Autor

31. května 2010

Svět podle Fulghuma

Kladenské divadlo představuje hru podle povídek oblíbeného autora.

Americký spisovatel Robert Fulghum se ve světě proslavil úvahami a krátkými povídkami o drobných radostech i starostech všednodenního života. Městské divadlo Kladno (MDK) teď představuje několik málo z nich v adaptaci Ernesta Zulii Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce.

Předposlední letošní premiéry MDK se režisérsky ujal Polák Andrzej Celiński, který u nás už dříve spolupracoval například s divadly v Olomouci nebo Ostravě (vedle toho působí také jako filmový režisér – za dokument Děti ze stanice Leningradská byl dokonce nominován na Oscara). Z osobních důvodů ale nemohl Celiński kladenskou inscenaci dovést až do finální podoby, a tak si režisérský podíl připsal i nový umělecký šéf zdejšího souboru Tomáš Svoboda.


Šestice herců postupně rozehrává různé životní situace ze sedmi Fulghumových povídek. Z mateřské školky se dostáváme na hřbitov, od svatebního oltáře přímo do oblak. Některé scény stojí na konverzačním humoru, jiné spíše na navození určité atmosféry.

Slabinou kladenské inscenace je určitá nevyváženost. Úroveň zpracování jednotlivých minipříběhů značně kolísá, což je dobře patrné hned v úvodu. Skvělou pointu první scény okamžitě přehluší bláznivý rej z nácviku dětského divadla. Jemný, vpravdě fulghumovský humor tu najednou střídá laciný vtip, balancující až na hranici trapnosti, navíc neúměrně omílaný a protahovaný. A sotva odezní nepovedené dětské víření, předvedou herci výborný dialog na nočním hřbitově, jednu z nejlepších scén celého představení.

Obecně se více povedlo ztvárnění lyrické polohy hry a v několika případech se daří navodit skutečně působivou atmosféru. Přispívá k tomu také dobré řešení scény: bílé kulisy opticky zmenšují prostor (navíc slouží jako projekční plocha), otáčivé minijeviště vysunuté částečně až na předscénu funguje jako univerzální kulisa a zároveň přibližuje herce k divákovi. Pochvalu zaslouží i řada drobných nápadů, třeba využití baterek při ztvárnění souhvězdí noční oblohy nebo závěrečné vypuštění Fulghumova portrétu na barevných balóncích. Jenže jiné drobnosti celkovému vyznění hry zase ubírají – snaha zapojit při scéně se svatbou do hry publikum by možná uspěla na představení pro děti z mateřské školky (sic!), pro kohokoli staršího však není ani originální, ani vtipná.

Herci si ve světě drobných radostí a starostí vedou dobře. Zdá se, že možnost vystřídat si během jediného představení hned několik rolí jim vyhovuje. A nevynikají jen po stránce herecké, ale i pěvecké. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce je totiž muzikál, i když přesnější by asi bylo říkat „hra se zpěvy“. Hudby se ujal skladatel Karel Albrecht, pod texty písní jsou autorsky podepsáni Andrzej Celiński a dramaturgyně MDK Ilona Smejkalová. Ovšem právě texty písní jsou, s výjimkou jednoho nebo dvou, asi nejméně povedenou složkou inscenace. Donekonečna omílaný refrén o dětech, co „kakají a blinkají“, a podobně laděné výkřiky neodpovídají kvalitě, kterou bychom od muzikálu očekávali. A je pohříchu škoda, že jinak dobré divadlo sráží zrovna ta složka, která by měla diváka naopak navnadit.

Adaptace Fulghumových povídek je tak trochu jízdou na horské dráze. Od zážitků, jež by se vám aspoň načas mohly vrýt pod kůži, sklouznete vmžiku k těm, kterých byste raději zůstali ušetřeni. Přes tuto nevyrovnanost se nová položka repertoáru zdejšího divadla řadí k tomu povedenějšímu. Nový umělecký šéf Tomáš Svoboda naznačuje, že MDK pod jeho vedením by se mělo ubírat právě podobným směrem. Nic proti tomu – návštěva „Školky“ je poměrně příjemně stráveným časem. Otázkou je, zda to stačí. Hlubší zážitek si z ní totiž neodnesete.

foto: Jan Kacíř (MDK)
Psáno pro Kamelot.

Žádné komentáře: