Autor

13. srpna 2011

Polské střípky VIII.: Panoptikon warszawski

Sotva se vymotáte z podzemí varšavského hlavního nádraží, udeří vás do očí 231 metrů vysoký Palác kultury. Naproti přes silnici rostou jeho výškoví konkurenti, vedle nichž vypadá „slon v krajkovém prádle“, jak obrovskému „bratrskému daru“ říkají Varšavané, ještě jako klenot.

Davy lidí se valí z nákupní galerie přes silniční zátarasy a přemalované chodníky pryč do víru města. Hluk rekonstrukčních prací (v Polsku jsou nádraží ve všech velkých městech v rekonstrukci) vystřídá rachot silničního provozu z Al Jerozelimskie. Auta a autobusy se ve zdejší nikdy nekončící dopravní špičce sunou na šesti až osmiproudých bulvárech krokem, doprovázeny halasem klaksonů a nadávkami. Není ale radno dát na první dojem. Varšava potřebuje čas na to, aby vás mohla oslnit. A kdo přistoupí na její hru, bude možná příjemně překvapen.

Varšava je město extrémů a paradoxů. Město, které vstalo z popela, aby monumentálními pomníky dalo najevo svou ublíženost a hrdinství. Centrem polského království se stala až na konci 16. století zásluhou Zikmunda III. Vasy, nikdy však nedosáhla slávy Krakova. A snad právě Krakovu natruc tu vykvetlo malebné renesanční městečko obklopené nádhernými parky a letními královskými či šlechtickými rezidencemi.

Tahle Varšava nenávratně zmizela s druhou světovou válkou, byť Staré Město a část Města Nového se podařilo zrekonstruovat – dokonce tak věrně, že si za to polští restaurátoři v rozporu s obvyklou praxí vysloužili zařazení Starého Města na seznam památek UNESCO. Poválečný urbanistický vývoj je ovšem jinak příznačný spíše svou divokostí. A tak je dnešní Varšava podivným patchworkem plným bizarních zákoutí – socialistické paneláky se lepí na klasicistní paláce, vedle domů, na nichž jsou ještě patrné zásahy kulkami z druhé světové války, rostou skleněné kanceláře, Nové Město přechází bez varování v sídlištní šeď. Postupem času si na tyto kontrasty zvyknete. Druhý den se vám začnou líbit.

Pomník varšavského povstání.

Od základů znovu postavené Staré Město láká svými úzkými bočními uličkami. Na rozdíl od Prahy je tu přes den pozoruhodný klid. Namísto vřískající hudby z obchodů promlouvá město svým vlastním jazykem – klapot dámských podpatků, řinčení kuchyní, rozhlas odněkud z vyšších pater či houslista na nároží tvoří uklidňující kulisu. Doprava je omezená na minimum, autobusy tu nahrazují koňmi tažené kočáry. Na hradbách pokřikují děti a rozhazují zrní, na které se slétají holubi a drzí vrabčáci z širokého okolí. Centrum města tu není jenom pro turisty, ale i pro ty, kteří v něm bydlí.

Zákoutí mezi Starým a Novým Městem.

Uprostřed náměstí stojí socha legendární mořské panny, u její paty občas zašplouchá proud vody a naplní mělké jezírko, v němž se koupou holubi. Podle pověstí kdysi žily v Baltském moři dvě mořské panny, dcery vládce moří. Jednoho dne je přestal bavit život v moři, a tak se vydaly směrem k pevnině. První zůstala v Dánsku a dodnes u Kodaně střeží mořský břeh. Druhá plula řekou Vislou do vnitrozemí a usadila se ve vesnici, která stála v místech dnešní Varšavy. Zamiloval se do ní místní rybář, ona ale lásku neopětovala. Pak ji však unesl hamižný obchodník, který ji chtěl za peníze převádět na veřejnosti. Rybář zaslechl její nářek a se skupinou kamarádů ji osvobodil. Odměnou za vysvobození mořská panna přísahala navždy bránit vesnici i její obyvatele. Coby ochránkyně města se později dostala i do varšavského městského znaku.

Mořská panna, ochránkyně města

Jak přes den působí ospalým dojmem, s večerem Staré Město ožívá. Restaurace jsou plně obsazené, odevšad zní Chopinova hudba a pouliční prodejci se snaží udat svoje roztodivné cetky. Lidé se jen tak procházejí, postávají na nárožích a povídají si. Promenády jsou na rozdíl od jiných měst osvětlené jen decentně, neoslňují, ale vytvářejí příjemné přítmí. Nadýchneš se vlahého teplého vzduchu a – ano – to je okamžik, kdy si Varšavu zamiluješ.

Náměstí v noci, vlevo socha Zikmunda III., vpravo královský zámek.
Děti na hradbách.
Pomník Fryderyka Chopina.

Varšava, to jsou opečovávané parky – Saská zahrada, růžový sad kolem pomníku Fryderyka Chopina, park Łazienski s Palácem na vodě nebo divukrásné zahrady kolem paláce ve Wilanówě, který je takovým malým varšavským Versailles –, stejně jako Palác kultury. Jedno bez druhého se neobejde. Právě v jejich vzájemném napětí je cosi příjemně dráždivého. 
Socha u paláce kultury. Knihou i sbíječkou
budujeme vlast!
Moderní stavby střídají pavlačové domy, vedle nich se tyčí nevzhledná panelová sídliště, kostelu vůbec nevadí, že je v té změti zcela utopený. Není to krása (a pokud ano, pak zvrhlá), ale ani ošklivost – myslím, že dráždivost je to správné slovo. Ostatně dráždivé jsou i sochy kolem Paláce kultury – vzdělanci odkazující k řeckému sochařskému kánonu drží v jedné ruce knihy a v druhé pracovní nástroje, připraveni podílet se na tvorbě nové společnosti svým potenciálem duševním i fyzickým.

Varšava se zvolna vyrovnává se vším, co jí posledních sedmdesát let přineslo a stává se z ní moderní metropole. Avšak existují dvě místa, kterých se tento vývoj nedotkl a pravděpodobně ani nedotkne. Varšavský fotoplastikon, podivuhodná atrakce, zařízení na prohlížení trojrozměrných snímků, jež nepřetržitě funguje od konce 19. století (atmosféra té doby na návštěvníka dýchne, jen co přejde práh dveří). A pak židovský hřbitov, ojedinělý svou velikostí i tím, že přežil jen kus od válkou zničeného centra města takřka nepoškozen. Mezi kamennými náhrobky se proplétá břečťan a ke světlu se derou mladé stromky. O hroby se tu téměř nikdo nestará, a tak jsou mnohé náhrobky vyvrácené nebo jinak poničené. Na rozdíl od jiných židovských hřbitovů tu na nich prakticky nenajdete položené kameny. Kamenné desky jen tiše vzdorují zubu času. Za vysokými zdmi hřbitova se zatím Varšava změnila k nepoznání.

Židovský hřbitov.
Palác Wilanów.
Sídliště s vítězným obloukem.

Žádné komentáře: