Bleší trh Romana Hájka

Na haldě 16. 2.–23. 2. 2012

2012-02-23T18:41:00.001+01:00

Kvůli rostoucím provozním nákladům omezí ČSAD Kladno od 27. února málo vytížené spoje, zanikne například noční linka č. 19. Kladenské divadlo žije už podruhé v naději, že se dočká rekonstrukce, uvedl idnes.cz titulkem zprávu o tom, že termín vyhlášení nového výběrového řízení na dodavatele stavby divadla se přiblížil. Za inscenaci Racek získalo Městské divadlo Kladno hned dvě nominace na Ceny českého divadla 2011 – v kategorii Počin přehlídky soutěží inscenace jako celek, v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon představitelka Iriny Alena Štréblová. "Domníváme se, že pro toho člověka je jednodušší si projít jedním soudním řízením než si procházet postupně několika soudními řízeními," vysvětlil primátor Dan Jiránek, proč se město připojilo k trestnímu stíhání strážníka, který podle vyšetřovací verze loni v srpnu způsobil na křižovatce ulic Petra Bezruče a Cyrila Boudy z nedbalosti vážnou dopravní nehodu, po níž skončil na invalidním vozíku; samotné zdravotní dopady nehody vnímá primátor jako nejvyšší trest.

Pokračování zde>>>
.

Na haldě 9. 2.–16. 2. 2012

2012-02-17T11:07:00.000+01:00

Primátor Dan Jiránek postrašil skrze média občany, že vypovězení smlouvy s dodavatelem nového a podle odborníků nekvalitního až nebezpečného územního plánu by mohlo fatálně ohrozit rozvoj Kladna. Plán se podle zákona musí schválit do konce roku 2015, jinak nebude ve městě možné provádět žádnou stavební činnost. V Praze přitom zastavili práce na novém územním plánu před měsícem a místo obav tento krok provázela spíše úleva a mírný optimismus. Jiránek v článku pro Kladenské listy rovněž poukázal na rozšíření odborné pracovní skupiny o “stěžující si architekty”, která se ovšem fakticky nikdy nesešla, a na to, že (na rozdíl od architektů) pracuje i o jarních prázdninách. V třeskutých mrazech přivítalo značné množství bezdomovců “Teplou židli”. Studenti hotelové školy absolvovali kurz studené kuchyně, který zakončili přípravou rautu.

Pokračování zde >>>
.

Na haldě 2. 2.–9. 2. 2012

2012-02-09T17:02:00.000+01:00

Středočeská ODS vyslala do boje o křeslo hejtmana mladoboleslavského primátora Raduana Nwelatiho; primátor Kladna Dan Jiránek oznámil před volbou v Mladé frontě Dnes bez bližšího vysvětlení, že se o nominaci nebude ucházet. „Nemám ve zvyku se někoho či něčeho bát. Je mi celkem jedno, koho ODS nasadí. Myslím si, že totéž poznala většina voličů. Nečas i Topolánek dělají totéž, ženou zemi do neprosperity, toto se týká i odéesáckých politiků v kraji,“ vzkázal ODS po volbě současný sociálnědemokratický hejtman David Rath. Na 6. reprezentačním plese Rádia Relax vystoupila jako hlavní host místo původně anoncovaného Karla Gotta zlatá slavice Lucie Bílá. Záplavy pokryl led, proháněli se po něm bruslaři, překvapil Kladenský deník své čtenáře rozsáhlým článkem o zamrzlé vodní ploše.

Pokračování zde >>>>
.

Central nespí... Termín dokončení 2013/2014

2012-02-07T18:15:00.002+01:00

O plánovaném obchodním komplexu Central Kladno, dvou a půl hektarovém monobloku mezi ulicemi Petra Bezruče a Ctiborova, se teď nějakou dobu nepíše. To ale neznamená, že se nic neděje. Možná spíš naopak. Poté, co loni v lednu skončil proces posuzování vlivu stavby na životní prostředí (EIA), zažádal investor o demoliční výběr a územní rozhodnutí.

Demoliční výměr už byl vydán, nicméně ještě není platný, neboť se vůči němu odvolali zástupci veřejnosti (jako výrazný odpůrce stavby se dlouhodobě profiluje občanské sdružení PRO Kladno). O připomínkách k demolicím nyní rozhoduje Krajský úřad Středočeského kraje. Stejně tak bylo 20. ledna vydáno územní rozhodnutí k první etapě stavby (běží lhůta na odvolání) a na 28. února připadá veřejné projednání k územnímu řízení o druhé etapě. (Stavba je rozdělena na dvě etapy, protože její část v době podání návrhu neodpovídala územnímu plánu města. Zastupitelé během loňského roku schválili úpravu územního plánu tak, že nyní už se záměrem investora nekoliduje.)

Celý byrokratický proces je poměrně složitý. Po vydání souhlasného stanoviska EIA je však velmi pravděpodobné, že Central v Kladně vznikne. Strategií občanských iniciativ je teď celý proces v maximální možné míře zdržovat, což se poměrně daří. Díky jejich úsilí byly investorovi stanoveny některé podmínky, jež aspoň částečně vliv kolosu eliminují – za všechny jmenujme podmínku využít speciální zvuk pohlcující fasády, použití technologie tichých asfaltů při opravě ulice Petra Bezruče po konci stavby, snížení objektu apod. Mimochodem vizualizace projektu dnes vypadá trochu jinak než ta původní.

Podrobnosti zpracovávám do článku pro březnový Kamelot.

Na haldě 26. 1.–2. 2. 2012

2012-02-02T19:32:00.000+01:00

V mnoha základních školách šli budoucí prvňáčci k zápisu. Do národního kola mezinárodní internetové soutěže Dobrodružství lososa Lukáše, pořádané společností Veolia voda ve spolupráci se Středočeskými vodárnami, postoupila třída 7.A ze Základní školy Amálská v Kladně. Američan Craig Morgan četl ve Sluneční čajovně ze své knihy Kladenské povídky. "Je možné, že se v mnoha případech jedná o nevhodné vánoční dárky, které jejich majitelé odložili jako přebytečné na ulici," popsala mluvčí kladenské městské policie Markéta Fröhlichová důvody toho, proč strážníci v lednu odchytili v ulicích města mimořádně vysoké množství psů.

Pokračování čtěte zde...

Pro rubriku Na haldě jsem založil nový blog, kde je všechno pěkně na jednom místě.

Návrat života do buštěhradského zámku

2012-02-01T19:59:00.000+01:00

Park kolem rozsáhlého buštěhradského zámku se zvolna mění. V rámci revitalizačních prací zmizely náletové dřeviny a dělníci opravují obvodové zdi. Samotná budova je zatím stále v žalostném stavu, má však před sebou nadějné vyhlídky. Do prvního patra západního křídla, které vlastní město Buštěhrad, by se zanedlouho měl nastěhovat městský úřad, zbylé tři čtvrtiny objektu (včetně parku) chce zrekonstruovat Středočeský kraj. Zámku, který svého času hostil svrženého francouzského krále Karla X., geologa Joachima Barranda či posledního rakousko-uherského císaře Karla, by se tak měl vrátit ztracený lesk.

Mezi místními obyvateli se rekonstrukce zámku těší velkému zájmu, svědčí o tom i vysoká návštěvnická účast na dni otevřených dveří 11. ledna, kdy měli lidé prvně možnost podívat se do míst budoucího sídla městského úřadu. Jenže právě na adresu oprav prvního patra západního křídla se často ozývala otázka, proč ještě není dokončena.

„Na jaře 2011 dodala firma provádějící rekonstrukci harmonogram, podle něhož tu nový městský úřad mohl být už na konci loňského roku. Současné vedení města ale svou nečinností celý proces brzdí. Bylo potřeba dopracovat některé projekty sítí a různé detaily, ale úřadu to trvá zbytečně dlouho,“ říká zastupitelka města Daniela Javorčeková, která se o osud zámku dlouhá léta výraznou měrou zasazuje. „Mysleli jsme, že den otevřených dveří proběhne už v hotových prostorách, několik měsíců jsou práce téměř hotové, ale nikam se to nehýbe. Přitom k dokončení by stačil zhruba měsíc.“

Barokní zámek nechala v roce 1699 vystavět Anna Marie velkovévodkyně Toskánská, na jeho přestavbách se v průběhu 18. století podíleli přední architekti jako Kilián Ignác Dientzenhofer nebo Anselmo Lurago. Počátkem 19. století přešel do vlastnictví rakouského císařského domu – právě díky tomu sem zavítala řada významných osobností své doby. Ve 20. století se tu vystřídala řada institucí, nejhůře se však na něm podepsala 90. léta – soukromý majitel chtěl ze zámku udělat hotel, místo toho ale areál dlouhá léta bez povšimnutí chátral.

V roce 2003 jej v havarijním stavu za 2,2 milionu korun koupilo město Buštěhrad, poměrně rychle se podařilo sehnat finance na nejnutnější opravy a rekonstrukci střechy. Doposud se do zámku investovalo 30 milionů korun, větší část (18 milionů) pokryly dotace hlavně z ministerstva kultury a od Středočeského kraje. Předloni se pak město dohodlo se Středočeským krajem o převedení třech čtvrtin zámku do jeho majetku – kraj zde chce s využitím evropských peněz vybudovat své reprezentační sídlo.

Městu tedy zůstalo západní křídlo, kde by postupem času vedle městského úřadu mělo být informační centrum s knihovnou, víceúčelový sál pro svatby a podobné akce, prostory pro buštěhradské spolky či základní uměleckou školu, případně i obchody. Prioritou je ale právě městský úřad. Ten totiž v současnosti sídlí v budově mateřské školy, která nutně potřebuje navýšit své kapacity.

Vedení města kritiku za zdržování prací odmítá. „Kolem zámku vznikají zbytečné třecí plochy,“ míní místostarosta Miroslav Oplt. „Pro nás je to klíčová věc, ale Buštěhrad není jenom zámek, potřebujeme komplexní řešení například pro infrastrukturu města. Na zámku se objevují některé nečekané věci, ale není to nic neřešitelného.“ Ke stěhování by podle něj mohlo dojít během tří až čtyř měsíců. Dodává ale, že je to jen velmi rezervovaný odhad.

„Chápu, že se sem možná úředníkům nechce, protože všude kolem je ještě staveniště,“ říká buštěhradský kronikář Jaroslav Pergl. „Městu by ale určitě pomohlo, kdyby se vše podařilo dokončit co nejdříve.“ Navazující rekonstrukce přízemí a druhého patra západního křídla pak budou záviset hlavně na získaných dotacích – a také koordinaci prací se Středočeským krajem.

V jeho části zámku by v budoucnu měly vzniknout byty, expozice a reprezentativní prostory kraje pro konání konferencí, výstav či plesů. Uvažuje se i o přestěhování Muzea Oty Pavla. Náklady kraj odhaduje na 200 milionů korun. Práce v zámeckém parku začaly už loni, momentálně probíhá výběrové řízení na dodavatele realizace rekonstrukčních prací. Kraj také připravuje žádost na dotaci z evropských fondů, s dokončením projektu počítá v druhé polovině roku 2013.

Na haldě 19. 1.–26. 1. 2012

2012-01-26T19:20:00.005+01:00

Ve věku nedožitých 69 let nečekaně zemřel Viktor Stříbrný, umělecký kovář, sochař a malíř, člen výtvarné skupiny Atelier 74 a spoluzakladatel dnes již tradiční výstavy Kladenské dvorky. Při vyplácení dávek na úřadu práce utichly emoce. Poté, co se loni v listopadu objevil nápad zřídit v jednom z pater podnikatelského záměru "Nové Kladno" městskou knihovnu, přišlo nyní vedení kladenské radnice s tím, že by se pro centrální městskou knihovnu s oddělením pro děti i dospělé mohla využít budova někdejší Mototechny na Sítné. Stávající dětské oddělení, které sídlí v budově Kokosu, totiž brání rozvoji biomedicínské fakulty ČVUT.

Pokračování článku čtěte zde >>>
Rozhodl jsem se pro týdenní souhrn nejvýznačnějších kladenských událostí založit samostatný blog, kde bude vše pěkně přehledně na jedné hromadě.

Na haldě (12. 1.–19. 1. 2012)

2012-01-19T21:29:00.003+01:00

Radnice vybrala vítěze výběrového řízení na provedení už několikáté analýzy starých ekologických zátěží v bývalé Poldovce. Primátor Dan Jiránek prohlásil, že analýza by měla odhalit, jaké jsou v areálu problémy a navrhnout jejich řešení. Radní se shodli na tom, že i letos by mělo Kladno hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, jejich záměr ovšem musí schválit ještě zastupitelstvo. Poprvé po deseti letech zdražilo v Kladně parkovné, u magistrátu zaplatí řidiči za první hodinu dvacet, za každou další pak čtyřicet korun. "Ukazuje se, že zejména v zimním období se tu vyskytují problémy se závorou. Proto bychom ji chtěli zrušit a parkoviště osadit automaty stejně jako jinde ve městě," vysvětlil primátor Dan Jiránek novinářům, proč město zvažuje odstranění závory u vjezdu na parkoviště v blízkosti ulice Čs. armády. Podle úřadu práce byl rok 2011 z hlediska zaměstnanosti na Kladensku krizový, mezi nezaměstnanými přibylo hlavně lidí vyučených v technických oborech. Nezaměstnanost v okrese Kladno vzrostla jen o 0,2 procenta, zhodnotil situaci Kladenský deník. Při výplatách dávek se lidé na úřadu práce málem poprali. "V nejkrizovějším období bylo v úřadu dokonce šest strážníků. Především pomáhali jednotlivcům k přepážkám," popsala situaci tisková mluvčí městské policie Markéta Fröhlichová. Středočeská policie ukončí vyšetřování případu šestičlenného gangu, který za desítky milionů prodával kradené vozy. "Měla by to být první moderní barevná plastika v Kladně. Je to taková vlaštovka toho, co se děje za hranicemi. Například ve Francii, Německu či Anglii je v každém větším městě úplně normální, že umění se 'válí' po ulicích a parcích," popsal Kladenskému deníku sochař Pavel Holeček své dílo umístěné od loňského prosince na Sítné místo Lenina. Atleti kladenského Tepa přivezli z přeboru Středočeského kraje mužů, žen, juniorů, juniorek, dorostenců a dorostenek tolik zlata, že ho ani neunesou. "Do kabiny randit nechodím," svěřila se čtenářům iDnes fyzioterapeutka kladenských Rytířů Bára Krajsová. Futsalový SAT-AN urval důležitý bod v Šumperku. Z bezpečnostních důvodů museli strážníci překazit obřadní rituál rodiny vietnamské národnosti. Na místě se policisté dozvěděli, že rodina oslavuje svátek Tet, tedy příchod nového lunárního roku, jenž je nejvýznamnější událostí vietnamského kalendáře. "Když mi bylo šestnáct, moje životní láska jezdila u nás na vsi hovnocucem. Já se v autech nevyznám, ale byla jsem patřičně pyšná na to, že když jel, tak všichni koukali," prozradila čtenářům Kladenských listů odbornice na muže Judita. Bývalý trenér kladenských fotbalistů Martin Hřídel dostal patnáctiměsíční podmínku za napadení své expřítelkyně. Kladenský deník při svém investigativním pátrání zjistil, že sběrné dvory v Kladně neberou staré pneumatiky. "Město v uplynulých letech rozhodně nespalo, ale připravovalo se na to, abychom tady letos konečně mohli začít se změnami. Během dvou let by Podprůhon měl být zásadním způsobem změněn," vysvětlil primátor Dan Jiránek reportérům České televize příčiny dlouho odkládané rekonstrukce Podprůhonu; ty by (pokud vše půjde hladce) měly začít letos v létě. "Osmdesátiletí do plynu a šedesátileté si dáme ke snídani," pokřikovali prý u náměstí Jana Masaryka čtyři mladíci, jeden z nich pak na zeď nakreslil hákový kříž v kruhu; policie je zadržela. Šachový velmistr Anatolij Karpov otevře v Buštěhradu šachovou školu, která jako první na světě ponese jeho jméno. Astronomové upozornili, že na obloze budou vidět Plejády. Vítězství kladenských hokejistů nad Brnem uvedly Kladenské listy titulkem Hokejová kometa v Kladně pohasla. Ve Sládečkově vlastivědném muzeu vystavili šišky.

Zdeněk Manina: Probudil jsem se s tím, že budu umělec

2012-01-16T22:05:00.001+01:00

Sochař a malíř Zdeněk Manina se ve svých dílech opakovaně vrací k tématu lidských vztahů, jejich dynamice a přerodu člověka z jednoho stavu do druhého. Jako dárek k padesátinám si nadělil velkou retrospektivní výstavu s názvem Personalista, kterou lze do 5. února zhlédnout v Lidické galerii. Při této příležitosti vyšel i rozsáhlý katalog jeho tvorby. Uspořádání výstavy a katalogu ho v posledním roce stálo spoustu sil. „Snad mě to neodradí od další práce,“ říká.

Rozhodnutí Zdeňka Maniny stát se výtvarníkem přišlo prý ze dne na den. „Chtěl jsem jít na medicínu, ale neměl jsem odpovídající prospěch. A pak jsem se jednou ráno probudil a řekl si, že budu umělec.“ S výtvarným uměním přitom kromě dvou let v lidové škole neměl žádnou zkušenost. Při studiu na kladenském gymnáziu proto začal studovat kresbu u Jaroslava Herala a modelování u Petra Kastnera a nakonec se mu podařilo složit zkoušky do ateliéru keramiky a porcelánu na pražské VŠUP. „Chyběl mi oproti spolužákům řemeslný základ, ale zároveň jsem nebyl ničím determinovaný. A to, že jsem nevěděl, do čeho lezu, byla zároveň výhoda i nevýhoda.“

Poměrně rychle se pak dopracoval k vyhraněnému výtvarnému výrazu a našel si dominantní téma. Tím je dodnes zájem o lidské postavy a jejich vzájemné vztahy. Ve svých obrazech a sochařských instalacích používá často zmnožení figur, které uspořádává do různých formací. „Díky zmnožení sochy dostávají figury jinou dimenzi, než kdyby byly samostatné. Můžu více pracovat s interakcemi, do nichž vstupují, baví mne zkoumat vazby, které vznikají uvnitř určité uzavřené komunity,“ popisuje autor.

Podobně fascinující jsou pro Zdeňka Maninu různé typy kontaktů mezi osobami, třeba v rámci boje. Do svých děl se například snaží promítnout dynamiku, která vzniká mezi zápasníky. Inspirací mu jsou stará antická díla, kde se motiv souboje objevuje poměrně často. „Zajímá mě to tvarově, ale i filozoficky. Třeba při boxu je jedno tělo vždy nositelem impulzu, nějaké síly, kterou druhé tělo přijímá, snaží se jí odolat. Je to podobné, jako když proudící voda neustále naráží na kámen – nakonec jej rozloží.“

Na Maninově tvorbě po chvíli upoutá jedna skutečnost: pracuje výhradně s mužskou postavou, ženy byste v jeho dílech hledali jen obtížně. Otázku, proč zachycuje jen muže, dostává prý od médií často, nicméně podrobnou odpověď zformuloval teprve při práci na novém katalogu. Jedna příčina je technická – už krátce po škole odešel z Prahy a v Kladně neexistovala taková skupina modelů a modelek, která se vytvořila kolem pražských uměleckých škol. „Chtěl jsem dál pracovat a jediný skutečně dosažitelný model jsem zkrátka byl já. Používání mužské figury ale není nic programového. Další důvod spočívá v tom, že se snažím co nejvíce ztotožnit s tématem díla. Figury jsou pro mě symbolem, nemají konkrétní předlohu, snažím se je podřídit tématu. Kdybych použil ženské postavy, bude vyznění jiné, svádělo by to až k sexuálnímu tématu. O to ale neusiluji. A také řeším svoje problémy, mám na ně mužský náhled – myslím, že třeba pospolitost viděná ženskou perspektivou vypadá úplně jinak,“ upřesňuje.

Jedinou postavou, kterou Zdeněk Manina zachycuje realisticky, je jeho syn Čeněk. „Sleduji u něj, jak se člověk vyvíjí, jak má jeho chování v každém období jinou logiku. A často si pak vzpomínám, jak to bylo kdysi u mě. Umožňuje mi to dívat se na svět jiným pohledem, de facto přijímám ten jeho.“ V posledních dvou letech si autor našel nový námět – u chaty na Křivoklátsku chodí pozorovat a malovat mraky na obloze. „Sedím na posedu, odkud je výborný výhled do krajiny. Maluji rovnou, což je docela náročné. Nechci si oblohu fotit, protože při kresbě se přenášejí i emoce, které při tvorbě mám – třeba přirozený strach, když sedíte na vyvýšeném posedu a blíží se bouřka.“ S jeho díly se můžete setkat v Kladně na hlavní třídě, kde společně s Petrem Šulcem navrhoval podobu kašny sv. Jana Nepomuckého, nebo na Braškově, pro který navrhoval památník padlým za světové války. Jeho socha Řetěz zdobí park ve francouzském Vitry-sur-Seine.

Svým tématům nechává Zdeněk Manina volný průběh. Pracuje metodou asociací – postupně rozvíjí určité nápady a náměty, rozpracovává skici, teprve v průběhu se rozhoduje, jakou techniku zvolit. „Téma si samo řekne, jak ho mám nejlíp zpracovat. Když cítím, že je nějaké téma nosné, snažím se ho uchopit z různých směrů.“ Vedle výtvarné činnosti vyučuje výtvarnou výchovu na kladenském gymnáziu, jež sám v roce 1980 absolvoval. Je také předsedou sdružení Pro-Alt, které jednou za dva roky pořádá přehlídku regionálních výtvarníků Kladenský salon.

Psáno pro Kamelot.

Zapisujte si...

2012-01-14T11:48:00.002+01:00

Před lety mi řekl: "Zapisuj si do notýsku to krásné, co o tobě lidi řekli. Bude se ti to hodit, až tě doženou pochybnosti, jestli jsi dobrý člověk."

Od té doby si zapisuju, ne poctivě, ale přeci. U těch vět si většinou umím vybavit konkrétní tváře a situace. Jsou od lidí, na kterých mi záleží, od lidí, kteří jsou pro mě autoritami, ale i od těch, které jsem potkal jednou nebo dvakrát v životě a už je možná neuvidím.

Jsou to jejich, ale tak trochu i moje věty.

Ten, kterého bych za jeho slova nazval Moudrým, už mezi námi není. Myslím ale, že by chtěl, aby jeho poselství žilo dál.

Zapisujte si do notýsku to krásné, co o vás lidi řeknou. Bude se vám to hodit, až vás doženou pochybnosti, jestli jste dobrými lidmi.

Deliberace jako možnost, nutnost, realita

2012-01-13T00:33:00.000+01:00

Seminární práce předmětu Politická komunikace na FSV UK, akademický rok 2010/2011,

s odstupem mírně upravená a revidovaná.

Na počátku 90. let 20. století se v politické teorii objevil nový úhel pohledu na fungování demokracie, koncept deliberativní politiky. S ním se do středu pozornosti dostal proces diskuse a dospívání k racionálnímu konsenzu, při jehož přijímání je zváženo maximální množství možných názorů či postojů. (Blumler–Coleman 2009:16) Základní rámec úvah o deliberativní demokracii přinesl Jürgen Habermas, podle nějž tato forma rozhodování překonává dva dosavadní, do značné míry antagonistické modely demokracie – republikánský a liberální.[i] (Habermas 2002) Z hlediska historického vývoje je vznik koncepce deliberativní demokracie reakcí především na neoliberální politiky Spojených států za Ronalda Reagana a Velké Británie za Margaret Thatcherové, jež poukázaly na některé zásadní nedostatky liberálního modelu v jeho krajní podobě. (Gastil 2008:283)

V Habermasově pojetí se deliberativní demokracie opírá o „podmínky komunikace, za nichž existuje předpoklad, že politický proces povede k rozumným výsledkům.“ (Habermas 2002:87) Důraz je kladen na racionální, kompromisní volbu jakožto výsledek diskuse, v čemž se odráží Habermasovo dřívější pojetí ideální veřejné sféry, situované do salónů a kaváren doby osvícenství a první poloviny 19. století. (Habermas 2000)

Základním předpokladem fungování deliberativní demokracie jsou účinné komunikační nástroje, proto v úvahách o ní nemůžeme opominout roli médií ve společnosti. Tato esej se ve své první části zabývá tím, nakolik nástup síťových médií (především internetu) umožňuje realizovat deliberativní politiku. Podle našeho názoru nové komunikační možnosti v dohledné budoucnosti nepovedou k podstatné změně politiky, nicméně pro určitou část politických problémů by se deliberativní rozhodování mohlo úspěšně uplatnit. V druhé části se proto zamýšlíme nad tím, jak by politická sféra na výzvu deliberace mohla reagovat. Předkládáme přitom názor, že rozvoj komunikačních médií a tlak společnosti na politiky, který s tímto rozvojem určitým způsobem souvisí, povedou politiky nutně k tomu, aby v některých případech sami iniciovali proces deliberativního rozhodování, a tím zmírnili míru nespokojenosti občanů s politikou. V závěrečné části pak stručně představujeme případ, kdy internet a síťová média umožnily deliberativní proces uskutečnit v praxi.

1. Možnosti internetu: důvody mírného optimismu

Nástup nových médií a nových možností komunikace v minulosti vždy vyvolal změnu ve způsobu prezentace, organizace a řízení politiky. (Negrine–Lilleker 2002:307) Političtí aktéři se zákonitě snaží prezentovat své ideje a činy způsobem, který má největší potenciál oslovit jejich voliče.

Oproti nástupu masového tisku, rozhlasu nebo televize je situace konce 20. století, kdy se začínají výrazně šířit síťová média, poněkud jiná. V prvním případě se politici po určitém čase přizpůsobili novému komunikačnímu prostředí, na straně občanů, elektorátu, však k nijak zásadní změně nedocházelo (mimo změny dominantního kanálu, jímž se šíří informace[ii]). Spolu s internetem se prvně významněji dostávají do hry občané. Vzniká řada nových možností participace na politickém procesu. Internet umožňuje zcela obejít tradiční média, nastoluje nové typy vzájemných vazeb, v mnohem větší míře rozvíjí potenciál reakce či diskuse. (Negrine 2008:185)

Tak jako u každého nového média, i v případě internetu se objevily jak optimistické, tak kritické a pesimistické názory ohledně jeho vlivu na společnost – či v našem případě konkrétněji na povahu politické komunikace. Podle kritiků je internet jen dalším nástrojem k udržování společenského statu quo. Někteří jej vnímají dokonce jako ohrožení demokracie, poukazujíce na to, že internet otevírá prostor pro radikální názory a potlačuje racionální jednání. (Blumler–Coleman 2009:9) Optimisté naopak zdůrazňují, že veřejnosti se dostávají nové nástroje umožňující efektivnější kontrolu a ovlivňování politické autority.

Je zřejmé, že uvažujeme-li o přínosu internetu k rozvoji deliberativní politiky, ocitáme se spíše na straně optimistů. Nicméně bychom neměli zapomínat na určité aspekty, jež pozitivní náhled na internet problematizují. Předně nelze opominout rostoucí kolonizaci internetového prostoru velkými kapitálovými společnostmi (Dahlberg 1998:73n) a postupné organizační i obsahové sbližování internetu a masových médií. (Fortunati 2005) Vedle toho zmiňme ještě koncept digitální propasti, který si všímá skutečnosti, že přístup k internetu, respektive schopnost jej využívat souvisí se sociálním postavením jedince. Ne všichni tedy mají k možnostem, jež internet nabízí, stejný přístup. (Van Dijk 2005)

John Gastil (2008:9) popisuje deliberativní rozhodování jako výběr nejlepšího řešení určitého problému. Samotné volbě přitom předchází zvažování různých hodnot a zájmů, diskuse nad různými alternativními řešeními, probírání kladů a záporů jednotlivých návrhů řešení. Základním předpokladem deliberativního procesu jsou kvalitní informace, jež účastníkům umožňují pochopení podstaty problému. Média tedy v celém procesu hrají zásadní roli hned na dvou úrovních – jako zprostředkovatelé informací a jako komunikační prostředí umožňující přenos informací mezi účastníky deliberativní diskuse.

Právě z hlediska druhé zmiňované role představuje rozšíření internetu zásadní změnu. Pokusy realizovat deliberativní rozhodování nejsou sice vázané na existenci síťových médií[iii], síťová média nicméně umožňují překonat některá zásadní omezení, jež do té doby širší aplikaci deliberativních principů bránila.

Zásadním přínosem síťových médií je postupné rozplývání časoprostorových bariér mezi lidmi. Geografická vzdálenost (a absence dopravní infrastruktury) byla v minulosti jedním z důležitých faktorů, který výrazně omezoval možnosti aktivní participace na politickém životě. (Blumler–Coleman 2009:20) V čase internetu mohou snadno vznikat deliberativní fóra občanů, kteří jsou fyzicky vzdáleni. Potenciál internetu však i v tomto ohledu zůstává do jisté míry omezený – problémem totiž zůstává organizace diskuse v případě účasti velkého množství občanů. Určité řešení představuje výběr menších, reprezentativních skupin občanů.[iv] (ibid.:27)

Společně s rozvojem internetu se objevují úvahy o občanské žurnalistice, neboť klesající finanční náklady potřebné pro publikování informací se snižují (dnes je můžeme považovat prakticky za nulové, jedinou nutnou přímou investicí do tvorby mediálních sdělení je čas, i když pochopitelně pro získání širší pozornosti jsou třeba i další náklady). Blogy a rozvoj uživatelsky přístupných redakčních systémů zbořil ještě jednu bariéru – k tvorbě mediálních obsahů již nejsou třeba pokročilé technické dovednosti.

Internet tedy můžeme na jednu stranu vnímat jako prostor, kde finančně zabezpečené organizace či jednotlivci manipulují uživateli ve svůj prospěch, jeho otevřenost a mnohočetnost vzájemných komunikačních kanálů mezi nimi však zároveň umožňuje této manipulaci vzdorovat lépe než kdy dříve. Naplňuje se tak další předpoklad deliberativní diskuse, totiž eliminace významu moci a sociálního statusu ve společnosti. (Blumler–Coleman 2009:18, 33n) V této souvislosti mají velký význam sociální služby internetu rozvíjející se v posledních několika letech – sociální sítě jako MySpace či Facebook, sociální záložky (např. del.icio.us), případně virtuální setkávací prostory typu Second Life.

Nejvýraznější překážkou pro rozvoj deliberativní demokracie tak zůstávají omezení na straně veřejnosti, ať už jde o její informovanost nebo schopnost přijímat odpovědná a racionální rozhodnutí. Blumler a Coleman (2009:28) jako argument podporující deliberativní rozhodování uvádějí příklad soudní poroty coby důležité součásti amerického soudního systému. Autoři uvádějí, že v naprosté většině případů rozhodovaly soudní poroty odpovědně, jejich hlas navíc zohledňoval jiná hlediska případu než soudci a advokáti. Podobně se může uplatnit moderní deliberativní rozhodování, pokud bude nějakým způsobem účelně organizováno – jako občanské poroty, konference hledající konsenzus při řešení nějakého problému nebo deliberativní průzkumy veřejného mínění.[v] (ibid.:30n)

Navzdory tomu, že se v souvislosti s internetem někdy mluví o globální veřejné sféře, nezdá se, že by prostředí sítě umožňovalo vznik veřejné sféry byť jen národního rozsahu. Habermasovo vnímání veřejnosti jakožto nositele požadavků vůči držitelům moci se spojuje s idejí řecké Agory, tržiště názorů, z nějž vychází liberální pojetí demokracie. Hovoří se o multiplicitě veřejné sféry, o její fragmentarizaci v množství separátních (či lépe řečeno „volně propojených“) veřejných sfér, které ignorují geografické hranice a soustřeďují se spíše kolem určitého tématu či zájmu. (Dahlgren 2001:50n) Deliberativní potenciál internetu v této souvislosti zůstává omezen na určitá témata a (především) na lokální úroveň rozhodování. Deliberaci je tak z našeho hlediska potřeba vnímat ne jako alternativu současné demokracie, ale spíše jako její doplnění.

2. Nutné kroky?

Ukázali jsme, že s mírnou dávkou optimismu můžeme na internet nahlížet jako na médium, jež svou technologickou strukturou a způsobem užívání umožňuje realizaci deliberativní politiky. Zároveň ale není možné si představovat, že se tato politika objeví sama od sebe jedině proto, že pro ni existují technické předpoklady. Předně, veřejnost musí mít motivaci se deliberativního rozhodování účastnit. Pokud má mít deliberativní rozhodování nějaký smysl, pak je ovšem mnohem důležitější, aby se ze strany držitelů moci objevila vůle rozhodnutí přijatá touto cestou akceptovat a naplňovat.

Rozvoj komunikačních možností, jež přinesla síťová média a jež jsme popsali v předchozí části, má za následek, že veřejnost dnes mnohem více než kdy předtím disponuje informacemi o politickém procesu a možnostmi jej komentovat. Zároveň nikdy nepanovala taková nespokojenost s politikou jako dnes. (Blumler–Coleman 2009:14)

Oba jevy spolu úzce souvisejí. Kontrola informací se v digitálním věku síťových médií komplikuje. Technologické možnosti umožňují médiím dostat se k informacím, k nimž by se dříve nedostaly. A díky novým komunikačním kanálům se na veřejnost stále častěji dostávají citlivé informace, někdy bez patřičného kontextu. Tento tlak nových médií nutí i tradiční média zveřejňovat problematické materiály. Stačí připomenout aktivity serveru WikiLeaks nebo britský případ zveřejnění poslaneckých náhrad z roku 2009.[vi]

V této situaci poklesu důvěry v politiku se jako možné řešení nabízejí právě praktiky deliberativní demokracie. Rozšíření komunikačních systémů narušuje vnímání politika jako toho, kdo má lepší informace než veřejnost. Změna postavení a úlohy demokratické politiky se jeví nevyhnutelná, požadavky veřejnosti participovat na politických rozhodnutích se stupňují a státy budou do budoucna muset najít způsob, jak jim vyjít vstříc.

Jednou možností je rozšiřování praktik přímé demokracie v různých podobách.[vii] Jinou, z našeho pohledu pro fungování demokracie přínosnější variantou je posilování mechanismů deliberativního rozhodování. Společně s tím však bude zapotřebí přehodnotit vnímání demokracie jako vlády většiny (Říchová 2007:33n), jelikož návrhu řešení se v deliberativní diskusi může účastnit jen určitá, poměrně omezená část veřejnosti. V situaci, kdy důraz není kladen na většinový názor, ale na názor konsenzuální, je základní otázkou především to, kdo se může na tvorbě takového konsenzuálního názoru podílet a zda jej bude zbytek společnosti akceptovat. Zjevnou výhodou deliberativního modelu je menší závislost politického rozhodování na soukromých zájmech konkrétních politiků či nátlakových skupin. Na druhou stranu právě kvůli ztrátě moci se zřejmě politici budou širšímu pronikání deliberativních praktik bránit, případně nebudou respektovat závěry deliberativních diskusí. To jsou jen některé z výzev, před nimiž dnes stojí západní demokracie a s nimiž se bude ve více či méně vzdálené budoucnosti muset vyrovnat.

Už nyní ale roste množství problémů, při jejichž řešení se uplatnily metody deliberativní politiky.[viii] Na závěr eseje se stručně podíváme na jeden příklad využití deliberativních praktik, v němž sehrála pozoruhodnou roli síťová média.

3. Síťová média a deliberace v praxi

Když jsme se zabývali přínosem síťových médií pro proces deliberativního rozhodování, zmiňovali jsme především překonání časoprostorových bariér. Eric Gordon a Edith Manosevitchová (2010) představují jako příklad z praxe projekt Hub2, při němž byl coby komunikační médium využit virtuální prostor sociální hry Second Life.

Gordon a Manosevitchová (2010:6) používají termín rozšířená deliberace (augmented deliberation), který se váže k případům, kdy je deliberace v reálném světě výrazně omezována externími faktory. Ve virtuálním prostředí (například ve hře Second Life) přesto mohou účastníci diskuse interagovat tváří v tvář, média tedy rozšiřují jejich možnosti. Autoři uvádějí, že rozšířená deliberace nemá být náhradou osobního setkání, ale může – v případech, kdy je takové setkání obtížné – napomoci deliberativní diskusi, neboť zkušenost zprostředkovaná při interakci ve virtuálním prostředí je hlubší než například při pouhém přenosu hlasu.

Projekt Hub2, jemuž se Gordon a Manosevitchová věnují, proběhl v Bostonu. Jeho účelem bylo zapojit obyvatele do rozhodování o budoucnosti sousedního parku. Vlastní náplní bylo několik organizovaných workshopů (účastnilo se jich dohromady 120 lidí), při nichž účastníci probírali různé varianty řešení a sami rovnou v prostředí Second Life vytvářeli budoucí podobu parku. Měli navíc možnost si prostřednictvím speciálně navržených avatarů vyzkoušet, jak jejich návrhy vyhovují například vozíčkářům nebo malým dětem. (ibid.:8–9)

Výzkum, který autoři provedli na účastnících experimentu, ukázal, že rozšířená deliberace zmírňuje obvyklé překážky účasti lidí při plánování veřejného prostoru, a to nejen časoprostorové vzdálenosti, ale i sociální a rasové rozdíly či rozdíly pohlaví. (ibid.:15) Síťová média tedy mohou významně podpořit deliberativní proces a – mimo jiné – oprostit veřejnou diskusi od latentních předsudků (typicky rasových). Gordon a Manosevitchová si však zároveň všímají toho, že profesionální designéři, architekti a urbanisté nebyli připraveni přijmout novou roli a vzdát ve prospěch neprofesionálů svých obvyklých pravomocí. (ibid.:16)

Podobně jsme v předchozí části eseje uvažovali o vývoji politiky. Paralela se přímo nabízí. Politická činnost se v posledních desetiletích výrazně profesionalizovala, kolem politických stran i kolem jednotlivých politiků se utvořily týmy specialistů, kteří mají na starosti image, politický marketing, péči o politickou stranu coby značku, kontakt s médii apod. (Negrine 2008:69n) Hlas veřejnosti, jakkoli organizovaný a odbornou – nebo deliberativní – diskusí prověřený, do tohoto prostředí proniká jen nesnadno. Nové komunikační prostředí ovšem, jak jsme ukázali, dává veřejnosti možnost stupňovat tlak na politiky a vyžadovat aspoň částečné ústupky.

Závěr

Mezi rozvojem síťových médií a rozšiřováním deliberativních praktik do politického rozhodování spatřujeme kauzální souvislost. Internetové prostředí v mnoha ohledech umožňuje překonat překážky rozvoje deliberativní demokracie, především časoprostorové, ale i sociální bariéry, jak jsme předvedli na příkladu projektu Hub2. Nicméně technologický rozměr síťových médií není vším a pohled na širší socioekonomické souvislosti vývoje politické komunikace naznačuje, že deliberativní způsob rozhodování se bude prosazovat jen postupně, pomalu a u omezeného množství politických témat. Mohl by ale být jedním z možných řešení, jak překonat rostoucí nespokojenost občanů s politikou, s níž se (do značné míry pod tlakem nových komunikačních možností) musí současné politické systémy vyrovnat. Nevidíme v něm však alternativu stávajícího systému, spíše jeho doplnění.

Literatura:

Blumler, J. G., Coleman, S. (2009): The Internet and Democratic Citizenship Theory, Practice and Policy. Cambridge–New York : Cambridge University Press, s. 1–41.
Dahlberg, L. (1998): Cyberspace and the Public Sphere: Exploring the Democratic Potential of the Net. Convergence, Vol. 4, No. 1, s. 70–84.
Dahlgren, P. (2001): The Public Sphere and the Net: Structure, Space, and Communication. In Bennet, W. L., Entman, R. M. (eds.): Mediated Politics: Communication in the Future of Democracy. Cambridge–New York : Cambridge University Press, s. 33–55.
Dahlgren, P. (2009): Media and Political Engagement: Citizens, Communication and Democracy. Cambridge–New York : Cambridge University Press, s. 86–97.
Van Dijk, J. (2006): The Deepening Divide: Inequality in the Information Society. London–New Delhi–Thousand Oaks : Sage, 240 s. ISBN 978-1-4129-0403-X.
Fortunati, L. (2005): Mediatization of the Net and Internetization of the Mass Media. In The International Journal for Communication Studies. Vol. 67, No. 1, 27–44.
Gastil, J. (2008): Political Communication and Deliberation. London : Sage, s. 1–13, 43–76, 281–289.
Gordon, E., Manosevitch, E. (2010): Augmented Deliberation: Merging Physical and Virtual Interaction to Engage. In New Media and Society, publikováno online 21. 6. 2010.
Habermas, J. (2000): Strukturální přeměna veřejnosti. Praha : Filosofia, 418 s.
Habermas, J. (2002): Tři normativní modely demokracie. In Znoj, M. (ed.): Teorie demokracie dnes. Praha : Filosofia, s. 79–95.
Negrine, R. Lilleker, D. G. (2002): The Professionalization of Political Communication: Continuities and Change in Media Practices. In European Journal of Communication, Vol. 17, No. 3, 305–323.
Negrine, R. (2008): The Transformation of Political Communication: Continuities and Changes in Media and Politics. Houndmills–Basingstoke–Hamshire–New York : Palgrave MacMillan. 226 s.
Postman, N. (2010): Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy. Praha : Mladá fronta. Vyd. 2., 208 s.
Říchová, B. (2007): Úvod do současné politologie. Praha : Portál, s. 33–56, 161–176.

[i] Podle Habermase (2002:79–80) spočívá liberální pojetí demokracie v chápání státu jako aparátu, zprostředkovatele zájmu společnosti. Společnost je přitom vnímána jako systém tržně založených vztahů soukromých osob. Úlohou politiky v takovém pojetí je spojovat soukromé zájmy ve společnosti a prosazovat je vůči státu. Naopak republikánské pojetí nechápe politiku jen jako zprostředkovatele, ale přisuzuje jí konstitutivní roli. Politika má vytvářet prostředí, jež umožní společenskou integraci a vznik občanské a politické veřejnosti.

[ii] Kritické teorie zdůrazňují, že se mění také povaha informací, jež se k lidem dostávají. Například Neil Postman (2010) vnímá velmi negativně roli televize v politickém procesu. Televize podle něj vylučuje racionální percepci politického dění a způsob její organizace, především její závislost na příjmech z reklamy (a tedy počtu diváků), vede k tomu, že politika je prezentována jako zábava.

[iii] Výrazným pokusem realizovat deliberativní politiku byly závěry přijaté na konferenci OSN v Riu de Janeiru v roce 1992, především návrh na zřízení tzv. Místních agend 21. Základní ideou tohoto projektu je aplikování udržitelného rozvoje na regionální úrovni. Do procesu rozhodování se vedle státní správy a místní samosprávy zapojuje i veřejnost, řešení se hledá po zvážení všech pohledů a se zahrnutím maximálního množství dostupných poznatků. Ambice projektu však narážejí na poměrně malý zájem ze strany veřejnosti, a Místní agenda 21 se tak stává spíše formální záležitostí (autor čerpá ze své zkušenosti s fungováním Místní agendy 21 v Kladně). Viz také .

[iv] S tím však souvisí další, později probíraný problém – představa demokracie coby vlády většiny obyvatel nad menšinou (byť s přihlédnutím k jejím potřebám). (Říchová 2007:33n)

[v] Podle Blumlera s Colemanem se deliberativní průzkumy veřejného mínění uplatní především u témat, s nimiž je veřejnost nedostatečně seznámena. Při práci se vzorkem respondentů se zjišťuje škála názorů, po získání nových informací mohou respondenti revidovat svůj původní názor. (Blumler–Coleman 2009:31n)

[vi] WikiLeaks je webový server založený v roce 2006, který umožňuje publikovat citlivé údaje o veřejných institucích pod příslibem zachování anonymity zdroje. V roce 2010 server publikoval například tajné videozáznamy amerického vojenského útoku na Bagdád z července 2007, vojenské dokumenty o mučení a zabíjení civilistů během války v Iráku a několik tisíc utajovaných dokumentů americké diplomatické služby. Britská aféra s poslaneckými náhradami proběhla v květnu 2009, kdy seriózní deník The Daily Telegraph zveřejnil údaje z poslaneckých účtů. Ukázalo se, že řada poslanců zneužívá možnosti čerpání svých náhrad k účelům, jež nesouvisí s výkonem jejich profese. Vedení sněmovny přitom samo chtělo tyto údaje v polovině roku zpřístupnit, jelikož to nařizoval zákon o přístupu k informacím. Z našeho hlediska je pozoruhodné, že deník jako jeden z argumentů, proč údaje zveřejnil, uváděl, že pokud by to neudělal, chopila by se příležitosti jeho konkurence.

[vii] Příkladem z poslední doby může být například obnovení debaty o evropském referendu na poli Evropské unie. Prvním krokem jeho dosažení bylo zavedení tzv. evropské občanské iniciativy, kterou umožnila Lisabonská smlouva. Jiné využití referenda z českého prostředí uplatňuje nová politická strana Věci veřejné, která o svých zásadních rozhodnutích nechává hlasovat uzavřenou skupinu svých příznivců, tzv. „véčkaře“.

[viii] Z českého prostředí můžeme, byť s rezervou, jmenovat iniciativu ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila z roku 2007. Na konci května 2007 zveřejnilo ministerstvo spravedlnosti nový návrh zásadní novely trestního zákoníku na svých internetových stránkách, kde se k nim mohla vyjádřit veřejnost. Ministerstvo zároveň vyzvalo k posouzení zákona řadu organizací. Tato fáze předcházela předložení zákona do Poslanecké sněmovny. Přestože nejde o deliberativní proces v pravém slova smyslu, jde o první pokus zapojit českou veřejnost do rozhodování v takto zásadní otázce.

Říká, míní, tvrdí, myslí si, shrnuje, popisuje...

2012-01-11T11:01:00.002+01:00

...potvrzuje, vyvrací, vypráví, oznamuje, odporuje, připouští, domnívá se, podotýká, přidává, dodává, uvádí, hodnotí, kritizuje, stěžuje si, zdůrazňuje atakdále...

Výčet sloves, která může novinář použít, když reportuje (sic!) něčí výpověď, je ještě mnohem delší a v některých redakcích (nebo aspoň v těch, o nichž vím) visí někde vytištěný na zdi, aby si každý mohl v případě nutnosti (a selhávající paměti) vybrat to pravé.

Ve škole nás učili věc vcelku zřejmou (byť v praxi často nedodržovanou), že totiž každé z těch slov znamená něco jiného. Dá rozum, že když někdo něco "říká", je to přeci jen o něco přesvědčivější, než když to "tvrdí". "Popisovat" a "vyprávět" v závislosti na kontextu není totéž, "vyprávět" je vůbec ošemetné, neboť evokuje "lidového vypravěče", který jak známo vypráví především pohádky, bajky či podobné příběhy.

Nejvíc nesnáším dodávání. "Dodává se" totiž zásadně něco méně důležitého než to, co bylo řečeno. Jenže ono to většinou bývá tak, že člověk vysloví v několika větách více či méně souvislou myšlenku, aniž by mínil něco zdůraznit. Chudák novinář má ovšem začasté dobré (třeba stylistické) důvody, proč jeho výpověď rozcupovat na menší části, z nichž první zpovídaný většinou řekne a druhou dodá.

Vůbec nechci zabíhat do ještě jemnějších detailů, jako že "vyvracet" by se mělo argumenty nebo důkazy, nikoli tvrzením "To není pravda!", že "hodnotit" a "shrnout" se od sebe liší právě tím, že v prvním případě dotyčný něco hodnotí – a tak. Vlastně možná řada těch nedorozumění vzniká právě kvůli tomu, že všechna ta krásná slova visí v redakci na nástěnce a "stačí si jen vybrat to nejhezčí"! Předpokládám ale, že pokud na tyhle slovní nástrahy nemyslí inteligentní novinář (nebo nemá čas na ně myslet, nebo si vymyslí úplně jinou – chytrou – výmluvu), odhalí je inteligentní čtenář. Případně jsou mu úplně ukradené – léta pozorování vlastní rodiny mne vedou k jednoznačnému závěru ohledně vztahu čtenářů k novinám, nichž se vždy něco "píše", "tvrdí" nebo "říká" a je vcelku jedno, jestli to byl ten či onen, bylo to prostě v novinách a basta!

Tahle slovíčka totiž nejvíc zajímají samotné citované zdroje. Když už (z jejich pohledu) není novinář úplný troglodyt a zvládne jakž takž přesně reprodukovat to, co dotyční řekli, často si reputaci pokazí právě některým z TĚCH slov. ("Co to tu píše, vždyť já mu to prostě říkal, a ono tu je, že si snad stěžuju!") Sám si uvědomuju spoustu příkladů, kdy jsem se v tomto ohledu dopustil nemalých zrůdností, o ještě větším množství ani nevím.

Řekl jsem si ale, že bych si do nového roku mohl dát jako předsevzetí používat tahle slovíčka co nejméně. Ostatně, nemyslím si, že by si čtenář neuměl některé věci doplnit sám. Tak deklamuji, tvrdím a shrnuji!

Podprůhonu (snad) svítá na lepší časy

2012-01-08T11:51:00.001+01:00

K tomuto textu z lednového Kamelotu snad jen jako doplnění odkaz na rozhovor Českého rozhlasu Region s primátorem Danem Jiránkem. Schůze zastupitelstva se pravděpodobně bude konat 31. ledna. A dotaci, o níž se v textu píše, Úřad regionální rady schválil.

***

Zprávy o celkové rekonstrukci kladenské čtvrti Podprůhon se v médiích objevují pravidelně už několik let. Doposud však zůstávalo jen u prohlášení na papíře, na životě jedné z nejstarších částí Kladna se nezměnilo nic. Neustálé odkládání prací a nesplněné sliby magistrátu vedly loni na jaře skupinu zdejších občanů k založení iniciativy Zachraňme nám Podprůhon!, která začala na problémy „kladenského betléma“ výrazně upozorňovat. Pohrozila dokonce bojkotem letošního ročníku tradiční open-air výstavy Kladenské dvorky. Nyní se zdá, že zástupci iniciativy a představitelé města dospěli ke shodě. Slibované rekonstrukce by měly začít letos v létě.

Na konci loňského listopadu se zástupci iniciativy sešli s primátorem Danem Jiránkem a uvolněným radním pro kulturu Milošem Vrchlavským, pod něhož spadá agenda Kladenských dvorků. „Dostali jsme garance v bodech, které jsme považovali za nejdůležitější a pro město reálně řešitelné,“ shrnuje za iniciativu Zachraňme nám Podprůhon! Vladimír Líba.

Posun nastal v otázce rekonstrukce komunikací a opěrných zdí. Na tento projekt již město získalo stavební povolení, chyběly ovšem finanční prostředky. Původní žádost o peníze z evropských fondů z května 2010 neprošla přes Úřad regionální rady. Loni v létě proto město podalo žádost přepracovanou, zda ji tentokrát Úřad regionální rady schválí, nebylo v době uzávěrky tohoto čísla Kamelotu jasné (zasedání Výboru regionální rady se mělo konat 21. prosince 2011).

Podařilo se nicméně vyřešit jeden z problémů, který schvalovací proces protahoval. Do komunikací, jichž se má rekonstrukce týkat, totiž částečně zasahují soukromé pozemky, na něž mají zástavní právo banky. Na takové úseky nelze dotaci žádat, odporuje to kritériím přidělování evropských peněz. „Překážku, týkající se zástavních práv, jsme v tuto chvíli s Úřadem regionální rady dořešili. Byla ale důvodem toho, že došlo k prodloužení administrace žádosti,“ říká mluvčí kladenského magistrátu Vilém Frček. Do rozhodnutí Úřadu regionální rady zatím nelze předjímat ani případné finanční pokrytí rekonstrukcí. „Předpokládáme, že město by mělo obdržet 85 % z celkových uznatelných nákladů,“ doplňuje Frček. Pokud vše půjde hladce, mohly by práce začít v letních měsících.

Bez ohledu na to, zda Kladno dotaci na rekonstrukci komunikací a opěrných zdí získá, měl by se kupředu posunout další dlouho slibovaný projekt – plynofikace. Ve větší části Podprůhonu jsou lidé odkázáni na lokální topeniště, což hlavně v zimních měsících zhoršuje zdejší ovzduší. Zastupitelstvo města schválilo loni v září úvěr na 250 milionů korun, z nějž větší část bude použita na výměnu oken v rozdělovských věžácích. Čtyřicetimilionová rezerva by však měla částečně pokrýt náklady na plynofikaci Podprůhonu a Vrapic. „Kromě plynofikace Podprůhonu, kterou bude realizovat město, se bude dělat také vodovod a kanalizace. Ty budou hradit jejich provozovatelé, takže na koordinaci prací to bude o to složitější,“ dodává Vilém Frček.

Posledním z problémů, které iniciativa Zachraňme nám Podprůhon! požaduje urychleně řešit, je dopravní dostupnost čtvrti. Ze silnice Pod Zámkem lze do ulice V. Burgra odbočit jen v jednom směru, což pro zdejší obyvatele často znamená najíždění zbytečných kilometrů centrem města. Primátor Dan Jiránek slíbil podprůhonským přezkoumání možnosti úpravy sporné křižovatky, ohledně průjezdnosti Podprůhonu je pak zpracovávána projektová dokumentace.

„Tato ujištění pana primátora Jiránka se shodují s hlavními body naší výzvy a naplňují nás optimismem, že se žalostný stav Podprůhonu změní k lepšímu,“ píše se v oficiálním prosincovém prohlášení iniciativy Zachraňme nám Podprůhon!. Rozhodující nicméně bude rozpočet na rok 2012, jehož podoba by měla být známa do konce ledna. „Požadujeme, aby v rozpočtu byla vyčleněna položka na rekonstrukci komunikací a opěrných zdí, kterou bude hradit město,“ říká Vladimír Líba. Pokud vše proběhne tak, jak zástupci města slíbili, nemělo by letošní jubilejní 30. ročník Kladenských dvorků nic ohrozit. „Přecházíme z fáze vyburcování do režimu bdělosti. Věříme, že je v zájmu všech, aby rekonstrukce skutečně začaly,“ doplňuje Líba.

Jak se rodí nový územní plán

2012-01-02T13:32:00.002+01:00

K nejvýznamnějším regionálním tématům tohoto roku bude bezpochyby patřit proces schvalování nového územního plánu Kladna. Loni na podzim byl představen jeho koncept, který však v mnoha ohledech neodpovídá původnímu, zastupitelstvem v roce 2009 schválenému zadání. Jak se dokument, který minimálně na dalších deset let ovlivní podobu města, vlastně rodí? A jak do celého procesu může zasáhnout veřejnost?

Povinnost zpracovat nový územní plán vyplývá ze zákona o územním plánování a stavebním řádu z roku 2006. Stávající územní plán schválený před patnácti lety totiž vznikal ještě na základě legislativy ze 70. let, která vycházela z logiky centrálního plánování. Důležité podle ní bylo, jakou funkci mají jednotlivé části území plnit, méně se řešilo to, jak by výstavba měla vypadat. Zjednodušeně řečeno stanoví nový zákon opačný postup – územní plány se mají více zaměřit na podobu a funkční využití stanovit spíše rámcově. Obce musejí nové územní plány dle této normy přijmout do konce roku 2015.

Územní plán většinou platí deset až dvacet let, jde tak o jeden z vůbec nejdůležitějších strategických dokumentů města. Tomu odpovídá délka a složitost jeho schvalování. Na počátku stojí zadání, v případě Kladna schválené zastupitelstvem v roce 2009. Zpracovatel vybraný na základě výběrového řízení by se tímto zadáním měl řídit. Nový plán pak předkládá ve formě konceptu, jehož cílem je prověřit možné varianty řešení a zjistit problematické body.

Právě ve fázi konceptu se nyní nachází i kladenský územní plán. Jeho zpracovatelem je společnost Archis, která ve výběrovém řízení nabídla nejnižší cenu. Plán má zpracovat za 2,23 milionu korun. Podle odborníků by však na pořízení skutečně kvalitního územního plánu pro město velikosti Kladna bylo zapotřebí minimálně šest, ideálně kolem 12 milionů korun. V případě spolufinancování z evropských peněz je nicméně nejdůležitějším kritériem cena, soutěž by město mohlo výrazněji ovlivnit, jen pokud by celý plán platilo samo. Za současné situace ušetří, je ovšem otázka, zda vzhledem k důležitosti dokumentu na správném místě.

Projednávání předloženého konceptu nového plánu vyvolalo u odborné veřejnosti poměrně ostrou reakci. O veřejném projednání konceptu (konalo se 15. 11. 2011) a možnostech podávat vůči němu připomínky a námitky totiž město informovalo jen na úřední desce. Dodrželo tím zákon, nicméně v jiných městech bývají tyto informace ze strany města šířeny aktivněji – například v Praze se o územním plánu konala dokonce výstava. Navíc téměř po celou dobu, kdy veřejnost ze zákona mohla koncept komentovat, visela na webu města jen povšechná informace.

Kladenským architektům a odborníkům na životní prostředí zároveň velmi vadí chyby, které koncept plánu obsahuje. Zástupcům vedení města rozeslali seznam patnácti bodů, v němž koncept neodpovídá schválenému zadání. Po zastupitelích města žádají, aby ohlídali kvalitu nového plánu.

Jedním z nejdůležitějších problémů podle nich jsou nedostatky kolem přestavbových území. Některými se koncept vůbec nezabývá, v ostatních navrhuje převážně schematická uspořádání. Namísto maximálního využití možnosti přestaveb se navíc počítá s rozšiřováním zástavby „na zelené louce“. S tím souvisí i chybějící návrhy variant řešení u území, kde je zadání požadovalo (Koněv, zóna Poldi-východ, prostor za centrem Oaza). Ideálně by se totiž právě v této fázi mělo zjistit, která z možností je lepší – do výsledné podoby plánu se pak dostane jen jedna. To, že se do konceptu varianty nedostaly, znamená, že prověřeny nebudou, neboť výsledný návrh už variantní být nemůže.

Za sporný považují odborníci způsob stanovení prostorové regulace zástavby města. Koncept rozlišuje charakter zástavby podle katastrálních území, což není vhodné měřítko, protože tím do podobné situace staví třeba Podprůhon a panelové sídliště, které stojí nad ním. Jinými slovy příliš nevyužívá toho, k čemu by měl územní plán předně sloužit, třeba aby ve vilové čtvrti Habešovna nemohl vzniknout desetipatrový dům. Bouřlivou diskusi vyvolal i v konceptu obsažený obchvat města, který by výrazně ohrozil zájmy ochrany přírody a narušil možnosti rekreačního vyžití pro obyvatele Kladna.

Do 30. listopadu 2011 měli lidé možnost podle zákona podávat k územnímu plánu připomínky nebo námitky. Mezi připomínkou a námitkou je přitom zásadní rozdíl. Zatímco připomínku může podávat kdokoli a záleží na pořizovateli územního plánu, zda ji zahrne, námitku mohou podat jen vlastníci pozemků, kterých se navrhované změny přímo či nepřímo dotýkají, nebo tzv. zástupce veřejnosti, tj. člověk, který má za sebou aspoň 200 podpisů občanů dané obce. Zahrnutí či nezahrnutí námitky pak musí být zdůvodněno. Navzdory krátké časové lhůtě se skupině kladenských odborníků podařilo v pěti oblastech sehnat potřebný počet podpisů, a podat tak námitku prostřednictvím zástupce veřejnosti. Ke konceptu územního plánu nakonec došlo v zákonem stanoveném čase 62 námitek a připomínek.

Město jako vstřícný krok nabídlo občanům možnost zasílat další podněty přímo radním až do konce roku, prodloužilo tedy lhůtu pro doručení připomínek o měsíc. Zpracování připomínek po 30. listopadu sice zákon nijak neupravuje, podle vedení města k nim ale bude přihlíženo stejně jako k těm, které došly v zákonné lhůtě. V pondělí 19. prosince pak uspořádala Okresní hospodářská komora Kladno besedu, jejíž výsledky se rovněž mají promítnout do pokynů, které zpracovateli předá Úřad architektury a územního plánování kladenského magistrátu.

Právě to je další krok v celém procesu – Úřad architektury a územního plánování teď vyhodnotí všechny došlé podněty a vydá pokyny, co by zpracovatel měl změnit či doplnit. To by se podle všeho mohlo stát do konce ledna či začátku února. Pokyny musí odsouhlasit zastupitelstvo. Veřejnost bude moci zasáhnout až v další fázi, kdy už se bude jednat o hotovém návrhu (patrně v polovině roku 2012), do té doby však může jakékoli problémy řešit se zastupiteli města. Právě na nich bude konečné rozhodnutí.

Aktuální informace zástupců veřejnosti o územním plánu na webu Nový územní plán Kladno.

Psáno pro Kamelot.

PF 2012

2011-12-31T11:41:00.000+01:00

Poznámka o galerii

2011-12-30T22:09:00.000+01:00

Předchozí příspěvek o Malé galerii České spořitelny měl otevřený konec, na přetrvání galerie to ale v době jeho vzniku moc nevypadalo. Na zmiňovaný dopis Jiřího Hankeho generálnímu řediteli České spořitelny, jenž představuje poslední naději z hlediska finančního zajištění chodu instituce, stále nedošla odpověď. Dnes je ovšem jasné, že výstavou Antonína Kratochvíla Nekompromis činnost galerie neskončí. Jiří Hanke hodlá ve své činnosti dál pokračovat na vlastní náklady a chystá únorovou výstavu. Více takových.

Nejistá budoucnost Malé galerie České spořitelny

2011-12-26T12:15:00.001+01:00

V lednu do Kladna zavítá jeden z nejvýznamnějších světových fotografů Antonín Kratochvíl. Za běžných okolností by to byl důvod k oslavám, celkový dojem však narušuje jedna věc – jeho výstava totiž patrně uzavře dlouhou tradici zdejší Malé galerie České spořitelny. O samotné galerii vyjde text v lednovém čísle Kamelotu (upravená podoba následuje), na tomto místě bych rád připojil pár drobných úvah.

Předně musím přiznat, že sám jsem si k Malé galerii hledal vztah poměrně dlouho. Působila na mne dojmem do jisté míry uzavřeného prostoru, v němž se odehrává "elitní kultura", jejíž dveře jsou pootevřeny jen vyvolencům vybraného vkusu. Což je samozřejmě hloupost, protože podobný pocit nutně vyvolává jakákoli výstavní instituce, která se nepodbízí návštěvníkovi bezpohlavními výstavami typu "postavičky z Kukyho", ale klade na něj nekompromisní požadavky, čímž ho nutí k zamyšlení a činí jej "lepším" nebo aspoň "jiným". V tom osobně spatřuji smysl umění.

A právě v tom je význam Malé galerie. Nezáleží na tom, zda do ní ročně přijde deset tisíc lidí, nebo se návštěvníci počítají na stovky. Nezáleží na tom, jestli vystavovaná díla (v tomto případě fotografie) jsou návštěvníkům srozumitelná, naopak, ať odcházejí s palčivou otázkou po smyslu toho, co viděli. Důležité je, že existuje ona instituce, která nastavuje laťku toho, co sama pokládá za vkusné, hodné vystavení, zajímavé apod. Upozorňuje tak totiž na určité hodnoty a zavdává možnost k diskusi. Malá galerie České spořitelny má (měla?) tuhle laťku vždycky vysoko. Ti, kdo nad koncem galerie mávnou rukou s tím, že podobné instituce není škoda, když tam stejně nikdo nechodí, by se měli zamyslet nad tím, co se stane, když nastavená laťka zmizí.

***

foto: Jiří Hanke

Nejistá budoucnost Malé galerie České spořitelny

Po téměř pětatřicet let je díky svému vyhraněnému a kvalitnímu výstavnímu programu bezesporu nejzajímavějším výstavním prostorem v Kladně. V lednu do ní zavítá se svou retrospektivní výstavou jeden z nejvýznamnějších českých fotografů Antonín Kratochvíl. Nyní to nicméně vypadá, že dlouhá tradice Malé galerie České spořitelny touto výstavou skončí. Generální ředitelství České spořitelny mění svou sponzorskou strategii – a výstavy v kladenské pobočce do souboru podporovaných projektů nezapadají.

Malá galerie České spořitelny je neodmyslitelně spojena s kladenským fotografem Jiřím Hankem. Právě on ji v květnu 1977 založil a po celou dobu zajišťoval veškerý její provoz od sestavování programu po tisk a distribuci pozvánek. Především díky jeho mimořádnému entuziasmu se do Kladna dostávaly výrazné osobnosti českého výtvarného umění. Galerie nikdy nezískala pevné zázemí, její činnost byla do značné míry improvizovaná, na kvalitě dramaturgie to nicméně nebylo znát. Zažila i několikeré stěhování, vedení spořitelny ji však vždy podporovalo, a tak se mohla zrodit instituce, která se v prostředí české fotografie stala pojmem.

V době, kdy galerie vznikla, podobný prostor v Kladně chyběl. I díky tomu zde vystavovala řada výrazných výtvarníků své doby – Karel Souček, sestry Válovy, Olbram Zoubek, jeho syn Jasan a další. Jelikož šlo o podnikový prostor, nepodléhali vystavující umělci schvalovacímu procesu, a tak zde v 80. letech našla útočiště řada výtvarníků, kteří z politických důvodů nesměli vystavovat v Praze. Od roku 1988 se pak zaměřila výhradně na fotografii, tehdy vedle pražské Fotochemy a chebské Galerie 4 představovala jedinou takto profilovanou instituci u nás. Kvalitou svého programu ostatně dodnes snese srovnání se zavedenými galeriemi v Praze – vystavovaly tu přední osobnosti české fotografie od Karla Cudlína přes Danu Kyndrovou po Tona Stana či Ivana Pinkavu. „Patří k nejvýznamnějším síním specializovaným na fotografii (…) a promyšleností své koncepce předčí řadu institucí,“ napsal o ní například Michal Janata v Kritické příloze Revolver Revue z roku 2002.

Teď se však zdá, že po skoro 35 letech a 383 výstavách Malá galerie České spořitelny v Kladně skončí. Česká spořitelna kompletně mění strategii banky při posuzování sponzorovaných projektů. Podle nového konceptu mají podporované akce mít tři základní atributy – zážitek, užitek a vztah. „Já si myslím, že to vše galerie splňuje, ale samozřejmě nejsem ten, kdo o tom může rozhodnout,“ komentuje situaci kurátor Jiří Hanke. Vedení České spořitelny má názor opačný. Na tento rok už s Jiřím Hankem neuzavřelo dohodu o spolupráci a neuvolnilo finanční prostředky, z nichž galerie žila.

Kladenská pobočka by přitom stávající prostory galerijnímu provozu poskytovala dál. „Bez peněz to ale nejde. Byť jsou náklady na provoz v porovnání se zavedenými galeriemi malé, přece jen to něco stojí,“ říká Jiří Hanke. Proto se 17. listopadu obrátil na generálního ředitele České spořitelny s žádostí, aby rozhodnutí o podpoře galerie ještě zvážil. Dosud na něj nedostal odpověď.

Lednovou výstavu tak Jiří Hanke připravil už na vlastní náklady s tím, že pravděpodobně uzavře dlouhou galerijní historii. Do Kladna přitom s průřezem své fotografické tvorby Nekompromis zavítá fotograf světového formátu Antonín Kratochvíl. Zakladatel uznávané agentury VII Photo se proslavil svými dokumentárními snímky válečných konfliktů, genocidy ve Rwandě, obětí AIDS v Zimbabwe nebo situace utečenců v Bosně – třikrát obdržel prestižní novinářské ocenění World Press Photo. Vedle toho jsou známé jeho portréty celebrit, z nichž v Kladně budou k vidění Johnny Depp a David Bowie.

Od roku 1984 existuje v Malé galerii České spořitelny pozoruhodná tradice. Krátce po dokončení instalace fotografuje Jiří Hanke vystavujícího umělce s jeho dílem. Seskládány vedle sebe tvoří snímky nejen příběh jedné instituce, ale i obdivuhodného úsilí jednoho člověka. Uzavře tuto kroniku portrét Antonína Kratochvíla? Pokud ano, bude to citelná ztráta nejen pro kladenskou kulturu, ale i pro českou fotografii. Lepší tečku si však lze jen těžko představit.

Antonín Kratochvíl: Nekompromis, 5. 1.–31. 1. 2012 (vernisáž 4. 1. v 18:30)

Proč je dobré vědět, jak se vede příteli přítele vašeho přítele?

2011-12-18T07:30:00.000+01:00

Lidské sítě výrazně formují náš život. Pravda, v době, kdy se o nepokojích v Íránu mluví jako o twitterové revoluci a kdy mladí lidé, kteří představovali hybný motor jarního povstání v Egyptě, dostali přízvisko facebooková generace, se může takové konstatování jevit jako banální. Nicholas Christakis a James Fowler ve své knize Connected ukazují, že tomu tak rozhodně není. Přibližují fascinující spleť lidských vazeb, nikoli primárně těch virtuálních, ale těch, které máme v reálném životě. A přinášejí důkazy pro řadu pozoruhodných tvrzení – například že tloustnutí přítele přítele vašeho přítele může mít vliv na to, že i vy přiberete na váze.

Christakis a Fowler pojímají svůj výklad jako alternativní sociologickou teorii. Sociologové se takřka od samých kořenů své vědy dělí na ty, kteří upřednostňují studium jednotlivců, a ty, kteří se soustřeďují na analýzu skupin. První věří, že společnost je souhrnem jednotlivců a jako taková odráží jejich vlastnosti. Druzí naopak argumentují, že společnost je svým charakterem odlišná od všech jedinců, kteří ji tvoří, má své vlastní zákonitosti. Podle prvních jedinci utvářejí společnost, podle druhých je naopak společnost formujícím prvkem.

Christakis s Fowlerem toto rozdělení odmítají a navrhují soustředit se na výzkum vazeb mezi jednotlivci, jejichž součet vytváří skupinu. Nejsou to totiž ani jednotlivci ani abstraktní skupinová pravidla, kdo určuje podobu společnosti, ale právě způsob propojení jejích jednotlivých prvků. Dokladem je jednoduchý příklad, rozdíl mezi řetězem lidí pomáhajících hasit požár a tzv. telefonickým stromem. Zatímco v prvním případě se informace (kbelík s vodou) šíří poměrně pomalu přes řadu uzlových bodů (lidí hasících požár), v druhém je přenos efektivnější. Představte si, že se dozvíte, že vám odpadla přednáška (předpokládejme, že to víte od samotného přednášejícího, který tuto informaci neřekl nikomu jinému). Obvoláte pět kamarádů, které máte v adresáři, ti předají informaci dále a ve výsledku naprostá většina lidí bude včas vědět, že na přednášku nemají chodit – vyjma těch, co jsou v architektuře sítě zcela na okraji a vede k nim jen minimum či dokonce žádná vazba.

Sítě předpokládají existenci spojení a obsahu, který jimi bude přenášen. Platí pro ně pět základních pravidel:

tím, kdo tvoří sítě, jsou lidé – vybírají si, s kolika členy jsou spojeni, ovlivňují, jak intenzivní jsou jejich vazby, a tím určují svou pozici v rámci sítě
síť zároveň vytváří nás – lidé, s nimiž jsme propojeni, ovlivňují řadu aspektů našeho života od výběru sexuálního partnera po náš pocit štěstí
naši přátelé nás ovlivňují – přirozenou vlastností člověka je napodobovat ostatní
ovlivňují nás i přátelé přátel našich přátel – tímto způsobem se šíří třeba názory a normy; vzpomeňte si, kolikrát vám někdo vyprávěl o tom, co dělá "kámoš jeho kamaráda" nebo sestřenice jeho přítele/přítelkyně
síť žije svým vlastním životem – v určitých situacích se lidé chovají stádně (mimochodem, nad tímto fenoménem se zamýšlí Václav Cílek v Respektu z letošního 12. prosince); síť někdy zkrátka vykazuje jiný typ akce, než jakého by byli schopni její členové coby jednotlivci

Vedle toho autoři stanovují ještě základní hypotézu o třech stupních vlivu, kterou v knize obhajují. Podle té nás mohou výrazně ovlivnit lidé, kteří jsou od nás v určité síti (každý člověk je přitom členem řady sítí, pracovní, rodinné atd.) vzdáleni maximálně tři stupně, tedy naši přátelé, jejich přátelé a přátelé těchto přátel (trochu to připomíná Milgramovu empiricky potvrzenou hypotézu o šesti stupních odloučení, tj. že s libovolným člověkem na světě jsme průměrně spojeni prostřednictvím šesti lidí).

Svá tvrzení obhajují Christakis s Fowlerem řadou příkladů. Zkoumají přenos emocí nebo pocitu štěstí. Podle jejich vlastních matematických analýz reálných lidských skupin je průměrně o 15 % vyšší pravděpodobnost, že lidé budou šťastní, pokud mají přímou vazbu na někoho, kdo je šťastný. Ba co víc, pokud jsou přátelé vašich přátel šťastní, je taková pravděpodobnost kolem 10 % a udrží se docela vysoko (6 %) i pokud jsou šťastní přátelé přátel vašich přátel.

Velmi výrazný vliv má naše pozice v síti pro výběr partnera. Podle studií se zdá, že velká část párů vzniká díky zásahu přátel, přátel přátel a nemalé zásluhy mají i lidé na "třetím stupni vlivu". Podobně jako šíření pocitu štěstí funguje sklon k tloustnutí či naopak hubnutí – pokud přátelé přátel vašich přátel radikálně zhubnou, zvyšuje se pravděpodobnost, že pár kilo ztratíte i vy.

V podobném duchu analyzují autoři třeba volební chování (pravděpodobnost, že se lidé dostaví k volbám), runy na banky, šíření fám. Pozoruhodný je historický pohled na fungování sociálních sítí, který pro dnešní svět přináší zajímavé závěry. Poznatky z posledních let například ukazují, že neolitické vesnice v Mezopotámii obývalo průběžně 150 až 200 obyvatel, což byl později počet blízký velikosti římských vojenských jednotek manipulů – a dnes jde o průměrný počet našich facebookových přátel. Zdá se tedy, že sítě, v nichž se členové mají navzájem znát, mají přirozené, historicky prověřené hranice.

Současná doba nabízí novou rovinu zkoumání – sítě ve virtuálním světě. Zdá se přitom, že spousta pravidel, která známe z běžného života, se do virtuálního prostoru přenáší. Novou kvalitou internetového propojení je obrovská rychlost, s níž dochází k přenosu informací. Zajímavé je, že i v prostředí Facebooku se v zásadě uplatňuje logika tří stupňů vlivu (můžeme vidět komentáře přátel našich přátel, případně jejich přátel, dál už ale pravděpodobnost vzájemného kontaktu prostřednictvím něčí zdi výrazně klesá).

To vše může působit jako více či méně překvapivá sada zdánlivě nepodstatných poznatků. Je tomu však právě naopak. Pokud přijmeme hypotézu "tří stupňů vlivu", vyplývá z naší pozice uvnitř sítě obrovská zodpovědnost. Představte si síť, v níž má každý deset přátel – v takovém případě můžete nepřímo na třetí úrovni ovlivnit rovnou tisícovku lidí! Otřepané heslo: "Jdi příkladem!" pod váhou nejmodernějších matematických poznatků nabývá úplně nového rozměru. O důsledcích toho, že jdeme k volbám, že působíme šťastně, hubneme nebo přecházíme na vegetariánskou stravu, přitom nemusíme vůbec vědět.

Pokud budeme o světě uvažovat jako o sítích, dospějeme rázem k dalším zajímavým myšlenkám. Možná by kampaň proti kouření neměla být zaměřena na kuřáky, ale na přátele kuřáků. Možná, že by státy mohly ušetřit obrovské sumy peněz, kdyby osvětové kampaně zaměřily na jedince, kteří se nacházejí v centrech sítí, a mají tak největší vliv na ostatní. Poznatky o sítích samozřejmě mohou využít firmy pro své komerční účely (částečně už to dělají, progresivní v tomto směru je Avon a jeho systém Avonladies), politické strany pro lákání svých voličů... Zatím jsme ale jen na začátku cesty. Jedno je nicméně jisté – vliv jednotlivce na dění v jeho okolí je pravděpodobně větší, než jsme si zatím představovali. Mě osobně to naplňuje optimismem.

Autoři nabízejí ke stažení slidy k jednotlivým kapitolám knihy.

Phanuel Osweto: V Keni se dárky rozbalují až šestadvacátého

2011-12-17T09:40:00.000+01:00

S Phanuelem Oswetem jsem se prvně setkal letos v lednu, když se v Kladně teprve zabydloval. Psali jsme tehdy pro Kladno Záporno velký článek o církvích a náboženských skupinách ve městě a přítomnost Keňana v roli faráře zdejšího sboru Církve československé husitské byla jedním z velkých překvapení. To další přišlo, jakmile při rozhovoru spustil plynnou češtinou. Svůj život chápe Phanuel Osweto jako poslání. Díky pomoci různých nadací mohl vystudovat vysokou školu, sám teď prostřednictvím různých programů podporuje středoškoláky z chudých rodin a pomáhá mladým lidem ze slumů získávat základní počítačové dovednosti. V rozhovoru do prosincového Kamelotu jsme si povídali (nejen) o tom, jak se v Keni slaví Vánoce.

***

Vyrůstal ve slumech kolem keňského hlavního města Nairobi, podařilo se mu ale vystudovat vysokou školu – a právě díky studiu se nakonec v roce 2003 dostal do České republiky. V prosinci to bude rok od chvíle, kdy Phanuel Osweto nastoupil jako farář u zdejšího sboru Církve československé husitské. Povídali jsme si nejen o tom, jak se v Keni slaví Vánoce, ale i o jeho projektu Afrika Africe, který poskytuje prostředky na vzdělávání potřebným dětem v jeho rodné vlasti.

Jak vypadá vánoční tradice v rovníkové Africe?

Prožívání Vánoc je i u nás hodně ovlivněné jejich pojetím v křesťanské tradici. Keňa je na rozdíl od Česka hodně nábožensky založená, sedmdesát procent lidí jsou křesťané, asi patnáct procent muslimové. Vedle připomínání narození Pána jsou Vánoce doba, kdy celá široká rodina má být pospolu, včetně těch, kteří během roku nemají možnost být doma. Tím nemyslím návštěvy, jak je to často tady, ale opravdové rodinné soužití po celou dobu svátků.

Jiné budou asi i vánoční pokrmy…

Kapra a cukroví skutečně nemáme. Děláme místo toho chapati, což je něco jako smažené palačinky. To se snaží mít každý, jen v těch úplně nejchudších rodinách chybí. A vedle toho se o Vánocích jí kuřecí maso nebo kozy.

Dávají se dárky?

Pokud to situace rodin umožňuje, tak ano. Ale vrchol Vánoc je u nás až pětadvacátého a dárky se otevírají šestadvacátého prosince. To pro mě tady bylo dost překvapivé. A jiné je i to, že oslavy pokračují až do konce roku, ne aby se šlo po šestadvacátém do práce. Je to takový kulturně-společenský týden, kdy se pořádá spousta akcí, je všude dost živo. Soutěží se třeba ve fotbale nebo v běhu, hodně se zpívá, chodí se do kostela. V Keni neexistují kulturní domy jako tady, a tak se část akcí odehrává venku. Během Vánoc totiž většinou neprší a teploty jsou kolem pětadvaceti stupňů.

Jsou v Keni také vánoční stromky?

Většinou jenom ve městech. Stromky ale nemají takový symbolický význam jako tady – a ten klasický smrk seženete v Keni spíš umělý.

A jak je to s vánoční hudbou a koledami?

Na rozdíl od Čech, kde musí být pokaždé Rybova mše a bez ní to nejsou ty správné Vánoce, u nás se sbory snaží každý rok přijít s něčím novým. Vznikají neustále nové a nové písně a koledy, což je také jiné než tady.

Vánoce jsou časem různých sbírek a pomoci potřebným. Vy od roku 2009 vedete projekt Afrika Africe, který pomáhá mladým lidem v Keni získat vzdělání. Jak se vám to daří?

Založili jsme v Nairobi počítačové centrum, kde se mladí ze slumů, z opravdu chudých rodin, mohou naučit základní práci s počítačem. Letos v dubnu jsem tam byl na oslavě prvních absolventů našich kurzů, což bylo hodně povzbuzující, protože jsme poprvé viděli konkrétní výsledky. Někteří absolventi už získali možnost uplatnit své poznatky v praxi, dostali práci. I proto je o kurzy velký zájem. Letos rozšiřujeme projekt o další, vyšší úroveň výuky, protože lidé ze základních kurzů chtěli dál pokračovat. Provozujeme i dětský domov, kde 33 dětí dostává prostředky na jídlo.

Vedle toho ještě zprostředkováváte jakousi obdobu adopcí na dálku. Jde projekt, kde lidé konkrétním dětem přispívají na poplatky spojené se studiem na střední škole…

Tam už máme dvacet dětí, kterým sponzoři z Česka umožňují rozvíjet se studiem na středních školách, kde se v Keni platí školné. Podporujeme talentované děti z nejchudších rodin, podmínkou je výborný prospěch. Vzdělání je v zemi jako Keňa nesmírně důležité a my chceme dát co nejvíce lidem šanci je získat.

Více o projektu Afrika Africe se dozvíte zde.

Debata, která u nás chybí

2011-10-22T21:16:00.000+02:00

Dokument Page One: Inside The New York Times poodkrývá zákulisí jedněch z nejvýznamnějších světových novin. Zároveň přináší důležitý příspěvek k debatě o budoucnosti tisku – a médií obecně.

Americký dokumentarista Andrew Rossi dostal mimořádnou šanci natáčet celý rok na místech, kde se rodí jedny z největších, neprestižnějších a nejvlivnějších novin na světě – newyorské Timesy. Prostřednictvím několika pozoruhodných novinářských osudů se dostáváme k jedné z klíčových otázek dneška: jak se promění přístup lidstva k informacím v případě, že zaniknou noviny v podobě, v jaké je známe dnes? A co to bude znamenat pro kvalitu demokracie? Rossiho dokument je silný právě v tom, že celý problém neredukuje jen na ekonomické ukazatele.

Abychom pochopili, jak překotný je dnes vývoj v oblasti médií, je dobré si uvědomit, co všechno se stalo během doby, kdy snímek Page One vznikal. V lednu 2010 představil Apple zcela nové zařízení iPad, které zakrátko dalo vzniknout zcela nové kategorii spotřební elektroniky – tabletům. Během roku se iPad stal fenoménem a už v říjnu 2010 spustily New York Times (NYT) svou aplikaci pro něj. V únoru 2011 pak News Corp. Ruperta Murdocha spustila první deník The Daily určený výhradně pro iPad.

V dubnu 2010 se světová pozornost poprvé výrazněji zaměřila na stránku WikiLeaks, která tehdy zveřejnila záznam útoku americké armády na civilisty v Bagdádu ze 12. června 2007. Julian Assange se prakticky přes noc stal oslavovaným i zatracovaným mužem. Jedno je nicméně jisté – WikiLeaks jsou dítětem nové mediální epochy tzv. síťových médií, se všemi klady i zápory, jež přináší. O několik měsíců později pak WikiLeaks ve spolupráci s významnými světovými médii zveřejnila kabelogramy americké diplomatické služby, což byla jedna z eticky nejkontroverznějších událostí historie novinářství (v dokumentu mimochodem pozoruhodně reflektovaná editorem Timesů).

V neposlední řadě v roce 2010 zcela nebo aspoň v papírové verzi zanikly desítky amerických novin, včetně poměrně velkých titulů s dlouhodobou tradicí. To je věc, kterou si u nás příliš neuvědomujeme. Ve Spojených státech má nicméně závažné důsledky, protože regionální tisk zde měl vždy velice silnou a respektovanou pozici. Mnohé redakce regionálních listů se zabývají investigativní žurnalistikou a jako zdroj informací v daném regionu hrají zásadní roli. Ostatně pokud by měřítkem byl náklad, pak řada zaniklých novin přesahovala velikostí naše celostátní tituly. Konec třeba Lidových novin je něčím, nad čím nejde jen tak jednoduše mávnout rukou.

Nepřekvapí, že v této situaci si otázku své další existence musí pokládat i organizace, jejichž pozice se ještě před pár lety zdála neotřesitelná – a NYT patří mezi ně. Rossiho dokument z velké části staví na osobnosti novináře Davida Carra, který se v Timesech zabývá analýzou světa médií. Právě on je ztělesněním názoru, že svět se bez kvalitní žurnalistiky, takové, která bude odhalovat nové skutečnosti, dávat je do souvislostí, žurnalistiky, která neustále formuluje určité etické zásady a u níž existuje editorský systém, zkrátka neobejde – nebo to pro něj minimálně bude ztráta, jejíž důsledky dnes není schopen dohlédnout.

Prostor dostávají i zastánci opačných stanovisek, kteří často označují systém tištěných médií za zpátečnický a přežitý. Těm v jejich argumentaci pomáhají i mnohé chyby, jichž se "tradiční média" dopouštějí – třeba v případě NYT plagiátorský skandál Jasona Blaira nebo zkreslené zpravodajství Judith Miller o situaci v Iráku.

Z naší perspektivy je podstatné, že ve Spojených státech se taková debata vůbec vede, a to nejen na akademické půdě nebo specializovaných webech, ale i v televizních diskusích. Nechybí jí emocionální náboj, osobní invektivy ani obviňování, přesto vše si nicméně lidé začínají uvědomovat, že se s mediálním světem něco děje.

Vědí to samozřejmě i v NYT. David Carr přiléhavě parafrázuje známý výrok mediálního teoretika Marshalla McLuhana, když říká: "medium is not a message, the messages are the media". Reaguje tak na neuvěřitelné zrychlení novinářské práce a požadavek kvantity namísto kvality informací. Jiní lidé z Timesů si všímají konce, respektive oslabení tzv. NYT efektu – situace, kdy noviny měly zásadní vliv na nastolování agendy ostatních médií. Řada středních managerů Timesů pak vyjadřuje pochopení pro lidi, kteří jsou přesvědčeni, že noviny pro svůj život nepotřebují.

I velcí mediální hráči jako Der Spiegel, The Guardian nebo právě NYT pátrají v nepřehledné mediální krajině po nějakém řešení, které by jim pomohlo nejen přežívat, ale nadále tvořit kvalitní obsah. Špičková žurnalistika je totiž drahou záležitostí.

Obchodní model "tradičních médií" vždy stál na dvou pilířích: příjmech od publika a inzerci. Informace nikdy nebyly zadarmo – ostatně historie zpravodajských služeb mluví za vše. Posledních patnáct let jsme se tvářili, že tomu tak nebylo. Dnes se stále více objevují obavy, že je to cesta do pekel. Myšlenka internetem zprostředkované "plurality pohledů", z nichž se nakonec dobereme jedné, skutečné pravdy, se zdá být utopickou. Vývoj si ovšem nikdo předvídat netroufá. Velká očekávání a určitou naději pro tištěná média vzbudil nástup tabletů, je ale moc brzy na to odhadovat, jestli jde o krátkodobý módní výstřelek nebo změnu s dějinnými dopady.

Rossi svůj dokument zakončil spíše optimisticky. Navzdory všem změnám totiž zůstávají noviny jako NYT pro fungování naší společnosti svým způsobem nezbytné. Už jen proto, že jejich novináři se nad přívalem denních událostí neptají, co se stalo, ale primárně je zajímá, jaký vliv to bude mít na svět. A to je role, kterou zatím nikdo nedokázal uspokojivě převzít.

Ke dni stromů

2011-10-20T10:25:00.000+02:00

Tvoří dominanty krajiny, slouží jako orientační body, vysazovaly se pro vyznačení hranic nebo zpevnění hrází rybníků. Stromy měly pro člověka od nepaměti význam nejen jako zdroj dřeva, ale i jako kulturní památky nebo duchovní symboly. Častokrát se vysazovaly u příležitosti nějaké významné události – a s mnohými se proto pojí nejrůznější legendy. Stačí připomenout svatováclavský dub na Stochově, který podle pověsti zasadila babička sv. Václava Ludmila při jeho narození.

Úcta prokazovaná stromům nezmizela ani s příchodem moderní éry – ba naopak. Už od 19. století se v různých podobách v řadě zemí světa slavil Den stromů. S počátkem této tradice je spojováno jméno amerického novináře a politika Juliuse Sterlinga Mortona, který se rozhodl zvelebit veřejný prostor ve svém okolí, a začal proto od poloviny padesátých let vysazovat na různých místech státu Nebraska stromy. Na 10. dubna 1872 stanovil první Den stromů (Arbor Day), během něhož nechal ve spolupráci s řadou místních organizací vysadit po celé Nebrasce přes milion nových stromů! Tradice se postupně šířila, do roku 1920 ji přijaly všechny státy americké federace a rozšířila se i za hranice Ameriky. Nicméně podoba i datum oslav se v různých zemích lišily.

U nás se první „Stromové slavnosti“ v rozsáhlejší, organizované podobě objevily v roce 1906. Zapojovala se do nich řada měst, zpočátku vedle Prahy především Plzeň, Klatovy, Roudnice nad Labem či Příbram – později se přidávala další. Součástí oslav bývaly výsadby alejí, nových městských parků nebo sadů. Za Rakouska-Uherska však vedle toho byly Stromové slavnosti jednou z mnoha příležitostí, při nichž Češi demonstrovali svou nevoli k dožívajícímu mocnářství. I proto se vysazovaly především lípy – třeba hned v roce 1906 to byla známá Husova lípa pod Petřínem.

Svatováclavský dub

O popularitě svátku svědčí to, že za první republiky dokonce v den jeho konání nemusely děti do školy – zemská školní rada stanovila Stromové slavnosti jako den volna. Nešlo ovšem ani zdaleka jen o slavnosti samotné, celá akce měla i osvětový charakter. Populární byly například přednášky o výhodách pěstování ovocných stromů – zkušení sadaři je využívali k tomu, aby šířili nejnovější poznatky oboru na český venkov.

Po druhé světové válce ruku v ruce s útlumem činnosti okrašlovacích spolků tradice dne stromů zanikla. K jejímu obnovení došlo až v roce 2000, velký podíl na něm měl především populární botanik a spisovatel Václav Větvička a sochař Martin Patřičný. Od té doby se u nás Den stromů slaví pravidelně 20. října. Později se myšlenku svátku rozvinula Nadace Partnerství, když na stejný den stanovila vyhlášení celoroční ankety Strom roku – letos se koná už její desátý ročník a favority na zisk titulu jsou lípa z Janovic, dub z Terezina údolí v Novohradských horách a jihomoravský Skalický platan (v anketě je nicméně možné hlasovat až do 10. října).

Zdá se, že zájem o stromy, který má kořeny už v pravěkých náboženských rituálech, nemizí – a to je jedině dobře. Mimochodem, po vzoru České republiky určily jako Den stromů 20. říjen i okolní země Polsko a Slovensko, proto se dnes mluví o Středoevropském dni stromů.

Psáno pro Kamelot.

Dotažení...

2011-10-13T22:56:00.002+02:00

Baví mě vracet se zpátky k tématům, o kterých jsem někdy psal. Zjišťuju, jak se věci mají teď – a někdy jsou natolik zajímavé, že se přerodí v nějaký nový článek. Někdy předjímáte události, které se mají stát, ale na zpracování výsledku není prostor. Většinou tu "dohru" převezmou jiní – nebo se nic nekoná a daná věc si žije svým životem bez velké pozornosti ostatních. Tak jsem si říkal, že zkusím aspoň některé z nich oživit.

Z Podprůhonu, jemuž jsem se v poslední době docela věnoval, se začíná stávat téma i pro představitele města. V dnešní Mladé frontě Dnes je článek o tom, že plyn v Podprůhonu snad příští rok už skutečně bude. Po zkušenostech bych byl se závěry o mnoho opatrnější než autorka textu. Popravdě mi není jasné, proč zastupitelé města až teď přicházejí s tím, že existuje jakási komplikace s vlastnictvím pozemků. Vždyť o plynofikaci se mluví už léta! Pochybuji, že by pozemkové záležitosti byly předem neznámé, nebo že by zmiňovaný problém byl záležitostí posledních několika měsíců. Popravdě signály, které na všech frontách vysílá město směrem k Podprůhonu, mi připadnou nefér. To, že podprůhonští upozorňují na dlouholetou nečinnost představitelů samosprávy, je přeci zcela normální a chvályhodné. Místo dialogu si zatím vysloužili spíše poznámky typu "za své problémy si můžete sami".
Ve střípcích z Polska jsem psal o Vratislavi jako "svém" kandidátovi na Evropské město kultury 2016. A Vratislav skutečně vyhrála! O titul se podělí s baskickým Donostia-San Sebastián.
Kladenský co-workingový prostor se minulý týden oficiálně otevřel. Ale jestli je Kladno na něco podobného skutečně připraveno, to se teprve uvidí. Nicméně případní zájemci se mohou přiučit zde.
Kladenské divadlo v podstatě do posledního puntíku naplnilo body, o kterých jsem mluvil při obsáhlém rozhovoru do Kladna Záporna s jeho tenkrát čerstvým uměleckým šéfem Tomášem Svobodou. Skvělé je, že se v Kladně momentálně dělá kvalitní moderní divadlo, které má velmi slušný ohlas mezi uměleckou kritikou. Nicméně divácká návštěvnost je něčím, co stále zaráží. Pokud jde o rekonstrukci divadelní budovy, kolují všelijaké zvěsti. Momentálně Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhoduje o legálnosti výběrového řízení na stavební práce. Nicméně to, že by stálý soubor přivítal diváky už příští sezónu ve zrekonstruovaných prostorách, se zdá být spíš utopií.
V lednu jsem mluvil s Pavlem Holečkem o jeho soše, která by měla být na místě někdejšího Lenina na Sítné. Pokud jsem si mohl všimnout, ještě tam nestojí.
Jiří Suchomel dál dokumentuje doly. Je asi v pětině cesty za svým vysněným cílem
V roce 2009 jsem psal o "dalších šesti letech ředitele ČT Janečka". Zatímco časové určení mi moc nevyšlo, charakteristika média veřejné služby při Janečkově odchodu se docela blížila mému někdejšímu pohledu. (Mimochodem jsem četl zprávu ze zajímavého výzkumu, který dokládá, že média veřejné služby v západoevropských zemích nevysílají o mnoho více obsahů týkajících se politiky než média komerční.)
Na Váňově kameni jsou dnes "smysluplnější" letopočty, zato doprovodný text na vysvětlující tabuli je zcela špatně. Jan Váňa skutečně nebyl nálezcem uhlí na Kladensku.
Antonín Raymond se v Kladně dočkal architektonické ceny nesoucí jeho jméno. Vyhodnocení proběhlo začátkem října.
Myšlenkově jsem se vrátil k pobytu v Norsku. Výsledek zde:

Poezie těžkého průmyslu

2011-09-30T16:40:00.001+02:00

Průmyslové objekty, ať už funkční nebo desetiletí zaniklé, představují pro fotografy Šimona Vejvančického a Tomáše Lébra bohatý zdroj inspirace. V roce 2008 společně založili uměleckou značku IndustryArt. Veřejnosti ji poprvé představili před dvěma lety, když se jejich velkoformátové snímky z areálu bývalé huti Koněv objevily v citylight vitrínách na kladenské pěší zóně. Od 5. října vystavují své nejnovější práce v Malé galerii České spořitelny.

Panoramatické snímky z dolu Mayrau, dramaticky nasvícené noční záběry budov, které zůstaly v areálu někdejších železáren, nebo fotografie z interiérů dolu Schoeller pořízené jen krátce předtím, než byla většina jeho budov zdemolována. To jsou jen některé z projektů, s nimiž se IndustryArt za dobu své existence prezentoval.

„Hledali jsme nějaké konkrétní téma, které nás oba zajímá a kterým bychom se mohli nějak vymezit. A pozůstatky industriální činnosti se logicky nabízely, protože výraznější téma podle mě Kladno nemá,“ popisuje Šimon Vejvančický. Kolega Tomáš Lébr ho doplňuje: „Je to také určitá úcta ke kořenům, z nichž město vzešlo. Někde mají hrady, my místo toho máme Koněv – a ten je vlastně něco jako novodobá zřícenina, patnáct Okořů vedle sebe!“

Šimon s Tomášem se ale nesetkali až u IndustryArtu, znají se od dětství. Sem spadá také jejich záliba ve fotografii. „Učili jsme se sami s klasickým kinofilmovým foťákem, už asi od deseti let jsme maminkám v kuchyni vyvolávali fotky,“ vzpomíná Tomáš. Dnes je jejich koníček živí – Tomáš pracuje jako módní fotograf, Šimon jako grafik.

Pro jejich snímky průmyslových areálů jsou typické zvláštní úhly, použití specifických objektivů nebo neobvyklých efektů, často přidávaných při digitálním zpracování. „Chtěli jsme, aby naše fotografie měly nějaký rozeznatelný rukopis. Zkoušeli jsme proto různé druhy expozic a vyvinuli si dokonce i vlastní techniky,“ říká Šimon. Náročné byly především noční fotografie, dosvěcované reflektory nebo ateliérovými blesky. „Vlastně na tom tak trochu vznik IndustryArt, protože tu práci nemohl dělat jeden člověk. To množství různé techniky a kabelů museli nosit aspoň dva.“

Důležité pak byly počítačové úpravy, nad nimiž někdy autoři trávili i celé týdny. Oba si totiž zakládají na tom, aby jejich snímky byly čisté a výtvarně kvalitní. Vedle estetické stránky jim ale jde i o dokumentární hodnotu – a to se daří. Řada míst, které kdysi fotili, totiž už dnes neexistuje, jiná se zase výrazně proměnila.

Po digitálních fotografiích, náročných na postprodukci, však teď IndustryArt přichází se zcela opačným přístupem. V Malé galerii České spořitelny bude od 5. října do 1. listopadu k vidění jejich nejnovější projekt, při němž se vrátili zpátky ke klasické analogové metodě. „V poslední době fotí industriální téma sousta lidí a vesměs používají digitální foťáky. Přemýšleli jsme, jak se vůči tomu vymezit a jak získat na tomhle poli náskok. A také jsme se chtěli nějak umělecky posunout,“ shrnuje důvody radikální změny Šimon. Tomáš dodává, že si chtěl dokázat, že není retušér, ale fotograf. „Sám už jsem o tom někdy pochyboval,“ usmívá se.

Zatímco Šimon se vydal na Koněv s Polaroidem, Tomáš fotil na černobílý střední formát, který zvětšoval jako kontaktní snímky. „Na rozdíl od digitálního postupu tady nejde dělat výřez a vůbec ta práce byla jiná a pro nás zajímavá. Navíc jsme tak ušili výstavu na míru Malé galerii České spořitelny, která si na filmové klasice zakládá, “ popisují.

Vedle Koněvu je zajímají i další průmyslové objekty na Kladensku. I když přiznávají, že místy už je problematické hledat v nich novou inspiraci, nechtějí od jejich fotografování ustoupit ani do budoucna. „To téma není mrtvé, jenom už je to poslední dobou trochu stejné. Víc by mě lákalo podívat se do míst, kde to ještě funguje – třeba do válcoven na Dříni. Zkoušeli jsme se tam dohodnout vstup, ale zatím to nijak nedopadlo,“ říká Tomáš.

Za tři roky existence si IndustryArt vytvořil jméno a rozeznatelný styl, který poslední výstava rozšiřuje o další rozměr. Přestože se Tomáši Lébrovi a Šimonu Vejvančickému podařilo s indsutriální fotografií proniknout i za hranice regionu, přijetí jejich tvorby v domovském Kladně je pro ně stále klíčové. „Ohlas tady těší asi nejvíc. Když vystavujeme jinde, je to pro lidi spíš zvláštnost, ale na Kladně hned chápou celý kontext, nemusí ho číst na plakátě. A když naše fotky pomůžou lidem uvědomit si tu fascinující minulost města, je to skvělé.“

foto © T. Lébr, Š. Vejvančický

Je Kladno připravené na co-working?

2011-09-12T22:07:00.001+02:00

Co-working je jedním z trendů, které mě zajímají. Tím spíš, že si potenciálně dovedu představit, že bych ve sdílené kanceláři pracoval. I když zároveň je mi jasné, že to není věc úplně pro každého. Právě proto bude zajímavé sledovat, jestli se zrovna v Kladně tenhle typ zařízení ujme. Myslím, že to je mnohem přesnější indikátor zdejšího podnikatelského prostředí – jeho zdraví, nápaditosti, výkonnosti – než kdejaký žebříček, kterým se město může chlubit na svých webových stránkách. Následující text vyšel v srpnovém Kamelotu.

***

Pracovní trh prochází v posledních letech výraznou proměnou. Je stále běžnější, že lidé pracují na volné noze a poskytují své služby hned několika zaměstnavatelům. Flexibilita a kreativita se pro řadu oborů staly klíčovými pojmy. Moderní technologie umožňují práci na dálku, už není zapotřebí mít vlastní stůl a křeslo v kanceláři, za níž se navíc často platí nemalý nájem. Jako reakce na tyto změny vznikla před několika lety myšlenka tzv. co-workingu, sdílených kanceláří, jež si zájemci mohou pronajmout a využívat, když zrovna potřebují. Jednu takovou kancelář otevře v září občanské sdružení Aisis v budově Vysoké školy finanční a správní (VŠFS) na kladenském náměstí sv. Floriána.

„Naším cílem je vytvořit prostor, který bude podporovat sociální podnikání. Chceme, aby to nebylo jen místo, kam lidé přijdou, pozdraví se, připojí si počítač a pustí se do své práce, aniž by vlastně znali ostatní,“ říká šéf Aisisu Milan Kotík.

Podstatnou funkcí nově vznikající kanceláře bude propojování lidí z různých oborů činnosti a podpora podnikatelských nápadů, což může pomoci rozjet projekty, které by se jinak nemohly uskutečnit. „Lidé často mají skvělé nápady, ale potřebují někoho do týmu, potřebují informace a zdroje – to všechno umí fungující co-workingový prostor nabídnout,“ dodává Kotík.

Vůbec první sdílená kancelář vznikla v roce 2005 v americkém San Franciscu. V Česku se podobný prostor otevřel o čtyři roky později v Praze a myšlenka se postupně rozšířila i do menších měst. Patrně nejznámější co-workingový prostor v Čechách je pražský HUB, který je součástí stejnojmenné celosvětové sítě. „HUB je pro nás velká inspirace, ale pro Kladno je potřeba uvažovat jinak. Typický člen sítě HUB spolupracuje s lidmi z celého světa. My se soustředíme především na rozvoj a podporu místních komunit, pro něž můžeme vytvořit fungující zázemí,“ upřesňuje Milan Kotík. „Například chceme oslovit matky s dětmi, pro něž bychom v určitých dnech v týdnu mohli zajistit hlídání tak, aby si tu mohly vyřídit své pracovní záležitosti.

V přízemí kladenské VŠFS tak v září začne fungovat zatím pilotní provoz co-workingové kanceláře. K dispozici bude standardní kancelářské zázemí – pracovní stoly, připojení k internetu, barevná tiskárna a kopírka, kuchyňka – případně i možnost pronajmout si zasedací místnost. Ceny za využívání prostoru se budou odvíjet od toho, kolik času zde bude chtít zájemce strávit – měsíčně od několika stovek za pár hodin po zhruba čtyři tisíce za neomezený přístup. „Je to mnohem méně než standardní nájem. Poplatek bude samozřejmě flexibilní, pokud například víte, že pojedete na dovolenou, zaplatíte méně. Na druhou stranu hledáme i tzv. zlaté uživatele, kteří mohou prostor využívat neomezeně i mimo otevírací dobu. Předpokládám, že tito členové budou nejvíce ovlivňovat kulturu prostoru a budou se aktivně podílet i na jeho rozvoji,“ objasňuje Kotík.

Každý člen využívající sdílenou kancelář bude mít přístup do interní sítě, kde se dozví o aktuálním dění či chystaných akcích. Jednou za čas se uskuteční společná prezentace toho, na čem jednotliví členové právě pracují. Právě tak se totiž často rodí nové nápady nebo nabídky spolupráce. „Pro pilotní provoz to zatím neplánujeme, ale bývá obvyklé, že se kolem co-workingového prostoru začnou vytvářet další aktivity, třeba kurzy konverzace v cizím jazyce. To už je ale věc dohody konkrétních uživatelů,“ říká Milan Kotík.

Zpočátku bude kladenská sdílená kancelář otevřena osm hodin denně a vejde se do ní najednou něco přes dvacet lidí. Aby byl provoz prostoru soběstačný, musí se k němu podle Milana Kotíka do tří měsíců připojit zhruba třicet lidí s různou frekvencí jeho využívání. Sám je přesvědčen, že potenciál pro růst podobného prostoru v Kladně je.

Aisis tak může napomoci rozvoji místního podnikatelského prostředí a vnést do něj nové podněty. O funkčnosti nové co-workingové kanceláře však rozhodne až čas.

Z výpravy po dolech

2011-09-11T22:28:00.003+02:00

Jednou za čas člověk uvítá, když vidí, že nějaká jeho činnost má smysl. Zpětná vazba (a to jakákoli, nejen ta pozitivní) je dobrá minimálně ze tří důvodů:

pomáhá uvědomit si vlastní odpovědnost za to, co děláme,je signálem, že o nás druzí vědí a uplatňují na nás nějaká svá očekávání
dodává sílu jít dál
a zároveň nastavuje naší cestě zrcadlo.

Čas od času člověk pochybuje o svém konání a začne se po zpětné vazbě pídit. Vždycky je pro mě důležité, když zjistím, že jsem někoho zaujal nějakým tématem nebo názorem. Úplně nejlepší je vědomí, že můžete/umíte obohacovat druhé.

Možná se zdá, že v době facebookových "lajků" nebo nekonečných možností vkládat všude komentáře tahle věc není žádný problém. Jenže někdy je potřeba ono "To se mi líbí" slyšet taky naživo.

Včera jsme se s kolegy Jirkou Suchomelem a Michalem Želinou vydali na pochod po pozůstatcích důlní činnosti v nejbližším okolí Kladna – a pro mě to byl přesně ten typ zpětné vazby, který mi delší dobu scházel. Přestože to v žádném případě nebyla akce pro každého, přestože z dolů toho vlastně nic moc nezbylo, a tak výprava místy připomínala spíš cvičení lidské představivosti, přes dusné počasí a nemalý počet kilometrů – a koneckonců i přesto, že náš výklad bylo místy možné jen stěží považovat za profesionální –, obešla s námi asi dvacítka lidí celou trasu a na konci zazněl potlesk. A dnes nám přišlo pár kladných ohlasů.

Není nadto, když se ty virtuální reakce aspoň na chvíli před vámi zhmotní. Když jsme zhruba před čtyřmi roky se Zuzanou Vlčkovou přišli na nápad založit webové stránky Kladno minulé, nevěřili jsme, že bude fungovat déle jak rok, dva. Dnes jsou pro mnoho lidí vítaným zdrojem informací o minulosti města. Vím, že tenhle projekt už se nikdy nebude rozvíjet tak rychle jako v prvních dvou letech své existence – jednak materiálů o historii Kladna je omezené množství, a člověk má na podobné aktivity vždycky méně času, než by chtěl. Včerejší výprava mě ale utvrdila v tom, že ty čtyři roky jsme my všichni kolem Kladna minulého dělali nejen něco, co nás bavilo, ale co je smysluplné také pro ostatní. Všem, kdo včera přišli, i těm, kdo se ptají, jestli někdy nebude nějaká podobná akce – díky za to.

Báječný rok se psem

2011-08-15T21:03:00.002+02:00

Znáte to, když jsme to přinesli domů, bylo to takové nic a do dlaně se to vešlo. Uplynulý rok si zaslouží drobné fotografické ohlédnutí.

Polské střípky IX.: Střípek poslední, krakovský

2011-08-14T06:00:00.001+02:00

Hluboký hlas zvonu Zikmunt se rozléhá ulicemi mlhou zahaleného Krakova a k wawelské katedrále směřují davy lidí. Dvanáct a půl tuny těžký zvon, až do roku 1999 největší v Polsku, nebývá slyšet každý den. Jeho důstojné a táhlé odbíjení značí, že se děje něco výjimečného. Před katedrálou, národním chrámem, jenž zažil korunovace všech polských králů, se tlačí hlouček lidí. Ochranka zastavuje zvědavé turisty, ostatní pouští dovnitř. Důvod ranního shonu se vyjasní záhy. Zikmunt svolává věřící na zádušní mši za zemřelého biskupa Albina Małysiaka.

Wawel.

Wawel je místem, které návštěvníka zavalí tisíciletou polskou historií tak, že sotva může dýchat. Jako by sem Poláci svezli z celé země vše, nač mají důvod být hrdí. Nejvíce je to patrné ve wawelské katedrále, která je se všemi těmi náhrobky, kaplemi různých architektonických stylů, oltáři, sochami, gobelíny, přistavovanými věžemi a portály podivným slepencem, vlastně docela nehezkým. Když se člověk zcela znaven vší tou opulentností prokouše, čekají ho ještě podzemní krypty s polskými králi, básníky a národními obroditeli. Úplně na konci toho martyria, vedle hrobky maršála Piłsudského, je obrovský kvádr z leštěného křemene se jmény Lecha Kaczyńského a jeho ženy Marie. Tragicky zesnulému polskému páru sem lidé i víc jak rok od smolenské tragédie nosí květiny a zapalují svíčky.

Krakov se svými sto třiceti kostely a slavnými dějinami představuje turistickou atrakci číslo jedna. Jenže právě kvůli tomu se centrum města proměňuje v řetěz luxusních restaurací a výloh se suvenýry – i když tak daleko jako v Praze to ještě nedospělo. Na náměstí v Domě soukeníků frčí obchod s jantarovými šperky, dřevěnými zbraněmi a kožešinami všech druhů. Stačí ale uhnout z hlavních ulic a město se zklidní.

Náměstí s Domem soukeníků.

V Kazimierzi, kde bývala krakovská židovská čtvrť, jsou v neděli dopoledne ulice prázdné, zato na tržišti na Novém náměstí je rušno. Skupinka cikánů hraje na harmoniky a kytary, děti pobíhají mezi lidmi a sbírají do ušmudlaných čepic peníze. Na druhém konci osamělý houslista vyhrává tklivé židovské melodie. V ulicích kolem židovského hřbitova se zastavil čas někdy před válkou, aspoň vzhled obchodních výloh by tomu odpovídal, kavárny se zvolna probouzejí k životu. Těmi místy by se člověk mohl procházet do nekonečna, nechat se přemoci nostalgií, která z nich čiší, prohlížet tmavé průjezdy vedoucí do zarostlých dvorků nebo rozjímat v nádherně zdobené synagoze Tempel.

Ulice Kazimierze.

Nápis naproti židovskému hřbitovu, Kazimierz.

Synagoga Tempel.

Ještě dál od centra je areál bývalé továrny na výrobu nádobí Emailia, spojené se jménem Oskara Schindlera. Kdo viděl Schindlerův seznam (Steven Spielberg, 1993), hned by poznal hlavní vjezd do závodů, díky kterým Schindler pomohl víc jak tisícovce krakovských židů. V roce 2009 tu vzniklo muzeum druhé světové války, jehož expozici považuji za jednu z nejlepších, jakou jsem kdy viděl.

Vstupní brána do někdejší Schindlerovy továrny.

Osoba Oskara Schindlera provokuje, ostatně je těžké najít nějaký rozměr jeho života, který by nebyl kontroverzní. Židovské pracovníky za války kryl, všemožně jim pomáhal a na jejich záchranu obětoval velkou část svého majetku, zároveň pro ně zřídil v podstatě soukromý pracovní tábor a působil v Polsku jako německý špion (kvůli špionážním aktivitám byl v Československu v roce 1938 odsouzen k trestu smrti, který ale vzhledem k dalším událostem nebyl vykonán).

Snad se na mě Krakov nebude zlobit, že tahle část jeho historie na mě zapůsobila víc než staletí vlády velkých polských králů. Zrezlé nádobí ve vjezdu do někdejší Schindlerovy továrny mi zkrátka bylo nějak bližší než nablýskaný wawelský hrad.

Polské střípky VIII.: Panoptikon warszawski

2011-08-13T07:00:00.000+02:00

Sotva se vymotáte z podzemí varšavského hlavního nádraží, udeří vás do očí 231 metrů vysoký Palác kultury. Naproti přes silnici rostou jeho výškoví konkurenti, vedle nichž vypadá „slon v krajkovém prádle“, jak obrovskému „bratrskému daru“ říkají Varšavané, ještě jako klenot.

Davy lidí se valí z nákupní galerie přes silniční zátarasy a přemalované chodníky pryč do víru města. Hluk rekonstrukčních prací (v Polsku jsou nádraží ve všech velkých městech v rekonstrukci) vystřídá rachot silničního provozu z Al Jerozelimskie. Auta a autobusy se ve zdejší nikdy nekončící dopravní špičce sunou na šesti až osmiproudých bulvárech krokem, doprovázeny halasem klaksonů a nadávkami. Není ale radno dát na první dojem. Varšava potřebuje čas na to, aby vás mohla oslnit. A kdo přistoupí na její hru, bude možná příjemně překvapen.

Varšava je město extrémů a paradoxů. Město, které vstalo z popela, aby monumentálními pomníky dalo najevo svou ublíženost a hrdinství. Centrem polského království se stala až na konci 16. století zásluhou Zikmunda III. Vasy, nikdy však nedosáhla slávy Krakova. A snad právě Krakovu natruc tu vykvetlo malebné renesanční městečko obklopené nádhernými parky a letními královskými či šlechtickými rezidencemi.

Tahle Varšava nenávratně zmizela s druhou světovou válkou, byť Staré Město a část Města Nového se podařilo zrekonstruovat – dokonce tak věrně, že si za to polští restaurátoři v rozporu s obvyklou praxí vysloužili zařazení Starého Města na seznam památek UNESCO. Poválečný urbanistický vývoj je ovšem jinak příznačný spíše svou divokostí. A tak je dnešní Varšava podivným patchworkem plným bizarních zákoutí – socialistické paneláky se lepí na klasicistní paláce, vedle domů, na nichž jsou ještě patrné zásahy kulkami z druhé světové války, rostou skleněné kanceláře, Nové Město přechází bez varování v sídlištní šeď. Postupem času si na tyto kontrasty zvyknete. Druhý den se vám začnou líbit.

Pomník varšavského povstání.

Od základů znovu postavené Staré Město láká svými úzkými bočními uličkami. Na rozdíl od Prahy je tu přes den pozoruhodný klid. Namísto vřískající hudby z obchodů promlouvá město svým vlastním jazykem – klapot dámských podpatků, řinčení kuchyní, rozhlas odněkud z vyšších pater či houslista na nároží tvoří uklidňující kulisu. Doprava je omezená na minimum, autobusy tu nahrazují koňmi tažené kočáry. Na hradbách pokřikují děti a rozhazují zrní, na které se slétají holubi a drzí vrabčáci z širokého okolí. Centrum města tu není jenom pro turisty, ale i pro ty, kteří v něm bydlí.

Zákoutí mezi Starým a Novým Městem.

Uprostřed náměstí stojí socha legendární mořské panny, u její paty občas zašplouchá proud vody a naplní mělké jezírko, v němž se koupou holubi. Podle pověstí kdysi žily v Baltském moři dvě mořské panny, dcery vládce moří. Jednoho dne je přestal bavit život v moři, a tak se vydaly směrem k pevnině. První zůstala v Dánsku a dodnes u Kodaně střeží mořský břeh. Druhá plula řekou Vislou do vnitrozemí a usadila se ve vesnici, která stála v místech dnešní Varšavy. Zamiloval se do ní místní rybář, ona ale lásku neopětovala. Pak ji však unesl hamižný obchodník, který ji chtěl za peníze převádět na veřejnosti. Rybář zaslechl její nářek a se skupinou kamarádů ji osvobodil. Odměnou za vysvobození mořská panna přísahala navždy bránit vesnici i její obyvatele. Coby ochránkyně města se později dostala i do varšavského městského znaku.

Mořská panna, ochránkyně města

Jak přes den působí ospalým dojmem, s večerem Staré Město ožívá. Restaurace jsou plně obsazené, odevšad zní Chopinova hudba a pouliční prodejci se snaží udat svoje roztodivné cetky. Lidé se jen tak procházejí, postávají na nárožích a povídají si. Promenády jsou na rozdíl od jiných měst osvětlené jen decentně, neoslňují, ale vytvářejí příjemné přítmí. Nadýchneš se vlahého teplého vzduchu a – ano – to je okamžik, kdy si Varšavu zamiluješ.

Náměstí v noci, vlevo socha Zikmunda III., vpravo královský zámek.

Děti na hradbách.

Pomník Fryderyka Chopina.

Varšava, to jsou opečovávané parky – Saská zahrada, růžový sad kolem pomníku Fryderyka Chopina, park Łazienski s Palácem na vodě nebo divukrásné zahrady kolem paláce ve Wilanówě, který je takovým malým varšavským Versailles –, stejně jako Palác kultury. Jedno bez druhého se neobejde. Právě v jejich vzájemném napětí je cosi příjemně dráždivého.

Socha u paláce kultury. Knihou i sbíječkou
budujeme vlast!

Moderní stavby střídají pavlačové domy, vedle nich se tyčí nevzhledná panelová sídliště, kostelu vůbec nevadí, že je v té změti zcela utopený. Není to krása (a pokud ano, pak zvrhlá), ale ani ošklivost – myslím, že dráždivost je to správné slovo. Ostatně dráždivé jsou i sochy kolem Paláce kultury – vzdělanci odkazující k řeckému sochařskému kánonu drží v jedné ruce knihy a v druhé pracovní nástroje, připraveni podílet se na tvorbě nové společnosti svým potenciálem duševním i fyzickým.

Varšava se zvolna vyrovnává se vším, co jí posledních sedmdesát let přineslo a stává se z ní moderní metropole. Avšak existují dvě místa, kterých se tento vývoj nedotkl a pravděpodobně ani nedotkne. Varšavský fotoplastikon, podivuhodná atrakce, zařízení na prohlížení trojrozměrných snímků, jež nepřetržitě funguje od konce 19. století (atmosféra té doby na návštěvníka dýchne, jen co přejde práh dveří). A pak židovský hřbitov, ojedinělý svou velikostí i tím, že přežil jen kus od válkou zničeného centra města takřka nepoškozen. Mezi kamennými náhrobky se proplétá břečťan a ke světlu se derou mladé stromky. O hroby se tu téměř nikdo nestará, a tak jsou mnohé náhrobky vyvrácené nebo jinak poničené. Na rozdíl od jiných židovských hřbitovů tu na nich prakticky nenajdete položené kameny. Kamenné desky jen tiše vzdorují zubu času. Za vysokými zdmi hřbitova se zatím Varšava změnila k nepoznání.

Židovský hřbitov.

Palác Wilanów.

Sídliště s vítězným obloukem.

Polské střípky VII.: Uwaga, żubr! Białowieża aneb polská verze lánské obory

2011-08-12T07:00:00.005+02:00

Jak jedeš čím dál víc na východ k hranicím s Běloruskem, kraj kolem se mění. Přibývá dřevěných stavení, vedle katolických jsou stále častější také pravoslavné kostely, silnice jsou rozbitější.

Ulice třicetitisícové Hajnówky jsou v horkém dni rozpálené a mezi panelovými domy se není jak schovat. Trochu stínu nabízí místní tržiště, prokličkovat se mezi stánky ale není úplně snadné. Čím hlouběji pronikáš, tím obskurnější zboží je na prodej – zeleninu vystřídá oblečení, oblečení domácí potřeby. Následují cédéčka podivného původu, sekačky, vrtáky a násady na kotoučovou pilu, šperky a mosazné svícny. Žebráci u východu se snaží zpeněžit hrsti seschlých hub a staré mince. Babka u stánku s oblečením vyzvídá, odkud že se tady turista s batohem vzal. Česko-polské dohadování vzbudí malý rozruch. „Praga! Ja mieszkałem tam!“ raduje se stařena. Když si povzdechne „Ach, Praga!“, zaleskne se jí v očích – v tom okamžiku připomíná Čechovovu Irenu s její touhou podívat se do Moskvy.

U Wolodzi, Hajnówka.

Hned vedle tržiště shlíží z nízkého domku na ulici obří hlava Lenina. Uvnitř sídlí bar U Wołodzi, proslulý svou sbírkou sovětských memorabilií. U vchodu naproti sobě dvě olejomalby – na jedné Stalin, na druhé Marx. Po barovém pultu poházené skleničky ve tvaru Leninovy hlavy. Na stěnách sovětské vlajky, vojenské uniformy, malované výjevy útoku na Zimní palác a propagandistické plakáty. Majitel podniku Wołodza dobře zná jeho cenu a za návštěvu téhle bizarnosti si účtuje bardzo vysokou cenu. Pár nadšenců, kteří jsou ochotni se ve třicetistupňovém vedru zničit vodkou nejasného původu, se nicméně najde.

Jak zmizí poslední domky Hajnówky, začíná les – a jen už jen výjimečně ustoupí nějaké vesnici nebo loučce. Krátce nato míjí autobus podivnou ceduli s nápisem „Uwaga! Kraina żubra!“. Obec Białowieża, jež dala jméno zdejšímu národnímu parku, je odtud kousek.

Poláci téhle krajině říkají puszcza, což je označení pro starodávné lesy, v minulosti jen řídce obydlené člověkem. Białowieżský prales proslul tím, že sem byl na konci 20. let minulého století – poté, co ve volné přírodě zcela vyhynul – úspěšně navrácen evropský zubr. Dnes tu žije asi 650 zvířat, většina celé polské zubří populace.

Zubr je turistické lákadlo, i když vidět ho ve volné přírodě se vzhledem k jeho plachosti podaří málokomu. Nehledě na to, že přísně chráněné lesy kolem Białowieże, kam je možné vstoupit jedině v doprovodu průvodce, jsou od úsvitu do setmění plné lidí dychtivých vidět hvozd, kde se víc jak století nehospodařilo (přesně to je totiž nutné si dosadit za označení „prales“). Za patřičnou sumu pochopitelně můžete vyjet na speciální zubří safari, kde je pozorování svobodných zubrů garantováno. Většina návštěvníků ovšem bere zavděk nedalekým zooparkem, kde si lze stádečko tunových chlupatců prohlédnout v klidu a pěkně zblízka. Ti ještě línější se vyfotí před laminátovou atrapou u hotelu Żubrowka.

Vchod do Palácového parku.

Dnes je Białowież předmětem ochrany, její minulost ovšem patřila především lovu. Zdejší lesy byly po staletí výsostnou královskou honitbou – a dodnes se tu připomínají některé slavné lovecké události. Popravdě řečeno, jestliže jednomu lovu padlo za oběť i 42 zubrů, jako v případě toho z roku 1752, jenž dodnes připomíná obelisk v Palácovém parku, nelze se divit, že to se zubrem dopadlo tak bledě.

Královské duby.

Zatímco králové a šlechtici po lesích vybíjeli, co se dalo, prostí obyvatelé se věnovali včelařství. Když pak v 18. století přišli do oblasti Němci, rozvinula se naplno těžba dřeva. Po rozdělení Polska v 90. letech 18. století připadlo území ruským carům. Ti na jedné straně částečně vystrnadili Němce, regulovali jejich těžební aktivity a białowieżské lesy označili za oblast zvláštní ochrany. Zároveň se tu však pořádal jeden lov za druhým.

V roce 1889 se car Alexandr II. rozhodl zbudovat v Białowieżi svou rezidenci, náležitě zdobnou a okázalou, jak se na ruského cara patří. Stála tu pouhých padesát let – na konci války nechali nacisté palác zapálit, v 60. letech byly jeho trosky na pokyn Moskvy (coby symbol carského Ruska) definitivně odklizeny a na místě vzniklo přírodovědné muzeum.

Białowież se zatím po vzniku samostatného Polska stala honitbou a rekreačním sídlem polského prezidenta – tedy jakousi obdobou lánské obory. Teprve později, v roce 1947, se začaly psát dějiny národního parku.

Období ruské nadvlády tu je dodnes patrné. A to nejen ve skanzenu ruské kultury, který připomíná, jak zde v minulosti žili ruští osadníci (po vzniku Polska se opět museli vystěhovat). Zarážející jsou třeba naprosto rovné, v pravidelných rozestupech seřazené cesty, jež procházejí i nejpřísněji chráněnými oblastmi. Jde o pozůstatek carského rozparcelování zdejších pozemků na pruhy půdy, které pak car dával za zásluhy armádním důstojníkům – a každý pozemek byl ohraničen cestou.

Skanzen ruské kultury.

Současná Białowież ani zdaleka není malou vesničkou na konci světa – jde spíš o vcelku moderní správní centrum, které má víc jak tři tisíce obyvatel. A také největší početní zastoupení vysokoškoláků mezi obyvateli v celém Polsku, čímž se náležitě pyšní. Není to až tak s podivem, protože obec je skvělou základnou pro výzkum pralesa – vědci sem proto často přesídlí natrvalo. Možná právě díky „vzdělanosti“ místních se tu uživí i kino (jmenuje se Żubr, pochopitelně).

Ve zdejších hustých lesích však okolní svět jako by neexistoval. Pod korunami sošných stromů, z nichž mnohé pamatují ještě éru velkých polských králů, plyne čas pomaleji. Listí ševelí ve větru a jen tu a tam přeruší tuhle tichou ukolébavku křik ptáků. Jakmile někde zapraskají větve, zpozorníš. Co kdyby to byl… Uwaga! Żubr.

Jagellonský dub, zvláště chráněná oblast Orlówka.

Polské střípky VI.: Vesničky varmijsko-mazurské

2011-08-11T06:30:00.003+02:00

Za okny vlaku střídají lesy podmáčené louky, podmáčené louky zase ustupují polím, protnutým desítkami rovnoběžných odvodňovacích struh, za poli následují louky, za loukami lesy. Polská krajina není uchvacující, ale její svěží zeleň uklidňuje, tím spíš tady na severu, kde je zem zarovnaná jak podle pravítka. A mezi lesy, loukami, poli, odvodňovacími kanály, potůčky, říčkami a – ovšem – jezery jsou rozesety malebné vísky, jejichž domy na slunci září bělobou svých fasád.

Jak se přibližuješ prvním lidským sídlům, objeví se stádo stračen pasoucích se na úzkém pruhu louky. Bučením ohlásí nového příchozího, to aby se místní babičky mohly vykolíbat ze světnice a sledovat přes plot, co se děje. Mine tě vozka a jeho kůň táhle zaržá svoje íjahá, načež se rozštěkají psi – a střež se, cizinče, cože nám to tu děláš za pozdvižení.

Jen důstojnost čápa, přehlížejícího ze svého hnízda to lidské hemžení, zůstala nedotčena. Povýšenecky zaklape zobákem, a pak roztáhne svá obrovská křídla a snese se do polí. Zdejším vesničkám vévodí jedno, dvě i více čapích hnízd, v každém jedna ptačí rodina. Bílý čáp je král místní krajiny a strážce lidských sídel. Brouzdá travou, klidně a s rozmyslem klade nohu přes nohu a pak z ničeho nic jeho rudý zobák vystřelí jak harpuna, aby se zmocnil neopatrné žáby nebo rybky z tůně.

Ve vesničce se zatím u krámku (vše od potravin po šroubky a hmoždinky) děti skládají na nějakou laskominu. Ženy se tváří, jako že strašně pospíchají, ale jak vidí své sousedky, začnou na sebe halekat, a nakonec se vytvoří švitořící hlouček – no řekněte, už jste slyšely o tom či o onom?

Muži dávají najevo svou důležitost. Zatímco si nakupují něco k snědku, nechávají svým otřískaným obstarožním peugeotům, seatům a škodovkám zapnutý motor, to aby pak do nich mohli velkopansky nastoupit a se smykem zmizet za zatáčkou. Mladík v lacláčích nijak neskrývá, jak tímhle přístupem pohrdá, když ale odjíždí na svém mopedu, udělá před krámkem malé vítězné kolečko, aby se předvedl dvěma dívkám na protější straně ulice. Starší žena vymění u nedaleké sošky Panny Marie květiny a zapálí svíčku.

Takový je život varmijsko-mazurských vesniček. Abys je našel, musíš se odpoutat od uhrančivé krásy Mazurských jezer, na jejichž zlatavé hladině se ve večerním slunci blyští stovky plachetnic. Musíš hledat nenápadné kostelní věže a prašné cesty, na kterých tě tu a tam vystraší toulaví psi. Musíš následovat bílé čápy, kteří ze sloupů elektrického vedení střeží tenhle kraj.

Plachetnice na Mazurských jezerech.

Polské střípky V.: Hrdý přístav Gdańsk

2011-08-10T07:00:00.002+02:00

Svorně vedle sebe, hruď vypnutá, pohled upřený na moře. Výraz těch dvou kamenných vojáků, vytesaných do žuly dle kánonu socrealistického sochařství, takřka dokonale vystihuje gdańské dějiny. Dějiny, které formovala hrdost, zpupnost, odvaha, ale i podnikavost zdejších obyvatel. A tady, na poloostrově Westerplatte, začala 1. září 1939 jedna z jejich nejtruchlivějších kapitol.

Pomník obráncům Westerplatte.

Sedm dní 180 příslušníků strážní roty polské armády marně vzdorovalo dvacetinásobné německé přesile. Na obranu strategického bodu při vjezdu do gdańského přístavu zůstali sami – a přestože se nakonec tlaku početnějších a lépe vyzbrojených Němců vzdali, staly se jejich činy součástí národní mytologie. Ostatně uznání si při zatýkání získali i od velitele německých jednotek generála Eberhardta.

Dnes je z Westerplatte poněkud bizarní turistická atrakce. V 60. letech tu vyrostl památník, který je víc oslavou komunistického režimu než hrdinných obránců. Vede k němu široká asfaltová silnice, po níž se jako pestrobarevné housenky sunou skupiny návštěvníků. Z celého obranného systému, který krátce před válkou zbudovala pro lepší zabezpečení přístavu polská armáda, zbylo jen pár betonových ruin. Vede kolem nich výtvarně originálně řešená naučná stezka, vandalové už ji ovšem stihli rozmlátit. Japonci fotící se u obrovského plechového nápisu Nigdy więcej wojny!, jenž vítá každou loď mířící do přístavu, jen podtrhují podivuhodnost místa. Jen těžko si lze představit, že tu ve 20. letech minulého století bývaly vyhledávané lázně, kam se jezdila rekreovat místní smetánka.

Velikost a sláva Gdańsku vždy rostla s důležitostí zdejšího přístavu. Bylo tomu tak ve středověku, v éře svobodného města Danzig (1920–1939) i na počátku 80. let, kdy gdańské doky vešly ve světovou známost díky organizovanému odporu Solidarnośći vůči komunistické nadvládě.

Gdańsk z věže kostela Nejsvětější panny Marie.

Ulice "starého" Gdańsku.

Město a přístav, dva úzce spojené, přesto však na hony vzdálené světy. A tak vlastně existují dva Gdańsky. Jeden, jemuž vévodí obrovský kostel Nejsvětější Panny Marie a nábřeží staré Motlawy s unikátním lodním jeřábem; v jehož úzkých uličkách vyhrávají desítky muzikantů a v pauzách se ozývá cinkot talířů ze zahradní restaurace; kde prodavači nabízejí jantarové šperky a kde byste s trochou štěstí mohli zaslechnout tiché bubnování Oskara Matzeratha.

Je to Gdańsk, z jehož střech pozoroval v 17. století Johannes Havelius – po Koperníkovi druhý geniální polský astronom – povrch Měsíce; Gdańsk, z jehož intelektuálního prostředí vzešel nobelista Günter Grass, stejně jako současný polský premiér Donald Tusk.

Je snadné se na promenádě tohoto Gdańsku zaposlouchat do kavárenského ruchu a přenést se do zlatých 20. a 30. let, představit si koňské povozy, zdobené výlohy a automaty na sladkosti umístěné u tramvajových zastávek.

Nábřeží u staré Motlawy s lodním jeřábem.

Nábřeží Motlawy z velitelského můstku lodi Sołdek.

Staré město z věže kostela Nejsvětější Panny Marie.

Pak ale vytanou na mysli poválečné fotografie rozbořeného města, na nichž z domů zbyly jen ohořelé obvodové zdi – věž mariánského kostela ze sutin čněla jako bolestné memento. A dojde ti, že to všechno, že celý tenhle první Gdańsk je jen iluzí, kulisou, potěchou pro oko. Jako by se jeho obyvatelé snažili sami sebe přesvědčit, že se tu nic nestalo, že takové to bylo vždycky. Jenže duše města, kterému se chtějí podobat, už dávno zemřela. Je ti z toho teskno a smutno, a tak se snažíš rozptýlit v honosných sálech Artušova dvora. Ale toho pocitu už se nezbavíš. Tenhle Gdańsk provokuje svou krásou a zraňuje svou neupřímností.

Je tu ovšem ještě druhý Gdańsk. Gdańsk lodních jeřábů připomínajících obrovité pavouky. Gdańsk špinavých ulic s rezavými plechovými ploty, v němž se vůně čerstvých ryb mísí s puchem nafty. Gdańsk chátrajících ubytoven, poloprázdných nákladových nádraží a opilých námořníků. Z tramvajového depa jdeš kolem otlučených domů a starých fabrik se zabedněnými okny (naproti jedné takové roste supermoderní fotbalový stadion), nad hlavou se proplétají hadi parovodního potrubí, ve vzduchu skřehotají racci a v dáli slyšíš lodní sirény. A je ti jasné, že duše Gdańsku se přestěhovala sem.

Gdańská pláž, v pozadí se rýsuje přístav.

Polské střípky IV. :: JPII – národní modla

2011-08-09T07:00:00.003+02:00

Henryk Sienkiewicz, Marie Skłodowska-Curie, Fryderyk Chopin, Tadeusz Kościuszko, maršál Piłsudski nebo generál Sikorski. Na všechny své velké osobnosti jsou Poláci patřičně hrdí. Jen jednu ale skutečně zbožňují – někdejšího papeže Jana Pavla II.

Socha Jana Pavla II. na Wawelu, Krakov.

Ve městech stojí jeho sochy, jsou po něm pojmenovány hlavní ulice, na kostelích visí jeho podobizny, životopisy Jana Pavla II. plní výlohy polských knihkupectví. Téměř všude, kde papež někdy v minulosti byl, najdete fotografie a úryvky toho, co při té příležitosti řekl.

Mýtus Karola Wojtyły je pochopitelně nejsilnější v Krakově, kde studoval a později zastával různé duchovní funkce – až po krakovského arcibiskupa. Ve wawelské katedrále má Jan Pavel II. kapli, před níž se po celý den tísní desítky věřících. Krakovské muzeum druhé světové války nabízí samostatnou expozici o jeho odbojovém působení za nacistické poroby. Poblíž Krakova funguje centrum Jana Pavla II., které provozuje také mobilní muzeum Jana Pavla II., – a po papeži je pojmenováno i krakovské mezinárodní letiště.

Kostel s podobiznou Jana Pavla II., Varšava.

Svým způsobem je obliba prvního Slovana, který stanul v čele katolické církve, pochopitelná. Nejen vzhledem k množství lidí, kteří se v Polsku hlásí ke katolické církvi, ale také pro jeho vystupování proti nacistickému i komunistickému režimu. Jenže člověk má místy dojem, že už jde spíš o zvláštní druh posedlosti než oblibu.

Přidává tomu jistě i květnová beatifikace, kterou se Jan Pavel II. přiblížil prohlášení za svatého. Mimochodem beatifikace je snad jediným okamžikem, kdy padne řeč i na současného papeže Benedikta XVI. (Děkujeme Benediktu XVI. za beatifikaci Jana Pavla II.)

Z kanonizačního procesu si ovšem Poláci nic moc nedělali a nedělají. Se stavbou nových kostelů zasvěcených Janu Pavlovi II. začali dávno předtím, než mohli tušit, zda skutečně bude beatifikován (což je podle církevních regulí nutná podmínka pro zasvěcení kostela, oltáře, kaple či jiného místa). A přestože celý proces kanonizace stále běží, Poláci už o "svém papeži" otevřeně mluví jako o svatém. To rozhodování vatikánské Kongregaci pro svatořečení nezávidím.

Polské střípky III. :: Wroclaw dobytá trpaslíky

2011-08-08T07:30:00.000+02:00

Jeden se naklání nad klidnou hladinu řeky Odry, další projíždí na motorce kolem mariánského kostela, třetí počítá peníze před bankovním domem a jeho dva kamarádi valí ulicí žulovou kouli. Málokteré město se může pochlubit tak originální a četnou sochařskou výzdobou jako Vratislav. Bronzoví trpaslíci se tu objevili v roce 2005, a přestože mají úzkou souvislost s polskou historií, stali se spíš svéráznou turistickou atrakcí, jejíž symbolický význam většině návštěvníků uniká.

Jak to tedy s trpaslíky bylo? V 80. letech začal mladý vratislavský umělec Waldemar Fydrych podnikat odvážné protirežimní happeningy, kolem kterých se soustředila celá odbojová skupina zvaná Oranžová alternativa. Zpočátku reagovala především na vyhlášení výjimečného stavu, kterým chtěl v roce 1981 nový předseda vlády Wojciech Jeruzelski oslabit sílící opoziční hnutí Solidarita.

Plakát Oranžové alternativy.

Členové Oranžové alternativy poslali do boje s vládním obrem trpaslíka – a slavili úspěch. Graffiti s oranžovými trpaslíky zaplavila vratislavské ulice, objevovala se na zdech domů všude tam, kde policie nechala zamazat ilegální hesla. Následovaly další happeningové akce, alternativa také nepravidelně vydávala různé manifesty a oběžníky, které se v poměrně velkých nákladech dařilo distribuovat mezi vratislavské obyvatele. „Socialismus vysoko hodnotí ideu trpaslíků, a to nikoli jen pro červenou barvu jejich čepic!“ psalo se v jednom z nich.

Absurdní kousky stavěly dosluhující režim na hlavu – na jednom z happeningů se například umělci převlečení za příslušníky tajné policie otevřeně ptali lidí, zda u sebe nemají nějaké užitečné dokumenty. Bojovalo se povzneseně a s humorem. Generálu Jeruzelskému vyrostl konkurent v podobě trpasličího generála Pumpernikela, vyzývajícího ke světovým závodům ve zbrojení. Na výročí Velké říjnové socialistické revoluce v roce 1987 uspořádala alternativa svéráznou rekonstrukci bitvy u Zamośće z roku 1920, v níž okusil porážku legendární sovětský vojevůdce Buďonnyj. Na praporech „jízdy“ se skvěla hesla jako „Žádáme osmihodinový pracovní den pro tajnou policii!“ nebo „Podporujeme Borise Jelcina“. V konfrontaci s bezednou kreativitou umělců působily státní orgány tupě a neohrabaně, řada příznivců hnutí nicméně skončila na nějaký čas ve vězení.

Památník Oranžové iniciativy - generál Pumpernikel.

Dnes má Oranžová alternativa svůj památník na rohu Świdnické ulice, zůstává ale v živé paměti. A trpaslíci – byť v trochu obměněné podobě – jsou zpět. Procházka po městě s nimi získává úplně nový rozměr, nikdy totiž nevíte, kde na nějakého narazíte.

Sochařskou výzdobu Vratislavi ale netvoří jen trpaslíci. Na rohu Świdnické a Pilsudskiego vás zarazí skupinka čtrnácti bronzových postav postupně se propadajících do země. Odkazují opět k zavedení výjimečného stavu v roce 1981, respektive k události z 13. prosince toho roku, kdy ve Vratislavi během noci zmizely bez jediné stopy desítky lidí. V parku u Raclawického panoramatu zase z korun stromů shlížejí podivné bezhlavé postavy. O depresivním pomníku obětem katyňské tragédie ani nemluvě.

Anonymní chodci (autor Jerzy Kalina) na rohu Świdnické a Pilsudskiego.

Pomník katyňské tragédie.

Jsou to právě sochy, které oživují současnou Vratislav a odlišují ji od ostatních polských měst. Byť i historických památek je tu dost, dokázala si Vratislav najít svou novou identitu a oživit veřejný prostor drobnými chytrými nápady. I proto má moje sympatie v boji o titul Evropské město kultury 2016.

Vratislavské náměstí.

Most Tumski.

Polské střípky II. :: Předsudky

2011-08-07T07:30:00.011+02:00

O Polácích jsme před odjezdem slyšeli leccos. Vyjadřovali se o nich především ti, co u severních sousedů nikdy nebyli, ale vědí o nich všechno, dále ti, co tam byli, a proto vědí všechno, a také ti, co vcelku přiznávali, že nevědí nic, ale nikdo jim nemohl upřít jejich právo na názor.

Vybaveni kopou národnostních stereotypů (co se asi musí říkat o nás?) jsme neočekávali nic menšího, než že budeme těsně za hranicemi oloupeni a úkladně zavražděni. Leč nestalo se. Konstatovali jsme ovšem, že některé z předsudků my Češi sdílíme s ostatními Evropany. Příkladem budiž vtip, o který se s námi podělili dva hipísáčtí Hamburčani v kempu v Białowieżi:

– Proč Ukrajinci kradou v Německu rovnou dvě auta?

– Protože musí dojet domů přes Polsko.

Staroměstské náměstí ve Varšavě

Skryté struktury Wikipedie

2011-08-06T21:35:00.000+02:00

pohled politické ekonomie komunikace na produkční prostředí největší internetové encyklopedie

Nemívám ve zvyku dávat na blog odborné texty zpracovávané pro školní účely. Při práci na eseji pro předmět Nová média a společnost, vyučovaný na FSV Mgr. Jaroslavem Švelchem, jsem ale narazil na spoustu věcí, které mě zaujaly. Věděli jste, že Wikipedii vytvářejí z velké části roboti? Tak si zkrátka myslím, že ač dlouhé, suché a odborné, mohlo by to být poučné.

V kontextu úvah o uživatelsky generovaném obsahu a mizející hranici mezi podavatelem a příjemcem v prostředí nových médií zaujímají jedno z předních míst analýzy internetové encyklopedie Wikipedia.

V této práci nejprve nabízím možný způsob, jak uspořádat studie věnující se Wikipedii, který částečně vychází ze základních témat mediálních studií, jak je vymezuje Denis McQuail[1] (2009:18–19). Následně se budu podrobněji zabývat studií Sabine Niedererové a José van Dijckové Wisdom of the Crowd or Technicity of Content? Wikipedia as a Sociotechnical System (2010), která se zaměřuje na oblast vnitřní organizace Wikipedie a přináší poněkud přehlížený pohled politické ekonomie komunikace na tvorbu wikipedistických obsahů. Autorky se snaží poukázat na skutečnost, že úspěch Wikipedie do značné míry souvisí také s jejími technickými parametry, s architekturou jejího prostředí. Relativizují tak koncepty jako kolektivní inteligence nebo uživatelská participace a staví se proti idealizaci představy webu 2.0. V závěru této práce se soustředím na kritické zhodnocení přístupu Niedererové a van Dijckové a význam jejich studie pro teorii nových médií.

Wikipedia proklínaná i velebená – oblasti zkoumání

Přestože nástup nových médií vede k postupné paradigmatické změně uvnitř mediálních studií, základní oblasti zkoumání médií zůstávají v zásadě stejné (McQuail 2009:148). Proto i v případě studií věnujících se fenoménu Wikipedie můžeme na nejobecnější rovině hovořit o různých výzkumných oblastech – zaměření na obsah, oblast jeho produkce a uživatele médií.[2]

Pokud jde o první zmiňovanou oblast, představuje zásadní výzkumnou otázku spolehlivost wikipedistických hesel, často analyzovaná v souvislosti s dodržováním zásad nestrannosti a ideologické nezatíženosti obsahu, na němž je Wikipedie založena. Podstatným příspěvkem k debatě o relevanci Wikipedie byl výzkum iniciovaný časopisem Nature, který internetovou encyklopedii srovnával se světově uznávanou a odborníky tvořenou Encyklopedií Britannica. Podle tohoto výzkumu byla vybraná hesla obou encyklopedií srovnatelně přesná (Giles 2005).

Roy Rosenzweig (2006) se podrobněji věnuje potenciálu Wikipedie pro historické vědy. Spíše než faktickou stránku zdůrazňuje rychlost, neukončenost procesu proměny hesel a posun v práci se zdroji ze strany studentů a badatelů (Rosenzweig 2006:148). V širším kontextu a s přesahem do oblasti tvorby a práce s obsahem přistupuje k Wikipedii Don Fallis (2008). Podle něj představuje Wikipedie základ zcela nového přístupu k vědění. Zatímco tradiční epistemologie (reprezentovaná klasickou encyklopedií vycházející už z osvícenských kořenů) je založena na individualitě, podstata Wikipedie spočívá v kolektivním úsilí (Fallis 2008:1663).

Fallis poukazuje na tři základní důvody vzniku nepřesností v obsahu Wikipedie: (i) za kolektivně vytvářený obsah nikdo neručí, navíc se do tvorby hesel jen málokdy zapojují odborníci, neboť se obtížně vyrovnávají se skutečností, že jejich příspěvky mohou být přetvořeny uživateli, kteří nemají srovnatelnou kvalifikaci, (ii) někteří tvůrci hesel mohou chtít uživatele záměrně oklamat, (iii) tím, že Wikipedia je kolektivní dílo, konstruujeme jejím prostřednictvím realitu takovou, jakou ji chceme. (ibid.:1665)

Další oblasti zkoumání Wikipedie vyplývají z její pozice jakožto do značné míry typického reprezentanta webu 2.0. Často se o ní hovoří v souvislosti s proměnou pasivního publika na participující produsery (Bruns 2008) nebo s Lévyho konceptem kolektivní inteligence (Lévy 2001). Řada vědeckých reflexí Wikipedie se proto týká právě jejích tvůrců a uživatelů. Hranice mezi oblastí produkce a příjmu není v kontextu nových médií zcela zřetelná, přesto je zjevné, že mezi uživatelem, který jen využívá poznatků shromážděných na Wikipedii a nijak nepřispívá tvorbou obsahu, a aktivně participujícím uživatelem je určitý rozdíl. V prvním případě proto můžeme hovořit o výzkumech „příjemců (publik)“ Wikipedie, v druhém se dostáváme spíše ke zkoumání komunit wikipedistů, respektive ke vztahům v rámci produkce.

Příkladem výzkumu uživatelů může být studie Sook Limové How and Why Do College Students Use Wikipedia (2009). Z jejího kvantitativního šetření vyplývá například, že studenti používají Wikipedii velmi často pro osobní účely, které nesouvisejí s jejich vysokoškolským studiem, že na ní hledají informace pro získání širšího kontextu, že kvalitu informací na Wikipedii považují za průměrnou, ale zároveň mají s Wikipedií dobrou zkušenost (Lim 2009:2199).

Poslední okruh studií se zabývá produkční stránkou Wikipedie. Velkou pozornost poutají především komunity wikipedistů, lidí, kteří se aktivně podílejí na tvorbě obsahu. Wikipedisté jsou často vnímáni jako takřka dokonalý příklad hyperkortexu, o němž ve své filozofické představě kolektivní inteligence hovořil Pierre Lévy (Lévy 2001:258). Hlouběji se komunitou tvůrců Wikipedie zabývá Axel Bruns. Wikipedia podle něj splňuje základní kritéria konceptu produsage – jde o spolupráci množství uživatelů, o komunální projekt bez jasné hierarchické struktury (jeho organizační uspořádání se neustále proměňuje), rozhodování se do značné míry děje ad hoc, tvorba obsahů je nedokončená atd. (Bruns 2008:107–109). Roli wikipedistické komunity se v podobném duchu věnuje Henry Jenkins, podle nějž komunita wikipedistů funguje jako samoregulující se „adhokracie“ (režim, v němž se rozhoduje ad hoc) – každý zveřejněný údaj může (a často je) revidován a opraven dalšími čtenáři (Jenkins 2008:255). V těchto případech jde ale spíše o zobecněný a deskriptivní pohled bez náznaku kritického odstupu.

Pohled politické ekonomie komunikace je z tohoto hlediska dobrým korektivem našeho pohledu na nová média. Zájem politické ekonomie komunikace se tradičně soustřeďuje především na vlastnictví médií, tržní struktury, komerční podporu, technologickou stránku mediální produkce, pracovní postupy a způsob řízení médií, přičemž vymezení tohoto paradigmatu je zřetelně kritické (McChesney 2008:12). V případě výzkumu Wikipedie můžeme jmenovat například studii Ulrike Pfeilové, Panayiotise Zaphirise a Chee Siang Anga, kteří se zaměřili na kulturní rozdíly v přístupu jednotlivých členů wikipedistické komunity k úpravě zveřejněných hesel. Jedním z jejich závěrů je zjištění, že do chování wikipedistů se promítá globální mocenská pozice národa, z něhož pocházejí – lidé ze států, které jsou hodnoceny jako méně mocné, mají menší tendenci zasahovat do wikipedistických hesel a naopak (Pfeil–Zaphiris–Ang 2006:108–109). Hierarchií přispěvatelů Wikipedie a způsobu rozhodování se věnují Andrea Forteová, Vanesa Lorco a Amy Bruckmanová (2009). Jejich kvalititavní průzkum poukazuje na důležitost komunitou vytvářených sociálních norem, na dynamiku tvorby norem a rozdíl mezi Wikipedií jako celkem a jejími dílčími projekty, respektive lokálními komunitami, jež zavádějí vlastní pravidla.

Všechny zmiňované studie mají společnou jednu věc – vnímají Wikipedii jako projekt vytvářený a řízený lidmi. Do tohoto kontextu vstupují José van Dijcková a Sabine Niedererová se svým článkem Wisdom of the Crowd or Technicity of Content – a přinášejí zcela nový pohled.

Wikipedia jako hierarchická struktura a dílo robotů? Pohled Niedererové a van Dijckové

Niedererová a van Dijcková se ve svém textu výrazněji soustředí na hierarchickou strukturu tvůrců obsahu Wikipedie, představa Wikipedie jako prostředí, v němž spolupracují (sobě rovní) obyčejní lidé, je podle nich iluzí. Autorky dále kritizují předchozí výzkumy za to, že se soustředily na lidské přispěvatele, opomenuly vliv automatických systémů a jejich interakci s lidmi. Odlišný pohled mají také na „samoregulaci“ obsahů Wikipedie – schopnost opravovat chyby vyskytující se v obsahu některých hesel podle nich do značné míry závisí na automatických „dohlížecích systémech“ (různých druzích robotů), spíš než na kolektivním úsilí lidských přispěvatelů (Niederer–van Dijck 2010:1369). Příčinou úspěchu Wikipedie je tedy dle tohoto politicko-ekonomického přístupu předně architektura prostředí Wikipedie, v níž nezanedbatelnou roli hraje automatizovaný systém správy obsahu, a nikoli kreativní kolektivní činnost. Autorky argumentují, že bychom neměli na Wikipedii nahlížet bez propojení s její technologickou stránkou – proto hovoří o sociotechnickém systému. (ibid.:1370)

V první části se autorky vymezují proti představě kolektivní produkce vědění. Připomínají kořeny Wikipedie u projektu Nupedia, jenž byl ovšem založen na práci několika málo expertů. Wikipedie se zrodila jako důsledek sporu zakladatelů Nupedie o to, zda by lidské vědění měla uspořádat spíš skupina expertů nebo množství amatérských přispěvatelů. A přestože se Wikipedie od počátku definovala jako „výtvor davů“, po prvních pět let její existence se na tvorbě jejího obsahu podílel jen velmi omezené množství lidí – 2 % registrovaných editorů vytvářelo 73,4 % změn (ibid.:1371). Obrat nastal až v roce 2006, kdy se do tvorby obsahu začala výrazněji zapojovat skutečně široká komunita.

Podle Niedererové a van Dijckové v tomto obratu sehrál zásadní roli vznik sofistikovaného řídicího systému, tedy změna v technickém uspořádání. Během prvních pěti let administrátoři Wikipedie vyvinuli striktní protokoly pro udělování povolení různým typům uživatelů, organizovaných hierarchicky podle toho, jaké operace smějí provádět. Tato hierarchická struktura vedla k odlišení uživatelských skupin – zatímco některé působí globálně (v rámci různých jazykových mutací Wikipeide), jiné fungují lokálně (ibid.:1372–1373). Zmiňované autorky Forteová, Lorco a Bruckmanová (2009) mluví o sociální kontrole a dosahování sociálního statusu jako jednom ze základních strukturujících mechanismů Wikipedie, Nidererová s van Dijckovou v této roli vidí spíše sociálně i technologicky podmíněnou protokolární kontrolu – úspěch Wikipedie není založen jen na kolektivní moudrosti přispěvatelů, ale i na její technické infrastruktuře (Niederer–van Dijck 2010:1373).

V další části textu revidují Niedererová a van Dijcková diskusi o přesnosti, relevanci a neutralitě obsahu Wikipedie. Citují vědecké experimenty zaměřené na schopnost Wikipedie opravovat chyby, jejichž společným závěrem je zjištění, že systém je poměrně rychle schopen detekovat a opravit chyby. Autorky však upozorňují, že tím, kdo chyby odhaluje, není ve většině případů komunita tvůrců (tedy nejsou to lidé), ale automatické roboty naprogramované na monitorování nestandardního chování uživatelů Wikipedie (ibid.:1374). Jako jeden z důležitých nástrojů umožňujících regulovat závadný obsah encyklopedie pak uvádějí WikiScanner, nástroj schopný detekovat anonymní přispěvatele. I v této oblasti tedy hraje zásadní roli dynamický systém správy obsahu a jeho protokoly (ibid.:1376).

Technické zázemí Wikipedie se ovšem nepodílí jen na organizaci komunity tvůrců a kontrole závadnosti obsahů – v systému funguje vedle administrativních robotů (mají za úkol především blokování nežádoucích obsahů) také řada robotů, jejichž úlohou je obsah přímo vytvářet (editující/spoluautorští roboti). Příkladem může být rambot, robot, který do Wikipedie přenáší obsah z veřejných databází. Rambot stál u vzniku desetitisíců článků o amerických státech a městech, pro něž převzal údaje z databází CIA World Factbook a US census. Přestože od doby vzniku prošly texty řadou úprav, jejich základní faktografická struktura zůstala stejná. Autorky si také všímají, že aktivita robotů je různá v závislosti na velikosti dané jazykové verze Wikipedie. Zatímco u Wikipedií s největším počtem článků je aktivita robotů menší, u specifických jazykových komunit tvoří i většinu editací. (ibid:1378;1381)

Přístup k Wikipedii jako k výsledku spolupráce lidí a robotů tak podle autorek přináší zajímavý a neočekávaný vhled do kulturně a lingvisticky rozdílného uspořádání tohoto globálního projektu (ibid.:1382) Zatímco paradigma nahlížející na Wikipedii jako na „moudrost davu“ má tendenci tyto rozdíly přisuzovat kulturním a jazykovým kořenům, z nichž vycházejí lidé podílející se na vytváření obsahů, paradigma politické ekonomie komunikace zdůrazňuje podíl technických a organizačních faktorů. Vysokou aktivitu robotů tak můžeme vnímat jako znak malých či ohrožených jazykových skupin (ibid.:1383).

Paradigma politické ekonomie komunikace a nová média

Text Niedererové a van Dijckové odpovídá kritickému pohledu politické ekonomie komunikace na vývoj nových médií. V jeho rámci se objevuje například dekonstrukce konceptu webu 2.0, který z hlediska politické ekonomie představuje ideologický nástroj, jež má uživatelům vykreslovat idealizované komunitní prostředí a přesvědčovat je o jejich emancipovaném postavení, aby tím zakryl skutečnou – totiž komerční, komodifikovanou – podstatu Internetu (Nieborg–Van Dijck 2009:870–871). Političtí ekonomové se často soustřeďují na technické prostředí nových médií a snaží se hledat jeho skryté vazby. Ve vývoji vědeckého poznání jde o přirozenou reakci – po deskriptivních a často optimistických reflexích nového prostředí přichází pohled z jiného úhlu, většího odstupu, pohled relativizující.

Niedererová s van Dijckovou se ve své analýze zaměřily právě na jeden z jinak poměrně opomíjených faktorů, totiž technické prostředí Wikipedie. Nutí nás změnit obvyklý způsob nahlížení na Wikipedii, a především oprostit se od komunitního étosu spojeného s nástupem webu 2.0 (viz Bruns 2008, Jenkins 2008). Přesto však autorky příliš nerozvíjejí, co tento pohled může pro další výzkum médií znamenat a jaké otázky bychom si měli do budoucna klást. Aspoň na některé se proto soustřeďme v závěru této práce:

1. Jakým způsobem funguje interakce mezi automatickými systémy Wikipedie a lidmi? Jestliže struktura textů, jejichž základ vytvořili roboti, zůstává i po zásazích lidských editorů podobná, bylo by možné odhadnout, jak by Wikipedie vypadala bez těchto automatických zásahů?

2. Jak jsme uvedli v úvodu, Fallis (2008:1665) jako jeden z problémů wikipedistického obsahu vidí skutečnost, že jde o konstrukt, který nám jako lidskému společenství vytváří realitu, jakou ji chceme mít. Jaký vliv ovšem má na podobu a strukturu Wikipedie její technická stránka? Může například ovlivňovat, charakter hesel, jež lze v encyklopedii vyhledat? Nakolik technická stránka Wikipedie určuje propojení jednotlivých složek obsahu? Podílí se na propojení spíše automatické systémy nebo spíše uživatelé. Je možné v případě Wikipedie hovořit o folksonomii?

3. Niedererová s van Dijckovou relativizují myšlenku, že internetové prostředí umožňuje rozvoj malých nebo rozptýlených společenství (ať už národních nebo jazykových), protože Wikipediím malých jazykových skupin do značné míry pomáhají roboti. To nastoluje obecnější otázku potenciálu Internetu pro rozvoj (či rezistenci) marginalizovaných skupin.[3] Z pohledu politické ekonomie jsou možnosti Internetu mnohem omezenější než z pohledu technooptimistů.

4. Obstojí při pohledu do zákulisí fungování internetových projektů myšlenka rovné kolektivní a komunitní participace? Političtí ekonomové jsou zdrženliví, upozorňují, že participace zdaleka nemůže být rovná, protože socioekonomický původ a dovednosti uživatelů jsou různé (Nieborg–Van Dijck 2009:861–862). Niedererová a van Dijcková v případě komunity kolem Wikipedie upozorňují na její poměrně hierarchické uspořádání. Přestože přístup k editacím obsahu je otevřený, mezi uživateli existují rozdíly. Jak například ovlivňuje chod a podobu Wikipedie komunita zakladatelů? Opět jde o obecnější otázku, která se netýká jen Wikipedie – podobně se můžeme ptát, do jaké míry rozhoduje Mark Zuckerberg o podobě facebooku.

5. Niedererová s van Dijckovou (2010:1374) se sice jen okrajově věnují pravidlům tvorby obsahu, nicméně bezděčně přicházejí s dalšími významnými otázkami. Bylo by kupříkladu zajímavé zjistit (otázka zní, je-li to zjistitelné), jak jsou vynucována základní pravidla Wikipedie (ověřitelnost, žádný původní výzkum, neutrální pohled). Jakým způsobem konceptualizují tyto hodnoty programátoři automatických systémů? A liší se přístup robotů a lidských editorů? Mohla by pravidla Wikipedie být nastavena jinak?

Přístup politické ekonomie má pro uvažování o nových médiích zásadní význam už jen v tom, že se do hloubky a z jiné perspektivy zabývá problémy, jež se zdají být samozřejmé. Hledá příčinu toho, proč nová média fungují tak, jak fungují, a do jaké míry může být za existujícím stavem něčí (mocenský, ekonomický, politický) záměr. Podstatná je její role coby zpochybňovače současného stavu – existující uspořádání totiž nevidí jako jediné možné.

Literatura:

Bruns, A. (2008): Blogs, Wikipedia, Second Life, and Beyond. From Production to Produsage. Vyd. 1. New York : Peter Lang, 418 s. ISBN 978-0-8204-8866-0.

Giles, J. (2005): Internet encyclopedias go head to head. Nature, Vol. 438, pp. 900–901. Dostupný zde.

Fallis, D. (2008): Toward an Epistemiology of Wikipedia. In Journal of the American Society for Information Science and Technology, 59 (10), pp. 1662–1674.

Forte, A., Lorco, V., Bruckman, A. (2009): Decentralization in Wikipedia Governance. In Journal of Management Information Systems, 26 (1), pp. 49–72.

Jenkins, H. (2008): Convergence Culture: Where Old and New Media Collide. Vyd. 2. New York–London: New York University Press, 308 s. ISBN 0-8147-4281-5.

Lévy, P. (2001): Collective Intelligence. In Trend, D. (ed.): Reading Digital Culture. Vyd. 1. Maiden, Mass.: Blackwell, pp. 253–258. ISBN 0-631-22302-9.

Lim, S. (2009): How and Why Do College Students Use Wikipedia. In Journal of the American Society for Information Science and Technology, 60 (11), pp. 2189–2202. Dostupný zde.

McChesney, R. W. (2008): The Political Economy of Media: Enduring Issues, Emerging Dilemmas. Vyd. 1. New York : NY Monthly Review Foundation, 589 s. ISBN 978-1-5836-7162-7.

McQuail, D. (2009): Úvod do teorie masové komunikace. Vyd. 4. Praha : Portál, 640 s. ISBN 978-80-7367-574-5.

Nieborg, D., van Dijck, J. (2009): Wikinomics and its Discontent: A Critical Analysis of Web 2.0 Business Manifestos. In New Media & Society, 11 (5), pp. 855–874.

Niederer, S., van Dijck, J. (2010): Wisdom of the Crowd or Technicity of Content? Wikipedia as a Sociotechnical System. In New Media & Society, 12 (8), pp. 1368–1387. Dostupný zde.

Rosenzweig, R. (2006): Can History Be Open Source? Wikipedia and the Future of the Past. In Journal of American History, 93 (1), pp. 117–146. Dostupný zde.

Pfeil, U., Zaphiris, P., Ang, C. S. (2006). Cultural differences in collaborative authoring of Wikipedia. .Journal of Computer-Mediated Communication, 12 (1), pp. 88–113. Dostupný zde.

[1] Tedy otázka mediálních struktur, organizací, obsahů, publika a účinků (McQuail 2009:18–19).

[2] Nepochybně nejde o jediné možné rozdělení a našly by se výzkumy, které by šlo jen obtížně přiřadit k některé z kategorií (např. vliv Wikipedie na povahu lidského vědění), což je obecně problém všech kategorizací. Zároveň si uvědomujeme problematičnost rozdělení produkce a uživatelského přístupu, jelikož v prostředí nových médií je rozdíl mezi těmito oblastmi často nezřetelný. I tak má toto rozdělení pro naše účely opodstatnění.

[3] Bude také zajímavé sledovat, nakolik se tyto poměry v čase vyvíjejí. Například podle aktuálních statistik (údaje z http://stats.wikimedia.org/EN/BotActivityMatrix.htm, 4. 6. 2011) je celkové zastoupení editací provedených roboty stále přibližně stejné jako v době vzniku textu Niedererové a van Dijckové (v případě české Wikipedie se roboti na množství editací podílejí 39 %). Signifikantní změna tohoto poměru bude vypovídat o povaze Wikipedie. Bylo by například možné výrazný nárůst práce robotů vykládat jako „nasycení“ encyklopedie, tedy stav, kdy se přiblížíme limitu lidského poznání? Může takový stav vůbec nastat?

Polské střípky I. :: Jeszcze Polska nie zginęła

2011-08-06T12:44:00.002+02:00

Z Prahy to trvá jen něco málo přes dvě hodiny, a než se člověk stihne rozkoukat po vrcholcích Orlických hor zachmuřených ranním oparem, doveze ho vlak za hranice. „Proszę państwa, tu jste v Polsku, vaše jízdenky!“ A než bys řekl „Dziękuję bardzo!“ šupajdí si to průvodčí dál a tajemně se usmívá. Češi v Polsku? Wydarzenie!

Vstupní brána hradu Wawel, Krakov.

A je to. Snažíš se ujasnit si, jestli je tohle cizina nebo něco jako druhá vlast, kde Slovan padne Slovanu do náruče. Cizina to není, říkáš si. Zároveň nikdo nikomu do náruče nepadá – a ani během následujícího měsíce nepadne.

Tak tedy Polsko. Krajina se zatím příliš nemění, a přesto už první vesnický kostel dává tušit, že něco je jinak. Zatímco totiž český kostelík je v krajině decentně usazený, dominuje, ale nepovyšuje se, polské kostely ční, vzpínají se k nebi a ohromují svou nepatřičnou velikostí, kontroverzní architekturou, nebo obojím. Zkrátka dávají drze najevo, že účel, jemuž slouží, nás prostý lid zdaleka přesahuje.

Nábožensky vlažný Čech může být překvapen, jenže tady se k římskokatolické církvi hlásí 95 % obyvatel. Najdete tu slušný přehled kostelní architektury 20. století – a nové chrámy se budují rozhodně rychlejším tempem než fotbalové stadiony pro Euro 2012.

Ono při pohledu do historie se zbožnosti Poláků nelze divit. Tragédií, bolesti, utrpení a ponížení jim dějiny naložily vrchovatě – a jeho obyvatelé sami tvrdí, že všechna ta hoře překonali s boží pomocí.

Pomník obráncům Westerplatte, Gdaňsk.

Historie je tu dodnes nadmíru živá a obtěžkaná emocemi. V jiné zemi by se asi těžko stalo, že se průvodce uprostřed výkladu o národním sjednocení málem rozpláče. (Jen si vybavte, jak Češi prožívají oslavy 28. října!) Jenže tady je minulost niternou záležitostí a city se dávají najevo – ať už jde o vzpomínky na okamžiky radostné, nebo (častěji) tragické.

Je vůbec zajímavé, jak umí Poláci prožívat své velké tragédie. U pomníků leží čerstvé květiny a vždycky se najde někdo, kdo k nim položí zapálenou svíčku – jedno, jestli připomínají událost starou dvě stě nebo dvacet let. Z té truchlivé dějinné zkušenosti snad pramení i klidná národní povaha – Polák si nestěžuje, nekleje a nenadává, přijímá stav světa takový, jaký je. To ovšem nijak neumenšuje jeho hrdost – hleďte, Polák se nikdy nevzdá, ať by cena byla jakákoli. Jeszcze Polska nie zginęła, kiedy my żyjemy!

Střecha kostela Nanebevzetí Panny Marie, Gdaňsk.

S tím vším se chvilku budeš muset, Češe, srovnávat a zvykat si. Zatím kopce mizí v dáli a před tebou se otevírá nekonečná placka Polonie se zlátnoucím obilím a hlubokými lesy. Ještě se rád budeš orientovat podle drzých kostelních věží.

Podprůhonská iniciativa

2011-07-03T13:57:00.006+02:00

Před časem jsem tu psal o nespokojenosti lidí v Podprůhonu, že se v jejich čtvrti přes neustálé sliby vedení města nic neděje. Cesta jejich iniciativy, která se hlasitě ozvala během letošních Kladenských dvorků, pokračuje dál. Napsal jsem o ní článek do červencového Kamelotu – přikládám jej na konci tohoto příspěvku.

Ještě předtím ovšem malá odbočka. Hned v pondělí po Dvorcích (13. 6.) schválila rada města záměr výstavby devítipatrového "polyfunkčního objektu NOVÉ KLADNO" na náměstí Svobody, respektive v prostoru mezi ulicemi Štechova a Čs. armády, předložený společností Redex Holding, s. r. o. Vedle toho, že jde o ohromnou, tuctově vypadající stavbu, která by Podprůhon zcela zastínila, není návrh v souladu s územním plánem. Zastupitelstvo města na zasedání 21. června obecně souhlasilo s "přípravou využití lokality na nám. Svobody". Což podle mě znamená, že původní návrh společnosti Redex rozhodně není mimo hru. (Mimochodem Redex Holding, s. r. o., má podle obchodního rejstříku základní kapitál 100 000 Kč a předmětem jejího podnikání je mimo jiné oprava obuvi, vydavatelství, překladatelství, realitní kancelář nebo organizační zajištění výstav.) O využití prostoru se mluví už dlouho, zatím jsem je dohledal nejdál v roce 2004.

A druhá odbočka. V zápise ze zasedání rady města z 27. 6. se píše, že rada "vzala na vědomí dopis občanské iniciativy „Zachraňme nám Podprůhon“, zast. Mgr. V. Líbou dle přílohy; uložila Ing. arch. F. Müllerovi - ved. Úřadu architektury a územního plánování MMK a architektovi Města jednat s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm středních Čech v Praze o možnosti vyhlášení lokality Kladno - Podprůhon jako památkové zóny". Vyhlášení památkové zóny ovšem iniciativa Zachraňme nám Podprůhon nepožadovala. A je otázka, zda by v takovém případě vůbec mohly začít práce, na které je vydané stavební povolení (to totiž s něčím takovým nepočítá). Poslední postřeh – i kdyby město získalo tolikrát zmiňovanou dotaci na rekonstrukci Podprůhonu, dotace z evropských fondů se proplácejí až zpětně, takže by ně ni bylo potřeba sehnat peníze. Což by při současné finanční situaci města mohl být velký problém.

A teď už článek z červencového Kamelotu.

Slibů bylo dost, vzkazují podprůhonští občané městu

Lidem z Podprůhonu dochází trpělivost s věčně odkládanými rekonstrukcemi jejich čtvrti. Nespokojenost vyjádřili na červnových Kladenských dvorcích a v tlaku na magistrát chce jejich nezávislá iniciativa Zachraňme nám Podprůhon! pokračovat dál.

O tom, co vše ztrpčuje obyvatelům Podprůhonu každodenní život, jsme psali v minulém čísle Kamelotu. Stručně shrnuto se na jedné z nejstarších částí města plně podepisuje dlouhodobá zanedbanost – komunikace, kanalizace a rozvodné sítě by potřebovaly generální rekonstrukci, opěrné zdi hrozí zřícením, značný kus Podprůhonu stále není plynofikován, dořešena není ani dopravní situace a průjezdnost čtvrti. Vedení města však jako by o malebnou čtvrť v těsné blízkosti centra ztratilo zájem – výjimkou je jen tradiční kulturní akce Kladenské dvorky.

Právě na letošních Dvorcích o sobě iniciativa Zachraňme nám Podprůhon! dala prvně hlasitě vědět. Na jednom z dvorků byly vystaveny články z novin, v nichž se opakují stále stejné sliby a naděje, že se konečně začne stavět. Doplnily je fotografie ukazující, jak čtvrť vypadá v ostatních měsících roku. A také se podepisovala petice na podporu základních požadavků podprůhonských občanů – za dva dny se na ní shromáždilo přes 820 podpisů. Tím ale iniciativa nekončí. Pokud město nezačne v dohledné době něco dělat, je řada lidí pevně rozhodnuta příští rok neposkytnout pro červnovou open-air výstavu svůj dvorek. Přitom zrovna příští ročník Kladenských dvorků by měl být jubilejní třicátý.

„Je povzbuzující, jak se místní obyvatelé semkli a jaký o celou věc projevili zájem,“ hodnotí iniciativu její koordinátor Vladimír Líba. V současné době má příslib pětadvaceti rodin, které v minulých ročnících poskytly své dvorky, že pokud město nezačne jednat, příští rok u nich výstava nebude. Osud příštího ročníku Kladenských dvorků je tak značně nejistý.

V Podprůhonu ale věří, že dohoda s městem se nakonec podaří. Lidé z iniciativy Zachraňme nám Podprůhon! sepsali své základní požadavky a poslali je kladenskému primátorovi Danu Jiránkovi. Mimo jiné chtějí, aby se v městském rozpočtu na příští rok objevily prostředky vyčleněné na opravy v Podprůhonu a aby město sehnalo patřičné prostředky na projekt opravy vozovek, chodníků a opěrných zdí. Na ten totiž už bylo vydáno stavební povolení, které v případě, že se nezačne stavět, zhruba za rok a půl propadne.

„Nemyslím, že by to byly přehnané požadavky, jen chceme vidět snahu vedení města plnit sliby, které slyšíme už léta,“ říká Líba. „Zájem o naši iniciativu ze strany veřejnosti a médií mě překvapil, i proto jsme se rozhodli založit webové stránky, kde náš postup vysvětlujeme. Očekávám, že se našimi názory začne vážně zabývat i město,“ doplňuje.

Podle tiskového mluvčího kladenského magistrátu Viléma Frčka město Podprůhon neopomíjí. „Chystaná plynofikace přímo navazuje na celkovou revitalizaci Podprůhonu a oba záměry je nutno koordinovat. Stěžejní je třeba řešení opěrných zdí, které musí být hotovy před zahájením prací na plynofikaci,“ vysvětluje, proč zatím nedošlo k realizaci zásadních slibů. Podle něj teď pokračuje především práce na získání dotace z evropských fondů.

„Jde o několikaleté úsilí, kdy se dokonce na základě našich připomínek mění to, na co všechno lze žádat o evropské peníze. Je tedy zjevné, že město nejen slibuje, ale také koná. Proces získání dotací bohužel není zrovna krátký,“ říká Frček. Novou přepracovanou žádost mělo město podat do konce června (v době uzávěrky tohoto čísla Kamelotu nebylo jasné, zda se tak stalo). S Podprůhonem také souvisí vybudování nového kruhového objezdu na Ostrovci, jež v červnu schválila rada města. „Objezd umožní plynulejší dopravu během rekonstrukce komunikací v Podprůhonu,“ objasňuje Frček.

Milan Volf z opoziční strany Volba pro Kladno však vidí věc trochu jinak: „Původní dotace na revitalizaci Podprůhonu z evropských fondů byla špatně podaná, což celý proces hodně zkomplikovalo. Osobně to vnímám jako zásadní selhání především primátora Dana Jiránka a náměstka Miroslava Bernáška,“ říká. Iniciativu Podprůhonských občanů a jejich snahu vyvíjet na vedení města tlak proto vítá, i když k jejím šancím na úspěch je skeptický. „Je skvělé vidět, že lidem záleží na místě, kde bydlí – to je přeci ideální stav. Záleží ale na tom, jak silní budou a jak se podaří upoutat pozornost ostatních obyvatel a médií.“

Lidé kolem podprůhonské iniciativy by navíc rádi iniciovali komplexní urbanistickou a architektonickou studii rozvoje čtvrti v návaznosti na její nejbližší okolí. „V posledních letech jsme například svědky toho, že nová zástavba vůbec nenavazuje na tu stávající, nové ulice vedou nikam a končí zastavěným pozemkem,“ říká Vladimír Líba. A shodou okolností v půlce června rada města schválila záměr výstavby devítipodlažního komplexu Nové Kladno v prostoru mezi ulicemi Štechova a Čs. armády (naproti náměstí Svobody), který by zcela zastínil většinu čtvrti a zásadně proměnil její panorama.

I zástupci magistrátu přitom uznávají, že Podprůhon je specifickou čtvrtí a představuje kulturní zázemí města. Jeho jedinečný genius loci, oceňovaný nejen návštěvníky Kladenských dvorků, je však nesmírně křehký. Snaha o to, aby zůstal zachován, je během na dlouhou trať. Podprůhonští obyvatelé ukazují, že v něm nechtějí zůstat pozadu.

Zázrak jménem komise Rady města Kladna (III.)

2011-06-23T23:48:00.000+02:00

Kam směřují peníze z komisí?
To, koho komise rady města nakonec podpoří, se dá – byť poněkud obtížně – dohledat. Problém je, že stejně není jasné, o co vlastně v konkrétních projektech šlo, nemluvě o tom, že nevíme, jaké žádosti komise zamítly.

Osobně myslím, že by jednotlivé komise měly mít jasnější pravidla rozdělování dotací, především poněkud chybí kritéria, podle nichž se postupuje. Patřit by mezi ně určitě měl přínos – ve smyslu kolik lidí má projekt potenciál oslovit a jak ve městě rozvíjí danou oblast.

Sestavil jsem dvě přehledné tabulky toho, kdo čerpal dotace z komisí v loňském a letošním roce (k 20. 6. 2011). Je to spíš informační záležitost, moc se toho z ní nevyčte. Něco ale přeci jen. Zatímco některé komise vyčerpají všechny své prostředky do června, jiné je nevyčerpají vůbec. To je trochu nešťastné, pokud například chcete uskutečnit kulturní projekt v listopadu a nevíte dopředu, zda je organizačně proveditelný. V momentě, kdy to zjistíte a chcete (s čistým svědomím, že akce je dohodnutá) žádat peníze, tak už nejsou.

Rozložení prostředků jednotlivým komisím by mohli tvůrci rozpočtu lépe promyslet. Komise pro výchovu, vzdělávání a osvětu a kulturní komise mají peněz spíš nedostatek, komise pro rodiny s dětmi a pro životní prostředí je naopak nemají komu rozdělovat. (Zvlášť když velká část peněz z kulturní peníze padne školám na podporu jejich společenských akcí.) A pak mi nejsou jasné některé dílčí věci – třeba proč sdružení Sport Academy Kladno, které se zabývá sportovním aerobikem, čerpá prostředky z kulturní komise. I krasobruslení přeci patří mezi sporty.

Nuže, tabulky jsou ke stažení zde:

Roudnická lekce filantropie

2011-06-23T01:02:00.000+02:00

Dík Petře Líbové za tip na tenhle odkaz. Přátelé, Lidumil Roudnický je pozoruhodný web plný komunální satiry z Polabí. Dění v nejvyšších patrech roudnické maloměstské politiky mu není cizí, leč dokáže se nad něj povznést. Někdy vtipněji, jindy – pravda – méně. Ale stejně. Je povzbudivé vědět o lidech, kterým dění v jejich okolí není jedno, kteří sledují, jak jim druzí vládnou, a nebojí se věci pojmenovat tak, jak je vnímají. Třebaže jde jen o domněnku nebo nijak nepodložený pocit, že něco je tak, jak by být nemělo. Vždyť satira je právě od toho. Nemám rád řeči typu "co můžeš dělat" a "tímhle nic nesvedeš" (v horším případě "tímhle nic nesvedeš a ještě si zkomplikuješ život"). (Odbočka stranou: Chceš-li žít, zvykni si na špatné počasí a nespravedlnost lidí. Nějaké moudré moudro, nevím čí, ale zavání suchým britským humorem.) Lidé kolem Roudnického Lidumila se řídí přesně opačným postojem "lepší něco, než nic". Už jenom pro vnitřní pocit. A ačkoli neznám poměry v roudnické komunální politice, doufám, že se hladina Labe aspoň tu a tam zavlní.

Kdo vládne Kladnu?

2011-06-20T10:57:00.003+02:00

Po loňských komunálních volbách se leckde ve vedení města rozvířily vody. ODS po dlouhých osmi letech nezískala v zastupitelstvu většinu (roku 2002 získala ODS 48,2 % hlasů a 19 zastupitelů z 33, v roce 2006 dokonce ještě o téměř 4 % hlasů více, množství zastupitelů ale zůstalo stejné) a musela se o moc podělit s druhou nejsilnější ČSSD. Chvíli trvalo, než nastaly první změny, v současné době se ale rozvířený prach více méně usadil.

Pokusili jsme se společně s Petrou Líbovou, které tímto děkuji za spolupráci, v novém rozložení moci trochu zorientovat. Postupovali jsme jednoduše. Vycházíme z kandidátek ODS a ČSSD do posledních voleb. Jednotlivým kandidátům jsme pak dohledali veřejné funkce, které po volbách zastávají – ve výborech zastupitelstva, komisích Rady města, dozorčích radách městem zřizovaných společností. Strávili jsme zkrátka hodiny práce tím, abychom propojili údaje z řady různých dokumentů. Proč? Myslím, že je dobré vědět, kdo nám vládne. Na komunální úrovni obzvlášť.

Jedna věc bije do očí. Zatímco KSČM a TOP 09 jako strany mající své zástupce v zastupitelstvu mají lidi z kandidátek i v dalších funkcích, Volba pro Kladno (VpK) – s 18 procenty strana se třetím nejlepším volebním výsledkem – nikoli. Na tomto místě upozorňuji, že VpK mohla mít vliv na jmenování lidí do komisí, výborů nebo dozorčích rad – pokud by sem delegovala zástupce mimo kandidátky. Nicméně i tak je zjevné, že jedinou jasně opoziční stranu současná garnitura takřka dokonale vytěsnila z rozhodovacích pozic. Což je situace neodpovídající výsledku voleb.

Také je potřeba říct, že výpis nevypovídá o rozložení politické moci úplně vše – je možné/pravděpodobné, že některé posty zastávají členové místních organizací stran ODS a ČSSD, kteří se nedostali na kandidátku. To, co předkládáme je zkrátka jen ukázka toho, jaké funkce zastávají lidé, kteří loni kandidovali v komunálních volbách. Doplňující informace (věk, profese) pocházejí rovněž z kandidátek, jde tedy o údaje zhruba deset měsíců staré, nemusí proto být úplně aktuální.

Vysvětlivky: RM = Rada města Kladna, ZM = Zastupitelstvo města Kladna; není-li uvedeno jinak, jsou osoby z kandidátek zároveň členy dané politické strany

ODS vládne Kladnu

1. Ing. Dan Jiránek (47 let, primátor) :: primátor města (tj. člen Rady města Kladna), člen zastupitelstva
2. Ing. Miroslav Bernášek (48 let, 1. náměstek primátora) :: náměstek primátora (tj. člen Rady města Kladna), člen zastupitelstva
3. Ing. Vojtěch Munzar (33 let, náměstek primátora) :: člen zastupitelstva; předseda podvýboru ZM pro bydlení
4. Mgr. Miroslav Vacek (37 let, náměstek primátora) :: člen zastupitelstva; ředitel–jednatel TEPO, s. r. o.; předseda podvýboru ZM pro energetiku a průmyslové zóny
5. Ing. Radek Větrovec (40 let, ekonom) :: člen Rady města Kladna, člen zastupitelstva; člen finančního výboru ZM; člen dozorčí rady společnosti Správa bytového fondu Kladno
6. Mgr. Blanka Bendlová (48 let, ředitelka divadla) :: členka zastupitelstva; jednatelka Kultura pro Kladno, s. r. o.; členka podvýboru ZM pro cestovní ruch a volný čas
7. David Starý (36 let, specialista IT) :: člen zastupitelstva; člen finančního výboru ZM; člen sporotvní komise RM; člen dozorčí rady společnosti TEPO, s. r. o.
8. Lukáš Kubica (34 let, ředitel SAMK s. r. o.) :: člen zastupitelstva; ředitel SAMK, s. r. o.; člen podvýboru ZM pro cestovní ruch a volný čas
9. Filip Jícha (40 let, manažer) :: člen Rady města Kladna, člen zastupitelstva; předseda komise RM pro dopravu; člen dozorčí rady společnosti TEPO, s. r. o.
10. Mgr. Otakar Černý (39 let, manažer) :: uvolněný radní pro oblast sportu a volného času; člen zastupitelstva; člen dozorčí rady společnosti Kultura pro Kladno
11. Stanislav Muláček (48 let, ředitel Kulturního domu) :: člen Rady města Kladna; člen zastupitelstva; člen finančního výboru ZM; předseda kulturní komise RM
12. Martin Kopernický (30 let, manažer) :: člen zastupitelstva; člen finančního výboru ZM; člen dozorčí rady společnosti SAMK
13. Simon Přibyl (42 let, podnikatel – správa nemovitostí) :: člen zastupitelstva; člen kontrolního výboru ZM; člen podvýboru ZM pro bydlení
14. Ladislav Jadwiszczok (52 let, živnostník) :: předseda komise RM pro životní prostředí
15. Mgr. Eva Čermáková (39 let, ředitelka VSFŠ, bez politické příslušnosti) :: předsedkyně komise RM pro výchovu, vzdělávání a osvětu; členka dozorčí rady společnosti Správa bytového fondu Kladno
16. Ing. Marek Švarc (40 let, podnikatel) :: člen dozorčí rady společnosti Správa bytového fondu Kladno
17. Ludmila Hyská (59 let, asistentka) :: členka komise RM pro sociální záležitosti a zdraví
18. Robin Tesárek (19 let, student) :: člen dozorčí rady společnosti Kultura pro Kladno
19. JUDr. Jan Roth (29 let, advokát) :: člen komise RM pro privatizaci bytového fondu města
20. MUDr. Michal Hanuš (59 let, lékař) :: člen komise RM pro životní prostředí
21. Tomáš Techman (18 let, student) :: člen komise RM pro privatizaci bytového fondu města
22. Bc. Jaroslav Ježek (38 let, živnostník, hostinský)
23. Marek Mencl (33 let, finanční pojišťovací makléř) :: člen kontrolního výboru ZM; člen sportovní komise RM
24. Jarmila Malcová (32 let, asistentka) :: členka komise RM pro sociální záležitosti a zdraví
25. Ing. Leoš Pěta (40 let, syn, bankéř) :: člen finančního výboru ZM
26. RNDr. Olgert Rumler (60 let, podnikatel) :: ODS člen komise RM pro rodiny s dětmi
27. Vlasta Herinková (43 let, supervizor – pracovník letiště)
28. Martin Kovařík (40 let, podnikatel) :: člen kontrolního výboru ZM
29. Pavel Kusák (48 let, pilot) :: člen komise RM pro dopravu
30. Lenka Haspeklová (48 let, vedoucí pracovnice) :: členka komise RM pro privatizaci bytového fondu města
31. JUDr. Josef Mach (38 let, advokát)
32. Petra Soukupová (37 let, realitní makléř)
33. Milan Salač (57 let, živnostník – lakýrník)

ČSSD vládne Kladnu

1. Bc. Zdeněk Syblík (54 let, ředitel Domova pro seniory) :: 1. náměstek primátora (tj. člen Rady města Kladna); člen zastupitelstva
2. Vojtěch Volf (45 let, živnostník) :: náměstek primátora (tj. člen Rady města Kladna); člen zastupitelstva
3. Miloš Vrchlavský (69 let, kontrolor) :: uvolněný radní pro kulturu; člen zastupitelstva
4. MUDr. Radek Poláček (31 let, lékař) :: člen Rady města Kladna; člena zastupitelstva; předseda komise RM pro sociální záležitosti a zdraví; člen dozorčí rady společnosti SAMK
5. Radim Král (46 let, manažer) :: člen zastupitelstva; vedoucí Domova pro seniory Kladno; člen komise RM pro privatizaci bytového fondu města; člen dozorčí rady společnosti Správa bytového fondu Kladno
6. Mgr. Jiří Kunc, DiS. (31 let, právník) :: člen Rady města Kladna; člen zastupitelstva; předseda podvýboru ZM pro cestovní ruch a volný čas
7. Pavel Volf (39 let, živnostník) :: člen zastupitelstva; předseda výboru ZM pro rozvoj
8. Ing. Tomáš Meisner (28 let, podnikatel) :: člen zastupitelstva; člen sportovní komise RM; předseda finančního výboru ZM
9. Ivan Šulek (40 let, regionální manažer) :: člen dozorčí rady SAMK; člen finančního odboru ZM; člen sportovní komise RM
10. Bc. Lukáš Novotný (29 let, ředitel pobočky banky) :: člen finančního výboru města Kladna
11. Ing. Simona Spurná (27 let, obchodní analytička) :: členka podvýboru ZM pro bydlení; členka komise RM pro výchovu, vzdělávání a osvětu
12. Karel Anděl (60 let, strojvedoucí Kladno)
13. Jiří Landa (65 let, podnikatel Kročehlavy) :: člen komise RM pro životní prostředí; člen kontrolního výboru ZM
14. Ing. Ivan Černý (54 let, podnikatel) :: ředitel - jednatel TEPO, s. r. o.
15. Roman Kolář (43 let, manažer) :: člen dozorčí rady společnosti TEPO, s. r. o.
16. Renata Vrchotová, DiS. (31 let, mateřská dovolená) :: vedoucí oddělení zámeckého areálu kladenského magistrátu
17. Aneta Růžičková, DiS. (32 let, všeobecná sestra) :: členka komise RM pro sociální záležitosti a zdraví
18. MUDr. Martin Houdek (48 let, ředitel záchranné služby, bez politické příslušnosti)
19. Dana Nekvindová (58 let, důchodkyně) :: členka komise RM pro výchovu, vzdělávání a osvětu
20. Bohumír Štěpánek (70 let, důchodce) :: předseda komise RM pro privatizaci bytového fondu města; člen dozorčí rady společnosti Správa bytového fondu Kladno
21. Mgr. Abdou Madjib Mbaye (38 let, podnikatel)
22. Radka Rohanová (37 let, prodavačka) :: členka kulturní komise RM
23. Miluše Rolincová (34 let, asistentka senátora) :: členka komise RM pro rodiny s dětmi
24. Ing. Karel Šíma (39 let, podnikatel) :: člen sportovní komise RM; vedoucí odboru výstavby kladenského magistrátu
25. František Šíma (40 let, ředitel realitní kanceláře)
26. Václav Rohan (42 let, skladník)
27. Miroslav Šilha (68 let, obchodník) :: člen komise RM pro dopravu
28. Vladimír Částa (47 let, dělník)
29. Adam Pituch (74 let, důchodce)
30. Eliška Rusnáková (23 let, studentka) :: členka komise RM pro sociální záležitosti a zdraví
31. Zdeněk Tomišín (35 let, letecký mechanik)
32. JUDr. Jiří Kratochvíl (46 let, advokát)
33. Zdeněk Zelenka (60 let, důchodce)

Pár poznámek na závěr

Místní organizace ODS Kladno má podle svých webových stránek mezi proměnlivě mezi 160 a 180 členy. Místní organizace ČSSD má členů přes 130.

Nikdo z kandidátky třetí ve volbách nejúspěšnější strany Volba pro Kladno (18,02 % hlasů, 6 zastupitelů) nezastává pozici ve výborech zastupitelstva, komisích Rady města či dozorčích radách. Pro úplnost jen stručně dodávám, jak jsou na tom další strany, které se do zastupitelstva dostaly, tj. KSČM (12,1 %, 4 zastupitelé) a TOP 09 (5,7 %, 2 zastupitelé).

KSČM

Ing. Vladimír Moucha (1. místo na kandidátce, 55 let, ekonom) :: člen zastupitelstva, člen finančního výboru ZM
Martina Kostková (2. místo na kandidátce, 31 let, právnička) :: členka zastupitelstva, členka dozorčí rady společnosti Kultura pro Kladno
Antonín Lingr (3. místo na kandidátce, 68 let, důchodce) :: člen zastupitelstva, předseda kontrolního výboru ZM
Roman Král (5. místo na kandidátce, 48 let, živnostník) :: člen dozorčí rady společnosti SAMK
Miloslav Šusta (6. místo na kandidátce, 44 let, manažer, bez politické příslušnosti) :: člen kontrolního výboru ZM
Jaroslav Svoboda (7. místo na kandidátce, 31 let, zdravotní bratr) :: člen komise RM pro sociální záležitosti a zdraví
Vladimír Pokorný KSČM (11. místo na kandidátce, 60 let, mistr) :: člen komise RM pro dopravu
Miroslav Hrůnek (13. místo na kandidátce, 27 let, zaměstnanec) :: člen bytové komise RM
Petr Kostka (14. místo na kandidátce, 36 let, technik, bez politické příslušnosti) :: člen komise RM pro privatizaci bytového fondu města
Václav Švenkrt (16. místo na kandidátce, 60 let, zaměstnanec) :: člen komise RM pro výchovu, vzdělávání a osvětu, člen dozorčí rady společnosti TEPO, s. r. o.
RSDr. Jiří Kopsa, CSc. (17. místo na kandidátce, 65 let, asistent europoslance) :: člen podvýboru ZM pro cestovní ruch a volný čas

TOP 09

Jan Kruliš (1. místo na kandidátce, bývalý hokejista) :: člen sportovní komise RM; člen dozorčí rady společnosti SAMK
RNDr. Mgr. Petr Soudek, Ph.D. (2. místo na kandidátce, pracovník Ústavu experimentální botaniky AV ČR) :: člen zastupitelstva, člen komise RM pro životní prostředí
MUDr. Petr Ullrych (3. místo na kandidátce, gynekolog) :: člen zastupitelstva; předseda komise RM pro rodiny s dětmi
Mgr. Ivo Švajner (6. místo na kandidátce) :: člen komise RM pro výchovu, vzdělávání a osvětu
Mgr. Tomáš Výborčík (10. místo na kandidátce): člen kontrolního výboru ZM

Zázrak jménem komise Rady města Kladna (II.)

2011-06-17T09:51:00.000+02:00

V jednom z předchozích příspěvků jsem se pokusil vysvětlit, k čemu jsou a co dělají komise městské rady. Nyní se pokusím aspoň částečně zodpovědět jednu zapeklitou otázku:

Kdo v komisích sedí?
Najít aktuální seznam členů komisí není až tak těžké. Jména ovšem o lidech, kteří mají vliv na rozdělení několika milionů veřejných prostředků, příliš neřeknou. Malou nápovědou může být nahlédnutí do kandidátních listin politických stran z loňských voleb – řada jmen se na nich skutečně objevuje.

Kompletní seznam členů základních organizací jednotlivých politických stran není možné získat, tím pádem nelze úplně zhodnotit politické rozvržení komisí. I tento soupis z kandidátních listin však leccos napoví. K jednotlivým členům jsem doplnil údaje, které u nich byly uvedeny na kandidátce, tedy údaje přes devět měsíců staré a možná v lecčems neaktuální! Přijdou mi ale užitečné.

Zcela aktuální jsou naopak v závorce doplňované informace o tom, jaké další funkce radní zastávají. To jsou věci, které kladenský městský web v podstatě neumožňuje propojit, přestože v jiných městech – třeba v Chebu – to je zcela přirozené (po kliknutí na jméno se zobrazí profil s výčtem zastávaných funkcí).

Nebývá tak docela zvykem, že občané nemají informace o tom, která politická strana konkrétní radní delegovala. Namátkou třeba v už zmiňovaném Chebu nebo v Pardubicích je to běžně dostupný údaj. Úplně vzorovým příkladem je Olomouc, kde zveřejňují dokonce i statut komisí a oblast jejich činnosti (zase nemají snadno dostupné kontakty na jednotlivé komise, zcela ideální zkrátka není nic).

V případě Kladna tedy zůstávají strany, které členy komisí rady jmenovaly, utajené. Bývá zvykem, že své členy do komisí deleguje také opozice. V Kladně je situace opět poněkud specifická, protože současná garnitura vytěsňuje zcela na okraj poměrně silnou stranu Volba pro Kladno (ve volbách roku 2010 získala 18 %). Mezi členy komisí městské rady se nevyskytuje nikdo, kdo by byl v posledních letech na kandidátce Volby pro Kladno (o tom, jak "dokonale" je Volba pro Kladno vytěsněna ze všech rozhodujících pozic ve městě, se zmíním někdy příště).

A tady už slibovaný seznam
Ještě jednou, pro jistotu – to, jaká strana členy komisí delegovala, odhaduji jen na základě kandidátek do posledních komunálních voleb. Tam, kde to není zřejmé, nic neuvádím. Někteří lidé uvedení na kandidátkách nejsou členy žádné politické strany (bez PP). Podrobnější údaje byly platné na podzim 2010, pocházejí z kandidátních listin stran. A asi poslední věc – myslím, že uvádět u členů komisí rady města politickou stranu, jež je nominovala, by mělo být samozřejmé.

Vysvětlivky: ZM = zastupitelstvo města Kladna, RM = Rada města Kladna; v závorce jsou uvedeny další funkce, které člen komise zastává

BYTOVÁ KOMISE RM

Vladimír Formánek – předseda komise
Miroslav Hrůnek – KSČM; 13. místo na kandidátce :: 27 let, zaměstnanec
Ing. Miloš Hyský
Ing. Václav Konfršt
Libor Minář
Jiří Nachtigal
Petr Piálek

SPORTOVNÍ KOMISE RM

Ivo Kyndl – předseda komise
Jan Kruliš – TOP 09; 1. místo na kandidátce :: bývalý hokejista (člen dozorčí rady městem zřizované společnosti SAMK)
František Kupec
Ing. Tomáš Meisner – ČSSD; 8. místo na kandidátce :: 28 let, podnikatel (člen zastupitelstva; předseda finančního výboru ZM)
Marek Mencl – ODS; 23. místo na kandidátce :: 33 let, finanční pojišťovací makléř (člen kontrolního výboru ZM)
Petr Milata
Ing. Zdeněk Slepička (tajemník Magistrátu města Kladna )
David Starý – ODS; 7. místo na kandidátce :: 36 let, specialista IT (člen zastupitelstva; člen finančního výboru ZM; člen dozorčí rady společnosti TEPO, s. r. o.)
Ing. Karel Šíma – ČSSD; 24. místo na kandidátce :: 39 let, podnikatel (nový šéf odboru výstavby magistrátu)
Ivan Šulek – ČSSD; 9. místo na kandidátce :: 40 let, regionální manažer (člen dozorčí rady SAMK; člen finančního odboru ZM)
Antonín Švenkrt

KOMISE RM PRO VÝCHOVU, VZDĚLÁVÁNÍ A OSVĚTU

Mgr. Eva Čermáková, předsedkyně – ODS; 15. místo na kandidátce :: 39 let, ředitelka VSFŠ, bez PP (členka dozorčí rady společnosti Správa bytového fondu Kladno)
PaedDr. Zuzana Holečková
Dana Nekvindová – ČSSD; 19. místo na kandidátce :: 58 let, důchodkyně
Ing. Simona Spurná – ČSSD; 11. místo na kandidátce :: 27 let, obchodní analytička (členka podvýboru ZM pro bydlení)
Mgr. Jiří Stejskal
Mgr. Ivo Švajner – TOP 09; 6. místo na kandidátce
Václav Švenkrt – KSČM; 16. místo na kandidátce :: 60 let, zaměstnanec

KULTURNÍ KOMISE RM

Stanislav Muláček, předseda – ODS; 11. místo na kandidátce :: 48 let (člen Rady města Kladna, jednatel společnosti Dům kultury Kladno; člen zastupitelstva; člen finančního výboru ZM)

Jana Göringová

Lukáš Kajgr – odhadce nemovitostí

Daniel Ondřej – vedoucí tanečního sportovního klubu Admira Kladno

Radka Rohanová – ČSSD; 22. místo na kandidátce :: 26 let, prodavačka

Michal Strnad

Jana Weinfurterová – ČSSD; tajemnice OVV ČSSD (členka dozorčí rady společnosti Kultura pro Kladno)

KOMISE RM PRO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Vladislav Jadwiszczok, předseda – ODS; 14. místo na kandidátce :: 52 let, živnostník
Ing. Jiří Bureš
MUDr. Michal Hanuš – ODS; 20. místo na kandidátce :: 59 let, lékař
Zdeněk Chmelík
Jiří Landa – ČSSD; 13. místo na kandidátce :: 65 let, podnikatel (člen kontrolního výboru ZM)
Karel Neumann
RNDr. Mgr. Petr Soudek, Ph.D. – TOP 09; 2. místo na kandidátce, pracovník Ústavu experimentální botaniky AV ČR (zastupitel )

KOMISE RM PRO SOCIÁLNÍ ZÁLEŽITOSTI A ZDRAVÍ

MUDr. Radek Poláček, předseda – ČSSD; 4. místo na kandidátce :: 31 let, lékař (člen Rady města Kladna; člena zastupitelstva; člen dozorčí rady společnosti SAMK)
Dominika Fričová
Ludmila Hyská – ODS; 17. místo na kandidátce :: 59 let, asistentka
Jarmila Malcová – ODS; 24. místo na kandidátce :: 32 let, asistentka
Eliška Rusnáková – ČSSD; 30. místo na kandidátce :: 23 let, studentka
Aneta Růžičková, DiS. – ČSSD; 17. místo na kandidátce :: 32 let, všeobecná sestra
Jaroslav Svoboda – KSČM; 7. místo na kandidátce :: 31 let, zdravotní bratr

KOMISE RM PRO PRIVATIZACI BYTOVÉHO FONDU MĚSTA

Bohumír Štěpánek, předseda – ČSSD; 20. místo na kandidátce :: 70 let, důchodce (člen dozorčí rady společnosti Správa bytového fondu Kladno)
Ing. Jan Beneš
Lenka Haspeklová – ODS; 30. místo na kandidátce :: 48 let, vedoucí pracovnice
Petr Kostka – KSČM; 14. místo na kandidátce :: 36 let, technik (bez politické příslušnosti)
Radim Král – ČSSD; 5. místo na kandidátce :: 46 let, manažer (člen zastupitelstva; vedoucí Domova pro seniory Kladno; člen dozorčí rady společnosti Správa bytového fondu Kladno)
JUDr. Jan Roth – ODS; 19. místo na kandidátce :: 29 let, advokát
Tomáš Techman – ODS; 21. místo na kandidátce :: 18 let, student

KOMISE RM PRO DOPRAVU

Filip Jícha, předseda – ODS 9. místo na kandidátce :: 40 let, manažer (člen Rady města Kladna, člen zastupitelstva; člen dozorčí rady společnosti TEPO, s. r. o.)
Ing. Jaroslav Kodet
Ing. Pavel Kusák – ODS; 29. místo na kandidátce :: 48 let, pilot
Bc. Ludomír Landa
Vladimír Pokorný – KSČM; 11. místo na kandidátce :: 60 let, mistr
Karel Šanda
Miroslav Šilha – ČSSD; 27. místo na kandidátce :: 68 let, obchodník

KOMISE RM PRO RODINY S DĚTMI

MUDr. Petr Ullrych, předseda – TOP09; 3. místo na kandidátce, gynekolog (zastupitel města Kladna)
Eva Češpivová
MUDr. Jana Janečková
Ing. Erika Postolková
Miluše Rolincová – ČSSD; 23. místo na kandidátce :: 34 let, asistentka senátora
RNDr. Olgert Rumler – ODS; 26. místo na kandidátce :: 60 let, podnikatel
Mgr. Lenka Vrchlavská (členka dozorčí rady společnosti Kultura pro Kladno)

Podprůhon se bouří...

2011-06-05T13:07:00.000+02:00

...nebo aspoň nakvašeně bublá.

V Podprůhonu se cosi děje. To cosi se jmenuje nespokojenost a zvolna probublává na povrch. O příštím víkendu (11.–12. června) chtějí Podprůhonští ukázat, že voda v kotli se vaří. Tradiční kladenská open-air akce byla vždy přehlídkou "romantické", "trochu jiné", "pitoreskní" čtvrti a jejích "zvláštních krás". Lidem, kteří sem jednou do roka zavítali z jiných koutů Kladna či z jeho okolí, nikdo nevysvětloval, že Kladenské dvorky jsou krásná věc, ale žít v Podprůhonu 365 dní v roce až taková idyla není. Letos by to mělo být jinak.

S Podprůhonem mě pojí rodinné (i jiné) vazby a o tamním dění mám vcelku dobrou představu. Prvních pár měsíců života jsem tam dokonce bydlel (aniž by to však na mně zanechalo nějaké stopy). A doufám, že aktivity lidí, které současný přístup města k místu jejich bydliště oprávněně štve, budou mít nějaký efekt. A pro lepší představu přikládám svůj článek, který vyšel pod názvem Podprůhonská potěmkiáda v červnovém Kamelotu.

***

Podprůhonská potěmkiáda

Kladenské dvorky přilákají každým rokem do Podprůhonu tisíce lidí. Po celý víkend (letos 11.–12. června) se čtvrť s působivou atmosférou křivolakých uliček prezentuje v tom nejlepším světle, jen málokdo si však uvědomuje, že běžný život tady zdaleka není tak idylický. Podprůhon stále čeká na zásadní rekonstrukce, ty ale vedení města dlouhé roky odkládá. A místní obyvatelé se už s věčnými sliby nespokojí.

Když se Vladimír Líba v roce 2005 přistěhoval do Podprůhonu, měl pocit, že jde o místo s velkým potenciálem pro rozvoj. „Tehdy tu panovalo takové spontánní nadšení, vznikl Spolek Podprůhon, dařilo se jednat s městem, zdálo se, že na spadnutí jsou některé základní projekty,“ popisuje. Postupem času ale dobrá víra vyprchala a dnes je jeho hodnocení spíš pesimistické.

Přes opakované sliby totiž ani náznakem nezačaly nejdůležitější rekonstrukce – kanalizace, rozvodných sítí, komunikací či opěrných zdí, které se v posledních letech na několika místech zhroutily. Část Podprůhonu navíc není plynofikovaná, obyvatelé tak musí používat lokální topeniště, což v zimních měsících výrazně zhoršuje kvalitu ovzduší.

„Podprůhon vyžaduje komplexní strategii, do které se nikomu nechce, proto se řeší jen havarijní situace,“ myslí si Vladimír Líba. O nezájmu magistrátu podle něj svědčí i otázka průjezdnosti čtvrti, v níž se osobně angažoval. „Chtěl jsem, aby bylo možné odbočit z hlavní silnice Pod Zámkem do naší ulice V. Burgra. Pokud jedu domů směrem od náměstí Svobody, tedy odkudkoliv ze západní části Kladna, nemám jinou možnost než najet několik zbytečných kilometrů přes přetížené centrum města, nebo porušit předpisy. Sestavili jsme jednoduché možné řešení, po dvou letech odbor dopravy vypracoval maximalistický projekt, který však zahrnoval další úpravy, a ten rada města přirozeně poslala k ledu pro nedostatek financí,“ shrnuje.

Ve snaze upozornit na stávající stav se Vladimír Líba rozhodl pro letošní ročník Kladenských dvorků nepropůjčit k vystavování svůj dvorek, sousedy pak obeslal výzvou k následování. „Dvorky jsou sice krásná tradice, ale vadí mi, že je to taková nafouknutá bublina. Jednou do roka se Podprůhon uklidí, přiveze se bikramový kontejner, zalátají se díry v silnicích, zástupce magistrátu nám na vernisáži řekne, jak je to fajn mít na Kladně ‚takovou trochu jinou‘ čtvrť, a tím zájem o Podprůhon na rok ustane,“ vysvětluje důvody, které ho ke kroku vedly.

Se svým názorem přitom Vladimír Líba není ani zdaleka osamocen, na stále kritičtější situaci si stěžuje řada místních obyvatel. Dokonce i nápad nepropůjčit dvorek mezi některými zarezonoval. „Ten návrh byl myšlený dobře, ale přišel pozdě,“ říká Marta Šupíková, která se do červnové akce pravidelně zapojuje. „Zkusila jsem na konto té výzvy zareagovat, ale dohoda o propůjčení dvorku už nešla zrušit. Navíc si nemyslím, že dva nebo tři lidé by na věci něco změnili, byla by potřeba dohoda všech, což asi nepřipadá v úvahu.“

Ani sám Vladimír Líba vlastně nevěří, že by jeho podnět mohl něco změnit. „Asi to nikomu svědomím nepohne, ale je to, myslím, asi jediná věc, kterou můžeme udělat, abychom více upozornili na současné problémy. V minulosti už vzniklo několik petic, žádná z nich však neposunula věci vpřed.“

Se současným přehlížením Podprůhonu jsou nespokojeni také lidé z občanského sdružení Spolek Podprůhon. „Zvlášť po komunálních volbách jako by město ztratilo zájem a tah na branku,“ hodnotí předseda Spolku Petr Lukáš. „Také proto proběhne na letošních Dvorcích podpisová akce na podporu čtvrti,“ dodává.

Pozice Spolku Podprůhon ale mezi zdejšími obyvateli není úplně jednoduchá. Podle některých se moc soustředí na umělecké aktivity, ale selhává jako organizátor občanského tlaku na město. Petr Lukáš činnost Spolku obhajuje: „V loňském roce proběhla řada jednání se zástupci města o zamýšlené rekonstrukci komunikací a inženýrských sítí. Byli jsme členy pracovní skupiny, která celý projekt koordinovala. Chtěli jsme být i účastníky stavebního řízení, ale to nám nebylo umožněno.“ S aktuálním stavem rekonstrukcí chce Petr Lukáš informovat obyvatele v druhé půlce června.

Podle tiskového mluvčího kladenského magistrátu Viléma Frčka by se s tolikrát skloňovanými rekonstrukcemi mohlo začít na jaře 2012. „Minulý rok v květnu byla podána žádost o dotaci na celkovou revitalizaci Podprůhonu. Úřad regionální rady jakožto orgán, který hodnotí jednotlivé žádosti, nám však zaslal vyjádření, že projekt není v souladu s cíli Regionálního operačního programu. Požádali jsme Úřad regionální rady o přehodnocení, což se povedlo. Došlo k úpravě Regionálního operačního programu, čímž se mimo jiné otevřela možnost zařadit rekonstrukce místních komunikací do hlavních podporovaných aktivit,“ vysvětluje složitý byrokratický mechanismus Frček. Důležité je, že dotaci na projekt rekonstrukce čtvrti podá město znovu, a tentokrát by mělo být úspěšnější.

Místní ale uklidňujícím hlasům z magistrátu moc nevěří. Bylo by proto prý jedině dobře, kdyby si návštěvníci Kladenských dvorků vedle umění všimli také problémů, které Podprůhon trápí.