Autor

1. dubna 2011

Příběhy drobného života

Mediální průmysl mi připomíná parní válec přejíždějící hrudky asfaltu, z kterých vytváří uhlazenou silnici. Stejným pohybem válcuje stejný asfalt – a to, co vznikne, je tak zákonitě šedivé a ploché.

Přitom svět je tak neuvěřitelně pestrý a plný pozoruhodných lidí, o kterých se nikde nepíše. Nebo se napsanému dostává tak mizivé pozornosti, že to nestojí za řeč.

Milan Fridrich napsal minulý týden pozoruhodný článek, s nímž nelze než souhlasit. Píše v něm o tom, že se dnes novináři rekrutují z určité poměrně úzce profilované skupiny lidí, vesměs s vysokoškolským diplomem, což znamená, že pro některá témata nemají dostatek empatie. Novináři se podle Fridricha identifikují s elitou, píší o elitě a ztrácejí kontakt s realitou běžného života.

Skutečnost, na kterou se Fridrich zaměřuje, ovšem není jediná, jež činí z žurnalistů obyvatele zvláštní planety. Novináři totiž netrpí nedostatkem pochopení pro běžné lidské starosti jen kvůli svému vzdělání a společenskému statusu, ale i proto, že jim tempo jejich profese stále méně umožňuje „vyjít mezi lidi“.

V uplynulých třech letech se řada redakcí změnila k nepoznání. Vydavatelé se museli vypořádat s propadem reklamního trhu. Ve snaze snížit výrobní náklady na minimum proběhla citelná vlna propouštění novinářů. Co do té doby zvládali čtyři lidé, nyní spadlo na dva. Důležité je, že ti, kteří „přežili“, novou situaci (často s osobním nasazením) skutečně zvládli – aspoň pokud jde o množství produkovaného materiálu.

Totéž se samozřejmě nedá říct o kvalitě. V novinách se neobjevily bílé stránky, v televizích ani rozhlasech nebyla hluchá místa. Důsledky této změny jsou poněkud jemnější – ubývá například autorských článků ze zahraničí (redakce nemají peníze na stálé zpravodaje nebo vyslání redaktorů do ciziny), vytrácí se investigativní žurnalistika (do očí bije stažení dlouholetých pořadů na televizi Nova), více se prosazuje zpravodajství z agenturních zdrojů atd. Ve skutečnosti jde o ještě komplexnější problém, pro tento text to ale není až tak podstatné.

Podstatné je, že všechny tyto trendy podporují tzv. „žurnalistiku od stolu“ – levnou produkci zpráv sestavených na základě agenturních informací a několika telefonátů. Žurnalistiku, kvůli které není potřeba se setkávat s „obyčejnými“ (tj. ne-elitními) lidmi, ptát se na jejich „obyčejné“ problémy a „obyčejné" názory. Aspoň pokud jde o média, neuškodí tu a tam nějaký ten silniční výmol.

Regionální novináři na tom vždycky byli trochu jinak. Na rozdíl od svých kolegů v centrálních (většinou pražských) sídlech sestávala většina jejich práce z pohybu v terénu. Jenže – „snížení stavů“ se pochopitelně dotklo i regionů. Mluvil jsem v poslední době s několika lidmi z regionálních deníků a z jejich odpovědí mi bylo trochu smutno. Na druhou stranu jsem je chápal. Zkuste odjet na celé dopoledne na nějakou akci, když máte za úkol zaplnit tři čtvrtiny stránky, což obnáší tvorbu dvou až tří článků denně. Jeden z nich trochu v nadsázce prohlásil, že z redakce vycházejí jen v případě, že potřebují nějakou fotografii a na místě není nikdo, kdo by jim ji mohl poslat.

I regionální novináři jsou tak stále odtrženější od světa za zdmi svých redakcí, odkázáni vesměs na agentury a PR zprávy přicházející z institucí, které si takové zprávy mohou dovolit. Mizí to, čemu říkám příběhy drobného života, příběhy, které je potřeba ve světě aktivně hledat, protože z nebe hned tak nespadnou. Články o člověku sbírajícím stará rádia, místní komunitě věřících organizující veřejné čtení Bible, o studentovi objíždějícím pozůstatky těžby uhlí… Mizí věci, které mě nejvíc baví – číst i psát.

Žádné komentáře: