Autor

16. ledna 2012

Zdeněk Manina: Probudil jsem se s tím, že budu umělec

Sochař a malíř Zdeněk Manina se ve svých dílech opakovaně vrací k tématu lidských vztahů, jejich dynamice a přerodu člověka z jednoho stavu do druhého. Jako dárek k padesátinám si nadělil velkou retrospektivní výstavu s názvem Personalista, kterou lze do 5. února zhlédnout v Lidické galerii. Při této příležitosti vyšel i rozsáhlý katalog jeho tvorby. Uspořádání výstavy a katalogu ho v posledním roce stálo spoustu sil. „Snad mě to neodradí od další práce,“ říká.


Rozhodnutí Zdeňka Maniny stát se výtvarníkem přišlo prý ze dne na den. „Chtěl jsem jít na medicínu, ale neměl jsem odpovídající prospěch. A pak jsem se jednou ráno probudil a řekl si, že budu umělec.“ S výtvarným uměním přitom kromě dvou let v lidové škole neměl žádnou zkušenost. Při studiu na kladenském gymnáziu proto začal studovat kresbu u Jaroslava Herala a modelování u Petra Kastnera a nakonec se mu podařilo složit zkoušky do ateliéru keramiky a porcelánu na pražské VŠUP. „Chyběl mi oproti spolužákům řemeslný základ, ale zároveň jsem nebyl ničím determinovaný. A to, že jsem nevěděl, do čeho lezu, byla zároveň výhoda i nevýhoda.“

Poměrně rychle se pak dopracoval k vyhraněnému výtvarnému výrazu a našel si dominantní téma. Tím je dodnes zájem o lidské postavy a jejich vzájemné vztahy. Ve svých obrazech a sochařských instalacích používá často zmnožení figur, které uspořádává do různých formací. „Díky zmnožení sochy dostávají figury jinou dimenzi, než kdyby byly samostatné. Můžu více pracovat s interakcemi, do nichž vstupují, baví mne zkoumat vazby, které vznikají uvnitř určité uzavřené komunity,“ popisuje autor.

Podobně fascinující jsou pro Zdeňka Maninu různé typy kontaktů mezi osobami, třeba v rámci boje. Do svých děl se například snaží promítnout dynamiku, která vzniká mezi zápasníky. Inspirací mu jsou stará antická díla, kde se motiv souboje objevuje poměrně často. „Zajímá mě to tvarově, ale i filozoficky. Třeba při boxu je jedno tělo vždy nositelem impulzu, nějaké síly, kterou druhé tělo přijímá, snaží se jí odolat. Je to podobné, jako když proudící voda neustále naráží na kámen – nakonec jej rozloží.“

Na Maninově tvorbě po chvíli upoutá jedna skutečnost: pracuje výhradně s mužskou postavou, ženy byste v jeho dílech hledali jen obtížně. Otázku, proč zachycuje jen muže, dostává prý od médií často, nicméně podrobnou odpověď zformuloval teprve při práci na novém katalogu. Jedna příčina je technická – už krátce po škole odešel z Prahy a v Kladně neexistovala taková skupina modelů a modelek, která se vytvořila kolem pražských uměleckých škol. „Chtěl jsem dál pracovat a jediný skutečně dosažitelný model jsem zkrátka byl já. Používání mužské figury ale není nic programového. Další důvod spočívá v tom, že se snažím co nejvíce ztotožnit s tématem díla. Figury jsou pro mě symbolem, nemají konkrétní předlohu, snažím se je podřídit tématu. Kdybych použil ženské postavy, bude vyznění jiné, svádělo by to až k sexuálnímu tématu. O to ale neusiluji. A také řeším svoje problémy, mám na ně mužský náhled – myslím, že třeba pospolitost viděná ženskou perspektivou vypadá úplně jinak,“ upřesňuje.


Jedinou postavou, kterou Zdeněk Manina zachycuje realisticky, je jeho syn Čeněk. „Sleduji u něj, jak se člověk vyvíjí, jak má jeho chování v každém období jinou logiku. A často si pak vzpomínám, jak to bylo kdysi u mě. Umožňuje mi to dívat se na svět jiným pohledem, de facto přijímám ten jeho.“ V posledních dvou letech si autor našel nový námět – u chaty na Křivoklátsku chodí pozorovat a malovat mraky na obloze. „Sedím na posedu, odkud je výborný výhled do krajiny. Maluji rovnou, což je docela náročné. Nechci si oblohu fotit, protože při kresbě se přenášejí i emoce, které při tvorbě mám – třeba přirozený strach, když sedíte na vyvýšeném posedu a blíží se bouřka.“ S jeho díly se můžete setkat v Kladně na hlavní třídě, kde společně s Petrem Šulcem navrhoval podobu kašny sv. Jana Nepomuckého, nebo na Braškově, pro který navrhoval památník padlým za světové války. Jeho socha Řetěz zdobí park ve francouzském Vitry-sur-Seine.

Svým tématům nechává Zdeněk Manina volný průběh. Pracuje metodou asociací – postupně rozvíjí určité nápady a náměty, rozpracovává skici, teprve v průběhu se rozhoduje, jakou techniku zvolit. „Téma si samo řekne, jak ho mám nejlíp zpracovat. Když cítím, že je nějaké téma nosné, snažím se ho uchopit z různých směrů.“ Vedle výtvarné činnosti vyučuje výtvarnou výchovu na kladenském gymnáziu, jež sám v roce 1980 absolvoval. Je také předsedou sdružení Pro-Alt, které jednou za dva roky pořádá přehlídku regionálních výtvarníků Kladenský salon.


Psáno pro Kamelot.

Žádné komentáře: