Autor

22. března 2010

Krásná Poldi je též jezírko z dehtu a haldy a baráky…

Na Kladno vzpomínal jako na město, v němž opustil naivní lyrickou poezii inspirovanou měšťanským prostředím. Tady se přiklonil k realismu a lidovějšímu umění a právě tady dorostl v uznávaného literáta. Své zážitky z práce v kladenských hutích zužitkoval hned v několika svých dílech. Ano, řeč je o Bohumilu Hrabalovi.




V šestatřiceti letech se Hrabal ocitl na jednom z nejdůležitějších životních rozcestí. Nebylo to tak dlouho, co mohl konečně uzavřít svá studia práv na pražské Karlově univerzitě – přerušilo mu je násilné uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939.

Za sebou měl protektorátní zkušenost výpravčího a železničního dělníka na nádraží v Kostomlatech (později literárně ztvárněnou v novele Ostře sledované vlaky), práci akvizičního úředníka Živnostenského fondu starobního a invalidního a krátké působení v roli obchodního cestujícího s drogistickou galanterií u firmy H. K. Klofanda.

Jenže Klofandova firma se po únoru 1948 dostala do nucené likvidace a Hrabal přešel do podniku Obchodní domy. Odtud vedly jeho kroky přímo do kladenských hutí – v červnu 1949 se sem přihlásil dobrovolně jako brigádník. Později své rozhodnutí vysvětloval tím, že chtěl poznat nové prostředí a načerpat zážitky, a že je vlastně součástí „organizovaného přesunu úředníků do výroby“. Ve skutečnosti ho ale do Kladna přitáhla spíš složitá životní situace, z které chtěl najít východisko.

V Kladně se Hrabal setkal s Vladimírem Boudníkem, malířem, grafikem a později jedním ze svých nejbližších přátel. S ním se také v roce 1950 odstěhoval do ulice na Hrázi v pražské Libni – společně dojížděli na Poldovku, po večerech se scházeli po hospodách. A Hrabal při tom všem psal.

Roku 1950 dokončil dvě delší poemy Bambino di Praga a Krásná Poldi. V druhé jmenované zachytil drsný svět kladenských hutí plný paradoxů a zvláštních postav. Těžkou a nebezpečnou práci staví do kontrastu se zvláštní poetikou místa. „Krásná Poldi je taky nádherná práce / nádherných lidí. / Přistupuji k elektrolytické peci / s modrými brýlemi / a tavba bouřlivě klokotá. / Prostor duní jak symfonický orchestr.“

V románu-rozhovoru Kličky na kapesníku popisuje Hrabal Lászlu Szigetimu svou novou metodu tvorby: „Psal jsem totálně realisticky vlastně o tom, co jsem tam viděl, při těch martinských pecích, působilo to na mě zrovna tak ohromujícím dojmem jako na onoho mladého pána, který se procházel s hezkými děvčaty kolem vody, chodil na výlety a psal básně.“

Po Krásné Poldi vydal Hrabal první čtenářsky velmi úspěšné dílo, povídku Jarmilka (1952). Šlo o příběh svačinářky z kladenských hutí, typický už mnoha znaky Hrabalových pozdějších próz, především jazykem.

Hrabal sám říkal, že jeho knihy by měly být jako hospodské vyprávění. Ač se to nemusí na první pohled zdát, na jazyku svých děl Hrabal pečlivě pracoval. Musel znít perfektně, jako skutečná lidová mluva. Často vytvářel i několik verzí svých textů a vybíral pak ten nejlepší. A některá svá díla znovu a znovu přepracovával – třeba Krásná Poldi se v povídkové úpravě objevila v knize Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965).

Právě Inzerát je zřejmě nejznámější z „kladenských“ Hrabalových próz, především díky tomu, že posloužil jako předloha trezorového filmu Jiřího Menzela Skřivánci na niti.

Krutá, ale krásná Poldi se Hrabalovi málem stala osudná. 10. července 1952 si při práci rozrazil lebku a z následků tohoto těžkého úrazu se zotavoval přes rok. Poté, to mohl nastoupit jen k lehčím pracím, získal místo ve sběrně papíru v Libni. A i toto prostředí nezapomenutelně ztvárnil ve svých knihách.


Psáno pro Kamelot.

Žádné komentáře: