Autor

6. srpna 2011

Polské střípky I. :: Jeszcze Polska nie zginęła

Z Prahy to trvá jen něco málo přes dvě hodiny, a než se člověk stihne rozkoukat po vrcholcích Orlických hor zachmuřených ranním oparem, doveze ho vlak za hranice. Proszę państwa, tu jste v Polsku, vaše jízdenky!“ A než bys řekl Dziękuję bardzo!“ šupajdí si to průvodčí dál a tajemně se usmívá. Češi v Polsku? Wydarzenie!

Vstupní brána hradu Wawel, Krakov.

A je to. Snažíš se ujasnit si, jestli je tohle cizina nebo něco jako druhá vlast, kde Slovan padne Slovanu do náruče. Cizina to není, říkáš si. Zároveň nikdo nikomu do náruče nepadá – a ani během následujícího měsíce nepadne.

Tak tedy Polsko. Krajina se zatím příliš nemění, a přesto už první vesnický kostel dává tušit, že něco je jinak. Zatímco totiž český kostelík je v krajině decentně usazený, dominuje, ale nepovyšuje se, polské kostely ční, vzpínají se k nebi a ohromují svou nepatřičnou velikostí, kontroverzní architekturou, nebo obojím. Zkrátka dávají drze najevo, že účel, jemuž slouží, nás prostý lid zdaleka přesahuje.

Nábožensky vlažný Čech může být překvapen, jenže tady se k římskokatolické církvi hlásí 95 % obyvatel. Najdete tu slušný přehled kostelní architektury 20. století – a nové chrámy se budují rozhodně rychlejším tempem než fotbalové stadiony pro Euro 2012.

Ono při pohledu do historie se zbožnosti Poláků nelze divit. Tragédií, bolesti, utrpení a ponížení jim dějiny naložily vrchovatě – a jeho obyvatelé sami tvrdí, že všechna ta hoře překonali s boží pomocí.

Pomník obráncům Westerplatte, Gdaňsk.

Historie je tu dodnes nadmíru živá a obtěžkaná emocemi. V jiné zemi by se asi těžko stalo, že se průvodce uprostřed výkladu o národním sjednocení málem rozpláče. (Jen si vybavte, jak Češi prožívají oslavy 28. října!) Jenže tady je minulost niternou záležitostí a city se dávají najevo – ať už jde o vzpomínky na okamžiky radostné, nebo (častěji) tragické.

Je vůbec zajímavé, jak umí Poláci prožívat své velké tragédie. U pomníků leží čerstvé květiny a vždycky se najde někdo, kdo k nim položí zapálenou svíčku – jedno, jestli připomínají událost starou dvě stě nebo dvacet let. Z té truchlivé dějinné zkušenosti snad pramení i klidná národní povaha – Polák si nestěžuje, nekleje a nenadává, přijímá stav světa takový, jaký je. To ovšem nijak neumenšuje jeho hrdost – hleďte, Polák se nikdy nevzdá, ať by cena byla jakákoli. Jeszcze Polska nie zginęła, kiedy my żyjemy!

Střecha kostela Nanebevzetí Panny Marie, Gdaňsk.

S tím vším se chvilku budeš muset, Češe, srovnávat a zvykat si. Zatím kopce mizí v dáli a před tebou se otevírá nekonečná placka Polonie se zlátnoucím obilím a hlubokými lesy. Ještě se rád budeš orientovat podle drzých kostelních věží.

Žádné komentáře: