Autor

30. listopadu 2010

Antonín Raymond: světový architekt z Kladna

Patří mezi světově uznávané architekty, ale rodné Kladno ho pro sebe objevuje teprve v poslední době. Antonína Raymonda proslavily hlavně jeho realizace v Japonsku, kde dodnes sídlí architektonická kancelář nesoucí jeho jméno.

Budoucí obdivovatel Le Corbusiera se narodil 10. května 1888 do rodiny židovského obchodníka Aloise Reimanna a jeho manželky Růženy. Dům Reimannových stával na hlavním kladenském náměstí v místech dnešní Komerční banky, kde jej dnes připomíná pamětní deska. Rodina se postupně rozrůstala, Antonín měl dvě starší sestry a tři mladší bratry.

Ve svých pozdějších vzpomínkách Antonín opakovaně popisoval kladenský domov jako šťastný a harmonický. Bezstarostné období ale skončilo poté, co začátkem roku 1899 zemřela jeho matka. Rodina se ocitla v potížích, otec se najednou musel téměř o vše starat sám. Obchodu se za této situace moc nedařilo, a tak se Reimannovi postupně dostávali do finančních těžkostí.

V Kladně
Antonín nicméně dokončil obecnou školu, navzdory tragické události v rodině měl výborný prospěch a v roce 1900 byl jako jeden z prvních posluchačů přijat na nově zřízenou reálku. Na reálce byl jedním z jeho profesorů Alois Bouda, otec známého grafika Cyrila Boudy, který si jako jeden z prvních povšiml jeho kresličského talentu. V třídním výkazu najdeme jeho zápis: „výborný, s obzvláštním pochopením jak ve vystižení přírody po stránce malebné, taktéž v dekorativní kompozici“. Antonín se učil dobře, zároveň si ale užíval studentských let. Byl například členem prvního fotbalového týmu reálky, který kvůli výhradám profesorů ke kopané působil v utajení.

V roce 1903 musel svá studia na gymnáziu přerušit. Rodinná situace se zhoršila, východiskem byla jen dražba kladenského domu. Za utržené peníze Reimannovi splatili dluhy a přestěhovali se do Prahy. Ve stejné době se navíc stihl Alois Reimann znovu oženit s Karolinou Hellerovou, což výrazně zkomplikovalo rodinné vztahy, protože děti si na novou matku nezvykly.

Aféra s pokladnou
Antonín dokončil reálku na Starém Městě pražském a odešel studovat architekturu na Českou techniku. Studia však nedokončil a nakonec za poměrně zvláštních a dodnes ne zcela vyjasněných okolností odjel v roce 1910 do Spojených států. Jako pokladník Svazu československého studentstva totiž zcizil spolkové peníze, podle údajů Spolku asi 2 500 korun, což ve své době byl téměř roční plat středoškolského profesora.

Antonínův čin měl soudní dohru a výrazně komplikoval život i jeho rodině. Celá kauza se táhla přes dvanáct let, než Antonín svůj dluh definitivně splatil. Tato událost také ovlivnila historičku z kladenského archivu Irenu Veverkovou, která před čtyřmi lety vydala o Raymondově životě knihu. „Váhala jsem, zda vůbec můžu za takových okolností jeho příběh publikovat,“ říká Veverková.

Na podzim 1910 se tedy Antonín dostal do Ameriky a zakrátko si našel práci v architektonické kanceláři Casse Gilberta. V roce 1914 se oženil s Noémi Pernissen, která mu byla celoživotní oporou a později i spolupracovnicí – navrhovala interiéry a nábytek jeho staveb. V počátcích bylo pro novomanžele důležité hlavně Noémino finanční zajištění.

Učitel
O rok později dostal Antonín možnost pracovat pro ateliér svého velkého vzoru, architekta Franka Lloyda Wrighta. Poprvé díky němu navázal kontakty s Japonskem, kde spolupracoval na stavbě hotelu Imperial. Práce ale přerušila první světová válka. Antonín byl v roce 1917 vyslán do Evropy jako důstojník zpravodajské služby. Působil ve Francii pod Emanuelem Voskou, který působil jako špion pro Tomáše Garrigua Masaryka. Antonín se tak dostal do kontaktu s rodícím se vedením budoucího Československa – Masarykem, Benešem a Štefánikem. Ke konci války byl pak převelen do Švýcarska, kde v koordinaci zpravodajské služby ve prospěch Masarykovy skupiny pokračoval.

Po válce se vrátil zpět k Wrightovi, ale už zanedlouho se od svého učitele odpoutal, přesunul se do Japonska a založil si tu vlastní ateliér. Zhruba v této době také začal definitivně používat jméno Antonín Raymond.

