Autor

16. května 2011

Ohlédnutí za Jitkou Válovou

V paměti zůstane jako subtilní dáma zahalená cigaretovým dýmem. Jitka Válová si kouření, stejně jako řadu jiných věcí, nenechala od nikoho vymluvit. Zůstala svá, vždy a ve všem. Do poslední chvíle jezdila po vernisážích a živě se zajímala o současné výtvarné dění. Zemřela 27. března v požehnaných osmaosmdesáti letech.


Se sestrou Květou patřila Jitka Válová k předním výtvarníkům své generace. Celý život prožily spolu v nenápadném domku uprostřed Kladna, s jehož dělnickým prostředím byly bytostně spjaté. Přestože si jako náměty pro své obrazy braly postavy z kladenských oceláren a dolů, hrdiny socialistické práce, komunistická moc dílo obou sester zavrhla. Jejich tvorba byla pro režim příliš syrová a postrádala vyžadovaný optimismus.

Osud byl k sestrám tvrdý, ale nikdy na něj nežehraly. Otec zemřel, když jim byly čtyři roky. Matka tak musela ze skromných příjmů živit čtyři dcery. Přesto umožnila Jitce a Květě dát se na nejistou uměleckou dráhu – a finančně je podporovala i během nelehkých padesátých let. „Maminka nebyla člověk, byl to anděl,“ vzpomínala na ni Jitka.

Za protektorátu byly tři roky totálně nasazené na práci v Poldovce. Její atmosféra je uchvátila natolik, že se sem později častokrát, už dobrovolně, vracely. Mezi tvrdě pracujícími chlapy si dělaly črty – Jitku uchvacovala dynamika a pohyby valcířů, Květa zůstávala nejradši u obrovských strojů na kovárně.

Obě dvě vystudovaly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové monumentální malbu v ateliéru Emila Filly. Na uměleckou tvorbu se každá ze sester dívala jinak. Jitka tvořila rozměrná dvoumetrová plátna, Květa pracovala na menších, Jitku zajímal pohyb, Květu hmota. Dlouhou dobu sdílely jeden ateliér, každá se ale důsledně držela své práce.

Život na periferii výtvarného dění způsobil, že se o jejich tvorbě dlouho moc nevědělo. Žily ve svém vlastním světě, kontakt udržovaly hlavně s přáteli z výtvarné skupiny Trasa, k níž se připojily na konci 50. let. Do širšího povědomí se Válovky, jak se jim mezi výtvarníky říkalo, postupně dostávaly až po roce 1983, kdy proběhla jejich výstava v Chebu. Dveře do světa jim ale otevřel až pád režimu. Dostavilo se i uznání v podobě Herderovy ceny, kterou si převzaly v roce 1994 ve Vídni.

Když roku 1998 Květa nečekaně zemřela, přestala Jitka na delší dobu malovat. „Byly jsme jedna duše a Květa si s sebou půlku odnesla,“ říkávala. Jinak ale tvůrčí pauzu vysvětlovala se svérázem sobě vlastním:  „Prostě se na mě múza vysrala!“ Uměla věci pojmenovat pravým jménem a pro jadrné výrazy nikdy nechodila daleko. Svině pro ni byli němečtí okupanti, komunisti i soukromí sběratelé, kteří nechtěli zapůjčovat její díla na výstavy do galerií. Nesnášela neupřímnost, u lidí i v umění.

K malování se Jitka nakonec vrátila, nacházela i nové zdroje inspirace. Navázala na své lité kresby z 60. let tvořené především při poslechu vážné hudby, kterou obě sestry milovaly. Figury, jež Jitka na plátno rozvrhovala během několika mála minut, v sobě mají hluboce mystický náboj. Václav Cílek je přirovnal ke skalním kresbám z afrických pouští.


Našla si cestu také k přírodním motivům. Uchvacovaly ji stromy a větve, objevila krásu liliových květů. Zatímco na svých monumentálních obrazech pracovala vždy velmi dlouho a častokrát je předělávala, její poslední díla vznikala během chvíle. „Když o tom moc dlouho přemýšlím, akorát to zvrtám,“ vysvětlovala loni v prosinci v rozhovoru pro Český rozhlas.

Loňský rok byl pro Jitku mimořádný. V Praze měla dvě kritikou skvěle přijaté výstavy na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a v Topičově salonu, vyšla knížka jejích a Květiných grafik Velký svět v malých linkách. Šedesát let po absolutoriu dostala čestný doktorát VŠUP.

Na své dvojče Květu nikdy nezapomněla. Zachytila ji vedle sebe na obraze s názvem „Tam, kde jsi, už nedohlédnu“, který si přála přetisknout na své parte. Obě sestry se teď setkaly. Kladenská veřejnost se s Jitkou Válovou naposledy rozloučila 4. dubna v kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Psáno pro Kamelot.
foto: Lenka Novotná

Žádné komentáře: