Autor

22. října 2011

Debata, která u nás chybí

Dokument Page One: Inside The New York Times poodkrývá zákulisí jedněch z nejvýznamnějších světových novin. Zároveň přináší důležitý příspěvek k debatě o budoucnosti tisku – a médií obecně.


Americký dokumentarista Andrew Rossi dostal mimořádnou šanci natáčet celý rok na místech, kde se rodí jedny z největších, neprestižnějších a nejvlivnějších novin na světě – newyorské Timesy. Prostřednictvím několika pozoruhodných novinářských osudů se dostáváme k jedné z klíčových otázek dneška: jak se promění přístup lidstva k informacím v případě, že zaniknou noviny v podobě, v jaké je známe dnes? A co to bude znamenat pro kvalitu demokracie? Rossiho dokument je silný právě v tom, že celý problém neredukuje jen na ekonomické ukazatele.


Abychom pochopili, jak překotný je dnes vývoj v oblasti médií, je dobré si uvědomit, co všechno se stalo během doby, kdy snímek Page One vznikal. V lednu 2010 představil Apple zcela nové zařízení iPad, které zakrátko dalo vzniknout zcela nové kategorii spotřební elektroniky – tabletům. Během roku se iPad stal fenoménem a už v říjnu 2010 spustily New York Times (NYT) svou aplikaci pro něj. V únoru 2011 pak News Corp. Ruperta Murdocha spustila první deník The Daily určený výhradně pro iPad.


V dubnu 2010 se světová pozornost poprvé výrazněji zaměřila na stránku WikiLeaks, která tehdy zveřejnila záznam útoku americké armády na civilisty v Bagdádu ze 12. června 2007. Julian Assange se prakticky přes noc stal oslavovaným i zatracovaným mužem. Jedno je nicméně jisté – WikiLeaks jsou dítětem nové mediální epochy tzv. síťových médií, se všemi klady i zápory, jež přináší. O několik měsíců později pak WikiLeaks ve spolupráci s významnými světovými médii zveřejnila kabelogramy americké diplomatické služby, což byla jedna z eticky nejkontroverznějších událostí historie novinářství (v dokumentu mimochodem pozoruhodně reflektovaná editorem Timesů).


V neposlední řadě v roce 2010 zcela nebo aspoň v papírové verzi zanikly desítky amerických novin, včetně poměrně velkých titulů s dlouhodobou tradicí. To je věc, kterou si u nás příliš neuvědomujeme. Ve Spojených státech má nicméně závažné důsledky, protože regionální tisk zde měl vždy velice silnou a respektovanou pozici. Mnohé redakce regionálních listů se zabývají investigativní žurnalistikou a jako zdroj informací v daném regionu hrají zásadní roli. Ostatně pokud by měřítkem byl náklad, pak řada zaniklých novin přesahovala velikostí naše celostátní tituly. Konec třeba Lidových novin je něčím, nad čím nejde jen tak jednoduše mávnout rukou.


Nepřekvapí, že v této situaci si otázku své další existence musí pokládat i organizace, jejichž pozice se ještě před pár lety zdála neotřesitelná – a NYT patří mezi ně. Rossiho dokument z velké části staví na osobnosti novináře Davida Carra, který se v Timesech zabývá analýzou světa médií. Právě on je ztělesněním názoru, že svět se bez kvalitní žurnalistiky, takové, která bude odhalovat nové skutečnosti, dávat je do souvislostí, žurnalistiky, která neustále formuluje určité etické zásady a u níž existuje editorský systém, zkrátka neobejde – nebo to pro něj minimálně bude ztráta, jejíž důsledky dnes není schopen dohlédnout.


Prostor dostávají i zastánci opačných stanovisek, kteří často označují systém tištěných médií za zpátečnický a přežitý. Těm v jejich argumentaci pomáhají i mnohé chyby, jichž se "tradiční média" dopouštějí – třeba v případě NYT plagiátorský skandál Jasona Blaira nebo zkreslené zpravodajství Judith Miller o situaci v Iráku.




Z naší perspektivy je podstatné, že ve Spojených státech se taková debata vůbec vede, a to nejen na akademické půdě nebo specializovaných webech, ale i v televizních diskusích. Nechybí jí emocionální náboj, osobní invektivy ani obviňování, přesto vše si nicméně lidé začínají uvědomovat, že se s mediálním světem něco děje.


Vědí to samozřejmě i v NYT. David Carr přiléhavě parafrázuje známý výrok mediálního teoretika Marshalla McLuhana, když říká: "medium is not a message, the messages are the media". Reaguje tak na neuvěřitelné zrychlení novinářské práce a požadavek kvantity namísto kvality informací. Jiní lidé z Timesů si všímají konce, respektive oslabení tzv. NYT efektu – situace, kdy noviny měly zásadní vliv na nastolování agendy ostatních médií. Řada středních managerů Timesů pak vyjadřuje pochopení pro lidi, kteří jsou přesvědčeni, že noviny pro svůj život nepotřebují.


I velcí mediální hráči jako Der Spiegel, The Guardian nebo právě NYT pátrají v nepřehledné mediální krajině po nějakém řešení, které by jim pomohlo nejen přežívat, ale nadále tvořit kvalitní obsah. Špičková žurnalistika je totiž drahou záležitostí.


Obchodní model "tradičních médií" vždy stál na dvou pilířích: příjmech od publika a inzerci. Informace nikdy nebyly zadarmo – ostatně historie zpravodajských služeb mluví za vše. Posledních patnáct let jsme se tvářili, že tomu tak nebylo. Dnes se stále více objevují obavy, že je to cesta do pekel. Myšlenka internetem zprostředkované "plurality pohledů", z nichž se nakonec dobereme jedné, skutečné pravdy, se zdá být utopickou. Vývoj si ovšem nikdo předvídat netroufá. Velká očekávání a určitou naději pro tištěná média vzbudil nástup tabletů, je ale moc brzy na to odhadovat, jestli jde o krátkodobý módní výstřelek nebo změnu s dějinnými dopady.


Rossi svůj dokument zakončil spíše optimisticky. Navzdory všem změnám totiž zůstávají noviny jako NYT pro fungování naší společnosti svým způsobem nezbytné. Už jen proto, že jejich novináři se nad přívalem denních událostí neptají, co se stalo, ale primárně je zajímá, jaký vliv to bude mít na svět. A to je role, kterou zatím nikdo nedokázal uspokojivě převzít.


Žádné komentáře: