Autor

13. ledna 2012

Deliberace jako možnost, nutnost, realita

Seminární práce předmětu Politická komunikace na FSV UK, akademický rok 2010/2011, 
s odstupem mírně upravená a revidovaná.

Na počátku 90. let 20. století se v politické teorii objevil nový úhel pohledu na fungování demokracie, koncept deliberativní politiky. S ním se do středu pozornosti dostal proces diskuse a dospívání k racionálnímu konsenzu, při jehož přijímání je zváženo maximální množství možných názorů či postojů. (Blumler–Coleman 2009:16) Základní rámec úvah o deliberativní demokracii přinesl Jürgen Habermas, podle nějž tato forma rozhodování překonává dva dosavadní, do značné míry antagonistické modely demokracie – republikánský a liberální.[i] (Habermas 2002) Z hlediska historického vývoje je vznik koncepce deliberativní demokracie reakcí především na neoliberální politiky Spojených států za Ronalda Reagana a Velké Británie za Margaret Thatcherové, jež poukázaly na některé zásadní nedostatky liberálního modelu v jeho krajní podobě. (Gastil 2008:283)

V Habermasově pojetí se deliberativní demokracie opírá o „podmínky komunikace, za nichž existuje předpoklad, že politický proces povede k rozumným výsledkům.“ (Habermas 2002:87) Důraz je kladen na racionální, kompromisní volbu jakožto výsledek diskuse, v čemž se odráží Habermasovo dřívější pojetí ideální veřejné sféry, situované do salónů a kaváren doby osvícenství a první poloviny 19. století. (Habermas 2000)

Základním předpokladem fungování deliberativní demokracie jsou účinné komunikační nástroje, proto v úvahách o ní nemůžeme opominout roli médií ve společnosti. Tato esej se ve své první části zabývá tím, nakolik nástup síťových médií (především internetu) umožňuje realizovat deliberativní politiku. Podle našeho názoru nové komunikační možnosti v dohledné budoucnosti nepovedou k podstatné změně politiky, nicméně pro určitou část politických problémů by se deliberativní rozhodování mohlo úspěšně uplatnit. V druhé části se proto zamýšlíme nad tím, jak by politická sféra na výzvu deliberace mohla reagovat. Předkládáme přitom názor, že rozvoj komunikačních médií a tlak společnosti na politiky, který s tímto rozvojem určitým způsobem souvisí, povedou politiky nutně k tomu, aby v některých případech sami iniciovali proces deliberativního rozhodování, a tím zmírnili míru nespokojenosti občanů s politikou. V závěrečné části pak stručně představujeme případ, kdy internet a síťová média umožnily deliberativní proces uskutečnit v praxi.

1. Možnosti internetu: důvody mírného optimismu
Nástup nových médií a nových možností komunikace v minulosti vždy vyvolal změnu ve způsobu prezentace, organizace a řízení politiky. (Negrine–Lilleker 2002:307) Političtí aktéři se zákonitě snaží prezentovat své ideje a činy způsobem, který má největší potenciál oslovit jejich voliče.

Oproti nástupu masového tisku, rozhlasu nebo televize je situace konce 20. století, kdy se začínají výrazně šířit síťová média, poněkud jiná. V prvním případě se politici po určitém čase přizpůsobili novému komunikačnímu prostředí, na straně občanů, elektorátu, však k nijak zásadní změně nedocházelo (mimo změny dominantního kanálu, jímž se šíří informace[ii]). Spolu s internetem se prvně významněji dostávají do hry občané. Vzniká řada nových možností participace na politickém procesu. Internet umožňuje zcela obejít tradiční média, nastoluje nové typy vzájemných vazeb, v mnohem větší míře rozvíjí potenciál reakce či diskuse. (Negrine 2008:185)

Tak jako u každého nového média, i v případě internetu se objevily jak optimistické, tak kritické a pesimistické názory ohledně jeho vlivu na společnost – či v našem případě konkrétněji na povahu politické komunikace. Podle kritiků je internet jen dalším nástrojem k udržování společenského statu quo. Někteří jej vnímají dokonce jako ohrožení demokracie, poukazujíce na to, že internet otevírá prostor pro radikální názory a potlačuje racionální jednání. (Blumler–Coleman 2009:9) Optimisté naopak zdůrazňují, že veřejnosti se dostávají nové nástroje umožňující efektivnější kontrolu a ovlivňování politické autority.

Je zřejmé, že uvažujeme-li o přínosu internetu k rozvoji deliberativní politiky, ocitáme se spíše na straně optimistů. Nicméně bychom neměli zapomínat na určité aspekty, jež pozitivní náhled na internet problematizují. Předně nelze opominout rostoucí kolonizaci internetového prostoru velkými kapitálovými společnostmi (Dahlberg 1998:73n) a postupné organizační i obsahové sbližování internetu a masových médií. (Fortunati 2005) Vedle toho zmiňme ještě koncept digitální propasti, který si všímá skutečnosti, že přístup k internetu, respektive schopnost jej využívat souvisí se sociálním postavením jedince. Ne všichni tedy mají k možnostem, jež internet nabízí, stejný přístup. (Van Dijk 2005)

John Gastil (2008:9) popisuje deliberativní rozhodování jako výběr nejlepšího řešení určitého problému. Samotné volbě přitom předchází zvažování různých hodnot a zájmů, diskuse nad různými alternativními řešeními, probírání kladů a záporů jednotlivých návrhů řešení. Základním předpokladem deliberativního procesu jsou kvalitní informace, jež účastníkům umožňují pochopení podstaty problému. Média tedy v celém procesu hrají zásadní roli hned na dvou úrovních – jako zprostředkovatelé informací a jako komunikační prostředí umožňující přenos informací mezi účastníky deliberativní diskuse.

Právě z hlediska druhé zmiňované role představuje rozšíření internetu zásadní změnu. Pokusy realizovat deliberativní rozhodování nejsou sice vázané na existenci síťových médií[iii], síťová média nicméně umožňují překonat některá zásadní omezení, jež do té doby širší aplikaci deliberativních principů bránila.

Zásadním přínosem síťových médií je postupné rozplývání časoprostorových bariér mezi lidmi. Geografická vzdálenost (a absence dopravní infrastruktury) byla v minulosti jedním z důležitých faktorů, který výrazně omezoval možnosti aktivní participace na politickém životě. (Blumler–Coleman 2009:20) V čase internetu mohou snadno vznikat deliberativní fóra občanů, kteří jsou fyzicky vzdáleni. Potenciál internetu však i v tomto ohledu zůstává do jisté míry omezený – problémem totiž zůstává organizace diskuse v případě účasti velkého množství občanů. Určité řešení představuje výběr menších, reprezentativních skupin občanů.[iv] (ibid.:27)

Společně s rozvojem internetu se objevují úvahy o občanské žurnalistice, neboť klesající finanční náklady potřebné pro publikování informací se snižují (dnes je můžeme považovat prakticky za nulové, jedinou nutnou přímou investicí do tvorby mediálních sdělení je čas, i když pochopitelně pro získání širší pozornosti jsou třeba i další náklady). Blogy a rozvoj uživatelsky přístupných redakčních systémů zbořil ještě jednu bariéru – k tvorbě mediálních obsahů již nejsou třeba pokročilé technické dovednosti.

Internet tedy můžeme na jednu stranu vnímat jako prostor, kde finančně zabezpečené organizace či jednotlivci manipulují uživateli ve svůj prospěch, jeho otevřenost a mnohočetnost vzájemných komunikačních kanálů mezi nimi však zároveň umožňuje této manipulaci vzdorovat lépe než kdy dříve. Naplňuje se tak další předpoklad deliberativní diskuse, totiž eliminace významu moci a sociálního statusu ve společnosti. (Blumler–Coleman 2009:18, 33n) V této souvislosti mají velký význam sociální služby internetu rozvíjející se v posledních několika letech – sociální sítě jako MySpace či Facebook, sociální záložky (např. del.icio.us), případně virtuální setkávací prostory typu Second Life.

Nejvýraznější překážkou pro rozvoj deliberativní demokracie tak zůstávají omezení na straně veřejnosti, ať už jde o její informovanost nebo schopnost přijímat odpovědná a racionální rozhodnutí. Blumler a Coleman (2009:28) jako argument podporující deliberativní rozhodování uvádějí příklad soudní poroty coby důležité součásti amerického soudního systému. Autoři uvádějí, že v naprosté většině případů rozhodovaly soudní poroty odpovědně, jejich hlas navíc zohledňoval jiná hlediska případu než soudci a advokáti. Podobně se může uplatnit moderní deliberativní rozhodování, pokud bude nějakým způsobem účelně organizováno – jako občanské poroty, konference hledající konsenzus při řešení nějakého problému nebo deliberativní průzkumy veřejného mínění.[v] (ibid.:30n)

Navzdory tomu, že se v souvislosti s internetem někdy mluví o globální veřejné sféře, nezdá se, že by prostředí sítě umožňovalo vznik veřejné sféry byť jen národního rozsahu. Habermasovo vnímání veřejnosti jakožto nositele požadavků vůči držitelům moci se spojuje s idejí řecké Agory, tržiště názorů, z nějž vychází liberální pojetí demokracie. Hovoří se o multiplicitě veřejné sféry, o její fragmentarizaci v množství separátních (či lépe řečeno „volně propojených“) veřejných sfér, které ignorují geografické hranice a soustřeďují se spíše kolem určitého tématu či zájmu. (Dahlgren 2001:50n) Deliberativní potenciál internetu v této souvislosti zůstává omezen na určitá témata a (především) na lokální úroveň rozhodování. Deliberaci je tak z našeho hlediska potřeba vnímat ne jako alternativu současné demokracie, ale spíše jako její doplnění.

2. Nutné kroky?
Ukázali jsme, že s mírnou dávkou optimismu můžeme na internet nahlížet jako na médium, jež svou technologickou strukturou a způsobem užívání umožňuje realizaci deliberativní politiky. Zároveň ale není možné si představovat, že se tato politika objeví sama od sebe jedině proto, že pro ni existují technické předpoklady. Předně, veřejnost musí mít motivaci se deliberativního rozhodování účastnit. Pokud má mít deliberativní rozhodování nějaký smysl, pak je ovšem mnohem důležitější, aby se ze strany držitelů moci objevila vůle rozhodnutí přijatá touto cestou akceptovat a naplňovat.

Rozvoj komunikačních možností, jež přinesla síťová média a jež jsme popsali v předchozí části, má za následek, že veřejnost dnes mnohem více než kdy předtím disponuje informacemi o politickém procesu a možnostmi jej komentovat. Zároveň nikdy nepanovala taková nespokojenost s politikou jako dnes. (Blumler–Coleman 2009:14)

Oba jevy spolu úzce souvisejí. Kontrola informací se v digitálním věku síťových médií komplikuje. Technologické možnosti umožňují médiím dostat se k informacím, k nimž by se dříve nedostaly. A díky novým komunikačním kanálům se na veřejnost stále častěji dostávají citlivé informace, někdy bez patřičného kontextu. Tento tlak nových médií nutí i tradiční média zveřejňovat problematické materiály. Stačí připomenout aktivity serveru WikiLeaks nebo britský případ zveřejnění poslaneckých náhrad z roku 2009.[vi]

V této situaci poklesu důvěry v politiku se jako možné řešení nabízejí právě praktiky deliberativní demokracie. Rozšíření komunikačních systémů narušuje vnímání politika jako toho, kdo má lepší informace než veřejnost. Změna postavení a úlohy demokratické politiky se jeví nevyhnutelná, požadavky veřejnosti participovat na politických rozhodnutích se stupňují a státy budou do budoucna muset najít způsob, jak jim vyjít vstříc.

Jednou možností je rozšiřování praktik přímé demokracie v různých podobách.[vii] Jinou, z našeho pohledu pro fungování demokracie přínosnější variantou je posilování mechanismů deliberativního rozhodování. Společně s tím však bude zapotřebí přehodnotit vnímání demokracie jako vlády většiny (Říchová 2007:33n), jelikož návrhu řešení se v deliberativní diskusi může účastnit jen určitá, poměrně omezená část veřejnosti. V situaci, kdy důraz není kladen na většinový názor, ale na názor konsenzuální, je základní otázkou především to, kdo se může na tvorbě takového konsenzuálního názoru podílet a zda jej bude zbytek společnosti akceptovat. Zjevnou výhodou deliberativního modelu je menší závislost politického rozhodování na soukromých zájmech konkrétních politiků či nátlakových skupin. Na druhou stranu právě kvůli ztrátě moci se zřejmě politici budou širšímu pronikání deliberativních praktik bránit, případně nebudou respektovat závěry deliberativních diskusí. To jsou jen některé z výzev, před nimiž dnes stojí západní demokracie a s nimiž se bude ve více či méně vzdálené budoucnosti muset vyrovnat.

Už nyní ale roste množství problémů, při jejichž řešení se uplatnily metody deliberativní politiky.[viii] Na závěr eseje se stručně podíváme na jeden příklad využití deliberativních praktik, v němž sehrála pozoruhodnou roli síťová média.

3. Síťová média a deliberace v praxi
Když jsme se zabývali přínosem síťových médií pro proces deliberativního rozhodování, zmiňovali jsme především překonání časoprostorových bariér. Eric Gordon a Edith Manosevitchová (2010) představují jako příklad z praxe projekt Hub2, při němž byl coby komunikační médium využit virtuální prostor sociální hry Second Life.

Gordon a Manosevitchová (2010:6) používají termín rozšířená deliberace (augmented deliberation), který se váže k případům, kdy je deliberace v reálném světě výrazně omezována externími faktory. Ve virtuálním prostředí (například ve hře Second Life) přesto mohou účastníci diskuse interagovat tváří v tvář, média tedy rozšiřují jejich možnosti. Autoři uvádějí, že rozšířená deliberace nemá být náhradou osobního setkání, ale může – v případech, kdy je takové setkání obtížné – napomoci deliberativní diskusi, neboť zkušenost zprostředkovaná při interakci ve virtuálním prostředí je hlubší než například při pouhém přenosu hlasu.

Projekt Hub2, jemuž se Gordon a Manosevitchová věnují, proběhl v Bostonu. Jeho účelem bylo zapojit obyvatele do rozhodování o budoucnosti sousedního parku. Vlastní náplní bylo několik organizovaných workshopů (účastnilo se jich dohromady 120 lidí), při nichž účastníci probírali různé varianty řešení a sami rovnou v prostředí Second Life vytvářeli budoucí podobu parku. Měli navíc možnost si prostřednictvím speciálně navržených avatarů vyzkoušet, jak jejich návrhy vyhovují například vozíčkářům nebo malým dětem. (ibid.:8–9)

Výzkum, který autoři provedli na účastnících experimentu, ukázal, že rozšířená deliberace zmírňuje obvyklé překážky účasti lidí při plánování veřejného prostoru, a to nejen časoprostorové vzdálenosti, ale i sociální a rasové rozdíly či rozdíly pohlaví. (ibid.:15) Síťová média tedy mohou významně podpořit deliberativní proces a – mimo jiné – oprostit veřejnou diskusi od latentních předsudků (typicky rasových). Gordon a Manosevitchová si však zároveň všímají toho, že profesionální designéři, architekti a urbanisté nebyli připraveni přijmout novou roli a vzdát ve prospěch neprofesionálů svých obvyklých pravomocí. (ibid.:16)

Podobně jsme v předchozí části eseje uvažovali o vývoji politiky. Paralela se přímo nabízí. Politická činnost se v posledních desetiletích výrazně profesionalizovala, kolem politických stran i kolem jednotlivých politiků se utvořily týmy specialistů, kteří mají na starosti image, politický marketing, péči o politickou stranu coby značku, kontakt s médii apod. (Negrine 2008:69n) Hlas veřejnosti, jakkoli organizovaný a odbornou – nebo deliberativní – diskusí prověřený, do tohoto prostředí proniká jen nesnadno. Nové komunikační prostředí ovšem, jak jsme ukázali, dává veřejnosti možnost stupňovat tlak na politiky a vyžadovat aspoň částečné ústupky.

Závěr
Mezi rozvojem síťových médií a rozšiřováním deliberativních praktik do politického rozhodování spatřujeme kauzální souvislost. Internetové prostředí v mnoha ohledech umožňuje překonat překážky rozvoje deliberativní demokracie, především časoprostorové, ale i sociální bariéry, jak jsme předvedli na příkladu projektu Hub2. Nicméně technologický rozměr síťových médií není vším a pohled na širší socioekonomické souvislosti vývoje politické komunikace naznačuje, že deliberativní způsob rozhodování se bude prosazovat jen postupně, pomalu a u omezeného množství politických témat. Mohl by ale být jedním z možných řešení, jak překonat rostoucí nespokojenost občanů s politikou, s níž se (do značné míry pod tlakem nových komunikačních možností) musí současné politické systémy vyrovnat. Nevidíme v něm však alternativu stávajícího systému, spíše jeho doplnění.

Literatura:
  • Blumler, J. G., Coleman, S. (2009): The Internet and Democratic Citizenship Theory, Practice and Policy. Cambridge–New York : Cambridge University Press, s. 1–41.
  • Dahlberg, L. (1998): Cyberspace and the Public Sphere: Exploring the Democratic Potential of the Net. Convergence, Vol. 4, No. 1, s. 70–84.
  • Dahlgren, P. (2001): The Public Sphere and the Net: Structure, Space, and Communication. In Bennet, W. L., Entman, R. M. (eds.): Mediated Politics: Communication in the Future of Democracy. Cambridge–New York : Cambridge University Press, s. 33–55.
  • Dahlgren, P. (2009): Media and Political Engagement: Citizens, Communication and Democracy. Cambridge–New York : Cambridge University Press, s. 86–97.
  • Van Dijk, J. (2006): The Deepening Divide: Inequality in the Information Society. London–New Delhi–Thousand Oaks : Sage, 240 s. ISBN 978-1-4129-0403-X.
  • Fortunati, L. (2005): Mediatization of the Net and Internetization of the Mass Media. In The International Journal for Communication Studies. Vol. 67, No. 1, 27–44.
  • Gastil, J. (2008): Political Communication and Deliberation. London : Sage, s. 1–13, 43–76, 281–289.
  • Gordon, E., Manosevitch, E. (2010): Augmented Deliberation: Merging Physical and Virtual Interaction to Engage. In New Media and Society, publikováno online 21. 6. 2010.
  • Habermas, J. (2000): Strukturální přeměna veřejnosti. Praha : Filosofia, 418 s.
  • Habermas, J. (2002): Tři normativní modely demokracie. In Znoj, M. (ed.): Teorie demokracie dnes. Praha : Filosofia, s. 79–95.
  • Negrine, R. Lilleker, D. G. (2002): The Professionalization of Political Communication: Continuities and Change in Media Practices. In European Journal of Communication, Vol. 17, No. 3, 305–323.
  • Negrine, R. (2008): The Transformation of Political Communication: Continuities and Changes in Media and Politics. Houndmills–Basingstoke–Hamshire–New York : Palgrave MacMillan. 226 s.
  • Postman, N. (2010): Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha : Mladá fronta. Vyd. 2., 208 s.
  • Říchová, B. (2007): Úvod do současné politologie. Praha : Portál, s. 33–56, 161–176. 



