrovnat. To by se ovšem mezi důvody jejího propuštění nesměl objevit také paragraf o ztrátě politické důvěry. „Rozhodla jsem se o tenhle paragraf soudit, aby mi mohly vycházet knížky, a nakonec jsem uspěla,“ popisuje Zora Dvořáková.

V roce 1976 jí tak mohla vyjít kniha o Františku Matouši Klácelovi. „Ač jsem byla odpůrkyně komunistického režimu, zajímaly mě sociální a socialistické otázky. A ten, kdo Boženu Němcovou o těchto věcech poučoval, byl František Matouš Klácel. Málo se například ví, že odjel do Ameriky, kde zkoušel založit obce založené právě na socialistických principech. Vždy mě zajímali lidé činu,“ líčí důvod svého zájmu. A následovaly další historické knihy – o Josefu Myslbekovi, architektovi Josefu Zítkovi a dalších umělcích tzv. generace Národního divadla, Miroslavu Tyršovi a dalších. Živobytí jí ale obstarávala hlavně výstavnická činnost, v níž využila kontakty z předchozích let. Tak se dostala i k přípravám několika reprezentativních výstav na světovém výstavišti v Montrealu.

Nová kapitola jejího života se začala psát po roce 1989. „To byl okamžik, kdy jsem tematicky přehodila výhybku,“ říká. Nejprve přišla výzva Konfederace politických vězňů, aby se ujala její dokumentace a pokusila se napsat knihu. Tak vznikla publikace Z letopisů třetího odboje. A významným tématem se pro ni stal také osud Milady Horákové, i když zpočátku se do takové látky vůbec nechtěla pouštět. „Říkala jsem si, že je to příliš silné, příliš živé, příliš drásající téma a že nemám odstup,“ vzpomíná. Nakonec ji přesvědčilo až osobní setkání se sestrou Milady Horákové Věrou Tůmovou. A dodnes je v živém kontaktu s dcerou Milady Horákové Janou Kánskou, která žije ve Spojených státech.

Vedle literární a historické činnosti, kde dodržuje naprostou faktickou přesnost, zůstala Zoře Dvořákové láska k výtvarnému umění. V klidném prostředí Podhájského mlýna se věnuje tvorbě barevných plastik. „To je pro mě osvobození. Tady může naplno nastoupit fantazie.“

V současné době mimo jiné aktivity působí ve společnosti Patria, kterou založil její dnes už zesnulý manžel, vede redakční radu obnovené ročenky Slánský obzor a připravuje další knihy. Vedle literatury faktu – knize o méně známých procesech, které navazovaly na proces s Miladou Horákovou, a knize o osudech ostatků popravených politických vězňů – chystá také svůj další ryze beletristický titul, který by se měl jmenovat Smích v kleci. „Rozhodla jsem se podívat na totalitu trochu jinak, než je obvyklé. Většinou mluvíme o krutosti a obětech, ale totalita se vyznačovala také strašnými hloupostmi, naprosto směšnými situacemi, které se děly v době, kdy jsem dospívala.“

Když loni přebírala Cenu města Kladna, mluvila i o tom, že pro ni vztah ke Kladnu nebyl jednoduchý. „Je paradoxní, že mám v Kladně celý život stálou adresu a celý život odtud dojíždím do Prahy. Až do roku 1989 jsem měla ke Kladnu citový odstup i kvůli nelehké minulosti, kterou jsme tu prožili. Pak jsem si ale uvědomila, že dnes už je tu jiná generace.“ K městu si tak našla novou cestu.

Psáno pro Kamelot.

30. listopadu 2010

Antonín Raymond: světový architekt z Kladna

Patří mezi světově uznávané architekty, ale rodné Kladno ho pro sebe objevuje teprve v poslední době. Antonína Raymonda proslavily hlavně jeho realizace v Japonsku, kde dodnes sídlí architektonická kancelář nesoucí jeho jméno.

Budoucí obdivovatel Le Corbusiera se narodil 10. května 1888 do rodiny židovského obchodníka Aloise Reimanna a jeho manželky Růženy. Dům Reimannových stával na hlavním kladenském náměstí v místech dnešní Komerční banky, kde jej dnes připomíná pamětní deska. Rodina se postupně rozrůstala, Antonín měl dvě starší sestry a tři mladší bratry.

Ve svých pozdějších vzpomínkách Antonín opakovaně popisoval kladenský domov jako šťastný a harmonický. Bezstarostné období ale skončilo poté, co začátkem roku 1899 zemřela jeho matka. Rodina se ocitla v potížích, otec se najednou musel téměř o vše starat sám. Obchodu se za této situace moc nedařilo, a tak se Reimannovi postupně dostávali do finančních těžkostí.

V Kladně
Antonín nicméně dokončil obecnou školu, navzdory tragické události v rodině měl výborný prospěch a v roce 1900 byl jako jeden z prvních posluchačů přijat na nově zřízenou reálku. Na reálce byl jedním z jeho profesorů Alois Bouda, otec známého grafika Cyrila Boudy, který si jako jeden z prvních povšiml jeho kresličského talentu. V třídním výkazu najdeme jeho zápis: „výborný, s obzvláštním pochopením jak ve vystižení přírody po stránce malebné, taktéž v dekorativní kompozici“. Antonín se učil dobře, zároveň si ale užíval studentských let. Byl například členem prvního fotbalového týmu reálky, který kvůli výhradám profesorů ke kopané působil v utajení.

V roce 1903 musel svá studia na gymnáziu přerušit. Rodinná situace se zhoršila, východiskem byla jen dražba kladenského domu. Za utržené peníze Reimannovi splatili dluhy a přestěhovali se do Prahy. Ve stejné době se navíc stihl Alois Reimann znovu oženit s Karolinou Hellerovou, což výrazně zkomplikovalo rodinné vztahy, protože děti si na novou matku nezvykly.

Aféra s pokladnou
Antonín dokončil reálku na Starém Městě pražském a odešel studovat architekturu na Českou techniku. Studia však nedokončil a nakonec za poměrně zvláštních a dodnes ne zcela vyjasněných okolností odjel v roce 1910 do Spojených států. Jako pokladník Svazu československého studentstva totiž zcizil spolkové peníze, podle údajů Spolku asi 2 500 korun, což ve své době byl téměř roční plat středoškolského profesora.

Antonínův čin měl soudní dohru a výrazně komplikoval život i jeho rodině. Celá kauza se táhla přes dvanáct let, než Antonín svůj dluh definitivně splatil. Tato událost také ovlivnila historičku z kladenského archivu Irenu Veverkovou, která před čtyřmi lety vydala o Raymondově životě knihu. „Váhala jsem, zda vůbec můžu za takových okolností jeho příběh publikovat,“ říká Veverková.

Na podzim 1910 se tedy Antonín dostal do Ameriky a zakrátko si našel práci v architektonické kanceláři Casse Gilberta. V roce 1914 se oženil s Noémi Pernissen, která mu byla celoživotní oporou a později i spolupracovnicí – navrhovala interiéry a nábytek jeho staveb. V počátcích bylo pro novomanžele důležité hlavně Noémino finanční zajištění.

Učitel
O rok později dostal Antonín možnost pracovat pro ateliér svého velkého vzoru, architekta Franka Lloyda Wrighta. Poprvé díky němu navázal kontakty s Japonskem, kde spolupracoval na stavbě hotelu Imperial. Práce ale přerušila první světová válka. Antonín byl v roce 1917 vyslán do Evropy jako důstojník zpravodajské služby. Působil ve Francii pod Emanuelem Voskou, který působil jako špion pro Tomáše Garrigua Masaryka. Antonín se tak dostal do kontaktu s rodícím se vedením budoucího Československa – Masarykem, Benešem a Štefánikem. Ke konci války byl pak převelen do Švýcarska, kde v koordinaci zpravodajské služby ve prospěch Masarykovy skupiny pokračoval.

Po válce se vrátil zpět k Wrightovi, ale už zanedlouho se od svého učitele odpoutal, přesunul se do Japonska a založil si tu vlastní ateliér. Zhruba v této době také začal definitivně používat jméno Antonín Raymond.

Japonské období
Když se Antonín odtrhl od Franka Wrighta a přesídlil společně se svou ženou Noémi do Japonska, nemohl tušit, jak tento krok změní jeho život. Zpočátku navrhoval především rodinné domy, mezi jeho zákazníky byl mimo jiné i starosta Tokia Shinpei Goto.


Raymond usiloval o propojení architektury Evropy s okolní přírodou, což je rys typický naopak pro Japonsko. Sám byl velkým obdivovatelem gotiky, v jeho pracích se ale více a více prosazoval japonský pohled.

Prvního září 1923 postihlo Tokio silné zemětřesení. Velká část města byla zničena, přes jeden a půl milionu lidí zůstalo bez střechy nad hlavou. Pro Raymonda tato tragédie paradoxně znamenala nové možnosti. Dostal první větší zakázky na veřejné budovy, především na velvyslanectví. Jako jeden z prvních přinesl do Japonska betonové konstrukce. Výhodou tohoto materiálu bylo mimo jiné i to, že dokázal odolávat zdejším poměrně častým otřesům.

Ačkoli měl v té době už americké občanství, působil Raymond v letech 1926–37 v Japonsku jako československý honorární konzul. Cenné kontakty pak využíval ke sjednávání zakázek, ale nijak nezanedbával ani své povinnosti. Ba naopak – pomáhal své rodné vlasti, jak jen to bylo možné. Velkou výhodou mu při tom byla znalost prostředí a jazyka. Činnosti českého architekta si zakrátko všimli i v Praze a v roce 1928 obdržel Raymond za své služby vlasti státní vyznamenání, Řád bílého lva IV. stupně.

Ve třicátých letech se Raymond postupně vzdálil svým původním vzorům, českému kubismu či francouzskému architektovi Augustu Perretovi, a našel novou inspiraci ve funkcionalistických stavbách Le Corbusiera. Když si v roce 1933 postavil víkendový dům ve stylu Corbusierovy vily, byl dokonce napadán za plagiátorství.

Odjezd
To už se ale pomalu končilo první Raymondovo japonské období. Vzrůstající nacionalistické tendence ho v roce 1937 přinutily odejít ze země. Vpředvečer druhé světové války se nakrátko ukázal v Praze. Tehdy se naposledy viděl se svou rodinou. Připomeňme, že Antonín se narodil do židovské rodiny Reimannů. Žádný z jeho sourozenců válku nepřežil, zahynuli buď v koncentračních táborech, nebo během transportů.

Antonín během války pracoval na vojenských zakázkách pro americkou armádu. Za domov ale považoval Japonsko, kam se chtěl po válce co nejdříve vrátit. Země byla velmi poškozena bombardováním a kobercovými nálety. Raymond byl ochotný pro její obnovu udělat cokoli, a tak kontaktoval přímo velitele spojeneckých vojsk generála Douglase MacArthura. Nabídl svou pomoc a zkušenosti a díky MacArthurovi se zpět do Japonska dostal už v roce 1946. Podílel se pak na rekonstrukci země až do odchodu Američanů.

Návrat
Počátkem padesátých let nastává poslední etapa Raymondovy tvorby. Navrhuje budovu pro nakladatelství Reader’s Digest v Tokiu, rekonstruuje americkou ambasádu, staví řadu administrativních budov, ale také kostely. V této době vzniká i jeho patrně nejznámější stavba Gunma Music Centre, koncertní síň zařazená na oficiální seznam budov reprezentujících japonskou architekturu 20. století.


„Na Raymondovi mě asi nejvíce zaujala jeho pracovitost a tvůrčí schopnosti. Pro nás usedlé v Evropě představuje symbol amerického snu, který si však musel tvrdě odpracovat. Jeho pracovitost a cílevědomost by mohla být příkladem,“ shrnuje historička Irena Veverková, která o Raymondovi a jeho rodině vydala v roce 2006 knihu.

Osobnost tohoto architekta připomněl v září na své přednášce také architekt a herec David Vávra, který prozradil své plány na natáčení cyklu pořadů o českých architektech působících v zahraničí. Antonínu Raymondovi by měly být věnovány hned tři díly. „Na jeho stavbách je úžasné, jak se prolíná vlastní dům a venkovní prostor, hranice mezi nimi jako by neexistovala,“ popisuje svůj zájem o Raymonda Vávra.

Antonín Raymond působil až do konce života střídavě v Japonsku a ve Spojených státech. Zemřel v pennsylvánském městečku Langhorne 25. října 1976.

Psáno pro Kamelot.

11. listopadu 2010

Několik upřesnění k dění kolem Váňova kamene

Včera jsem měl možnost hovořit o Váňově kameni s kladenským primátorem Danem Jiránkem, který mi osvětlil některé kroky města.

Předně jsem rád, že můj text z 6. listopadu rozvířil debaty a upozornil na celý problém, jakkoli jej s odstupem času vnímám jako možná zbytečně ironický. Primátor Jiránek se podivoval nad tím, že když zářijové rozhodnutí rady o památníku proběhlo tiskem, nezaznamenal žádnou reakci (současné dění je podle něj pozitivní minimálně v tom, že si řada lidí vůbec uvědomila, že ve městě nějaký podobný památník stojí).

Zřejmě by se vedle mě našlo ještě dost lidí, které v září informace v tisku z nějakého důvodu minuly. Chtěl bych ale zdůraznit, že v principu by to na věci až tolik nezměnilo. Rada už tehdy tak jako tak o památníku rozhodla a širší veřejnou diskusi (ani třeba s Klubem přátel hornických tradic, který by podle mě měl mít možnost se na debatě podílet) město neiniciovalo.

Smutné je, že na způsob, jakým se celá kauza vyvinula, hřeší velkou měrou i Mladí demokraté. V celém sporu jsou totiž víceméně nevinně, neboť svůj návrh podali legitimní cestou. Čímž neříkám, že s nimi souhlasím, ale to je snad z mých dřívějších příspěvků zřejmé. Ostatně v tom, zda do památníku zasahovat či nezasahovat, jsem se neshodl ani s primátorem Jiránkem.

Nová podoba Váňova kamene ještě není definitivně jasná. Nicméně místo dvou letopočtů (1848 a 1948) by se na podstavci měly objevit letopočty tři – rok 1846, tedy rok Váňova objevu mocné uhelné sloje, rok 1854, kdy byl prvně instalován Váňův kámen a rok 1954, kdy byl kámen přemístěn na dnešní místo. Místo nápisu "Práci čest!" se zřejmě (na rozdíl od prvotního návrhu Mladých demokratů) objeví často zmiňované "Zdař Bůh!". Ještě jednou však zdůrazňuji, že nemusí jít o konečný stav.

Informační deska před památníkem by měla nést následující text:

***
Váňův kámen


K připomenutí nálezu mohutné uhelné sloje, objevené geologem Janem Váňou 1. listopadu 1846 na katastru dnešního Kladna v blízkosti Dříně, jímž se začala psát bohatá historie průmyslové těžby uhlí na Kladensku.


Na památku této události nechal nálezce 24. dubna 1854 umístit u tehdejšího dolu Kateřina Josefa v Kročehlavech velký buližníkový čtyřtunový kámen.


Ten byl pak již ve zmenšené formě 30. dubna 1954 instalován na podstavec v parku u gymnázia společně s bronzovým sousoším – pomníkem hornictví, dílem akademického sochaře Ladislava Nováka z Motyčína.


Statutární město Kladno si nesmírně váží práce hornických generací.
***

Závěrem ještě jedna věc, která by podle mě neměla zůstat nepovšimnuta. Místopředseda Mladých demokratů Robin Tesárek vydal veřejné stanovisko, v němž shrnuje svou roli v celé kauze. Jelikož text je poměrně dlouhý, cituji z něj jen část, jež se bezprostředně týká i mne.

Celá aféra kolem Váňova kamene je z mého pohledu opravdu nešťastná a politováníhodná záležitost, v níž ovšem velkou roli (troufnu si říci zásadní) hrají i takové prvky jako jsou emoce, osobní křivdy, vyřizování si účtů, zaslepenost, předsudky, nedůvěra a neinformovanost.
Já osobně jsem se do této kauzy dostal tak trochu nevinně. Nechci se však tímto zbavovat odpovědnosti a házet tento horký brambor jiným do rukou a proto vše patřičně následně vysvětlím.
O dlouhodobé snaze části našich členů (míním tím členy organizace Mladých demokratů Kladno) upravit předmětný pomník jsem samozřejmě věděl. Jedná se především o studenty kladenského gymnázia, jimž je památník (respektive údaje na jeho podstavci – nikoliv tedy památník samotný a to zdůrazňuji) trnem v oku již delší dobu. Avšak v době, kdy začali v této věci skutečně jednat jsem byl natolik vytížen svými studijními a jinými povinnostmi (mimo jiné příprava na maturitní zkoušku, maturita samotná, přijímací řízení na vysokou školu atd.), že jsem stál zcela mimo dění v našem klubu MD a tyto věci šly takříkajíc kolem mě. To, že napsali a zaslali onen dopis, v němž navrhují magistrátu města Kladna provést nějaké změny Váňova kamene a konají jiné kroky jsem vůbec nevěděl.
Dopis o němž se v článku na svém blogu (http://isotomasaltans.blogspot.com/2010/11/kamse- podel-rozum.html) zmiňuje pan Hájek, jsem nikdy neviděl, ani se mi doposud nedostal do rukou. Nemohu se ani vyjádřit k reakci magistrátu na tento podnět a logicky už vůbec k rozhodnutí rady města. Předpokládám však, že rada statutárního města Kladna je orgán, který svá rozhodnutí pečlivě zváží a na základě materiálů předložených kompetentními odborníky nebo na základě porady s nimi, seriozně rozhodne demokratickou a legální cestou, tedy většinou hlasů radních. A je také samozřejmě připraven za tato svá rozhodnutí nést i případnou odpovědnost.
Je smutné, že mě pan Hájek (aniž by mne před tím jakkoliv kontaktoval a o této věci si se mnou promluvil) na svém blogu do celé záležitosti zahrnul a nepřímo mi přisoudil roli, jakéhosi prostředníka-lobbisty, který jakožto místopředseda kladenského klubu Mladých demokratů a zároveň člen Občanské demokratické strany měl tomuto záměru nějak pomoci. Toto je naprostý nesmysl a jsem nucen se vůči tomuto tvrzení co nejdůrazněji ohradit. Jak jsem již psal výše a nyní to zdůrazňuji, nebyl jsem o počínání svých kolegů z MD jakkoliv spraven a má pozice v ODS v žádném případě není zdaleka tak silná, abych (i kdybych sebevíce chtěl) mohl jakkoliv cokoliv ovlivňovat natož pak rozhodování rady. Totéž ovšem platí i o v článku zmíněném panu Tomáši Techmanovi byť vím, že je pod návrhem, který zaslal magistrátu podepsán.

(Vyjádření mi přeposlala Zuzana Vlčková, které tímto děkuji. Nicméně mě trochu mrzí, že se mi nedostalo přímo, přestože funkční kontakty na mě jsou snadno dostupné, mimo jiné i na blogu, který Robin Tesárek cituje. Za to, že jsem Robina Tesárka bez hlubší znalosti vnitřních poměrů v o. s. Mladí demokraté do kauzy zatáhl, se mu omlouvám. Chyby ale, jak vidno, děláme všichni.)

8. listopadu 2010

Jiří Homola: Divadlo je můj paralelní svět

Loni obdržel cenu Alfréda Radoka za třetí místo v soutěži o původní českou divadelní hru, vede amatérský divadelní soubor Kladina, je autorem dvou básnických sbírek a svého času působil i jako textař jazz-rockové kapely Kaspar Hauser. Když se ale Jiřího Homoly zeptáte, jak by sám sebe charakterizoval, odpoví skromně, že má sice řadu zájmů, ale nejdůležitější pro něj zůstává jeho práce učitele na základní škole.


Jiří Homola totiž patří mezi ty kantory, kteří jsou na své povolání hrdí. „Tuhle profesi jsem si vybral, vystudoval a práce s dětmi mě baví,“ nepochybuje o svém poslání. Němčinu a francouzštinu učil už na řadě míst, nakonec ale zakotvil na tehdejší 10. základní škole (dnes Cyrila Boudy). Dospěl k tomu, že pro učitele jazyků je nejlepší dostat se k dětem v době, kdy s cizí řečí začínají. Nejlíp pak vidí pokroky, jakých dosáhnou.

Ve volném čase se Jiří Homola proměňuje v dramatika, básníka či hudebníka. Záběr má skutečně široký, i když o řadě svých aktivit mluví spíše jako o uzavřených nebo polouzavřených kapitolách. Jednou z nich je třeba několikaleté působení v kapele Kaspar Hauser, jež vznikla v době jeho studií na vysoké škole. „Myslím, že jsme v rámci regionu byli tehdy docela známí,“ ohlíží se Jiří do minulosti. Pro kapelu tehdy skládal texty, autorsky se podílel na hudbě a hrál v ní na piano.

Když se Kaspar Hauser rozpadl, soustředil se Jiří na poezii. Výsledkem byly dvě sbírky básní Pod irským nebem a Pod nebem provensálským, pořízené na cestách po Irsku a jižní Francii. Přestože sám sebe charakterizuje především jako šuplíkového autora, měl se svou poezií úspěch. Prvně jmenovaná sbírka dokonce získala ocenění v rámci festivalu Seifertovy Kralupy. Mimo to napsal Jiří také dva romány – Slepecký pes a Deník pro nenarozenou dceru. Jako řada jiných jeho textů zůstaly jen v rukopise.

To byl ovšem jen předstupeň další tvorby, tvorby dramatické. „Odmalička jsem měl silný vztah k divadlu jako divák a mám pocit, že jsem se ve svém psaní podvědomě připravoval na divadelní hru. K divadlu jsem ale měl vždy obrovskou úctu, tak jsem si říkal, že si musím jeho formu nejdřív opravdu pořádně osvojit. Časem jsem došel k tomu, že mi vlastně velmi vyhovuje,“ vypráví Jiří.

Tak vznikly první hry Motýl v kostele a Krysy v podpalubí. Další hra Homo Sanctus se v roce 2008 dostala do užšího výběru na Cenu Alfréda Radoka a o rok později Jiří Homola obdržel ve stejné soutěži třetí místo (první tehdy nebylo uděleno) za hru Noc moudrých mužů.

Ve svých hrách čerpá inspiraci hlavně v období druhé světové války. Nezabývá se ale situacemi na bojištích, spíše mu jde o často pozapomenuté osudy obyčejných lidí. Třeba Homo Sanctus je komorní drama o válečném papežovi Piovi XII., Noc moudrých mužů zase vypráví příběh z terezínského ghetta. „Téma války je do jisté míry dáno oborem mého studia na vysoké škole, částečně možná i tím, že můj nevlastní pradědeček zahynul v koncentračním táboře. Ale předně mě baví psát příběhy na pozadí nějaké historické události. Neumím si úplně vymýšlet, spíš mi jde fabulování v určitých limitech.“

Loni na podzim si Jiří Homola splnil jeden ze svých snů, když dal dohromady nový amatérský soubor Kladina. „Vlastně to byla sázka. U zrodu jako spoluzakladatelka stála moje bývalá spolužačka Michaela Janečková, dnes učitelka na kladenském sportovním gymnáziu a mimo to také skvělá herečka. O tom, že bych chtěl vlastní soubor, jsem mluvil už dlouho. A Michaela mi loni po prázdninách řekla, ať přestanu chodit kolem horké kaše, že mi sežene herce, když pro ně pak napíšu hru.“ Stalo se, a kladenští tak mohli letos v červnu zhlédnout premiéru hry Sborovna. Kladenské divadélko bylo vyprodané, ohlasy diváků vesměs pozitivní, a Sborovnu tak po dvou premiérách čeká v listopadu další repríza.

Kladinu dnes tvoří asi patnáct mladých lidí, z velké části studentů kladenského sportovního gymnázia. Jiří Homola si při té příležitosti prvně vyzkoušel i roli režiséra. „Jsem trémista a na jeviště bych nevystoupil, proto v divadle nehraju. Práce režiséra mi ale otevřela nové obzory a musím říct, že bych si ji někdy moc rád vyzkoušel s profesionálními herci.“ Kdoví, možná se mu tenhle sen jednou splní. Jiří Homola se nyní s Kladinou chystá nastudovat další svou hru Sklad. A zdá se, že o tomto talentovaném kladenském učiteli ještě leccos uslyšíme.


foto: archiv Jiřího Homoly
psáno pro Kamelot

Spor o kámen, díl druhý

Musím přiznat, že mě těší diskuse, která se kolem Váňova kamene rozpoutala. Co mě netěší, je kurz, který od počátku nabrala. Ještě jednou proto zdůrazňuji, že je třeba odlišit dvě věci. Jedné můžeme říkat spor o nápis nebo třeba spor o integritu uměleckého díla. Stále ale zůstává v pozadí jiný problém, který považuji za mnohem zásadnější, totiž to, že město víceméně svévolně nakládá s veřejným prostorem.

Jako člověka, který se snaží aktivně přispívat ke kulturnímu prostředí města a který ví, jak je těžké na městě prosadit mnohdy i tzv. "ušlechtilé" (samozřejmě z mého podlehu) myšlenky (třeba projekt Kladno minulé jsme nakonec rozjeli za soukromé peníze), mě navíc uráží, že určité malé skupina lidí je takto vycházeno vstříc.

Přikládám znění dopisu, v kterém požadujeme vysvětlení celé věci. Myslím, že je to jediná věc, kterou má momentálně smysl jít. Pan Vojtěch Munzar sice už teď není v Radě města, ale za věc nese zodpovědnost.

Kladno, 8. 11. 2010

Vážený pane Munzare,

dovolujeme si Vás jako kladenští občané oslovit ve věci proměny pomníku „Váňův kámen“ v parku kladenského gymnázia.

Patříme ke kladenským patriotům a lidem, kterým dění v jejich městě a podoba veřejného prostoru nejsou lhostejné. Máme možná i tu výhodu, že jsme si odstranění nápisů všimli a získali jsme aspoň nějaké vysvětlení. Bohužel, většině kladenské veřejnosti se stejné informace nedostaly.

Vnímáme pomník od poměrně významného sochaře Ladislava Nováka především jako umělecké dílo. Stejně jako jakékoli jiné umělecké dílo na sobě nese znaky své doby, stejně jako jiné umělecké dílo by však měl být interpretován, nikoli přizpůsobován názorům nějaké skupiny lidí.

Integritu uměleckého díla v tomto případě dotváří i nápis Práci čest a letopočty 1848 a 1948. Doposud se neobjevily hlasy, které by žádaly jejich odstranění či změnu, proto nynější postup vnímáme jako neobvyklý. Osobně nás nápis „Práci čest!“ nikdy neurážel, ostatně pomník jako celek chápeme mnohem spíše jako oslavu hornictví než jako oslavu nějakého režimu.

Aktivita Mladých demokratů, na jejichž popud se Rada města rozhodla změnit podobu památníku, je přiměřená jejich věku a jejich ambicím. Nicméně nás zaráží, jak rychle město na jejich návrh zareagovalo, aniž by se o tomto poměrně významném zásahu do veřejného prostoru vedla širší diskuse. Měli jsme za to, že jednou ze základních hodnot demokratického systému představuje schopnost dospívat v dialogu ke společným řešením. Přístup, jaký v případě Váňova kamene zvolilo vedení města, vnímáme jako alarmující.


Byli bychom proto rádi, kdybyste mohl odpovědět na následující otázky:

1. Jak je možné, že návrh určité (dle našeho soudu ne velké) skupiny obyvatel města se prostřednictvím magistrátu bezprostředně realizuje bez jakékoliv diskuse?

2. V konkrétním případě se jedná o zásah do uměleckého díla, které je se vší pravděpodobností majetkem města. Nejedná se o zásah do autorských práv?

3. Byl návrh Mladých demokratů konzultován s odborníky (z muzea, archivu, památkového ústavu)? Byl návrh konzultován s městským architektem?

4. Je již rozhodnuto, jaký nápis na pomníku bude?


Pokud o definitivní podobě památníku ještě není rozhodnuto, navrhujeme, aby nový nápis zněl: „ZDAŘ BŮH!“. Tuto podobu vnímáme jako přijatelnou pro všechny bývalé havíře a příznivce kladenských hornických tradic.

Zásahy do integrity uměleckých děl vnímáme v dnešních demokratických podmínkách jako velmi nešťastné řešení. Za velmi přínosné naopak považujeme umístění žulového kvádru u paty pomníku, který by měl zasadit umělecké dílo do správného kontextu (ve smyslu návrhu Mladých demokratů).

Závěrem ještě jednou zdůrazňujeme, že postup, který zvolilo město, vnímáme jako nestandardní a krajně diskriminační vůči jiným skupinám aktivních občanů, než jsou Mladí demokraté.

Uvítáme proto, když město zváží své další kroky, a to včetně uspořádání širší laické i odborné diskuse o tom, zda je zvolený návrh vhodný.



S pozdravem
Zuzana Vlčková, Roman Hájek a Dagmar Šubrtová

6. listopadu 2010

Kam se poděl rozum?

Rozhodnutí o Váňově kameni ukazuje, jak se v Kladně rozhoduje o veřejném prostoru


Stačil jeden dopis a jedno zasedání městské rady a Váňův kámen před kladenským gymnáziem, nejvýznamnější památka připomínající hornickou historii Kladna, doznal zásadní změny. Zmizel z něj údajně ideologicky zabarvený nápis „Práci čest!“ – a nezůstane jen u toho.



Kdo by čekal, že se kolem takto zásadní záležitosti, která se dotýká nejen samotného města, ale i historické paměti celé země, povede širší diskuse, mýlí se. Rozhodnutí města je tak především jasným signálem, že demokratické hodnoty – především společenský konsenzus vyplývající z široké diskuse –, se u nás ani dvacet let po pádu režimu jedné strany moc nenosí.

Návrh na úpravu památníku podali místní Mladí demokraté, občanské sdružení liberálně a konzervativně (jejich vlastní formulace) orientovaných mladých lidí „s aktivním přístupem k životu“. V návrhu tehdejší místopředseda sdružení Tomáš Techman (v září se stal předsedou), jinak student čtvrtého ročníku Gymnázia Kladno, mimo jiné píše:

„Pokládáme za nevhodné, že dvacet let po pádu komunistické totality, stojí stále na tomto místě pomník zneužitý minulým režimem, který neprávem změnil kámen původně věnovaný kladenské hornické tradici ve skulpturu připomínající rok 1948, jenž jako občané demokratického státu považujeme za jeden z nejtragičtějších roků naší historie. Upozorňujeme, že nežádáme o jakousi násilnou změnu smyslu tohoto památníku, ale upravení historických nepřesností a odstranění komunistické propagandy z Váňova kamene, který byl položen roku 1854 v původní kladenské sluji, za účelem oslavy kladenského hornictví, díky kterému se naše město stalo jedním z center českého průmyslu.“
(chyby v interpunkci jsou přejaty z originálu, zvýraznění RH)

Na základě tohoto argumentu pak Mladí demokraté požadují záměnu letopočtů 1848 a 1948 za 1854 (rok původního odhalení památníku) a 1954 (rok tak nějak do počtu). Stávající nápis „čest práci“ (doslovně převzato: ve skutečnosti byl na památníku nápis „Práci čest!“) by měl nahradit neutrální „Váňův kámen“.

Nechci se pouštět do polemiky o výkladu historie a chápání hesla „Práci čest!“, které ve svém původním významu nemá pražádný ideologický podtext (zdravili se jím dělníci Baťových závodů). Osobně vnímám interpretaci Mladých demokratů za scestnou a účelovou. Odhlédneme-li od skutečnosti, že Mladí demokraté ani netuší, kde že se pověstné kladenské uhlí vlastně těžilo (sloje, nikoli sluje), chybí jejich argumentaci pochopení pro dobový kontext vzniku památníku.

Jako každé umělecké dílo, je i sousoší dvou dělníků tvůrčím a integrálním výrazem svého autora (v tomto případě Ladislava Nováka) a odrazem doby. Nese si s sebou určité významy, které můžeme s odstupem času zařadit do nového kontextu a nově vyložit, nebo je můžeme popřít. Naše demokracie od svých počátků usilovala především o první cestu, cestu vysvětlování, jež dává možnost minulost pochopit a poučit se z ní. Rozhodnutí kladenských radních o Váňově kameni je cestou druhou a ani „pamětní deska, vysvětlující historii pomníku“, kterou rovněž mladí demokraté požadují, na aktu popření nic nemění. Jako by nebylo možné instalovat desku bez zásahu do podoby památníku.

Návrh Mladých demokratů je však v zásadě podružný. Zarážející je především přístup města, které ještě před volbami promptně celou věc vyřešilo ve smyslu návrhu – aniž by veřejnost měla možnost o ní diskutovat. Vše je už ve fázi, kdy lze vývoj asi jen těžko zvrátit, a Váňovu kameni tak zřejmě do životopisu přibude další nepříliš lichotivá položka; tentokrát bude výrazem současné politické kultury. Přímočarý postup města při takto zásadním zásahu je ukázkou arogance, s níž mnozí politici přistupují k veřejnému prostoru – spíše než jako jeho správci se chovají jako jeho majitelé.

„Bereme otevření této otázky za zkoušku toho, jak se v našem městě dokážeme vyrovnat s naší historií i fungování komunikace s vedením města,“
píšou Mladí demokraté v závěru své žádosti. Vedení města se v jejich případě ukázalo jako mimořádně pružné a aktivní – nezbývá než pevně věřit, že pozice předsedy (Tomáš Techman) a místopředsedy (Robin Tesárek) Mladých demokratů na kandidátní listině ODS v nedávných komunálních volbách neměla na rozhodnutí žádný vliv. Demokratický přístup ovšem vyžaduje, aby stejně dobrá komunikace probíhala i mezi dalšími složkami veřejnosti, což se nestalo.

Městští radní tak předvádějí nejen podivuhodné nepochopení pro minulost svého města, ale i pro slušné chování a hodnoty vyspělé demokracie.

P. S. Umělec Martin Zet navrhl, že dochází-li už k manipulaci s památníkem, měl by nový nápis na něm znít „Zdař Bůh!“, což je podle mě vynikající nápad. Vyvstává však otázka, zda by se s tak ideologickým sloganem smířili Mladí demokraté.

3. října 2010

U zrodu knih, co potěší

Lidická nakladatelka Slávka Kopecká má na kontě víc než 160 vydaných knižních titulů, pod řadou z nich je přitom podepsaná i jako autorka nebo spoluautorka. Sepsala mimo jiné čtenářsky nesmírně úspěšnou tetralogii vzpomínek herce Jiřího Sováka. „Ty má doma snad každý,“ vtipkuje Slávka Kopecká o svém největším nakladatelském úspěchu. Vždyť Sovákových vzpomínek se prodalo přes milion kusů.


Na nakladatelskou dráhu se Slávka Kopecká vrhla krátce po listopadu ’89. Předtím pracovala dvacet let v kulturní rubrice časopisu Květy, odkud si také odnesla cenné kontakty a známosti. „Po těch letech v Květech jsem už měla pocit, že umím úplně všechno a nic už mě nepřekvapí. Těch osm stran textu na dvojstránku v Květech už mi nějak přestalo stačit,“ hodnotí s odstupem, proč se rozhodla pro změnu.

Na začátku roku 1990 ještě stihla být u zrodu časopisu Reflex, pak se ale naplno pustila do nakladatelské činnosti a společně s Andrejem Šťastným rozjela nakladatelství HaK (Humor a Kvalita). Základním kamenem nakladatelství byly herecké memoáry a monografie, postupně se vytvářel i okruh stálých autorů. Mezi ně patřil třeba Rudolf Křesťan nebo Václav Táborský.

Vyšly tu ale i sebrané spisy Oty Pavla, autora, k němuž má Slávka Kopecká velmi blízko. Dětství totiž strávila na Buštěhradě a její prarodiče měli pekárnu hned vedle Pavlovy rodiny. „Moje babička nosila Popperovým housky. Kamarádili jsme se,“ vzpomíná.

Rok 2002 znamenal pro Slávku Kopeckou významnou změnu – dlouholetí partneři z nakladatelství HaK se rozešli každý svou cestou. A Slávka Kopecká si založila novou značku Sláfka. S ní přišly další úspěšné tituly – třeba kniha Aleše Cibulky o herečce Nataše Gollové nebo knihy Zdeňka Mahlera, Jindřišky Smetanové a Jiřího Žáčka.

„Snažím se svými knížkami hlavně bavit,“ říká Slávka Kopecká. „Filozofické spisy nejsou nic pro mě. Věnuji se lehčímu žánru, ale pořád dbám na určitou úroveň.“ Za dvacet let v oboru si vybudovala slušné renomé, a tak o nabídky kvalitních rukopisů prý nemá nouzi. „Dostávám teď v zásadě jen ty, které se neodmítají,“ usmívá se.

Dobrá kniha by podle ní měla být hlavně čtivá, zábavná, vtipná. „Měla by mít víc pé než holka na vdávání! Ale poznat, co bude a co nebude mít úspěch je strašně těžké – a dneska se bojím možná víc než dřív. Zároveň si říkám: hlavně nepřehlédnout Saturnina! To je takové hlavní heslo.“

Z lidí, s nimiž na knížkách spolupracovala, vzpomíná nejraději na Vlastimila Brodského a už zmiňovaného Jiřího Sováka. „Kniha Vlastimila Brodského Drobečky z půjčovny duší byla pro mě asi nejpracnější, ale výsledkem je nádherné a oceňované vyprávění. Zato s Jiřím Sovákem to bylo lehké jako vánek.“

Jako připomínku deseti let od smrti Jiřího Sováka (6. září 2000) připravila letos Slávka Kopecká reedici knihy Sovákova kuchařka aneb život s králem fóru z pera jeho manželky Anny. „Anička Sováková napsala tuhle knížku krátce poté, co Jiří zemřel. Brala to i jako formu terapie. A protože se necítila úplně spisovatelkou, proložila vyprávění různými recepty, vzpomínkami na to, co rádi jedli, pro koho vařili a vůbec na historky spojené s jídlem,“ přibližuje Slávka Kopecká. Na prosinec, kdy by Jiřímu Sovákovi bylo devadesát let, chystá ještě jednu s ním spojenou knihu – Sovákovy vybrané spisy.

A co další nakladatelské plány? „S herečkou Jiřinou Bohdalovou připravuji tituly, které vyjdou příští rok k jejím osmdesátinám,“ prozrazuje Slávka Kopecká. „Žádný velký nakladatelský sen do budoucna ale nemám. Ráda dělám všechny knížky, co druhé potěší.“

Psáno pro Kamelot.
Foto: archiv Slávky Kopecké

2. října 2010

Kladensko a svatováclavská tradice

Uprostřed Stochova stojí věkovitý památný dub. Pověsti praví, že jej na tomto místě nechala na počest narození svého vnuka Václava zasadit kněžna Ludmila, později svatořečená manželka prvního pokřtěného Přemyslovce Bořivoje.

Šlo o starý pohanský zvyk, k němuž se Ludmila uchýlila přesto, že společně se svým manželem přijala křesťanskou víru. Zmiňovanému dubu se později začalo říkat svatováclavský a stal se důležitou součástí kultu, jenž se kolem osoby zavražděného knížete začal šířit už krátce po jeho smrti. Dnes je patrně nejstarším památným stromem u nás.


Až bude národu nejhůře, vyjede podle pověr svatý Václav v čele svého vojska z hory Blaník Čechům na pomoc. Významu svatováclavské symboliky se snažili za druhé světové války zneužít nacisté a pod Myslbekovou jezdeckou sochou svatého Václava naproti Národnímu muzeu se v posledních desetiletích odehrála řada pro český národ významných událostí. Odkaz a symbolika spojené s patronem české země zkrátka dodnes zajímá nejen odborníky, ale i nejširší veřejnost. Ostatně od roku 2000 je 28. září, tedy den, kdy byl Václav zavražděn služebníky svého bratra Boleslava, státním svátkem.

Ačkoli se to na první pohled nezdá, leží Kladno téměř v centru svatováclavské tradice. V úvodu popisovaný Stochov doplňuje jen o něco málo vzdálenější Budeč, kde Václav získal vzdělání. Každoročně kolem výročí jeho smrti se sem koná Svatováclavská pouť (ta letošní, už jednadvacátá, připadá na sobotu 25. září).

Budeč a její okolí patří bez nadsázky k místům, kde na přelomu 9. a 10. století rodil budoucí český stát. Jádro zdejší rotundy sv. Petra a Pavla, pocházející patrně z období vlády krále Spytihněva, je nejstarší dodnes stojící stavbou v zemi.

První osídlení Budče a jejího okolí doložili archeologické nálezy už v době bronzové, období její největší slávy je ale spojováno s vládou prvních Přemyslovců. Historikové se domnívají, že za panování knížete Bořivoje (Václavova děda) zde vzniklo opevněné hradiště. Jeho výstavbou Bořivoj zřejmě chtěl upevnit své postavení uvnitř svého území. Budeč ale mohla zároveň sloužit i při obraně před vnějším nepřítelem.

Tvrzení, že na Budči pobývala Václavova babička Ludmila, považují odborníci spíše za nepodloženou domněnku. Naopak na pobytu samotného budoucího knížete se shodnou, stejně jako na jeho účelu. Zde si měl Václav osvojit základní vzdělání, k němuž patřila hlavně znalost písma a křesťanské liturgie.



Budeč přitom byla vhodným místem nejen proto, že pro knížecího synka poskytovala dostatečné pohodlí, ale především díky osobnosti zdejšího kněze, v pramenech vesměs označovaného jako Učen. Právě na svou dobu mimořádně vzdělaný Učen (jméno mu patrně přisoudili kronikáři právě na základě jeho učenosti) měl Václavovu výuku na starost.

Podle kronikáře Václava Hájka z Libočan na Budči fungovala dokonce menší škola, což ovšem řada historiků nepovažuje za pravděpodobné. Můžeme-li věřit středověkým kronikářům, pak byl Václav – snad i díky pobytu na Budči – na svou dobu mimořádně vzdělaný (měl umět staroslověnsky, latinsky a řecky). Je ale třeba mít na paměti, že kronikáři mohli panovníkův pozdější obraz značně idealizovat.

Odchodem z Budče Václavova stopa v okolí Kladna končí, stejně jako největší sláva Budče. Závěrem stojí za to připomenout, že už poměrně dlouho existuje plán svatováclavské naučné stezky ze Stochova k rozdělovskému kostelu sv. Václava, s možností pokračovat až na Budeč. Využití tradice se tu přímo nabízí.

Psáno pro Kamelot.

1. října 2010

Konečné rozhodnutí o Centralu se odkládá

Veřejné projednání přineslo nečekaný zvrat

Více než rok a půl trvající řízení o výstavbě obchodního komplexu Central Kladno uprostřed města se blíží k rozuzlení. Ve středu 22. září měli občané možnost se k projektu vyjádřit v rámci veřejného projednání a zdálo se, že to bude jejich poslední šance na záměru ještě něco změnit. Kvůli procesní chybě se však projednání uskuteční ještě jednou.


Do velkého sálu Fakulty biomedicínského inženýrství na Sítné přišlo na sedm desítek lidí a atmosféra byla od počátku napjatá. Občanské sdružení PRO KLADNO, hlavní odpůrce projektu, hned v úvodu napadlo samotný průběh schvalování vlivu stavby na životní prostředí (EIA). V posudku dokumentace stavby, který měl být pro úředníky výchozím materiálem pro jejich konečné stanovisko, totiž nebyly zařazeny připomínky sdružení k přepracované dokumentaci obchodního centra.

„Došlo v podstatě k porušení zákona o EIA,“ zdůraznil místopředseda sdružení PRO KLADNO Petr Kratochvíl. Vyjádření na krajský úřad doručili zástupci sdružení osobně v zákonné lhůtě, což dokazuje kopie potvrzená z podatelny. Navíc podobný problém nastal i v případě vyjádření Středočeské vědecké knihovny. Zástupci krajského úřadu přiznali svou chybu a omluvili se za ni, nicméně právě toto nedopatření je nakonec vedlo k poměrně nestandardnímu kroku – svolat veřejnost nad problematiku Centralu ještě jednou.

Na jednání, jež místy připomínalo právní bitvu a jež se protáhlo do dlouhých večerních hodin, padla ještě jedna klíčová informace. Kladenský primátor Dan Jiránek se zmínil o dohodě města s investorem Centralu, společností Crestyl, na kompenzacích ve výši 4,5 milionu korun, jež půjdou na náhradu parkovacích míst, výsadbu zeleně nebo stavbu dětských hřišť. Investor by se podle slov primátora měl zavázat veřejným příslibem, který je v případě nedodržení možné právně vymáhat.


Dlouhá EIA
Prvotní dokumentaci Centralu vrátil letos v lednu kraj k doplnění. Úředníci sepsali přes třicítku bodů, k nimž se měl investor blíže vyjádřit. „Zmenšili jsme počet parkovacích míst, tím dojde i ke zmenšení zátěže na životní prostředí. Také bylo upraveno konstrukční řešení fasády, bude využita zvuk pohlcující fasáda, která přinese další snížení hlukové zátěže pro okolní domy,“ vypočítává nejdůležitější změny v dokumentaci Radim Sayed, ředitel projektů společnosti Crestyl.