Japonské období
Když se Antonín odtrhl od Franka Wrighta a přesídlil společně se svou ženou Noémi do Japonska, nemohl tušit, jak tento krok změní jeho život. Zpočátku navrhoval především rodinné domy, mezi jeho zákazníky byl mimo jiné i starosta Tokia Shinpei Goto.


Raymond usiloval o propojení architektury Evropy s okolní přírodou, což je rys typický naopak pro Japonsko. Sám byl velkým obdivovatelem gotiky, v jeho pracích se ale více a více prosazoval japonský pohled.

Prvního září 1923 postihlo Tokio silné zemětřesení. Velká část města byla zničena, přes jeden a půl milionu lidí zůstalo bez střechy nad hlavou. Pro Raymonda tato tragédie paradoxně znamenala nové možnosti. Dostal první větší zakázky na veřejné budovy, především na velvyslanectví. Jako jeden z prvních přinesl do Japonska betonové konstrukce. Výhodou tohoto materiálu bylo mimo jiné i to, že dokázal odolávat zdejším poměrně častým otřesům.

Ačkoli měl v té době už americké občanství, působil Raymond v letech 1926–37 v Japonsku jako československý honorární konzul. Cenné kontakty pak využíval ke sjednávání zakázek, ale nijak nezanedbával ani své povinnosti. Ba naopak – pomáhal své rodné vlasti, jak jen to bylo možné. Velkou výhodou mu při tom byla znalost prostředí a jazyka. Činnosti českého architekta si zakrátko všimli i v Praze a v roce 1928 obdržel Raymond za své služby vlasti státní vyznamenání, Řád bílého lva IV. stupně.

Ve třicátých letech se Raymond postupně vzdálil svým původním vzorům, českému kubismu či francouzskému architektovi Augustu Perretovi, a našel novou inspiraci ve funkcionalistických stavbách Le Corbusiera. Když si v roce 1933 postavil víkendový dům ve stylu Corbusierovy vily, byl dokonce napadán za plagiátorství.

Odjezd
To už se ale pomalu končilo první Raymondovo japonské období. Vzrůstající nacionalistické tendence ho v roce 1937 přinutily odejít ze země. Vpředvečer druhé světové války se nakrátko ukázal v Praze. Tehdy se naposledy viděl se svou rodinou. Připomeňme, že Antonín se narodil do židovské rodiny Reimannů. Žádný z jeho sourozenců válku nepřežil, zahynuli buď v koncentračních táborech, nebo během transportů.

Antonín během války pracoval na vojenských zakázkách pro americkou armádu. Za domov ale považoval Japonsko, kam se chtěl po válce co nejdříve vrátit. Země byla velmi poškozena bombardováním a kobercovými nálety. Raymond byl ochotný pro její obnovu udělat cokoli, a tak kontaktoval přímo velitele spojeneckých vojsk generála Douglase MacArthura. Nabídl svou pomoc a zkušenosti a díky MacArthurovi se zpět do Japonska dostal už v roce 1946. Podílel se pak na rekonstrukci země až do odchodu Američanů.

Návrat
Počátkem padesátých let nastává poslední etapa Raymondovy tvorby. Navrhuje budovu pro nakladatelství Reader’s Digest v Tokiu, rekonstruuje americkou ambasádu, staví řadu administrativních budov, ale také kostely. V této době vzniká i jeho patrně nejznámější stavba Gunma Music Centre, koncertní síň zařazená na oficiální seznam budov reprezentujících japonskou architekturu 20. století.


„Na Raymondovi mě asi nejvíce zaujala jeho pracovitost a tvůrčí schopnosti. Pro nás usedlé v Evropě představuje symbol amerického snu, který si však musel tvrdě odpracovat. Jeho pracovitost a cílevědomost by mohla být příkladem,“ shrnuje historička Irena Veverková, která o Raymondovi a jeho rodině vydala v roce 2006 knihu.

Osobnost tohoto architekta připomněl v září na své přednášce také architekt a herec David Vávra, který prozradil své plány na natáčení cyklu pořadů o českých architektech působících v zahraničí. Antonínu Raymondovi by měly být věnovány hned tři díly. „Na jeho stavbách je úžasné, jak se prolíná vlastní dům a venkovní prostor, hranice mezi nimi jako by neexistovala,“ popisuje svůj zájem o Raymonda Vávra.

Antonín Raymond působil až do konce života střídavě v Japonsku a ve Spojených státech. Zemřel v pennsylvánském městečku Langhorne 25. října 1976.

Psáno pro Kamelot.

Žádné komentáře: