Autor

23. května 2010

Baronka v čele evropských diplomatů

Když lisabonská smlouva konečně zdárně prošla zdlouhavým ratifikačním procesem, řada evropských federalistů zajásala. Zdálo se, že se Unii podaří vyřešit jeden z jejích v posledních letech nejpalčivějších problémů – otázku zahraniční politiky.

Smlouva totiž vedle funkce „evropského prezidenta“ (oficiálně stálého předsedy Evropské rady), zavedla ještě jednu novou pozici – „evropského ministra zahraničí“, tedy přesněji vysokého komisaře pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Právě ten by měl sjednotit prozatím značně odlišnou politiku jednotlivých členů Unie a dostat evropskou zahraniční politiku zpět do první ligy.

Nadšení a víra, že se naděje vkládané do tohoto postu vyplní, ovšem opadly v okamžiku, kdy evropští politici do této funkce zvolili britskou baronku Catherine Ashtonovou. Bývalá předsedkyně Sněmovny lordů a po krátký čas také členka Barrosovy Evropské komise si vysloužila kritiku ještě předtím, než vůbec stihla něco udělat. A když krátce po svém zvolení přiznala, že se v problematice mezinárodní politiky (zatím) příliš neorientuje, jen tím přilila oleje do ohně.

Od nástupu lady Ashtonové do funkce uplynul už nějaký ten měsíc, žádné velké změny však Brusel zatím nehlásí. Zároveň je však nutné přiznat, že v lecčems kritici baronce Ashtonové křivdí. O výjimečnosti a vyjednávacím talentu této ženy totiž není pochyb.

Ashtonová pochází z malého městečka Upholland v kraji Lancashire na severozápadě Anglie. Narodila se do tradiční dělnické rodiny, navzdory tomuto původu se ale rozhodla se pro studium sociologie a jako první z rodiny získala vysokoškolský titul.

Po dlouhá léta se zabývala především sociálními otázkami – zajímal ji nový model rodiny s jediným rodičem, věnovala se rozvíjení sociální práce. Do vysoké politiky vstoupila vlastně až v roce 2001, kdy se stala náměstkyní ministerstva školství. Po působení na několika dalších ministerstvech si ji roku 2007 vybral premiér Gordon Brown do čela Sněmovny lordů.

Je trochu paradoxní, že hlavním úkolem Ashtonové ve vedení Horní sněmovny bylo zdárné schválení mezi Brity nepříliš populární lisabonské smlouvy. Tady se poprvé projevily její vyjednávací schopnosti, ceněné také za jejího pozdějšího angažmá v Evropské komisi. Ashtonová v ní 3. října 2008 nahradila dosavadního britského komisaře pro obchod lorda Petera Mandelsona, a přestože ve funkci byla jen rok, podařilo se jí zdárně uzavřít některé důležité dohody. Přitom už tehdy zaznívaly především z Evropského parlamentu kritické hlasy, upozorňující hlavně, že nová komisařka nerozumí problematice, kterou by měla řešit.

Podobně i teď musí Ashtonová dohnat poměrně značné znalosti. Na lednovém vystoupení v parlamentu (při takzvaném grilování) už vypadala mnohem sebejistěji. Také přehled ve většině současných světových problémů jí nechyběl, i když ji poslanci kárali za povrchnost.

Ashtonová by podle vlastních slov ráda šla cestou tiché diplomacie a budování důvěry. To jistě může evropské zahraniční politice výrazně pomoci zevnitř, každopádně EU by dnes ze všeho nejvíce potřebovala demonstrovat svou sebejistotu navenek státům jako Čína, Rusko, Indie nebo Brazílie.

Účtování za prvních měsíce nám zatím příliš neřekne – loňský prosincový klimatický summit v Kodani byl pro EU fiaskem, i když za to Ashtonová příliš nemohla. Naproti tomu, když Evropa otálela s nabídkou pomoci zemětřesením postiženému Haiti, sklízela britská baronka kritiku po celém světě. Při pozdějším zemětřesení v Chile ovšem už Unie reagovala mezi prvními a následovalo všestranné uznání.

Sama Ashtonová naznačila, že její hlavní prioritou bude sjednocení Unie zevnitř a řešení problémů na Balkáně. Nějaký raketový vzestup EU na poli světové politiky tedy spíše očekávat nemůžeme.

Napsáno někdy v dubnu. Už ani nevím proč.
Foto z www.sulekha.com.

Žádné komentáře: