Autor

12. srpna 2011

Polské střípky VII.: Uwaga, żubr! Białowieża aneb polská verze lánské obory

Jak jedeš čím dál víc na východ k hranicím s Běloruskem, kraj kolem se mění. Přibývá dřevěných stavení, vedle katolických jsou stále častější také pravoslavné kostely, silnice jsou rozbitější.

Ulice třicetitisícové Hajnówky jsou v horkém dni rozpálené a mezi panelovými domy se není jak schovat. Trochu stínu nabízí místní tržiště, prokličkovat se mezi stánky ale není úplně snadné. Čím hlouběji pronikáš, tím obskurnější zboží je na prodej – zeleninu vystřídá oblečení, oblečení domácí potřeby. Následují cédéčka podivného původu, sekačky, vrtáky a násady na kotoučovou pilu, šperky a mosazné svícny. Žebráci u východu se snaží zpeněžit hrsti seschlých hub a staré mince. Babka u stánku s oblečením vyzvídá, odkud že se tady turista s batohem vzal. Česko-polské dohadování vzbudí malý rozruch. „Praga! Ja mieszkałem tam!“ raduje se stařena. Když si povzdechne „Ach, Praga!“, zaleskne se jí v očích – v tom okamžiku připomíná Čechovovu Irenu s její touhou podívat se do Moskvy.

U Wolodzi, Hajnówka.

Hned vedle tržiště shlíží z nízkého domku na ulici obří hlava Lenina. Uvnitř sídlí bar U Wołodzi, proslulý svou sbírkou sovětských memorabilií. U vchodu naproti sobě dvě olejomalby – na jedné Stalin, na druhé Marx. Po barovém pultu poházené skleničky ve tvaru Leninovy hlavy. Na stěnách sovětské vlajky, vojenské uniformy, malované výjevy útoku na Zimní palác a propagandistické plakáty. Majitel podniku Wołodza dobře zná jeho cenu a za návštěvu téhle bizarnosti si účtuje bardzo vysokou cenu. Pár nadšenců, kteří jsou ochotni se ve třicetistupňovém vedru zničit vodkou nejasného původu, se nicméně najde.

Jak zmizí poslední domky Hajnówky, začíná les – a jen už jen výjimečně ustoupí nějaké vesnici nebo loučce. Krátce nato míjí autobus podivnou ceduli s nápisem „Uwaga! Kraina żubra!“. Obec Białowieża, jež dala jméno zdejšímu národnímu parku, je odtud kousek.


Poláci téhle krajině říkají puszcza, což je označení pro starodávné lesy, v minulosti jen řídce obydlené člověkem. Białowieżský prales proslul tím, že sem byl na konci 20. let minulého století – poté, co ve volné přírodě zcela vyhynul – úspěšně navrácen evropský zubr. Dnes tu žije asi 650 zvířat, většina celé polské zubří populace.

Zubr je turistické lákadlo, i když vidět ho ve volné přírodě se vzhledem k jeho plachosti podaří málokomu. Nehledě na to, že přísně chráněné lesy kolem Białowieże, kam je možné vstoupit jedině v doprovodu průvodce, jsou od úsvitu do setmění plné lidí dychtivých vidět hvozd, kde se víc jak století nehospodařilo (přesně to je totiž nutné si dosadit za označení „prales“). Za patřičnou sumu pochopitelně můžete vyjet na speciální zubří safari, kde je pozorování svobodných zubrů garantováno. Většina návštěvníků ovšem bere zavděk nedalekým zooparkem, kde si lze stádečko tunových chlupatců prohlédnout v klidu a pěkně zblízka. Ti ještě línější se vyfotí před laminátovou atrapou u hotelu Żubrowka.

Vchod do Palácového parku.

Dnes je Białowież předmětem ochrany, její minulost ovšem patřila především lovu. Zdejší lesy byly po staletí výsostnou královskou honitbou – a dodnes se tu připomínají některé slavné lovecké události. Popravdě řečeno, jestliže jednomu lovu padlo za oběť i 42 zubrů, jako v případě toho z roku 1752, jenž dodnes připomíná obelisk v Palácovém parku, nelze se divit, že to se zubrem dopadlo tak bledě.

Královské duby.

Zatímco králové a šlechtici po lesích vybíjeli, co se dalo, prostí obyvatelé se věnovali včelařství. Když pak v 18. století přišli do oblasti Němci, rozvinula se naplno těžba dřeva. Po rozdělení Polska v 90. letech 18. století připadlo území ruským carům. Ti na jedné straně částečně vystrnadili Němce, regulovali jejich těžební aktivity a białowieżské lesy označili za oblast zvláštní ochrany. Zároveň se tu však pořádal jeden lov za druhým.

V roce 1889 se car Alexandr II. rozhodl zbudovat v Białowieżi svou rezidenci, náležitě zdobnou a okázalou, jak se na ruského cara patří. Stála tu pouhých padesát let – na konci války nechali nacisté palác zapálit, v 60. letech byly jeho trosky na pokyn Moskvy (coby symbol carského Ruska) definitivně odklizeny a na místě vzniklo přírodovědné muzeum.


Białowież se zatím po vzniku samostatného Polska stala honitbou a rekreačním sídlem polského prezidenta – tedy jakousi obdobou lánské obory. Teprve později, v roce 1947, se začaly psát dějiny národního parku.

Období ruské nadvlády tu je dodnes patrné. A to nejen ve skanzenu ruské kultury, který připomíná, jak zde v minulosti žili ruští osadníci (po vzniku Polska se opět museli vystěhovat). Zarážející jsou třeba naprosto rovné, v pravidelných rozestupech seřazené cesty, jež procházejí i nejpřísněji chráněnými oblastmi. Jde o pozůstatek carského rozparcelování zdejších pozemků na pruhy půdy, které pak car dával za zásluhy armádním důstojníkům – a každý pozemek byl ohraničen cestou.

Skanzen ruské kultury.

Současná Białowież ani zdaleka není malou vesničkou na konci světa – jde spíš o vcelku moderní správní centrum, které má víc jak tři tisíce obyvatel. A také největší početní zastoupení vysokoškoláků mezi obyvateli v celém Polsku, čímž se náležitě pyšní. Není to až tak s podivem, protože obec je skvělou základnou pro výzkum pralesa – vědci sem proto často přesídlí natrvalo. Možná právě díky „vzdělanosti“ místních se tu uživí i kino (jmenuje se Żubr, pochopitelně).

Ve zdejších hustých lesích však okolní svět jako by neexistoval. Pod korunami sošných stromů, z nichž mnohé pamatují ještě éru velkých polských králů, plyne čas pomaleji. Listí ševelí ve větru a jen tu a tam přeruší tuhle tichou ukolébavku křik ptáků. Jakmile někde zapraskají větve, zpozorníš. Co kdyby to byl… Uwaga! Żubr.

Jagellonský dub, zvláště chráněná oblast Orlówka.

1 komentář:

mutil řekl(a)...

Pěkný článek