Autor

28. května 2010

Naivní, neumný, juvenilní

Pročítal jsem si nějaké své staré texty. Povídky, rozhovory, pokusy o reportáže, nějaký ten článek napsaný ještě během středoškolských studií do Kladenského deníku... Chtěl jsem totiž zjistit, co by se stalo, kdyby se můj notebook náhle rozhodl zemřít a pohřbít tyhle nezálohované jedničky a nuly s sebou kamsi do věčných lovišť.

Nestalo by se nic. Aspoň to byla první věc, co mě napadla.

Ba naopak, zmizení těch textů by mé budoucí reputaci - ať už budu jednou dělat cokoli - možná spíš pomohlo. (V myšlenkovém pochodu hned další věc v pořadí.)

Ono to ale není tak jednoduché.

Těch těxtů se nehodlám vzdát a pečlivě jsem si je vypálil (čímž jsem je zachránil bratru tak na pět let). Nejsou totiž zdaleka tak blbé, jak se na první pohled mohou zdát. Pravda, stylisticky je to bída. Slovník je neučesaný, slova z řádků čouhají, některá exhibují až hanba, snad proto, abych dokázal svou "intelektuální vyspělost". Jenže, myšlenku abys pohledal. Všechno to slovíčkaření se točí vesměs kolem banalit, k vydolování něčeho podstatnějšího třeba aspoň korečkového rypadla.

V Kladnu Zápornu bývám nekompromisní, ostatním v textech škrtám, přepisuji, předělávám věty i celé odstavce. S odstupem vidím, že bych to sám někdy potřeboval jako sůl. Ale smazat ty věci nechci. Jsou moje a nemůžu je jen tak zahodit a říct: zapomeňme na to, byl jsem naivní, hloupoučký, psal jsem neumně. Je spousta lidí, kteří se za své juvenálie stydí. Patřím k nim. Další spousta jde ještě dál a s celým tímhle obdobím se neztotožňuje. A to nedokážu.

Samotnému je mi trapně a myslím, že ty povídky, náčrty a poznámky by nikdo neměl vidět. Už jen proto, že by z toho nic neměl. Ale chci si zachovat těch pár podivných "děl" aspoň proto, abych mohl porovnat, kam jsem po nějaké době dospěl.

Člověk se učí a tak trochu i proti své vůli zraje. V lecčems se lepší. To ovšem není pravidlo. Lidská mysl a jednání se nemusí ubírat jen po nějaké vykolíkované cestě ke stále lepším výkonům. Naopak, může cestou nabrat některé nepěkné zvyky, může zlenivět (k tomu má lidská mysl obzvlášť vyvinuté předpoklady) či zcela ustrnout.

Četl jsem si sám sebe a přistihl se několikrát, jak si říkám, že některé části jsou dobré, že to či ono by mě dnes už nenapadlo. Skutečně. Myslím jinak, a kdybych zahodil ty příšerné juvenálie, znovu bych si zavřel dveře, které se mi už kdysi podařilo otevřít. Je jedno, že jsem se do nich před třemi, pěti lety dobýval jako nezkušený zloděj, zlámal šperhák v otevřeném zámku, a ještě byl přistižen při činu. Jednou se mi podařilo nahlédnout dovnitř - a touha vypadat, jako bych snad nebyl mladý a nezkušený (což jsem beztak pořád), by mi neměla velet tohle všechno ztratit.

Přemýšlím, co znamená pro člověka, když se - myšlenkově - "vzdá svého mládí". Vypadá to jako otřepaná fráze, ale mám pocit, že poměrně přesně vystihuje zkušenost mnoha lidí. Nadto pro českou společnost je to vlastně určitý společensko-historický fenomén, neboť řada těch, kteří v 60. letech prošli touto cestou "probuzení", představovala ještě nedávno - nebo představuje dodnes - významou část elity tohoto národa. Řada z nich skutečně (aspoň proklamativně) udělala za mladickou nerozvážností tlustou čáru.

A já nevím, co přesně bych si o tom měl myslet. Protože tohle "zavržení" není jen vzepětím k novým činům a přijetím jiných ideálů. Je také ztrátou určitého vnitřního zrcadla. I když možná by se spíš hodilo přirovnání k fotografickému albu. Je to, jako byste všechny své snímky z dětství spálili v kamnech. Jen mnohem horší, protože váš zevnějšek si pamatují druzí, kdežto mysl je jen vaším světem.

To zavření dveří je navíc dvojí ztrátou - protože skutečně ne všechno bylo úplně tak hloupé a naivní, aby se na to později nedalo nějak navázat.

Kdysi jsem si do poznámkového bloku zapsal: Největší chybou, jakou jsem kdy v životě udělal, bylo rozhodnutí říkat pravdu. A dělám ji znovu a znovu.

To by mě dneska už nenapadlo.

2 komentáře:

Terka hol. řekl(a)...

no je sentiment a sentiment. K některým starším věcem by člověk přílišnou lásku chovat neměl, jinak zůstane za pár let zavalený stohy papírů a cetek, ve kterých nemá sílu se hrabat a ze kterých je spíše nervózní. Na druhou stranu, něco by podle mne končit v popelnici nemělo. Člověk tak za sebou udržuje neustále bílo a čisto, což zní sice lákavě, ale někdy pomáhá se vracet, na "nás minulých" poznáváme "sebe současné" a prostě to ke vzpomínkám podle mne patří, stejně jako fotky nebo některé dopisy, nad kterými se pobaveně zasmějeme a vrátíme se na chvíli do té doby. Různé deníčkozáznamy, literární pokusy (ještě ve fyzické podobě) mi pomáhají vcítit se do tehdejší atmosféry, prožít tu dobu se vším všudy, vybavit si další momenty. Někdy se člověk o podobné vzpomínky chce s někým podělit a najednou je pak smutné, nemá-li co nabídnout. Co se týče literárních děl, mám "zaneřáděný" disk asi stovkou básní, které jsem před pár lety sesmolila, považovala je za mega, super, procítěné a dokonalé. Dnes bych to cizím autorům na literárním serveru označila za kýč a dala tomu nějakých 30 procent :) Ale právě na těch chybách se taky učíme...

ROMAN HÁJEK řekl(a)...

Těch 30 procent je asi odpovídající míra :-)