Autor

13. února 2010

Zaběhnout si do středu Země

V neděli 28. února ožije hornický skanzen Mayrau ve Vinařicích netradiční akcí. V jedenáct hodin dopoledne tu vyběhnou na trať účastníci prvního českého orientačního běhu, který částečně povede i pod zemí. Podle očekávání by mělo na Mayrovku – na závod s přiléhavým názvem Cesta do středu Země – přijet kolem stovky běžců.

Organizátoři závodů v orientačním běhu vyhledávají nejčastěji trasy v lesích nebo ve skalách. Radek Mikuláš, který připravuje běh v okolí Mayrovky, se ale snaží nabídnout závodníkům něco nového. Poprvé to zkusil před dvěma roky v areálu bývalých železáren Koněv.

Tak se 26. ledna 2008 běžel první industriální běh Krásná Poldi. Do Kladna se tehdy sjelo rovných sto účastníků a po závodě se sešla řada pozitivních ohlasů. „Na Koněvu mě fascinovala celková atmosféra, nepřehledné a orientačně složité prostředí a hlavně novost zážitku,“ vysvětluje Mikuláš, co ho přitahuje na prostředí bývalých průmyslových závodů. „Na Mayrovce je vedle toho všeho ještě možnost zavést závodníky aspoň na chvíli do podzemí, a to se v oficiálních závodech zatím stalo jen jednou před lety v Polsku.“


Závod je součástí Pražské zimní ligy orientačního běhu, seriálu tréninkových závodů hlavně pro orientační běžce ze středních Čech a z Prahy. Soutěží se ale běžně účastní i neregistrovaní zájemci o orientační sporty. Na Mayrovce (ve skutečnosti se poběží v areálu mezi vrátnicí dolu, vinařickou čistírnou odpadních vod a střelnicí, takže velká část závodu bude v lese) jsou pro ně naplánovány dvě trasy – náročnější, zhruba osmikilometrová, a krátká dvoukilometrová.

Zorganizovat takovou akci ale není jednoduché. „Je zapotřebí získat souhlas majitele pozemku, vytvořit mapu a web závodu, sestavit startovní listinu, vymyslet trasu, aby byla zajímavá a přiměřeně obtížná, připravit kontroly a těsně před závodem je rozmístit v terénu, proškolit pomocníky, na místě vybudovat zázemí – místo startu a cíle, časomíru, případně občerstvení,“ vypočítává Radek Mikuláš.

Ještě bez jedné věci se ovšem orientační běh neobejde, totiž bez pořádné mapy. Její vytvoření je další důležitou (a možná nejdůležitější) součástí přípravy, rozhodně zabírá nejvíce práce. Tvůrce mapy si zpravidla opatří nejvhodnější dostupný mapový podklad, což je u nás většinou základní mapa v měřítku 1:10 000 nebo letecký snímek, případně obojí.

Pak musí dorazit přímo na místo, kde se závod poběží a krok za krokem jej projít. Postupně své základní zdroje mění a přizpůsobuje, zaznamenává do ní podrobnosti, které na jiných mapách nejsou, a nakonec celou mapu překreslí podle mapového klíče pro orientační běh. „Ten platí univerzálně a mezinárodně, takže kdyby přijel závodit na Mayrovku třeba Novozélanďan, nebylo by potřeba mu vůbec nic vysvětlovat – aspoň ohledně mapy a co je na ní,“ vysvětluje Mikuláš.

Případní zájemci mají možnost se do závodu přihlásit podle pokynů na webové adrese http://home.gli.cas.cz/mikulas/rozpismayrau.pdf, nebo se mohou zapsat až na místě, pak ovšem za vyšší startovné.

Nezbývá než popřát všem, kteří se na nezvyklou trať vydají, hornické „Zdař Bůh!“.

Psáno pro Kamelot.

6. února 2010

Co takhle zvednout síť nahoru?

Před 115 lety se zrodil volejbal.

„Volleyball je nová hra, výborně se hodící pro tělocvičny a sály, která však může být hrána i venku. Může ji hrát každý počet hráčů. Hra spočívá v uvedení míče v pohyb přes vysokou síť z jedné strany na druhou, berouc tím podíl ze dvou her – tennisu a handballu,“ popisuje v roce 1896 J. Y. Cameron do odborného časopisu Physical Education nový sport, který se rychle začal šířit po amerických školách.


U zrodu volejbalu stál mladý profesor tělocviku William G. Morgan, zaměstnanec pobočky křesťanské organizace mladých mužů YMCA v městečku Holyoke (dnes součást Springfieldu ve státě Massachussets). Jako propagátor moderních metod při výchově k tělesné zdatnosti hledal Morgan zejména pro své starší svěřence vhodný kolektivní sport, který by byl nenáročný na výbavu a pokud možno co nejméně nebezpečný.

Morganův přístup ke sportu a výchově výrazně formoval jeho profesor na springfieldské škole James Naismith, shodou okolností autor dalšího dnes oblíbeného sportu – basketbalu. Morgan se s Naismithem seznámil v roce 1892, krátce poté, co nastoupil do místní školy. Byl to právě Naismith, kdo Morgana přivedl k tělovýchově a k organizaci YMCA.

Naismithův basketbal, jehož počátky spadají do roku 1891, ale přišel Morganovi příliš fyzicky náročný. Jeho snem byl sport ryze rekreační, podobný spíše tenisu. Jednoho dne proto využil tenisovou síť, natáhl ji však do horní polohy, rozdělil své svěřence na dvě poloviny a vyzval je, ať mezi sebou odbíjejí míč. Tak 9. února 1895 vznikl volejbal. Sám Morgan však svou hru nejprve z neznámých důvodů nazýval Mintonette, slovo volejbal vymyslel až o rok později Morganův kolega z YMCY Alfred Halstead. Název je odvozen od hlavní činnosti při hře, odbití míče (to volley the ball).

Původně se hrálo na hřišti o rozměrech 15,2 x 7,6 metru, síť byla natažena ve 198 centimetrech a účastnit se mohl libovolný počet hráčů. Dnešní klasický volejbal hrají dvě družstva po šesti na hřišti 18 x 9 metrů a síť je při mužských soutěžích ve 2 metrech 43 centimetrech.

Nový sport si rychle získal oblibu na školách po celých Spojených státech. V roce 1900 se dostal do Kanady a později i do Evropy. U nás se první zápas hrál v Žilině v roce 1919. Československo sehrálo později v dějinách volejbalu poměrně důležitou roli – nejprve se v roce 1947 podílelo na založení mezinárodní volejbalové federace (FIVB) a v roce 1949 uspořádalo v Praze první mistrovství světa mužů v tomto sportu. Československý tým dokonce tehdy postoupil až do finále, kde ale podlehl Sovětskému svazu. Úspěch volejbalu završil rok 1964, kdy se stal součástí programu olympijských her.

psáno pro Kamelot

5. února 2010

V (ne)obyčejné kavárně

Od podzimu funguje v Kladně nová kavárna Bez konce

U kulatých stolků se tlumeně baví lidé, zvenku sem dvěma prosklenými dveřmi dopadá světlo a společně se žlutými stěnami a lampiony u stropu (vždyť jsme ostatně v divadle Lampion) dotváří příjemnou a klidnou atmosféru místnosti. Knihovna v jejím čele nabízí návštěvníkům bohatý přehled titulů a nechybí ani dětský koutek. Zkrátka na první pohled obyčejná (nekuřácká) kavárna. A přesně o to tady jde.


Nová kladenská kavárna Bez konce, otevřená loni na konci října ve zrekonstruovaných prostorách divadla Lampion, ale tak úplně obyčejná není. Jako obsluha je tu totiž zaměstnáno dvanáct lidí s mentálním postižením z kladenského domova Zahrada. Práce tady pro ně může být začátkem nového života.

„Lidé s handicapem si často velmi obtížně tvoří základní pracovní návyky, a to je přesně oblast, ve které jim chceme prostřednictvím kavárny pomoct,“ říká Darina Černá, projektová manažerka občanského sdružení Etincelle , jež prostřednictvím své dceřiné společnosti Startujeme kavárnu provozuje.

Etincelle má s pomocí handicapovaným a jejich zapojováním do běžného života několikaleté zkušenosti. Vedle kavárny spravuje také úklidový servis (působí v Kladně-Kročehlavech a na Praze 6) a dvě ovčí farmy v Ledcích a ve Psárech. Dohromady tak dnes poskytuje zaměstnání 21 lidem.

„Nápad vytvořit kavárnu se trochu nabízel, protože takový provoz je pro handicapované lidi ideální jednak jich umožňuje zaměstnat z našeho pohledu poměrně hodně,“ vysvětluje projektová manažerka Černá. Když se mluvilo o rekonstrukci hereckého klubu v Lampionu, chytilo se Etincelle příležitosti a dojednalo zřízení kavárny s městem.

Personál Bez konce tvoří celkem dvanáct klientů domu Zahrada – službu mají vždy dva a po čtyřech hodinách se střídají – a dva speciálně proškolení asistenti. „Hlavní věcí, kterou chceme všem dokázat, je, že jsme schopni poskytovat úplně stejné služby jako jakýkoli jiný podnik, a že na nějakém menším handicapu vůbec nezáleží,“ říká Darina Černá.

Na celý projekt se sdružení podařilo získat grant z Evropské unie prostřednictvím operačního programu lidské zdroje a zaměstnanost. Vše by mělo fungovat tak, že po tříměsíčním zaškolovacím kurzu tu budou klienti Zahrady pracovat dvanáct měsíců. „Potom bychom jim chtěli najít uplatnění na normálním pracovním trhu, aby na uvolněné místo mohli přijít další,“ popisuje Darina Černá.

To ovšem není ani zdaleka snadný úkol. Možná i proto chce Etincelle v budoucnu formou přednášek nebo školení seznamovat s možnostmi pracovního uplatnění handicapovaných místní zaměstnavatele i širokou veřejnost. Zároveň by kavárna Bez konce měla sloužit jako otevřený kulturní prostor třeba pro autorská čtení či podobné komornější akce.

Po třech měsících hodnotí Darina Černá provoz jako úspěšný, podle ní se – navzdory tomu, že je kavárna trochu zastrčená mimo hlavní ulice – už dostala do obecného povědomí lidí. „Předně je důležité, že nejsme zcela závislí na penězích získávaných z projektů a že jsme dnes schopni většinu aktivit Etincelle finančně pokrýt z vlastní činnosti.“

A co vlastně má vyjadřovat název Bez konce? Vznikl prý spíše náhodou, ale určitým způsobem je v něm obsažena i idea toho, že by se mezi lidmi neměly dělat umělé hranice. Panuje tu vlídná, přátelská atmosféra a zvláštní klid, díky němuž zapomenete na rušný svět kolem. A především – na lidech, kteří tu pracují, je vidět, že mají svou práci rádi.

Psáno pro Kamelot.