[i] Podle Habermase (2002:79–80) spočívá liberální pojetí demokracie v chápání státu jako aparátu, zprostředkovatele zájmu společnosti. Společnost je přitom vnímána jako systém tržně založených vztahů soukromých osob. Úlohou politiky v takovém pojetí je spojovat soukromé zájmy ve společnosti a prosazovat je vůči státu. Naopak republikánské pojetí nechápe politiku jen jako zprostředkovatele, ale přisuzuje jí konstitutivní roli. Politika má vytvářet prostředí, jež umožní společenskou integraci a vznik občanské a politické veřejnosti.
[ii] Kritické teorie zdůrazňují, že se mění také povaha informací, jež se k lidem dostávají. Například Neil Postman (2010) vnímá velmi negativně roli televize v politickém procesu. Televize podle něj vylučuje racionální percepci politického dění a způsob její organizace, především její závislost na příjmech z reklamy (a tedy počtu diváků), vede k tomu, že politika je prezentována jako zábava.
[iii] Výrazným pokusem realizovat deliberativní politiku byly závěry přijaté na konferenci OSN v Riu de Janeiru v roce 1992, především návrh na zřízení tzv. Místních agend 21. Základní ideou tohoto projektu je aplikování udržitelného rozvoje na regionální úrovni. Do procesu rozhodování se vedle státní správy a místní samosprávy zapojuje i veřejnost, řešení se hledá po zvážení všech pohledů a se zahrnutím maximálního množství dostupných poznatků. Ambice projektu však narážejí na poměrně malý zájem ze strany veřejnosti, a Místní agenda 21 se tak stává spíše formální záležitostí (autor čerpá ze své zkušenosti s fungováním Místní agendy 21 v Kladně). Viz také .
[iv] S tím však souvisí další, později probíraný problém – představa demokracie coby vlády většiny obyvatel nad menšinou (byť s přihlédnutím k jejím potřebám). (Říchová 2007:33n)
[v] Podle Blumlera s Colemanem se deliberativní průzkumy veřejného mínění uplatní především u témat, s nimiž je veřejnost nedostatečně seznámena. Při práci se vzorkem respondentů se zjišťuje škála názorů, po získání nových informací mohou respondenti revidovat svůj původní názor. (Blumler–Coleman 2009:31n)
[vi] WikiLeaks je webový server založený v roce 2006, který umožňuje publikovat citlivé údaje o veřejných institucích pod příslibem zachování anonymity zdroje. V roce 2010 server publikoval například tajné videozáznamy amerického vojenského útoku na Bagdád z července 2007, vojenské dokumenty o mučení a zabíjení civilistů během války v Iráku a několik tisíc utajovaných dokumentů americké diplomatické služby. Britská aféra s poslaneckými náhradami proběhla v květnu 2009, kdy seriózní deník The Daily Telegraph zveřejnil údaje z poslaneckých účtů. Ukázalo se, že řada poslanců zneužívá možnosti čerpání svých náhrad k účelům, jež nesouvisí s výkonem jejich profese. Vedení sněmovny přitom samo chtělo tyto údaje v polovině roku zpřístupnit, jelikož to nařizoval zákon o přístupu k informacím. Z našeho hlediska je pozoruhodné, že deník jako jeden z argumentů, proč údaje zveřejnil, uváděl, že pokud by to neudělal, chopila by se příležitosti jeho konkurence.
[vii] Příkladem z poslední doby může být například obnovení debaty o evropském referendu na poli Evropské unie. Prvním krokem jeho dosažení bylo zavedení tzv. evropské občanské iniciativy, kterou umožnila Lisabonská smlouva. Jiné využití referenda z českého prostředí uplatňuje nová politická strana Věci veřejné, která o svých zásadních rozhodnutích nechává hlasovat uzavřenou skupinu svých příznivců, tzv. „véčkaře“.
[viii] Z českého prostředí můžeme, byť s rezervou, jmenovat iniciativu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila z roku 2007. Na konci května 2007 zveřejnilo ministerstvo spravedlnosti nový návrh zásadní novely trestního zákoníku na svých internetových stránkách, kde se k nim mohla vyjádřit veřejnost. Ministerstvo zároveň vyzvalo k posouzení zákona řadu organizací. Tato fáze předcházela předložení zákona do Poslanecké sněmovny. Přestože nejde o deliberativní proces v pravém slova smyslu, jde o první pokus zapojit českou veřejnost do rozhodování v takto zásadní otázce.

Žádné komentáře: