Autor

8. května 2011

Snění Niny Čampulkové

V osmdesátých letech natočila řadu ceněných animovaných filmů, její filmařskou dráhu ale přerušila změna režimu a zánik Krátkého filmu. Dnes už se Nina Čampulková věnuje výtvarnému umění jen okrajově. Píše knihy a stará se o své domácí mazlíčky.


V rozdělovském bytě výtvarnice Niny Čampulkové jako by se zastavil čas. Rázem se ocitnete v jiném světě, světě tichém a uklidňujícím. Mezi kamennými plastikami a bujnou zelení květin prosvítají paprsky slunce, na stěnách visí spousta obrazů… Zkrátka domov umělce. Předtím, než se pustíme do rozhovoru, mi Nina Čampulková představuje své milované kočky – dohromady jich má šest, tři z nich jsou nalezenci. „Život mě naučil, že když ke mně nějaké zvíře přijde, mám si ho nechat,“ říká.

Přestože hlavně v osmdesátých letech slavila se svými animovanými filmy úspěchy (za snímek O rybáři který nikdy nic nechytil získala i mezinárodní uznání), její cesta k animovanému filmu rozhodně nevedla přímo. Po absolvování oboru aranžérství a výtvarnictví na žižkovské střední uměleckoprůmyslové škole chtěla jít na Akademii výtvarných umění. Tam ji ale první rok nevzali, nastoupila proto jako aranžérka výkladních skříní do Oděvů Písek. „Myslela jsem si, že to na akademii zkusím znovu, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Uvědomila jsem si, že by mi chyběla možnost si cokoli svobodně vymyslet, že by mě čistá malba asi nebavila.“

Rozhodla se tedy pro Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, nejblíže jí byl ateliér koberců a textilního výtvarnictví. První rok skončila u přijímaček čtvrtá, ale brali jen tři uchazeče, o rok později pro změnu nebrali nikoho. S přípravou na zkoušky jí pomáhal Miloslav Jágr, asistent profesora Adolfa Hoffmeistera v ateliéru filmové a televizní grafiky. Když zjistil, jak se věci mají, navrhl jí, aby to zkusila v jejich ateliéru. A tak se stalo – přijata byla dokonce na prvním místě.

V prosinci 1969, jen pár dní poté, co se jí narodila dcera Tereza, se Nina Čampulková přestěhovala do Kladna za svým manželem, malířem a grafikem Pavlem Čampulkou. Tehdy byla na VŠUP ve čtvrtém ročníku. „V šestinedělí jsem dělala klauzury, to bylo hodně náročné, ale vůbec mě nenapadlo přerušit studium. Přerušila na rok jsem teprve na konci pátého ročníku, kdy přišel na svět ještě syn Filip.“

Absolvovala v roce 1973 filmem Jak dělat podobiznu ptáka inspirovaným známou básní Jacquese Préverta. Krátce po státnicích se ale zhroutila. Projevily se zdravotní problémy, které ji pronásledují celý život. „Měla jsem zánět trojklaného nervu, trpěla jsem velkými bolestmi, které mi neumožňovaly normálně pracovat,“ vzpomíná. Po škole tak byla šest let na volné noze, starala se o děti, vyřezávala dřevěné šperky a dělala plastiky. „Když byly děti větší a dala jsem se do pořádku, sebrala jsem svoje výkresy a šla se zeptat do Krátkého filmu, jestli bych mohla pro ně dělat filmy.“

Vyšlo to a Nina Čampulková s Krátkým filmem spolupracovala až do roku 1989, kdy se situace v oboru významně změnila. Za tu dobu natočila devět filmů. Náměty si brala vždy z literatury, často z poezie. „Říkali o mně, že nejsem filmař, ale básník. To, co mě na předloze muselo zaujmout, byla její básnivost.“ Ostatně i výsledné filmy jsou spíše snovými asociacemi, hříčkami, důležitý v nich není děj, ale atmosféra – ať už jde o starofrancouzský příběh Aucassin a Nicoletta, Kolik je na světě věcí na motivy básně Jana Vodňanského nebo pohádku O princezně Furieně podle předlohy Františka Nepila.

Filmařskou kariéru musela Nina Čampulková paradoxně uzavřít v okamžiku, kdy měla připravené podklady pro první film na vlastní námět. Nebylo to jednoduché období – rozvedla se, syn ještě před pádem režimu emigroval do Německa, zradilo ji zdraví. „Sedm let jsem byla v invalidním důchodu, měla jsem boreliózu, kvůli které dodnes nemůžu po večerech pracovat.“

V poslední době se zaměřuje na tvorbu vlastních knih. Zatím vydala dvě – žánrové obrázky z vlastního života s názvem Přiďte ve tředu, slečno (2002) a dětem určenou Kdo má koho (2003), kde vypráví o zvířátkách. Obě dvě sama ilustrovala. K vydání je připravena třetí kniha Obrazy snů, sny obrazů – grafická podoba je hotová, chybí jen peníze na tisk. Zároveň už pracuje na další knížce, povídkách o svých mazlíčcích (ale nejen o nich). Zajímavé je, že se pod knížky podepisuje jako „Nina Čampulka“. „Když jsem se rozvedla, měla jsem potřebu tu předchozí kapitolu nějak uzavřít,“ vysvětluje.

Vedle psaní knížek dál maluje, především pastelkami. Nové obrazy tvoří hlavně pro výstavy Kladenské dvorky a bienále Kladenský salon. A když si před lety zlomila obě zápěstí a nemohla malovat, začala také fotografovat. „Nefotím ale proto, abych se umělecky vyjádřila, zachycuji prostě krajinu, děti a svoje zvířata.“
Psáno pro Kamelot.

1 komentář:

Poděkování řekl(a)...

Děkuju za článek o paní Nině, je dobře že byla připomenuta. Osobně jsem se s ní jednou setkal, aby mi osvělila osobnost Františka Stavinohy, kterého dobře znala. Franta Baďura