Autor

16. ledna 2010

Požehnaná krize

Pro média veřejné služby může být probíhající ekonomická krize výjimečnou šancí. Čeští vysilatelé ale zatím ukazují, jak je možné ji promarnit.


Při debatě nad rozpočtem České televize na tento rok nezazněla jen obvyklá klišé o vyrovnaném rozpočtu, restrukturalizaci financí a podobně – zkrátka to, co v souvislosti s rozpočtem (v podstatě jakéhokoli podniku) slýcháváme rok co rok. V souvislosti s ekonomickou krizí padla i některá důležitá stanoviska.

Předně – šetřit by se nemělo na programu, ale na výhodách manažerů a zahraničních cestách. O své místo by mělo přijít asi 120 lidí. A televize chce i přes její náročnost a rizikovost sázet hlavně na původní tvorbu. Tím se dostáváme k jádru věci.

Současná situace totiž dává vysilatelům veřejné služby ojedinělou šanci dokázat všem pochybovačům, že rozhlas a televize placené z veřejných peněz mají smysl. Propad reklamního trhu působí v Česku jinak suverénním komerčním vysilatelům vážné problémy, a jejich původní tvorba byla osekána na nutné minimum.

České televizi a Českému rozhlasu nic takového díky licenčním poplatkům, které stále tvoří zásadní podíl jejich příjmu, nehrozí. Představují tak na mediálním trhu ostrůvek stability, na nějž vnější ekonomické prostředí nemá až takový vliv. Jenže, zdá se, místo snahy přebrat diváky znuděné dokola omílanými reprízami, zvítězila – aspoň v ČT – tendence strádající komerční stanice suplovat.

Zánik veřejnoprávnosti?
Francouz Yves Achille na počátku 90. let popsal tzv. trojí krizi médií veřejné služby. S nástupem satelitních kanálů a dalších technologických možností podle něj veřejnoprávní vysilatelé prožívali krizi identity (tedy pozice v mediálním systému), financování a fungování (tj. především vlastní nezávislosti).

Skeptické předpovědi zániku médií veřejné služby se však (zatím) nenaplnily. Naopak se ukazuje, že v období ekonomického poklesu se Achillem zmíněné problémy přesouvají na komerční vysilatele. Ti dnes bez pochyb zažívají krizi financování a fungování (ukazuje se jejich závislost na reklamním trhu, respektive na schopnosti přitáhnout diváky). A pokud by nepříznivá situace trvala delší dobu, pak lze očekávat, že na soukromé vysílání dolehne i krize identity.

Ostatně ke krizi identity dochází v posledních letech u televize jako takové, jako média. Televize není zatím schopna reagovat na multimedialitu a interaktivitu internetu a především lidé středního věku – z hlediska inzerentů nejdůležitější – ji začínají opouštět, ale to nyní nechme stranou.

Českým médiím veřejné služby v současnosti bezprostředně nehrozí krize financování. V otázce fungování sice stále existuje poměrně silná závislost ČT a ČRo na Poslanecké sněmovně, nicméně v posledních letech tu nedošlo k výraznějšímu tření. Zbývá tedy identita, a ta je také kamenem úrazu.


Co vysílat?
Předně je třeba říct, že v české společnosti nikdy neproběhla důkladná společenská debata o tom, jak si vlastně veřejnou službu představujeme a co od ní očekáváme. Výraznější návod neposkytuje (naštěstí) ani legislativa a oba vysilatelé – jak ČT, tak ČRo – během let své samostatné existence vytvářeli náplň tohoto pojmu sami.

Jejich postavení přitom ani po osmnácti letech není natolik suverénní, aby nemuseli brát zřetel na sledovanost svých programů. S jedinou výjimkou televizní krize na přelomu let 2000 a 2001 nedala společnost jasně najevo, že veřejné vysílání chce a že se chce podílet na jeho podobě.

Vše tak zůstává v rukách politiků, a těm by malá sledovanost mohla poskytnout skvělý argument pro pozvolnou likvidaci veřejnoprávního vysílání, například nezvýšením tzv. koncesionářských poplatků, které by vedlo média k dalším úsporám a logicky omezením programovým. ČT i ČRo jsou totiž stále sice poněkud zkrotlým, ale stále aspoň nějakým hlídacím psem, který leckdy dokáže na politiky aspoň zaštěkat.

Za této situace se zdá současný program obou vysilatelů, tedy jakýsi kočkopes více či méně kvalitního vysílání, které jiné stanice nenabízí, a pořadů imitujících komerční stanice, jako logické východisko. Právě tento přístup ale identitu veřejnoprávních stanic vytvořit nepomůže. A jelikož se nezdá, že by se v této věci něco změnilo, ČT i ČRo šanci, jež jim spadla do klína společně s ekonomickou krizí, patrně prošvihnou.

Není jistě třeba zdůrazňovat, že se znovunabytou identitou úzce souvisí podpora veřejnosti. Díky ní by vysilatelé veřejné služby mohli zvýšit svou politickou nezávislost a možná i vylepšit finanční situaci. Nebo by aspoň byli mnohem méně ovlivnitelní konkrétní náladou dolní komory Parlamentu. Dá se totiž předpokládat, že „proti vůli lidu“ by se politikům postupovalo podstatně obtížněji.

1 komentář:

Terka Holanová řekl(a)...

Zajímavý článek. O Českém rozhlase a jeho současné míře "vyhraněnosti" zas až takový přehled, přiznám se, nemám, ale myslím, že je rozumně diverzifikované pro různé skupiny a v rámci těch plní to, co posluchač očekává (ať se už jedná o zprávy z regionu, hudbu nebo popularizovaou vědu)... kudy má jít dál ČT, se řešilo hodně v době volby jejího generálního ředitele, zda zůstat nemastnou-neslanou, či se víc vyhraňovat. Určitě je třeba se rozhodovat podle sledovanosti, oblíbenosti jednotlivých typů pořadů, pracovat s publikem a skládat program tak, aby naplňoval stálé diváky - protože jejich zájem je hlavní. a nebo se "prostě vymezit" a být silnou, nezávislou, nekompromisní... ale lze to v Česku?