Autor

7. srpna 2012

Jitka Válová: sociální kontext tvorby


Text vznikl v rámci předmětu Sociologie kultury,
vyučovaného v LS 2011/12 profesorem Milanem Petruskem na FSV UK.

Při zmínce o Jitce Válové (1922–2011) naskočí okamžitě jméno její sestry-dvojčete Květy. Po téměř 76 let spolu sestry Válovy trávily většinu času, jejich ateliéry dělila jen zeď, v časech krizových dokonce prý sdílely jedny brýle[1], po pádu železné opony získávaly společně výtvarné ceny (včetně prestižní Herderovy v roce 1994). Možná se proto zdá pošetilé sesterskou dvojici rozbíjet a tvářit se, že následující text je věnován jen Jitce. Nebylo by to dobré, vždyť pouto mezi sestrami bylo mimořádně silné a ve výtvarném světě bychom jen obtížně pátrali po podobném tvůrčím sepětí.


Přesto každá ze sester dospěla k svébytnému výtvarnému projevu. Zajímala je stejná témata, prožívaly stejná dramata, měly stejného učitele, stýkaly se se stejným okruhem lidí… Na první pohled však rozeznáme malbu Jitčinu od Květiny; vyjadřují totéž, každá jinými výtvarnými prostředky. Životní dráha „Válovek“ tak v celé nahotě ukazuje limity přístupu sociologie umění. Jak ukážeme, je sociologický přístup i v tomto případě produktivní, postaven před naprosto odlišná díla těchto životem dvojjediných[2] autorek však neumí najít uspokojivá vysvětlení; ta jsou totiž skryta v tajuplných zákoutích lidské psyché.

S nástrahami života se Jitka a Květa Válovy potýkaly od dětství. Narodily se v dělnickém Kladně v prosinci 1922. Otce, úředníka zdejší spořitelny, neměly možnost příliš poznat, byly ještě malé, když se nervově zhroutil z pracovního přepětí a odjel do sanatoria, kde později zemřel. O to více přilnuly k matce, která zůstala na čtyři děti sama (Květa a Jitka měly dvě starší sestry). „Maminka nebyla člověk, byl to anděl,“ vzpomínala na ni později Jitka.[3] Sestry s maminkou žily pod jednou střechou až do její smrti v roce 1978. Jitka jí tehdy věnovala své plátno Maminka.

Jitka Válová: Maminka (1978)

Tíživá sociální situace měla na pozdější Jitčino vidění světa zřetelný vliv. Byla mimo jiné také důvodem, proč nemohly obě sestry současně rozvíjet svůj umělecký potenciál. Přitom obě už od dětství malovaly a byly rozhodnuté stát se výtvarnicemi. Okolnosti je ale tlačily k tomu hledat si pro život praktičtější uplatnění, než jakou mohla nabídnout cesta výtvarné akademie. Jitka šla ve čtrnácti na tři roky studovat sklářskou školu do Železného Brodu, Květa zůstala v Kladně, chodila do rodinné školy a učila se šít.[4] V celé životní dráze Válovek to bylo jediné období, kdy delší dobu nebyly spolu.

V období protektorátu začínaly obě s volnou tvorbou, Jitka navíc navštěvovala soukromou školu grafika Jaroslava Švába. V roce 1942 byly totálně nasazené do kladenské Poldovky, Jitka pracovala jako soustružnice, Květa jako frézařka. Zdejší prostředí formovalo jejich vidění světa, pro obě se stalo zdrojem inspirace v podstatě na celý život. Jitku fascinovala dynamika pohybu, později, když už v rámci studia na VŠUP dostaly sestry možnost v Poldovce kreslit, vypracovala řadu studií valcířů. Úcta a pokora před lidskou prací představovaly pro Květu s Jitkou v 50. letech první vlastní umělecká témata, zkušenost z totálního nasazení se nicméně promítala i v jejich pozdějších, existenciálně zaměřených dílech.

Po válce byla Jitka přijata na VŠUP do sklářského ateliéru Josefa Kaplického. Už po roce však odtud odešla – a společně s Květou se dostala do výtvarného ateliéru Emila Filly. Ačkoli Jitka Válová nikdy příliš neuváděla své výtvarné vzory a zdroje inspirace, Filla měl na její tvorbu bezpochyby nejvýznamnější vliv. Obraz Hutě z roku 1962 svědčí o tom, že tomu tak nebylo jen u rané Jitčiny tvorby. Filla předně otevřel sestrám cestu k poznání československé meziválečné avantgardy i evropské moderny, u něj se naučily zacházení s velkým formátem, v jeho ateliéru se zrodil jejich zájem o monumentální malbu. Jitka měla nakročeno k tomu, aby se po studiích stala Fillovou asistentkou – znemožnila jí to nejprve kladenská epidemie tyfu, později změna politického režimu. Uměleckému programu socialistického realismu Fillova tvorba nekonvenovala, počátkem 50. let mu proto bylo zakázáno na VŠUP dále pedagogicky působit; v roce 1953 zemřel na infarkt.

Jitka Válová: Hutě (1962)

Jedna zdánlivě dílčí událost Jitčina studentského života pro ni představovala tak zásadní zkušenost, že se k ní později opakovaně vracela ve svých obrazech – to když se v rámci jednoho z Fillových cvičení setkala s prostředím jatek. Pohled do zákulisí masné výroby v ní zanechal nesmazatelný dojem. Podobně jako pro jejího učitele se jí tématem stal býk, nikoli ovšem jako symbol vzdoru, nýbrž pokory, smíření s osudem.[5] Propletená, zápasící býčí těla byla častým motivem, roku 1965 se jatka vrací v plastickém obrazu Šrotiště (žebra tvoří nalezené kusy železa), tu a tam se promítají i do děl ze 70. let.

Po ukončení studií se sestry vrátily do Kladna. A právě prostředí drsného, těžkým průmyslem sevřeného a prací pulzujícího města se stalo jejich hlavním námětem v podstatě pro celá 50. léta. Ačkoli volbou tématu zapadaly do státem prosazovaného uměleckého proudu, přístupem k němu se ideologii socialistického realismu vymykaly. Jejich obdiv k pracujícím pramenil z hluboce humanistického pojetí člověka; zachycovaly syrovost pracovního prostředí, podivně smísenou s lidským cítěním, nadhledem, ušlechtilostí ducha. Oficiální kritika jejich práci odmítla. Marie Majerová údajně nazvala Válovky černou skvrnou na rudém Kladně[6], přesto v polovině 50. let zakupuje z kolektivní výstavy současných výtvarníků Antonín Zápotocký Jitčin a Květin uhel do sbírek Pražského hradu.[7]

Jitka Válová: Šrotiště (1965)

Hrozbu umělecké izolace sester odvrátil v roce 1954 vznik skupiny Trasa, složené původně z absolventů Fillova ateliéru (Eva Petrová, Čestmír Kafka, Luděk Novák, Vladimír Menčík…), později rozšířené o další umělce, především žáky sochaře Josefa Wagnera (Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Zdena Fibichová…). Sestry sice částečně vnímaly aktuální modernistické umění (neokubismus, neorealismus), šly ale svou cestou a i v rámci Trasy nepatřily k samotnému tvůrčímu jádru. Na přelomu 50. a 60. let se dostaly do širšího povědomí, prvně samostatně vystavovaly v Kladně (1958 a 1959), ještě výraznější byl jejich vstup do společnosti předních českých výtvarníků v první polovině 60. let (roku 1966 vystavovaly v Galerii Václava Špály, šlo o jejich první a na 27 let také poslední pražskou výstavu).[8]

Od konce 50. let se u Jitky objevuje později pro ni typická protáhlá figura. Do ní se naplno promítá Jitčin obdiv k pravěkému umění. Ve výboru z roku 1978, vydaném ONV Kladno, uvádí: „Jsou mi blízké kresby neolitických lovců, naléhavost, kterou vyjadřovaly děje, konflikty, napětí a vzrušení událostí. Poselství na skalních převisech, která jsme vždy uměli přečíst, ale která zneklidňovala touto lidskou angažovaností a bezprostřední účastí. Vyjádřeny s maximální úsporností, pohybují se na pomezí kaligrafického znaku, který přesahuje optickou zkušenost a fyzické zákonitosti, aby své sdělení předal nikoli jako zprávu, ale naléhavý výkřik…“ Nachýlené, jakoby nezemské postavy provázely její tvorbu až do konce života a své největší síly dosáhly v litých kresbách, které Jitka malovala po smrti sestry a které Václav Cílek přirovnal k petroglyfům v saharské Jeskyni plavců.[9] Vedle syrovosti dělnického města se do výtvarného výraz promítají další inspirační zdroje, byť o nich Jitka moc nemluvila – expresivita obrazů Francesca Goyi, kterého milovaly obě sestry, nebo sochy Švýcara Alberta Giacomettiho. V 60. letech experimentuje s abstraktní malbou, s asambláží, kolážemi[10] – reflektuje však i současnou společenskou situaci, především v týdnech po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy (obrazy Diktátor, Útek, Pád, Ostny…). Mimořádné je v tomto kontextu plátno Beznadějně šedé ráno (1969), které naléhavě vyjadřuje úzkost z porážky pražského jara a nastupující normalizace.

Jitka Válová: Beznadějně šedé ráno

Přiblížení uměleckému centru učinila přítrž normalizační léta. Sestry Válovy se ocitly v naprosté izolaci, geografické, ale i tvůrčí. Ve svém domě žily v podstatě samy pro sebe, potýkajíc se s existenční krizí. Nedařilo se jim získávat pracovní zakázky, vycházely často jen z matčiny penze, Květa se dokonce na čas nechala zaměstnat na dole. Jednou z pozoruhodných zakázek byly reliéfy pro ústředí Sboru nápravné výchovy v Ostrově nad Ohří.[11] Přesto měla Jitčina tvorba z 60. let ohlas u části mladé generace figuralistů (Jiří Sozanský, Václav Bláha, Ivan Ouhel, Vladimír Novák…).[12]

Fyzické uzavírání se do prostředí vlastního ateliéru se v Jitčině (i Květině) tvorbě projevilo v tematické rovině. Námětem je jim jejich vlastní hraniční existenciální situace, niterné prožitky, subjektivní vztahování se k vnějšímu světu, pocit ohrožení, smysl lidské existence. Přesto sestry neztrácely optimismus, malovaly, protože musely.[13] Situaci čelily společně – jejich životní postoj vyjádřila Jitka v obraze Dvojice odhodlaných z roku 1970. Po úmrtí maminky byly na světě samy, jedna pro druhou. Motiv dvojice/dvojčat se objevuje na řadě obrazů, které se stále více stávají filozofickou reflexí vlastního života.

Jitka Válová: Valcíři (1959)

Jaký vlastně byl vztah obou sester, jaký měly jedna na druhou vliv? Jitka jej popisovala jako duševní souznění: „Věříte, že jsme spolu kolikrát ani celý den nepromluvily, a přesto jsme věděly, co ta druhá potřebuje? Dokonce jsme začaly mluvit později než jiné děti, až ve dvou letech, protože jsme řeč k dorozumívání nepotřebovaly.“[14] Jitka s Květou sice pracovaly ve stejném prostředí a věnovaly se podobným tématům, společně ale vytvořily jen několik málo skic. Uváděn je jediný společný obraz Hemžení, vystavený v roce 1966 ve Špálově galerii.[15] Mnohem zajímavější však jsou vzájemné inspirace – témata a jejich umělecké ztvárnění jedné se stávají inspirací a materií pro druhou, jako by si vzájemně vyjasňovaly, upřesňovaly, interpretovaly, co se snaží výtvarnými prostředky vyjádřit. Vzniká tak ojedinělý umělecký dialog – na Jitčinu Kalvárii navazuje Květa Vzkříšením, Květino Břemeno komentuje Jitka Podpíráním.[16] Odtržení od současného umění si sestry uvědomovaly, dokázaly jej ovšem přetavit v přednost („My jsme tady žili, takoví pařezové,“ popisovala Jitka.[17])

Provázání osudu sester se naplno projevilo, když Květa v roce 1998 nečekaně zemřela. „Byla jsem v šoku, když ji odvezli. Mrtvou… Měla jsem náhodou na stole kus papíru a jeden pastel a vůbec nevím proč, ale dala jsem se do kreslení a nakreslila obrázek parte. Podívala jsem se na to a nebyla to vůbec moje práce, to udělala ona, moje sestra. Věděla jsem, že tu se mnou ještě byl její duch. Zvládla jsem tu kresbu za několik vteřin. To jsem nekreslila já, ale byl to Květin poslední obrázek,“ vracela se později k události Jitka.[18]

Po smrti Květy přestala na delší dobu malovat („Byly jsme jedna duše a Květa si s sebou půlku odnesla.“ Dodávala ale i prozaičtější vysvětlení: „Prostě se na mě múza vysrala.“[19]). Nepřítomnost sestry se pro Jitku stala jedním z námětů pozdější tvorby – patrně nejpregnantněji ji vyjádřila v obraze Tam kde jsi, už nedohlédnu, který si přála vytisknout na své parte. Po dvouleté pauze se znovu pustila do soustavné tvorby.

Jitka Válová: Tam kde jsi už nedohlédnu

O „znovuobjevení“ Válovek se na začátku 80. let zasloužili Jana a Jirka Ševčíkovi, kteří jim v roce 1983 uspořádali velkou retrospektivu v Chebu. Výstava vyvolala nový zájem o jejich tvorbu, znamenala otevření dveří do českého uměleckého světa. Ve stejné době ale vycházejí sestry z izolace i v kulturním prostředí Kladna – ba co více, stávají se přímo ohniskem nových společenských aktivit. Sbližují se s uměleckou skupinou Ateliér 74 (z nejznámějších Jiří Hanke, Jiřina Hankeová) a s kolektivem lidí, který se ustavuje kolem kladenské Galerie 55. Ta postupně vystavovala díla umělců Trasy, po vernisážích se pak společnost pravidelně scházela u Válovek v ateliéru – ten se tak stal místem setkávání, alternativním kulturním prostorem (do nejužšího okruhu patřili Hanke, František Tomík, manželé Ševčíkovi, Eva Petrová, Jaromír Zemina; dokumentární fotograf Jiří Hanke z těchto setkání pořídil pozoruhodný fotografický cyklus).

Vlna zájmu o dílo sester Válových, nastartovaná v 80. letech, pokračovala až do Květiny smrti – a vyvrcholila (poněkud paradoxně) dva roky po ní velkou retrospektivou ve Veletržním paláci. V roce 1994 dostaly obě sestry prestižní Herderovu cenu, prvně měly možnost cestovat (do New Yorku, Londýna, Manchesteru, Barcelony, Budapešti, Wallesu…), vznikly o nich dva televizní dokumenty. V Jitčině tvorbě v této době převládá motiv smíření, pokání, vyrovnání se s osudem. Věnuje se ale menšímu formátu, fyzicky je už pro ni náročné zvládat velká plátna.

První Jitčiny pokusy s litou kresbou spadají do období 70. let. Zrodily se v její zálibě ke klasické hudbě (obdivovala Bacha, Beethovena, Sibelia, Szymanovského, Stravinského, Janáčka, Haydna…) a jazzu – snažila se své pocity z poslechu hudby, její barevnost a rytmiku, zhmotnit vyléváním barvy na plátno. Postupně tuto techniku naučila i Květu, která ji ale nikdy tolik nerozvíjela.

Jitka Válová: lité kresby (Bach)
Kolem roku 2005 se k technice vrátila. Pokročilý věk a zdravotní problémy jí nedovolily pracovat se štětcem, vedle kreseb uhlem či pastely se lité kresby stávají jejím hlavním vyjadřovacím prostředkem – a získávají pozornost umělecké kritiky. Po několikaleté odmlce Jitka opět vystavuje. Sblížila se se sochařkou a pedagožkou VŠUP Dagmar Šubrtovou, která se zasloužila o vydání jejích a Květiných dosud neznámých kreseb. Díky její iniciativě byl také Jitce šedesát let od absolutoria udělen čestný doktorát VŠUP.

V posledních letech života byla Jitka Válová vázaná na svůj domov, kde o ni pečovala Marie Vydrová. Opouštěla jej jen výjimečně. A tak se vedle litých kreseb na hudební motivy inspirovala světem svého nejbližšího okolí. Podobně jako před lety Květu ji zajímalo výtvarné ztvárnění lidských rukou. Črtala stromy na zahradě, strukturu jejich větví, kreslila květy rostlin.[20] Zemřela podobně jako Květa – navzdory úctyhodnému věku – celkem nečekaně 27. března 2011. O její odkaz dál pečují Marie Vydrová a Dagmar Šubrtová, mezi umělecké následníky obou Válovek bychom mohli zařadit kladenského výtvarníka Zdeňka Maninu.

Snažili jsme se v tomto stručném přiblížení života Jitky Válové ukázat, kde v jejím sociálním okolí můžeme spatřovat základní body pro výklad jejího díla. Ukázali jsme, jak důležitou roli hrál její vztah s dvojčetem Květou, jenž však vedle sociologického měl i nezanedbatelný psychologický dopad. Všímali jsme si, jak její tvorbu ovlivňovaly dobové kontexty – a především otázka geografické a umělecké izolace. A v neposlední řadě jsme se snažili poukázat na roli sociálních vazeb při ustavování okruhu „pozornosti hodných autorů“ určité doby. V případě dvojčat Válových a později Jitky samotné to totiž několikrát byli jednotlivci, kteří jejich/její tvorbu dostali do širšího uměleckého povědomí.

Jitka Válová: bez názvu (2009)


[1] Krumbachová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 47
[2] Klimešová–Bergmanová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 45
[3] Hájek, R.: Ohlédnutí za Jitkou Válovou, 2011
[4] Volf in Potůčková: Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy, 2009
[5] Klimešová–Bergmanová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 47
[6] tamtéž, s. 55
[7] tamtéž, s. 261
[8] tamtéž, 56
[9] Cílek in Šubrtová: Velký svět v malých linkách, 2010, s. 19
[10] Klimešová–Bergmanová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 59
[11] Volf in Potůčková: Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy, 2009
[12] Potůčková: Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy, 2009
[13] tamtéž
[14] tamtéž
[15] Klimešová–Bergmanová in Klimešová: Jitka a Květa Válovy, 2002, s. 59
[16] tamtéž, s. 65
[17] tamtéž
[18] Volf in Potůčková: Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy, 2009
[19] Jitka Válová hostem Mozaiky ČRo 3-Vltava, 29. 10. 2010.
[20] Jitka Válová hostem Mozaiky ČRo 3-Vltava, 29. 10. 2010.


Zdroje
Bieleszová, Š.–Válová, J. (2007): Jitka Válová: grafiky a kresby. Vyd. 1. Chrudim : Galerie ART, 22 s.
Hájek, R. (2011): Ohlédnutí za Jitkou Válovou. Bleší trh R. H. Dostupný zde.
Jitka a Květa Válovy, výbor z tvorby 1973–78. ONV Kladno, 1978 (volné listy).
Jitka Válová hostem Mozaiky ČRo 3-Vltava, 29. 10. 2010. Dostupný zde.
Klimešová, M. (ed.) (2002): Jitka a Květa Válovy. Vyd. 1. Praha : Galerie Pecka a Národní galerie v Praze, 279 s. ISBN 80-902285-4-2.
Oujezdský, K. (2006): Válovky – Dvě těla a jedna duše sester Válových, rozhlas.cz z 6. 11. 2006. Dostupný zde.
Potůčková, A. (2009): Jitka Válová – Hudba. Lité kresby na hudební motivy. Vyd. 1. Roudnice nad Labem : Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, nestr. ISBN 978-80-85053-83-8.
Šubrtová, D. (ed.) (2010): Velký svět v malých linkách/Válovky. Vyd. 1. Klatovy : Hangár F, 159 s. ISBN 978-80-904613-0-7.

Žádné komentáře: