Autor

17. ledna 2010

Prozření

„Promiňte,“ řekla mi úřednice za poštovní přepážkou a otočila se.
Když odcházela, věděl jsem, že má v očích slzy, ačkoli do tváře jsem jí neviděl.

Všichni, kdo v tom okamžiku byli na poště, se na mě otočili.

A já přitom jen podal té ženě občanku, jak se to obvykle při vyzvednutí doporučeného dopisu dělá.

„Promiňte,“ omlouvala se znovu, jakmile se vrátila. Papírovým kapesníčkem si otírala obličej.

„Narodil jste se ve stejný den jako můj syn,“ vzlykla na vysvětlenou.

Jsou situace, kdy zůstanete stát jako opaření a nejradši byste se ztratili, chvíle, kdy máte pocit, že pouhá vaše existence působí zlo, utrpení a neštěstí.

Měl jsem dojem, že bych se měl omluvit, a tak jsem se omluvil.

Nevím, co se synovi poštovní úřednice stalo, ale ať to bylo cokoli, jsem vinen minimálně stejným datem narození.

Každý zřejmě máme nějakou podobnou vinu, nějakou vinu, o které nevíme. Všichni působíme někomu bolest jen tím, že chodíme, dýcháme a mluvíme.

Nebo tím, že máme občanský průkaz.

Jen někteří mají to štěstí a svou vinu poznají.

Žádné komentáře: