Autor

10. srpna 2011

Polské střípky V.: Hrdý přístav Gdańsk

Svorně vedle sebe, hruď vypnutá, pohled upřený na moře. Výraz těch dvou kamenných vojáků, vytesaných do žuly dle kánonu socrealistického sochařství, takřka dokonale vystihuje gdańské dějiny. Dějiny, které formovala hrdost, zpupnost, odvaha, ale i podnikavost zdejších obyvatel. A tady, na poloostrově Westerplatte, začala 1. září 1939 jedna z jejich nejtruchlivějších kapitol.

Pomník obráncům Westerplatte.

Sedm dní 180 příslušníků strážní roty polské armády marně vzdorovalo dvacetinásobné německé přesile. Na obranu strategického bodu při vjezdu do gdańského přístavu zůstali sami – a přestože se nakonec tlaku početnějších a lépe vyzbrojených Němců vzdali, staly se jejich činy součástí národní mytologie. Ostatně uznání si při zatýkání získali i od velitele německých jednotek generála Eberhardta.

Dnes je z Westerplatte poněkud bizarní turistická atrakce. V 60. letech tu vyrostl památník, který je víc oslavou komunistického režimu než hrdinných obránců. Vede k němu široká asfaltová silnice, po níž se jako pestrobarevné housenky sunou skupiny návštěvníků. Z celého obranného systému, který krátce před válkou zbudovala pro lepší zabezpečení přístavu polská armáda, zbylo jen pár betonových ruin. Vede kolem nich výtvarně originálně řešená naučná stezka, vandalové už ji ovšem stihli rozmlátit. Japonci fotící se u obrovského plechového nápisu Nigdy więcej wojny!, jenž vítá každou loď mířící do přístavu, jen podtrhují podivuhodnost místa. Jen těžko si lze představit, že tu ve 20. letech minulého století bývaly vyhledávané lázně, kam se jezdila rekreovat místní smetánka.

Velikost a sláva Gdańsku vždy rostla s důležitostí zdejšího přístavu. Bylo tomu tak ve středověku, v éře svobodného města Danzig (1920–1939) i na počátku 80. let, kdy gdańské doky vešly ve světovou známost díky organizovanému odporu Solidarnośći vůči komunistické nadvládě.

Gdańsk z věže kostela Nejsvětější panny Marie.

Ulice "starého" Gdańsku.
Město a přístav, dva úzce spojené, přesto však na hony vzdálené světy. A tak vlastně existují dva Gdańsky. Jeden, jemuž vévodí obrovský kostel Nejsvětější Panny Marie a nábřeží staré Motlawy s unikátním lodním jeřábem; v jehož úzkých uličkách vyhrávají desítky muzikantů a v pauzách se ozývá cinkot talířů ze zahradní restaurace; kde prodavači nabízejí jantarové šperky a kde byste s trochou štěstí mohli zaslechnout tiché bubnování Oskara Matzeratha.

Je to Gdańsk, z jehož střech pozoroval v 17. století Johannes Havelius – po Koperníkovi druhý geniální polský astronom – povrch Měsíce; Gdańsk, z jehož intelektuálního prostředí vzešel nobelista Günter Grass, stejně jako současný polský premiér Donald Tusk.

Je snadné se na promenádě tohoto Gdańsku zaposlouchat do kavárenského ruchu a přenést se do zlatých 20. a 30. let, představit si koňské povozy, zdobené výlohy a automaty na sladkosti umístěné u tramvajových zastávek.

Nábřeží u staré Motlawy s lodním jeřábem.
Nábřeží Motlawy z velitelského můstku lodi Sołdek.
Staré město z věže kostela Nejsvětější Panny Marie.

Pak ale vytanou na mysli poválečné fotografie rozbořeného města, na nichž z domů zbyly jen ohořelé obvodové zdi – věž mariánského kostela ze sutin čněla jako bolestné memento. A dojde ti, že to všechno, že celý tenhle první Gdańsk je jen iluzí, kulisou, potěchou pro oko. Jako by se jeho obyvatelé snažili sami sebe přesvědčit, že se tu nic nestalo, že takové to bylo vždycky. Jenže duše města, kterému se chtějí podobat, už dávno zemřela. Je ti z toho teskno a smutno, a tak se snažíš rozptýlit v honosných sálech Artušova dvora. Ale toho pocitu už se nezbavíš. Tenhle Gdańsk provokuje svou krásou a zraňuje svou neupřímností.

Je tu ovšem ještě druhý Gdańsk. Gdańsk lodních jeřábů připomínajících obrovité pavouky. Gdańsk špinavých ulic s rezavými plechovými ploty, v němž se vůně čerstvých ryb mísí s puchem nafty. Gdańsk chátrajících ubytoven, poloprázdných nákladových nádraží a opilých námořníků. Z tramvajového depa jdeš kolem otlučených domů a starých fabrik se zabedněnými okny (naproti jedné takové roste supermoderní fotbalový stadion), nad hlavou se proplétají hadi parovodního potrubí, ve vzduchu skřehotají racci a v dáli slyšíš lodní sirény. A je ti jasné, že duše Gdańsku se přestěhovala sem.

Gdańská pláž, v pozadí se rýsuje přístav.

2 komentáře:

mutil řekl(a)...

Pomník obráncům Westerplatte mi tak trochu připomíná sochu moai z Velikonočního ostrova.
Připadá Vám že Gdańsk ztratil duši? Tak nějak asi dopadne i stará Praha, kde jsou jen obchůdky, restaurace, úřady a sídla firem a pomalu žádní obyvatelé. Jen a jen "kulisa".

Roman Hájek řekl(a)...

Myslím, že Praha je žel ještě o notný kus dál a asi to je částečně historicky dané. V Polsku se "kulisovostí" Praze blíží právě Gdańsk a asi ještě víc Krakov. Paradoxně byla tohohle vývoje ušetřena Varšava, jejíž Staré Město žije úplně přirozeným životem - lidi tu bydlí, chodí sem nakupovat, do místních podniků na jídlo...