Autor

12. května 2010

Lepší holub v hrsti, nežli holub na střeše

...aneb dobří holubi se vracejí

Inu, je už to tak na světě zařízené, že ne všichni tvorové vzbuzují v lidech sympatie, neřku-li lásku, ba naopak jsou nám z nějakého důvodu nepříjemní, někdy i odporní, zkrátka eklhaft. Pravda, ti tvorečkové nebozí za to pranic nemohou, že je pánbůh takové stvořil, na lidské „sympatie“ (a snad by se slušelo spíš říct na lidskou hloupost) však nezřídka doplácejí.

Vezměte si takového holuba. Zvíře to je na první pohled nepříliš chytré, tak leda to nakrmit někde v parku pro zábavu dětem, pořádně zazpívat jako slavík nebo pěnice nedovede, jenom si potichu hrdelně vrká, krásy taky zrovna moc nepobralo. Vůbec pak nehledě na to, jakým způsobem je takový holub (či spíše hejno holubů) schopen poškodit památky všeho druhu, umělecké, technické, krásné, ošklivé, barokní i secesní.

Jenže zkuste s takovouhle přijít za kladenským chovatelem poštovních holubů Františkem Hlavou a se zlou se potážete. Ono totiž není holub jako holub. A pan Hlava, který s poštovními holuby závodí už od roku 1952, by vám řekl, že ušlechtilý, rychlý a dobře stavěný holub poštovní se s tím normálním vychrtlíkem, co obvykle potkáte v parku, vůbec nedá srovnat.


Na třetí letce

Vychovat dobrého závodníka chce především čas a trpělivost. O malého holuba se rodiče starají zhruba tři týdny po vylíhnutí. V té době dostane mladý holub na nohu kroužek, což je něco jako jeho občanka. Na kroužku jsou všechny důležité údaje sloužící k identifikaci chovatele i konkrétního holuba – každý má svoje číslo. To se později využívá při závodech, ale také třeba v případě, že se holub někde zapomene nebo se mu při cestě něco stane a někdo ho najde.

Za schopností holubů vracet se stále na stejné místo se neskrývá nic jiného než pečlivý výcvik. Mládě si nejprve musí zvyknout na bezprostřední geografické okolí. Vyjíždí se na tři, pět nebo deset kilometrů, kdy se holub učí vracet domů a hlavně si zvyká na přepravu. Postupně se vzdálenost protahuje a asi v červenci následují první závody pro holoubata, takzvané závody na třetí letce.

Vazba holuba na konkrétní místo je velice silná. Buďte si jistí, že když se přestěhujete, holubi budou létat stále k vašemu předchozímu bydlišti. I když pravda, chovatelské zkušenosti praví, že někteří holubi si zvyknou vracet se i na nové místo.

Domů za holubicí

 Roční holub běžně závodí na vzdálenost 500 až 600 kilometrů, dospělí pak zvládnou i přes tisíc kilometrů. Dlouhé závody ale chovatelé nemají moc rádi, protože jsou mnohem nebezpečnější než kratší trati.

Napadlo vás možná, jak se ale stane, že holub celou cestu od vypuštění letí a někde si neodpočine. Důležitá je motivace, a tou je v tomto případě samička. Mezi holubími partnery se vytváří poměrně silné pouto. Poté, co pár vysedí první snůšku, chovatel partnery oddělí a holubici pak samečkovi ukáže až těsně před závodem. Základní rozmnožovací pud ho potom žene domů. Pro tuto praktiku se vžilo označení „závodění na vdovský způsob“.

Neznamená to ale, že by závodili jen samečci. Řada chovatelů sice s holubicemi vůbec nezávodí, samičky se ale dají vycvičit stejným způsobem jako holubi. „Sám mám s holubicemi několik dobrých zkušeností. Někdy je opravdu lepší než holub, její letecká strategie je jiná než u samce. Ten je, pravda, rychlejší, holubice ale zase rychleji regeneruje a v náročných závodech, třeba při špatném počasí, letí lépe,“ vysvětluje chovatel František Hlava.

Ke startu, pozor!

Samotnému závodu předchází řada organizačních kroků. Pro delší vzdálenosti se chovatelé v rámci Spolku chovatelů poštovních holubů domlouvají na společné dopravě svých svěřenců na odletové místo.
Při startu jsou zapsány údaje z holubova kroužku. Dostává také na nohu gumičku s  přiděleným číslem, která později slouží při vyhodnocování závodu. Dnes ale tradiční gumičky postupně vytlačují elektronické čipy.

Když se holub vrátí, musí mu chovatel sundat gumičku a vložit ji do speciálních hodin. Otočením knoflíku strojek uvězní gumičku uvnitř a zapamatuje si čas. (V případě čipu stačí, když se holub dostatečně přiblíží čidlu, které určí dobu letu.) Po doletu všech holubů se k hodinám připojí tiskárna, která vyjede podrobný záznam doletových časů. Do hodin, které používá pan Hlava, se vejde třicet gumiček (tedy vlastně třicet holubů).

„Tím, že stále používám gumičky, samozřejmě něco času ztrácím oproti těm, co mají čip. Musím holuba chytit, sundat mu ji z nohy, přitom jde často o sekundy. Holub na střeše mi je zkrátka na nic,“ říká pan Hlava.

Následuje fáze vyhodnocení, kdy se chovatelé sejdou na určeném místě a přinesou zaplombované hodiny s gumičkami nebo údaje z čipů. Hodiny se odplombují, odečtené časy se zapisují na kontrolní list a poté do počítače, jenž vyhodnotí pořadí a rychlost letu holubů (každý chovatel má závodní trať trochu jinak dlouhou). Body ze závodu si odnese jen prvních 20 procent z holubů dorazivších do cíle. Ostatní pozice jsou nebodované.

Průměrně letí holub rychlostí asi 60 kilometrů v hodině, když mu pomůže vítr, dosahuje i stovky.

Se ztrátami se počítá

Poměrně často se ovšem stane, že holub ze závodu nedorazí. Většinou to nebývá kvůli tomu, že by snad zabloudil. Orientační smysl mají tito opeřenci opravdu výtečný. Vědci z novozélandské univerzity v Aucklandu nedávno potvrdili, že se ptáci orientují podle magnetických vln Země, podobně jako kompas.

Čekají na ně ale jiná nebezpečí, především v podobě dravců. Mohou se ale také o něco uhodit, zaplést se do drátů elektrického vedení nebo je přemůže počasí. Někdy „pošťáci“ doplácejí na špatnou pověst svých „městských bratranců“, které lidé vnímají dost nevraživě a bez milosti je střílejí.

I proto se jen málo holubů dožije konce své závodnické kariéry, trvající pět až šest let. Vysloužilí závodníci se dále používají na chov, mohou se pak dožít i přes patnáct let.

Krásné čekání

Chov poštovních holubů rozhodně není levnou záležitostí. Samotný holub vyjde zhruba na jeden až tři tisíce, k tomu připočtěte léky, očkování, krmení. Nemálo stojí i účast v závodě – za každého holuba se platí doprava a zápisné. I to je důvod, proč chovatelů stále ubývá a holubaření zvolna upadá. Je to ale zároveň adrenalinový koníček, kterému se lehce podléhá.

Pokud má chovatel holuby v závodě, musí být samozřejmě v čas doletu doma. Skloubit tuto vášeň s osobním životem, je umění. Čeká se třeba půl dne, při špatném počasí i den. Při závodech na střední vzdálenosti, ve kterých se závodí nejčastěji, jsou ale holubi zpět do několika hodin.

Chovatelé, kteří jsou blíže na trase, navíc dávají vědět těm vzdálenějším, že jejich holubi doletěli, a tak se dá chvíle doletu docela dobře odhadnout. „Právě to čekání je na holubaření to nejkrásnější,“ svěřuje se František Hlava. „Když vidím holuba přistávat, je to, jako když dají ve fotbale gól.“

Celý text najdete v osmém čísle revue Kladno Záporno.

Žádné komentáře: