Autor

17. května 2011

Ať trpí! Munch, v. r.

Do vínku dostal souchotě a duševní chorobu, aspoň tak o sobě psal ve svých denících. A po prvních nesmělých pokusech, nepříliš zajímavých krajinách, zátiších – a vzpomínám na svoje překvapení, jak mizerně byl schopen namalovat psa, který se na jeho obrazech měnil v neforemnou bestii – vtělil tu šílenou spalující sílu do svých obrazů.

Je podivné, kolik rozruchu působí ve výtvarném umění šílenci. Jako bychom nevěděli, jestli je máme ocenit, nebo zatratit, jestli snad neříkají o lidské duši něco, co by mělo zůstat utajeno. Edvard Munch v tom měl jasno. „Mé obrazy jsou mými deníky!“ A jelikož se v alkoholických deliriích a opakujících se neurózách dostával až na samotnou dřeň lidského bytí, vyvolává čtení těch deníků mrazení v zádech.

Vrstevníci Muncha zatratili. Umělecký svět v podstatě ignoroval celé poslední čtvrtstoletí jeho tvorby. Při procházení jeho muzeem, zřízeným v Oslu v šedesátých letech, jsem si opakovaně kladl otázku, jak mohl takový život snášet. Opustila ho snad po drastické elektroléčbě, poté, co překonal těžkou závislost na alkoholu, ctižádost? Proč se nezabil? Co drží při životě člověka, který prošel peklem?

Snad se chtěl vysmát nervové chorobě i smrti samotné. Mlčky přihlížel, jak stoupá hvězda jeho vrstevníka, sochaře Gustava Vigelanda. Vigeland dostal zakázku na výzdobu obřího městského parku, po níž Munch sám tak toužil. Vigelandovi město postavilo honosný ateliér, Munch dožíval v prostém domě mimo Oslo dokonale zapomenutý a pomalu přicházel o zrak. Zemřel na zápal plic. Nachladil se, když v prosinci 1943 výbuch blízkého skladiště vysklil okna v jeho domě. Zbytečnější smrt si lze jen těžko představit.

Munchova plátna mě nutila usedat v přeplněné galerii na dlouhé minuty na odpočívací lavičky. Kupodivu jsem takovou sílu necítil z Madonny nebo Výkřiku, které tak fascinují zloděje. Snad k tomu přispělo i bezpečnostní sklo. Ostatně Výkřik je mnohem pozoruhodnější ve své grafické podobě linorytu, což pro mě do té doby byla zcela neznámá oblast Munchovy tvorby.

Dívat se na smrt je drásavé a Munch se nesnaží tvářit, že by to mohlo být jinak. Malujme živé lidi, kteří trpí a milují! (Přestaňme malovat muže, jak čtou, a ženy, jak pletou, píše v denících.) V jeho podání trpět a milovat znamená totéž. A trpí-li Munch jako autor, měl by trpět i ten, kdo se na jeho obrazy dívá. Proč ke svému portrétu připojil kostru lidského předloktí? Proč se při posledním autoportrétu znázornil mezi postelí a hodinami? A proč se, kruci, už ve dvacátých letech nezabil?

Nečekal jsem, že setkání s Munchovou tvorbou přinese nějaké rozhřešení, nečekal jsem uklidňující procházku bezpečným uměním. Množství otázek, které mi od té doby – a možná ještě spíš od okamžiku, kdy jsem přečetl český překlad jeho deníků – tu a tam víří v hlavě, mě ale zaskočilo.

Kdo viděl Munchovu Golgotu, nemůže už nikdy žít stejný život jako předtím. Čiré zděšení, deformovaný dav vzpínající se k umírajícímu Kristu na kříži. Prosí o smilování, o spasení? Za sebe, nebo za něj? Krajina, na Jeruzalém příliš zelená, nebe seversky temné – a Kristus je nahý.

Munchovi ale jako by nešlo o výjev samotný – postavy v popředí obrací na toho, kdo se na obraz dívá. Slyšel jsem je, jak říkají: „Sleduj, hříšníku, to pro tebe tu trpí!“ a lekl jsem se. Zmocnil se mě strach, že vystoupí z obrazu ven a začnou mě pronásledovat přes sál číslo osm a přes kontrolní turnikety a detektor kovů ven, už navždycky. Strašlivý škleb holohlavé lebky se zaryje pod kůži. A ten podivín uprostřed mi bude nastavovat svoji tvář jako zrcadlo, vždyť stejně jako on ještě stále nevím, co to všechno kolem znamená – a snažím se pochopit.

Pěkně děkuji, pane Munchu. O šílenství mám teď mnohem lepší představu.


Psáno  pro seminář PhDr. Pavla Dolanského Řeč obrazů.

1 komentář:

Svatava řekl(a)...

Munch = srdeční záležitost, díky za pěkný článek.