Rozšířený dokument přes léto prošel pověřený posuzovatel, který měl rozhodnout, zda investor požadavky kraje splnil či ne. Jeho návrh stanoviska vyznívá pro Central pozitivně. Na zářijovém veřejném projednání pak krajští úředníci rozhodli, že posudek je třeba dále upravit a doplnit o argumenty, které na projednání padly.

Stojí za to stručně zopakovat, o co vlastně v případě Centralu jde. Komplex by měl vyrůst na ploše velké skoro 2,7 hektaru, z toho zhruba dvě třetiny budou zastavěny. Investor slibuje 80 pracovních míst na zajištění provozu, dalších 300–500 lidí podle něj najde místo ve službách. Obyvatele by do centra měly lákat nejen desítky obchodů, ale i restaurace, multikino a další služby.

Od počátku přitom panují pochybnosti o potřebě takového projektu, diskutuje se o tom, jak se změní tvář města, co bude stavba znamenat pro lidi žijící v její blízkosti i o možných negativních důsledcích pro nedalekou hlavní třídu. Druhá etapa celého záměru navíc není v souladu s platným územním plánem Kladna.

Proti stavbě se postavila již čtyři občanská sdružení a připomínky občanů dokázaly celý proces schvalování o měsíce protáhnout – původně už se teď mělo stavět. „Vadí nám řada nesrovnalostí v dostupných dokumentech i sama logika změn, které investor udělal. Hygienické limity splňuje Central díky tomu, že se snížila kapacita parkovišť. Podle investora tím klesne i návštěvnost centra a dopravní zátěž, to je ale dost podivný argument,“ vypočítává Jan Mourek ze sdružení PRO KLADNO.

Co se teď bude dít dál? Posuzovatel dokumentace zahrne do svého posudku opomenuté připomínky a závěry z veřejného projednání. K doplněnému posudku se bude moci kdokoli vyjádřit, poté se stanoví datum nového veřejného projednání. Konečné stanovisko bude na krajských úřednících – projekt buď zamítnou, nebo odsouhlasí s podmínkami, které musí investor splnit. Následně může Crestyl zažádat na kladenském magistrátu o územní rozhodnutí a stavební povolení – a do toho může do jisté míry promluvit výsledek komunálních voleb.

Psáno pro Kamelot.

5. září 2010

Sbírání jako vášeň

Pohlednice, známky, mince, pivní tácky nebo podivuhodně tvarované kamínky. Snad každý z nás si prošel obdobím, kdy nějaké takovéhle věci sbíral. Někteří pak u sběratelství zůstávají a často svému koníčku obětují nemálo času i finančních prostředků. Ze sběratelství se tak stává vášeň. A právě tomuto fenoménu se věnuje projekt občanského sdružení Arteum s názvem Vášnivé sběratelství. Jeho hlavní část proběhne v září a v říjnu.

„Projekt připomíná, jakým způsobem vznikala většina dnešních muzeí, která zakládali vesměs vášniví sběratelé a mecenáši. Ti své poklady věnovali nějaké instituci nebo zřizovali muzea vlastní,“ popisuje hlavní myšlenku akce jedna z jejích organizátorek Dagmar Šubrtová s tím, že má být zaměřena hlavně na Kladno a jeho blízké okolí.

Tématu kladenských sběratelů se částečně věnovalo jarní číslo kulturní revue Kladno Záporno – a cyklus Vášnivé sběratelství tak na ně volně navazuje. „V Kladně v současnosti žije řada sběratelů, o nichž širší veřejnost pořádně neví. Určitě to je jen přímá návaznost na zavření dolů a Poldovky, každý chtěl mít doma malou vzpomínku, někdo si své vzpomínky rozšířil do malé sbírky. Své poklady však sběratelé často uchovávají doma v kůlně nebo v garáži a ostatním lidem je neukazují,“ říká Šubrtová. Sběratelství je totiž také – a možná především – činností intimní.

Jednu takovou „kůlnovou sbírku“ zpřístupnil už počátkem srpna Hornický skanzen Mayrau svou výstavou Stará kola – sbírka železná. Z větší části jde o soukromou kolekci kladenského knihovníka Jakuba Pavlíka, doplněnou o několik dalších exponátů. Nejstarší kolo z roku 1880 zapůjčilo z depozitáře Sládečkovo vlastivědné muzeum, jinak jsou tu zastoupena především kola vyrobená po roce 1940. Jakub Pavlík přitom většinu svých kol běžně používá a nijak zvlášť ani neusiluje o to, aby zůstala zachována v originální podobě. Právě tím se často přístup „amatérských“ sběratelů liší od profesionálních muzeí – a právě v tom je něco ze sběratelské romantiky.

Ve skanzenu Mayrau najde útočiště i druhá část projektu. Od 5. září přibude další výstava, která se na fenomén sběratelství podívá z úplně jiného úhlu. Představí totiž tvorbu umělců, pro něž se sbírání, hromadění a třídění různých věcí stalo jedním principů umělecké činnosti. Vystavovat budou například známý grafik Michal Cihlář, autorka unikátní sbírky s názvem Národní muzeum PET láhví Veronika Richterová, Jaroslav Kučera, Věra Nováková, Veronika Hilská a další. Součástí výstavy budou fotografie, kresby, šperky a řada zajímavých sbírkových předmětů.

V rámci celého projektu, který podpořilo vedle Středočeského kraje také ministerstvo kultury, by měly vzniknout také dvě knižní publikace. Na jaro příštího roku se chystá kniha rozhovorů s bývalými pracovníky kladenských dolů, jež průběžně sbírá bývalá pracovnice Hornického skanzenu Mayrau Renáta Malá. Své životní zkušenosti v ní popisují například strojnice z dolu Schoeller nebo poslední kladenský koňák. Připravuje se také kniha o mecenáši, sběrateli a zakladateli Poldiny huti Karlu Wittgensteinovi, jejímž autorem je historik Jiří Kovařík.

Psáno pro Kamelot.

5. srpna 2010

Pár střípků z Norska

Jednou možná vznikne nějaká beletrizovaná reportáž o tom, co všechno lze v jižní třetině Norska vidět, ochutnat, cítit a zažít. Momentálně mám řadu poznámek, řadu nápadů a vcelku žádný čas. Pročež aspoň krátký výčet toho, co jsme tam za ten měsíc všechno stihli:

- stanovat v Rørosu mezi dvěma fotbalovými hřišti.

- zamířit suverénně nejblbější cestou z nádraží v Trondheimu.

- přejít slovutný horský hřeben Bessegen v typicky norském počasí, a pak se zase osušit.

- vzdát přechod Jotunheimenu kvůli počasí.

- nato jsem zvládnul onemocnět jakousi virózou a za tři dny ji zase vyležet.

- naučit se norské "Hi!" tak přesvědčivě, že nás považovali za Nory.

- promoknout v Bergenu na kost.

- vyznat se v bergenské autobusové dopravě... Tedy aspoň v tom jednom spoji, který jsme potřebovali.

- konstatovat, že do stanu teče, i když nijak tragicky.

- nevidět ani jednoho soba, protože zrovna byli v jiné části Hardangerviddy.

- několikrát v noci klepat kosu, protože teploty k nule (ne-li pod) jsou zkrátka na naše spacáky už málo.

- zjistit, že se v Norsku zálohují PET láhve.

- obdivovat, co jsou norské státní dráhy schopny udělat s dvacetiminutovým zpožděním.

- obdivovat, co jsou norské státní dráhy schopné udělat při zrušení klíčového spoje.

- ochutnat velrybu (přestože vnitřně jsme samozřejmě proti jejich zabíjení).

- dostat depresi z Munchových obrazů.

- dostat depresi z Osla přeplněného turisty.

- nechytit ani jednu rybu.

- chytit autobus domů.

8. června 2010

Dvorky chystají koněspřežnou „mandelinku“

Podprůhon hostí v červnu tradiční výstavu umělců pod širým nebem. Už 28. Kladenské dvorky se tentokrát konají o víkendu 12.–13. června.


Úzké křivolaké uličky bývalé dělnické čtvrti, malebné zahrádky, výstavy keramiky, obrazů, šperků, ale také hudba – to vše jsou Kladenské dvorky. Letos počtvrté se na organizaci společně s městem podílí místní občanské sdružení Spolek Podprůhon, které pro tento ročník slibuje některé novinky.

„Dvorky bychom chtěli pokaždé něčím obohatit, ať už výtvarně, hudebně nebo divadelně,“ říká člen Spolku Podprůhon František Müller. Oproti loňsku je pro návštěvníky připraven bohatší doprovodný program na dvorku u Maninů v centrální části Podprůhonu. V průběhu sobotního odpoledne tu vystoupí oblíbený loutkoherecký soubor Buchty a loutky a budou se promítat krátké absolventské animované filmy. Po celou dobu konání dvorků je navíc u Maninů zajištěn také hudební program. „Snažíme se, aby hudba a divadlo prostoupily Podprůhon, tedy tu výtvarnou část akce. Aby na jedné straně nebyl hudební festival na hřišti a na druhé straně výstava, ale aby se obojí více prolnulo,“ vysvětluje novinku Müller.


 A to není zdaleka všechno. Pro děti bude letos poprvé nachystaná první podprůhonská koněspřežná „mandelinka“. Koňský povoz by měl zajišťovat pravidelné spojení mezi východní a západní částí čtvrti, a obohatí tak výstavu o další netradiční atrakci.

Asi nejvýznamnějším lákadlem z řad vystavujících umělců bude dílo Jitky Válové. Významná kladenská malířka pokračuje ve své tvorbě i v 87 letech – nedávno skončila výstava některých jejích nových litých kreseb v pražské Galerii VŠUP. Spolu s Válovou bude na dvorku u Jedličků vystavovat o několik generací mladší Dagmar Šubrtová.

Na hřišti Bukovka se jako každý rok představí naživo řada hudebníků a skupin. V sobotu se můžete těšit třeba na Jiřího Smrže, Pavla J. Rybu & The Fish Men, keltský rock v podání skupiny Taliesyn a Hudbu Praha. Neděle bývá zasvěcena příznivcům dechovky a folku. Program završí Karel Plíhal a kapela Jablkoň.

Kořeny tradice Kladenských dvorků sahají až do počátku 80. let. Jednou z inspirací pro vystavování pod otevřeným nebem byla pražská kulturní přehlídka Malostranské dvorky, která proběhla v roce 1981. Už v červnu následujícího roku se konal nultý ročník kladenské „výstavy“, tenkrát ještě pod názvem Setkání v zahradě. U zrodu stáli především grafik František Tomík, sochař Viktor Stříbrný a Milan Petriščák se svým Klubkem 55. Vystavovalo se právě v zahradě Viktora Stříbrného v Kolmistrově ulici. O rok později se podařilo zajistit i další dvorky Podprůhonu a oficiální první ročník akce byl na světě.

Kladenský betlém, jak se Podprůhonu někdy říká, se v posledních letech výrazně mění. Přestává být tou čtvrtí, kterou zachytil František Stavinoha ve svých povídkách nebo Jiří Hanke ve fotografiích. „Mění se v čase jako všechno. Stále má ale své kouzlo,“ říká František Müller. „Doufejme, že to nikdy nebude vilová čtvrť z katalogů developerských firem. Důležité je zachovat alespoň fragmenty původních materiálů, dlažeb, zídek, zábradlí a podobně. To ostatní je hlavně na lidech, kteří zde žijí.“

Psáno pro Kamelot.
foto: F. Müller

5. června 2010

Kladenská zkušenost Jiřího Hankeho

Město oceli, rudé záře a černého uhlí. Tak vnímali lidé Kladno na počátku 70. let. (Nutno říct, že vcelku oprávněně.) Kladno mělo nálepku nevábného průmyslového města někde na západ od Prahy. Města, kde kulturní život v podstatě neexistuje, kde je veškeré bytí podřízeno provozu průmyslových podniků. A tehdejší fotografie (poznamenaná navíc ještě režimní ideologií) se víceméně držela tohoto zažitého klišé. Námětem snímků, které v Kladně vznikaly, byla těžká práce jako základní stavební kámen socialistického hospodářství. Hutě, doly, oslava výkonu.

Do tohoto prostředí vstoupil roku 1974 Jiří Hanke (nar. 1944). Věčný rebel a solitér, jenž si uměl vždycky trvat na svém, vnímal svět kolem sebe úplně jinak. Soustředil se na každodennost, pozvolné proměny prostředí, v němž vyrůstal a žil. Objevil nové Kladno. Pro něj to bylo město s podivnou romantikou. Město, v němž se lidé musí nějakým způsobem popasovat s monotónním rytmem pracovních směn v dolech a hutích, ale kde jsou – navzdory mizernému životnímu prostředí a minimálním možnostem kulturního vyžití – svým způsobem šťastní. Podstatu zdejšího života nenašel v průmyslových závodech, ale v postranních uličkách chátrajícího centra, ve staré dělnické čtvrti Podprůhon a nakonec i v mikrosvětě, který pozoroval z okna svého bytu. Hankeho přínos dobře vystihl Stanislav Krajník ve své předmluvě ke knižnímu vydání souboru Lidé z Podprůhonu. Podle něj se Hankemu podařilo přetavit do fotografie poetiku, kterou objevil a literárně ztvárnil v příbězích svých „figurek“ kladenský autor František Stavinoha.

Žádnému z kladenských fotografů se nepodařilo dostat do svých snímků tolik ze specifické kladenské zkušenosti (můžeme tomu také říkat duch místa) jako Hankemu. Ať už jsou to snímky horníků a kladenských podnikatelů z 90. let, nebo patrně nejznámější soubor Pohledy z okna mého bytu – všechny jsou dokumentem doby a místa, vyjadřujícím hluboké pochopení a ztotožnění autora s předmětem fotografie.

Hanke je fotografem, který se svému městu dostal pod kůži, a z většiny jeho snímků s námětem Kladna je to znát. Vrcholem jeho tvorby v tomto smyslu byla série fotografií ze zdevastované kladenské galerie z roku 2004. Ruinu posprejovanou vesměs vulgárními nápisy, neutěšenou o to více, že ještě před pár lety šlo o pozoruhodný kulturní ostrůvek v šedi průmyslového města, zachytil Hanke v několika prostých snímcích v celé její syrovosti, bez jakékoli snahy o estetizaci. Fotografie, na níž před bývalou galerií pózuje chlapec s kuličkovým samopalem v ruce, představuje, aspoň pro mě, symbol posledních dvaceti let historie Kladna. Hanke za tento soubor získal v roce 2004 čestné uznání poroty Czech Press Photo v kategorii Umění.

Absolvent kladenské jedenáctiletky (maturitní ročník 1961) Jiří Hanke spojil celý svůj pracovní život se Státní spořitelnou. Nastoupil sem jako úředník v roce 1962 a – navzdory polistopadové proměně instituce – pracoval ve stejné budově až do roku 2003, kdy se rozhodl odejít a dále se živit jen jako fotograf a kurátor.
Stálé místo ve spořitelně bylo pro fotografa důležitým zázemím, nemusel se svými snímky živit. Motivací pro jeho tvorbu nebylo (a není) nic než prostá touha zachytit určitý výsek lidského života, zpracovat své téma. Finanční zajištění mu zároveň umožnilo naprostou tvůrčí svobodu a – co je pro Hankeho soubory nesmírně důležité – dostatek času.

K fotografování Hankeho přivedl jeho otec, dělník v kladenské Poldovce, pro něhož byla fotografie velkým koníčkem. Většinu snímků pořídil Jiří Hanke starší během čtyřicátých a padesátých let. Hanke mladší později mnohokrát ke svému otci odkazoval, v jeho práci nalezl částečně inspiraci pro svou vlastní tvorbu (cyklus Otisky generace), a dokonce některé otcovy snímky zařazoval do výstavních souborů společně se svými.
Jenže cesta k fotografickému médiu nebyla v Hankeho případě vůbec přímočará. Fotografoval během vojenské služby (několik snímků vyšlo v Československém vojáku), ale výrazněji svou činnost nerozvinul. Po návratu z vojny se přiklonil k hudbě. V roce 1967 hrál jako kytarista v bigbeatové skupině Berclay. Od začátku 70. let vystupoval sólově, skládal také vlastní, často kritické písně. Několikrát se kvůli nim dostal do konfrontace s politickým režimem.

V roce 1968 se Hanke oženil s malířkou Jiřinou Kettnerovou. Pod jejím vlivem se začal více věnovat výtvarnému umění – po šest let vytvářel fotografické koláže z časopiseckých výstřižků. Za zmínku stojí, že ovlivňování a inspirace manželů Hankeových je a byla vzájemná – Jiřina Hankeová se zejména v posledních letech projevuje jako autorka výrazně subjektivních fotografií. (Nehledě na spolupráci na básnických sbírkách.)

V roce 1974 založilo několik kladenských umělců tvůrčí skupinu Atelier ’74. Jedním ze členů byl i Jiří Hanke, který se v té době poprvé začal vážněji a soustavněji věnovat fotografii – ve svých třiceti letech byl v zásadě znovu na začátku. Fotografoval jazzové hudebníky (mezi nimiž má spoustu známých), kladenská zákoutí, vedlejší uličky, ale i výjevy z obyčejného života (dnes bychom z žánrového hlediska asi mluvili o feature).


Pro Hankeho životopis je klíčovým rok 1977. Kvůli nedostatku vhodných galerijních prostor tehdy Hanke založil téměř doslova na svém pracovišti Malou galerii spořitelny. V tehdejším Kladně šlo o naprosto ojedinělý prostor, cenný tím spíš, že Hanke (coby kurátor) byl schopen prosadit výstavy bez souhlasu oficiálních institucí. Pozici alternativního kulturního místa si galerie udržela vlastně dodnes – i když po několika přestavbách už její možnosti nejsou takové jako v 70. a 80. letech. Stále je to v Kladně jediná instituce, která se systematicky zabývá fotografií a do určité míry v mnoha směrech supluje městskou Zámeckou galerii. Od roku 1984 Hanke každého vystavujícího v galerii fotografuje před jeho instalací – postupem času tak vznikl poměrně zajímavý portrétní soubor (cyklus Před výstavou, od 1984 do současnosti).

Co charakterizuje Hankeho fotografie? Snímá na klasický černobílý kinofilm, pracuje s přirozeným světlem, se zrnem. Zajímavým rysem jeho fotografického stylu je maximální úspornost a strohost zobrazení. Nemá oblíbené kompoziční řešení, jasně čitelný fotografický rukopis. Nehledá zvláštní úhel, jen málo pracuje s hloubkou ostrosti, používá vesměs standardní objektivy (50 mm, 35 mm). To vše, aby zprostředkoval svět kolem sebe tak, jak je. Vizuální stránku, kompozici a úhel záběru zcela podřizuje obsahu fotografie. Důležité je pro něj, co se odehrává před objektivem. Jde mu o to, aby předal kouzlo daného okamžiku. To vše s určitým nadhledem a často i mírnou ironií. Hanke přitom nezesměšňuje – jen pravdivě zaznamenává svět, který sám o sobě je v mnoha případech úsměvný.

Dokonalé ztělesnění těchto vlastností Hankeho fotografií představuje snímek ulice Ivana Olbrachta z roku 1979. Vedle výlohy, v níž můžeme vidět jen hokejku, sedí stará žena a něco plete (snad vyrábí šperky). Před sebou má dětský kočárek, přeměněný v improvizovaný pult pokrytý igelitem. Obrovský potrhaný slunečník ji chrání před nepřízní počasí. Na chodníku leží slabá vrstva sněhu, plakát v pozadí oslavuje šedesáté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Je to příliš dokonalá kompozice, aby byla výsledkem pouhé náhody.

Neznám okolnosti vzniku snímku, ale osobně bych řekl, že Hanke musel vědět, že žena na tomto místě vyrábí a prodává své zboží, že si pečlivě vybral nejlepší úhel záběru a že si počkal na nejvhodnější okamžik. Jemná absurdita, kterou snímek zachycuje, nevyplývá ani tak z kombinace jednotlivých prvků, ale z naprosté samozřejmosti, jež z nich vyzařuje. Sedící žena si je naprosto jistá svou existencí, slunečník na sněhu je nepostradatelnou a přirozenou součástí jejího „prodejního stánku“. Fotograf se nad tento podivný motiv nijak nepovyšuje. Sám jako by byl jeho součástí a dával najevo, že snímaný okamžik je integrální součástí jeho denní žité zkušenosti. (Hanke na některých svých fotografiích sám vystupuje – zachycuje svůj odraz v zrcadle nebo špičku boty.)

Hankeho záběry v lecčems připomínají snímky prvních dokumentaristů – Franka Sutcliffa nebo Eugena Atgeta. Ještě jsem nezmínil jejich možná nejdůležitější rozměr – vztah k času. Hankeho soubory vznikají povětšinou několik let, což samozřejmě hraje svou roli. Autora zajímá plynutí času, to, jak se čas podepisuje na objektech jeho fotografií. Možná proto umístil na patitul své retrospektivní knihy s prostým názvem Fotografie (2008) osmero snímků téhož nárožního domu, k němuž se během dvaceti let (1981–2001) pravidelně vracel. Úkolem fotografa tu není podat vizuálně silnou výpověď, ale prostě jen zachytit určitý stav. Objekt vypovídá sám za sebe.

Sluší se aspoň stručně zmínit některé nejdůležitější Hankeho soubory. V letech 1974–1989 vznikal cyklus Lidé z Podprůhonu. Hanke v něm zachytil pitoreskní dělnickou čtvrť přezdívanou někdy „kladenský betlém“. Malé domky nalepené na sebe bez ladu a skladu a úzké křivolaké uličky jsou samy o sobě vděčným tématem. Hanke však celá léta fotografoval především zdejší život – drobné každodenní situace, slavnosti (svatbu, zabíjačku), prostředí, v němž lidé bydleli. Z jeho snímků vyzařuje normalizační bezčasí, jako by zdejší obyvatelé pořádně nevěděli, co se svými životy. S dvacetiletým odstupem jsou Lidé z Podprůhonu především nesmírně cenným zmapováním čtvrti, která se ještě v průběhu Hankeho fotografování začala výrazně měnit. Dnes jí z jejího kouzla a svérázu zbývá jen málo.

Cyklus Otisky generace začal Hanke fotografovat v roce 1985 a rozšiřuje jej dodnes. Jde vlastně o dvojportréty jeho přátel či známých, na kterých se nechají zpodobnit společně se svými dětmi. Je zajímavé sledovat, jak vnější podobnost v některých případech funguje téměř stoprocentně, zatímco v některých téměř vůbec ne. Také povolání rodičů a jejich dětí se někdy více, někdy zase méně liší. Otisky generace jsou tak pozoruhodnou sondou do rodinného života, do vztahu mezi generacemi. Hanke se vrací k entitě, kterou současná společnost vnímá stále méně – totiž k tradici rodu. Postupně se dostává už ke třetí generaci.

V první polovině 90. let (1992–1995) se Hanke pustil do projektu Podnikatelé, v němž zobrazil gründerskou generaci kladenských soukromníků. Vzniklé fotografie uspořádal do dvojic, jež tvořil jednak portrét samotného podnikatele a jednak snímek jeho podniku. Hanke opět k tématu přistupuje s nadhledem a jemnou ironií, nechává majitele autoservisu vykukovat zpod auta, provozovatele nočního klubu fotografuje ve společnosti jeho obnažených zaměstnankyň, ředitele oceláren Poldi Vladimíra Stehlíka zpodobňuje jako osvíceného mocného vladaře. Hankemu se povedlo dostat do snímků nadšeneckou atmosféru doby, kdy se řada lidí rozhodla v podnikatelském prostředí zkusit své štěstí.

Zhruba ve stejné době fotografoval Hanke další drobnou sérii TV Image (1992–1994), ve které se věnoval tomu, jak televize ovlivňuje naše životy. Mnohem zajímavější však byl soubor Ozvěny (1975–2004). Stejně jako v případě Podnikatelů jde o dvojice snímků. Tentokrát Hanke hledal ve svém bydlišti paralely k fotografiím, které pořídil při svých zahraničních cestách ve Francii a Spojených státech amerických. Newyorskou Flat-Iron Building tak například srovnává s jednou z kladenských restaurací, vjezd na ranč v Texasu se vstupní bránou na důl Tuchlovice a podobně. Jde samozřejmě především o hříčku, která ale zároveň ukazuje, že všude na světě lze hledat stejné motivy – možná proto, že lidé, ať už žijí v Evropě či Americe, demokracii či totalitním režimu, pečují o svůj životní prostor v zásadě podobným způsobem.

Z Hankeho tvorby trochu vybočuje průběžně doplňovaný cyklus portrétů jazzových umělců Stop time, vznikající po celou dobu autorovy soustavné fotografické činnosti (od roku 1974). Hanke se snaží o civilní zobrazení umělců, hledá ve výrazu jejich tváře souznění s jazzovým rytmem, často fotografuje muzikanty v zákulisí. V roce 2003 vyšel výběr fotografií knižně.

V posledních letech Hanke experimentuje s panoramatickými snímky. Cyklem Periferie (2005) se snažil poukázat na zvláštní prostor, který vznikl mezi přirozeným centrem města a nově vybudovaným prstencem nejrůznějších obchodních center a skladišť mezi nimi. Zároveň je ale zjevné, že Hanke postupně ztrácí své ústřední téma. Jeho kladenská zkušenost, zkušenost s městem, jež se snaží vyrovnat se sebou samým, se svou nálepkou průmyslové oblasti, je do dnešní doby jen obtížně přenositelná. Těžký průmysl v podstatě zanikl, Kladno se stalo zvláštním, polomrtvým městem, kde jeho obyvatelé z velké části nepracují ani nežijí společenským životem. Bizarní zákoutí mizí, město se stává netečným a odtažitým. Pryč je romantická postava Kladeňáka, pinožícího se světem mezi třemi pivy v zapadlé hospodě a poldováckými válcovnami. Tohoto „hrdinu“ ukradly vypulírované kluby a nákupní centra. Složitě se hledá téma, které by vystihovalo současného ducha města.

Snad i proto se Jiří Hanke obrací do svého nitra a od roku 2005 fotografuje soubor Má zátiší. V této subjektivní výpovědi o současném světě, v níž autor zachycuje drobné detaily ze svého bytu, pociťuji jakési odcizení, možná až sentiment a vzpomínky na časy, kdy život byl ještě opravdový. Jak jinak vnímat snímek Hankeho srolovaného plakátu k výstavě Pohledy z okna mého bytu pořádané ve Vídni, umístěného na chladném parapetu plastového okna se symbolicky zataženými žaluziemi? Jde o okno v Hankeho novém bytě. Starý soubor byl přerušen, doba pokročila. Nový byt jako by byl pro autora anonymním prostorem. Osobitost místa se vytratila.

Právě Hankeho soubor Pohledy z okna mého bytu (1981–2003) jsem zatím záměrně ponechal stranou. Rád bych se mu věnoval o něco podrobněji.


Jestliže jsem dříve zmiňoval důležitou roli času v Hankeho cyklech, pak v případě Pohledů z okna mého bytu je čas vlastně spolutvůrcem celého díla. Hanke po více než dvacet let fotografoval malý výsek života odehrávající se pod jeho oknem. Záběr se rozhodl omezit na kus chodníku, silnici a trafiku – nic víc divák z náměstí, kam vedla okna fotografova bytu, nevidí. Ke každému snímku autor pečlivě zaznamenával datum a čas. Jde v zásadě o dlouhodobý sociálně-přírodovědný experiment. Podobně můžeme třeba uprostřed lesa vymezit určitou oblast a pozorovat, co se stane. Tu a tam projde brouk, mravenci si udělají přes území zásobovací stezku, vykvete tu rostlina. Takový pokus však nepřináší jen informace o proměně dané oblasti, ale také napomáhá pochopení toho, jak funguje celý ekosystém lesa.

Pohledy z okna mého bytu ve svém souborném uspořádání mnohem více než o konkrétním místu vypovídají o nás samých, o době, v níž jsme žili. A nadto podávají svědectví o svém autorovi. Hanke bývá díky tomuto souboru někdy považován za konceptuálního umělce; já ale v jeho přístupu žádný konstruovaný koncept nevidím. Pohledy jsou pro mě spíše specifickou formou osobního deníčku. Není dodržován úplně přesný úhel, autor si sám vybírá čas fotografování, ústřední motiv svého snímku: stále má svou činnost zcela pod kontrolou, stále je jeho rozhodnutí určující pro celkovou podobu díla.

Na Pohledech je fascinující dichotomie pomalosti a rychlosti. Mezi některými záběry uplynou měsíce a zdánlivě se nic nestane. A pak během několika minut zmizí z ulice dlažební kostky nebo padne lampa, jež dosud vrhala stín na chodník. Hanke představuje život pod svým oknem jako fascinující dobrodružství, vzbuzuje zájem o detail. Na maringotce zaparkované pod oknem se během půl měsíce objeví televizní anténa, běžné parkoviště se promění ve stání taxíků…

V řazení snímků se opět promítá Hankeho smysl pro humor a (doslovný) nadhled nad každodenním životem. Na fotografii z 9. května 1983 vidíme vedle sovětské vlajky zavěšené pod Hankeho oknem mladý pár držící se za ruce, jak přechází silnici. O pět minut později záběr zcela zakryje sovětská vlajka, kterou rozvinul poryv větru. Průvod na prvního máje 1986 nabízí obrázek otce, syna a jejich obrovského psa, stejně jako letadla se složenými křídly. Právě v takových maličkostech se odráží nesmyslnost a zvrácenost minulého režimu. (Snímky z prvního máje říkají něco také o autorovi – jestliže průvod z bytu fotografoval, pak se jej nemohl účastnit.) Půvab zdánlivě banálního okamžiku podává svědectví o naší nedávné minulosti.

„Co se stalo mezi tímto a následujícím snímkem?“ ptám se, když listuji katalogem Pohledů. Je kolo, které si odvádí muž 9. 7. 1991 ve 12:10 přes ulici stejným kolem, které Hanke vyfotografoval den předtím v 6:50? Možná, možná ne. I to je jedno z kouzel Pohledů. Hledám mezi fotografiemi vazby, které zřejmě ve skutečnosti vůbec neexistovaly. Realitu, prostě zachycenou fotoaparátem, interpretuji po svém. Někde mi autor dává malý návod, jinde je vše na mé libovůli. Pokaždé nacházím nové vztahy, všímám si nových souvislostí. Přemýšlím, proč Hanke na několika místech v katalogu porušil chronologii řazení snímků, kdo je ta šestice lidí, která v roce 1987 zdraví fotografa, a pak se k němu otáčí zády. Čí jsou nohy, jež se v říjnu 1989 zčistajasna zjevily před autorovým oknem? (Hanke tuto fotografii použil na obálku své bilanční knihy.) Je to natěrač parapetů? Opravář fasády? Elektrikář?

Pohledy z okna mého bytu pro mě však mají ještě jeden rozměr. V hloučku na autobusové zastávce hledám známé tváře. Přemýšlím, zda na nějaké Hankeho, byť třeba nenazvětšované fotografii, nejsem také já sám – vždyť jsem územím pomyslného experimentu poměrně často procházel.

Důvod, proč skončil tento pozoruhodný cyklus, mi přijde příznačný. Kvůli rekonstrukci budovy se v roce 2003 musel Hanke ze svého bytu vystěhovat. Pohledy totiž nelze oprostit od vnějších vlivů (které ostatně celý cyklus formovaly – Hanke si nevybíral, co se mu pod okny má dít, mohl jen mačkat spoušť). Jsou především jeho příběhem, jeho osobním náhledem na svět, osobním deníkem, který přináší obecnou pravdu o fungování našeho „ekosystému“.

Kladno, jak je na svých fotografiích zachytil Jiří Hanke, dnes už prakticky zmizelo, přitom časová propast není nijak velká. Při prohlížení Hankeho bilanční knihy mám pocit, že jsme si ještě nestačili uvědomit, co vše jsme během posledních let ztratili. Někdy jsme se vydali spíše správným směrem, častokrát jsme však šlápli vedle. Díky Hankeho dokumentárním snímkům je ale stále k čemu se vracet.

Psáno pro seminář Současná fotografická tvorba.

4. června 2010

Ve světě kaktusů

Kladenští kaktusáři pořádají 10.–12. června v Domě techniky na Sítné pravidelnou výstavu kaktusů a sukulentů.

Je jen málo oblastí, v nichž jsou Češi skuteční mistři. Jakkoli se to může zdát absurdní, jednou z nich je pěstování kaktusů. Zvláštní pichlavé rostliny, které dokážou přežít v extrémních podmínkách, fascinovaly Čechy už v 19. století, i když první česká organizace kaktusářů vznikla až v roce 1922.

V šedesátých letech už jsme měli světově suverénně největší počet registrovaných pěstitelů kaktusů v přepočtu na velikost populace. Přitom tento trend, zdá se, přetrvává. Společnost českých a slovenských pěstitelů kaktusů a sukulentů, která sdružuje lokální organizace, registruje přes tři tisíce členů, ve skutečnosti je ovšem kaktusářů mnohem více. A v odborných kruzích stále mají dobré jméno.



Zatímco v republikovém měřítku je tedy o kaktusy a s nimi spojenou spolkovou činnost zájem, kladenská organizace má s nabíráním nových členů problémy. „Pokud to takto půjde dál, tak kladenský kaktusářský spolek přirozeně vymře,“ naráží současný místopředseda Klubu kaktusářů Kladno Jiří Horvát na skutečnost, že většina ze současných asi 25 členů je už v pokročilém věku.

Samostatný Klub kaktusářů Kladno vznikl v roce 1971. Dnes organizačně spadá pod Český zahrádkářský svaz, a s ním také spolupracuje při organizaci některých akcí. Už od 70. let pořádají členové pravidelné výstavy a přednášky pro veřejnost, někteří z nich se dokonce podívali do zaslíbené země všech kaktusářů – Mexika. Své poznatky z cest nebo zkušenosti s pěstováním si členové vzájemně si předávají, společně také založili malou odbornou knihovnu. „Tím, jak stárneme, je ovšem organizace naší činnosti čím dál tím těžší,“ stěžuje si pan Horvát.

V posledních letech přesto kladenští kaktusáři své aktivity rozšiřují. Podařilo se jim navázat spolupráci se základní školou v Buštěhradě, kde v rámci školní družiny funguje pod vedením Anny Holeyšovské kaktusářský kroužek. Letos už podruhé buštěhradské děti společně s kladenskými kaktusáři pořádají 27.–30. května výstavu svých rostlinek v prostoru památníku Lidice.

Po několika letech nejistoty také kladenský klub před třemi lety našel vhodný prostor pro každoroční velkou spolkovou výstavu. Po nejrůznějších kulturních sálech a krátké epizodě v zámečku vystavují kaktusáři v Domě techniky na Sítné. Letošní přehlídka proběhne 10.–12. června. „Je to opravdu velká výstava, která zabere celou halu. Vedle kaktusů vystavíme také poměrně dost sukulentů,“ popisuje Jiří Horvát. „V aule pak bude ještě prodejní část, kde si zájemci budou moci koupit rostliny přímo od pěstitelů.“

Vedle malého množství mladých členů trápí (nejen) kladenské kaktusáře loňské nařízení vlády, podle kterého je držení určitého množství některých kaktusů zakázáno. Obsahují totiž psychotropní látku meskalin. Řada kaktusářů se tak rázem ocitla mimo zákon, a to přesto, že v našich podmínkách se meskalin v kaktusech tvoří jen v naprosto minimálním množství. „Celé to rozhodnutí vlády je zbytečné a ukazuje na neznalost věci,“ hodnotí pan Horvát. Zatím se ale neobjevil žádný výrazný problém.

Kaktusy jsou zajímavé a krásné rostliny, které dokážou potěšit svého majitele různorodým tvarem těla, pestrostí a velikostí trnů, ale i nádhernými květy. K tomu ovšem potřebují vhodné podmínky. „Výhodou členství v kaktusářské organizaci je, že se můžete kdykoli poradit, jak ke kterému kaktusu přistupovat. Každý je totiž trochu odlišný,“ říká Jiří Horvát. A případné zájemce zve na členské schůze – probíhají každou třetí středu v měsíci v Domě techniky.

Psáno pro Kamelot.

31. května 2010

Svět podle Fulghuma

Kladenské divadlo představuje hru podle povídek oblíbeného autora.

Americký spisovatel Robert Fulghum se ve světě proslavil úvahami a krátkými povídkami o drobných radostech i starostech všednodenního života. Městské divadlo Kladno (MDK) teď představuje několik málo z nich v adaptaci Ernesta Zulii Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.

Předposlední letošní premiéry MDK se režisérsky ujal Polák Andrzej Celiński, který u nás už dříve spolupracoval například s divadly v Olomouci nebo Ostravě (vedle toho působí také jako filmový režisér – za dokument Děti ze stanice Leningradská byl dokonce nominován na Oscara). Z osobních důvodů ale nemohl Celiński kladenskou inscenaci dovést až do finální podoby, a tak si režisérský podíl připsal i nový umělecký šéf zdejšího souboru Tomáš Svoboda.


Šestice herců postupně rozehrává různé životní situace ze sedmi Fulghumových povídek. Z mateřské školky se dostáváme na hřbitov, od svatebního oltáře přímo do oblak. Některé scény stojí na konverzačním humoru, jiné spíše na navození určité atmosféry.

Slabinou kladenské inscenace je určitá nevyváženost. Úroveň zpracování jednotlivých minipříběhů značně kolísá, což je dobře patrné hned v úvodu. Skvělou pointu první scény okamžitě přehluší bláznivý rej z nácviku dětského divadla. Jemný, vpravdě fulghumovský humor tu najednou střídá laciný vtip, balancující až na hranici trapnosti, navíc neúměrně omílaný a protahovaný. A sotva odezní nepovedené dětské víření, předvedou herci výborný dialog na nočním hřbitově, jednu z nejlepších scén celého představení.

Obecně se více povedlo ztvárnění lyrické polohy hry a v několika případech se daří navodit skutečně působivou atmosféru. Přispívá k tomu také dobré řešení scény: bílé kulisy opticky zmenšují prostor (navíc slouží jako projekční plocha), otáčivé minijeviště vysunuté částečně až na předscénu funguje jako univerzální kulisa a zároveň přibližuje herce k divákovi. Pochvalu zaslouží i řada drobných nápadů, třeba využití baterek při ztvárnění souhvězdí noční oblohy nebo závěrečné vypuštění Fulghumova portrétu na barevných balóncích. Jenže jiné drobnosti celkovému vyznění hry zase ubírají – snaha zapojit při scéně se svatbou do hry publikum by možná uspěla na představení pro děti z mateřské školky (sic!), pro kohokoli staršího však není ani originální, ani vtipná.

Herci si ve světě drobných radostí a starostí vedou dobře. Zdá se, že možnost vystřídat si během jediného představení hned několik rolí jim vyhovuje. A nevynikají jen po stránce herecké, ale i pěvecké. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce je totiž muzikál, i když přesnější by asi bylo říkat „hra se zpěvy“. Hudby se ujal skladatel Karel Albrecht, pod texty písní jsou autorsky podepsáni Andrzej Celiński a dramaturgyně MDK Ilona Smejkalová. Ovšem právě texty písní jsou, s výjimkou jednoho nebo dvou, asi nejméně povedenou složkou inscenace. Donekonečna omílaný refrén o dětech, co „kakají a blinkají“, a podobně laděné výkřiky neodpovídají kvalitě, kterou bychom od muzikálu očekávali. A je pohříchu škoda, že jinak dobré divadlo sráží zrovna ta složka, která by měla diváka naopak navnadit.

Adaptace Fulghumových povídek je tak trochu jízdou na horské dráze. Od zážitků, jež by se vám aspoň načas mohly vrýt pod kůži, sklouznete vmžiku k těm, kterých byste raději zůstali ušetřeni. Přes tuto nevyrovnanost se nová položka repertoáru zdejšího divadla řadí k tomu povedenějšímu. Nový umělecký šéf Tomáš Svoboda naznačuje, že MDK pod jeho vedením by se mělo ubírat právě podobným směrem. Nic proti tomu – návštěva „Školky“ je poměrně příjemně stráveným časem. Otázkou je, zda to stačí. Hlubší zážitek si z ní totiž neodnesete.

foto: Jan Kacíř (MDK)
Psáno pro Kamelot.

28. května 2010

Naivní, neumný, juvenilní

Pročítal jsem si nějaké své staré texty. Povídky, rozhovory, pokusy o reportáže, nějaký ten článek napsaný ještě během středoškolských studií do Kladenského deníku... Chtěl jsem totiž zjistit, co by se stalo, kdyby se můj notebook náhle rozhodl zemřít a pohřbít tyhle nezálohované jedničky a nuly s sebou kamsi do věčných lovišť.

Nestalo by se nic. Aspoň to byla první věc, co mě napadla.

Ba naopak, zmizení těch textů by mé budoucí reputaci - ať už budu jednou dělat cokoli - možná spíš pomohlo. (V myšlenkovém pochodu hned další věc v pořadí.)

Ono to ale není tak jednoduché.

Těch těxtů se nehodlám vzdát a pečlivě jsem si je vypálil (čímž jsem je zachránil bratru tak na pět let). Nejsou totiž zdaleka tak blbé, jak se na první pohled mohou zdát. Pravda, stylisticky je to bída. Slovník je neučesaný, slova z řádků čouhají, některá exhibují až hanba, snad proto, abych dokázal svou "intelektuální vyspělost". Jenže, myšlenku abys pohledal. Všechno to slovíčkaření se točí vesměs kolem banalit, k vydolování něčeho podstatnějšího třeba aspoň korečkového rypadla.

V Kladnu Zápornu bývám nekompromisní, ostatním v textech škrtám, přepisuji, předělávám věty i celé odstavce. S odstupem vidím, že bych to sám někdy potřeboval jako sůl. Ale smazat ty věci nechci. Jsou moje a nemůžu je jen tak zahodit a říct: zapomeňme na to, byl jsem naivní, hloupoučký, psal jsem neumně. Je spousta lidí, kteří se za své juvenálie stydí. Patřím k nim. Další spousta jde ještě dál a s celým tímhle obdobím se neztotožňuje. A to nedokážu.

Samotnému je mi trapně a myslím, že ty povídky, náčrty a poznámky by nikdo neměl vidět. Už jen proto, že by z toho nic neměl. Ale chci si zachovat těch pár podivných "děl" aspoň proto, abych mohl porovnat, kam jsem po nějaké době dospěl.

Člověk se učí a tak trochu i proti své vůli zraje. V lecčems se lepší. To ovšem není pravidlo. Lidská mysl a jednání se nemusí ubírat jen po nějaké vykolíkované cestě ke stále lepším výkonům. Naopak, může cestou nabrat některé nepěkné zvyky, může zlenivět (k tomu má lidská mysl obzvlášť vyvinuté předpoklady) či zcela ustrnout.

Četl jsem si sám sebe a přistihl se několikrát, jak si říkám, že některé části jsou dobré, že to či ono by mě dnes už nenapadlo. Skutečně. Myslím jinak, a kdybych zahodil ty příšerné juvenálie, znovu bych si zavřel dveře, které se mi už kdysi podařilo otevřít. Je jedno, že jsem se do nich před třemi, pěti lety dobýval jako nezkušený zloděj, zlámal šperhák v otevřeném zámku, a ještě byl přistižen při činu. Jednou se mi podařilo nahlédnout dovnitř - a touha vypadat, jako bych snad nebyl mladý a nezkušený (což jsem beztak pořád), by mi neměla velet tohle všechno ztratit.

Přemýšlím, co znamená pro člověka, když se - myšlenkově - "vzdá svého mládí". Vypadá to jako otřepaná fráze, ale mám pocit, že poměrně přesně vystihuje zkušenost mnoha lidí. Nadto pro českou společnost je to vlastně určitý společensko-historický fenomén, neboť řada těch, kteří v 60. letech prošli touto cestou "probuzení", představovala ještě nedávno - nebo představuje dodnes - významou část elity tohoto národa. Řada z nich skutečně (aspoň proklamativně) udělala za mladickou nerozvážností tlustou čáru.

A já nevím, co přesně bych si o tom měl myslet. Protože tohle "zavržení" není jen vzepětím k novým činům a přijetím jiných ideálů. Je také ztrátou určitého vnitřního zrcadla. I když možná by se spíš hodilo přirovnání k fotografickému albu. Je to, jako byste všechny své snímky z dětství spálili v kamnech. Jen mnohem horší, protože váš zevnějšek si pamatují druzí, kdežto mysl je jen vaším světem.

To zavření dveří je navíc dvojí ztrátou - protože skutečně ne všechno bylo úplně tak hloupé a naivní, aby se na to později nedalo nějak navázat.

Kdysi jsem si do poznámkového bloku zapsal: Největší chybou, jakou jsem kdy v životě udělal, bylo rozhodnutí říkat pravdu. A dělám ji znovu a znovu.

To by mě dneska už nenapadlo.