Autor

11. července 2012

U Rudého útesu vlny jak hora oblohu kalí...

Včera jsem byl v Národním divadle na představení pekingské opery, v Praze prvním po čtyřiceti letech – a byl to fascinující zážitek. Představení Red Cliff (Rudý útes) přivezl do Zlaté kapličky soubor Národního centra múzických umění z Pekingu, jehož posláním je zpřístupňovat klasická čínská hudební díla současnému publiku. Bohu díky za to – opera Rudý útes má totiž v nezkrácené podobě šest hodin (a v programu jsem se dočetl, že u pekingské opery nejsou výjimkou ani představení trvající několik dní!).


foto: ND


Pekingská opera je součástí nehmotného dědictví organizace UNESCO (podobně jako valašská jízda králů) a jde vlastně o pojmenování divadelní formy, která své vrcholné (a od té doby prakticky neměnné) podoby dosáhla v 18. století. Jde o skutečně sevřený soubor konvencí, od nichž se herci nesmějí příliš odchýlit, ať už jde o zvláštní způsob chůze (herci mají kvůli tomu, aby ztišili své kroky – a také aby byli větší a byli lépe vidět –, na podrážkách poměrně robustní tlumicí kostky), gestiky a konečně i zpěvu.


Jak dokázali tehdejší diváci sledovat mnohahodinová představení, si umím jen těžko představit. Pekingská opera totiž pracuje se dvěma hlavními melodiemi, které všelijak variuje, a dalšími dílčími motivy (jeden z nich zní, jako když padají z police hrnce). Vedle nich je dalším výrazovým způsobem už jen zvláštně zpěvavá mluva, odpovídající tomu, co z evropské opery známe jako recitativ.


foto: ND


Formální pravidla se odráží i v charakteru rolí. Pekingská opera zná v zásadě čtyři základní typy, které se liší způsobem líčení, kostýmem i hlasovým projevem (nerozlišuje tedy zpěváky podle hloubky jejich hlasu, však také mnohdy není pro Evropana snadné rozlišit, zda zpívá muž, či žena). Zajímavé je, že zpěváci se po celý život specializují právě jen na jeden z těchto výrazových typů.


Ale zpět k představení Rudý útes. Děj se odehrává v roce 208 a velmi zjednodušeně vypráví o slavné bitvě, kdy se mocný vojevůdce Cchao Cchao rozhodl obsadit území na jih od Dlouhé řeky. Proti němu se spojí vládce státu Wu a Liou Pej (vládce jiného státu) a lstí Cchao Cchaa – právě u Rudého útesu a s využitím ohně a přírodních sil – porazí. Mně osobně potěšil epilog, který říká leccos o čínské mentalitě. Po velké bitvě totiž geniální vojevůdce Ču-ke Liang zpívá o hrdinských skutcích, ale upozorňuje i na množství udatných mužů, které pohřbily vlny v zapomnění, a zdůrazňuje pomíjivost lidského života v porovnání se silou přírody ("jen hory a řeky tu navěky zůstávají").


foto: ND


Když si člověk zvykl na podivné plynutí hudby a zpěv, který místy zněl spíš jako tahání kočky za ocas, byl Rudý útes úžasným zážitkem. Když se v jedné scéně, kde nepřátelský Cchao Cchao nechá vystřelit deset tisíc šípů, sneslo na jeviště sice menší, přesto obdivuhodné množství střel, zírali všichni kolem (mne nevyjímaje) v němém úžasu a tak trochu automaticky tleskali. Vůbec si Číňané vysloužili "standing ovations".


Zaujaly mne i některé detaily: podivně přichycené plnovousy postav, které se s každým pohybem elegantně vlnily, a jakási křidýlka v jejich účesech (dělala totéž). Úžasný byl efekt dlouhých rukávů, které herci dovedli zručně dvěma pohyby složit, rukávy jim tak umožnily velmi snadno zpestřit výrazový rejstřík. Jak byli herci schopni utáhnout dlouhé, nosové tóny některých "árií" nechápu, nicméně technika zpěvu pekingské opery by jistě stála za bližší pozornost. A konečně mne fascinoval způsob ztvárnění závěrečné bitvy, kdy se opera v podstatě proměnila v akrobatické představení (a už vůbec bylo zajímavé, jakou roli v celém souboji měly ženy).


Kdo by toužil po malé ukázce, může se mrknout na záznam na Youtube:


Žádné komentáře: