Autor

6. dubna 2011

Zavzpomínat s horníky

Knížka, která by lidsky přibližovala rozmanitost práce v dolech, tu dlouho chyběla. Mezeru teď zaplňuje Renáta Malá publikací Takovýho uhlího – Umouněný vzpomínky.

O muklech, o svačinách, švábech, kteří byli úplně všude, o důlních koních – a především o kamarádství, jež pracovníky dolů nerozlučně spojovalo i v nejtěžších časech. O tom všem vypráví knížka Takovýho uhlího, kterou Renáta Malá sestavila na základě osobních rozhovorů s třiceti pamětníky, bývalými zaměstnanci dolů zastupujícími různé profese – horníky, báňské záchranáře, důlní zámečníky, vedoucí, haldářky, pracovníky povrchu dolu –, ale i s rodinnými příslušníky horníků.

K rukám se nám tak dostává zatím poměrně opomíjený pohled na dolování kladenského uhlí. Většina z dosud vyšlých publikací se soustředí především na historickou faktografii či technické parametry důlních zařízení. Z poměrně bohaté produkce vzpomínkové literatury se práci v dolech nevěnuje ani jediný titul – na rozdíl od prostředí Poldovky (například Ocelárna má středisková Karla Neumanna). S všednodenní prací kladenských horníků jsme se tak mohli blíže seznámit jen díky fotografickým knihám Jiřího Hankeho (Horníci, 1994) a Josefa Seiferta (Takové to bylo na šachtě…, 2008).

Přitom právě z vyprávění pamětníků získáváme cenné postřehy a informace, které se v archivech vypátrat nedají. Renáta Malá využila toho, že hornická tradice je v Kladně dosud poměrně živá, i když na první pohled to tak už možná nevypadá. Sama v úvodu knihy píše, že právě žijeme v okamžiku, kdy se můžeme s nadhledem dívat zpět, a přitom paměť ještě není příliš pokroucená časem. „Naše generace má úžasnou možnost žít v ‚nedělnickém‘ Kladně a zároveň vstřebávat a vnímat tu nezměrnou moudrost, kterou s sebou tvrdá práce v dolech nesla,“ doplňuje.

Velmi vydařená je forma knihy. Nejde totiž o pouhý přepis jednotlivých rozhovorů, ale spíš o mozaiku jednotlivých historek. Kratičké kapitolky jsou tematicky uzavřené, volně na sebe navazují, a tvoří tak vlastně skládanku jednoho velkého vyprávění. Není důležité vědět, od koho která vzpomínka pochází, a dokonce ani to, o kterém dole se zrovna mluví. Důležitá je atmosféra důlního prostředí, a tu se daří vystihnout působivě. Renátě Malé se navíc při editování rozhovorů povedlo uchovat jedinečnost jazykových prostředků pamětníků, včetně různých jadrných výrazů, jež k profesi neodmyslitelně patří.

„Ta kniha je anonymní, a je to dobře,“ říká autorka. „Ale je v tom to úskalí, že jsem nikde neměla prostor pořádně poděkovat lidem, kteří mi s ní pomáhali. Odborné poradce jsem měla v Jaroslavu Grubnerovi a Frantovi Parádovi, bez nich bych ji nikdy napsat nemohla. A další důležitá osobnost je pan Jiří Novotný z Ledců, který byl posledním vedoucím výroby dolů Schoeller a Tuchlovice – takže poslední vedoucí výroby Kladenska.“ Knížku pak Renáta Malá věnovala své babičce-haldářce, která byla zároveň jedním ze zpovídaných pamětníků.

„Byla to dřina, to je fakt, ale byl to krásnej život,“ píše se v jedné ze vzpomínek. A skutečně tu najdete hlavně ty veselejší příběhy, příběhy plné života a různých, pro oběti více či méně příjemných, ale nezapomenutelných, vtípků, vyprávěných často s neskrývanou nostalgií. Doplňuje je řada dobových fotografií, které pro publikaci vybral Tomáš Voldráb z archivu občanského sdružení Klub přátel hornických tradic – Kladno.

Takovýho uhlího je čtivá knížka, jejíž význam je o to větší v okamžiku, kdy hmotné připomínky důlní činnosti v regionu zvolna mizí (stačí vzpomenout probíhající demolici v areálu dolu Schoeller). Možná, že její přínos pro uchování hornického odkazu v současnosti ani nejsme s to docenit.

Psáno pro Kamelot.

Žádné komentáře: